Proč bych nevstoupil do politické strany

Martin Škabraha ve svém komentáři vysvětluje své angažmá v jedné z kandidujících stran, čímž vyvolal zajímavou debatu. V rámci diskuse o alternativách je toto téma klíčové, proto stojí za samostatnou úvahu.

Autor článku popsal prostřednictvím své osobní zkušenosti jistý fenomén, který je pro sociální hnutí 20. století příznačný. V této souvislosti můžeme mluvit jak o prvorepublikových anarchokomunistech, tak i demonstrujících občanech v období eroze normalizačního režimu.

A i dnes, v době oslabení protestního hnutí, saháme opět k osvědčenému debaklu – ke snaze ovlivnit režim v rámci jeho vlastních struktur. A to ve chvíli, kdy se nám rýsuje nová velká koalice mezi druhdy nesmiřitelnou pravicí a levicí, která opět odkrývá fakt, že „stabilní politické prostředí“ je pro elity podstatnější, než vůle voličů.

Martin Škabraha konstatuje, že občanská iniciativa, s níž měl zkušenost, nesplňovala jeho očekávání v oblasti organizační struktury, která ve srovnání s politickými stranami pokulhává. Ovšem! Strany mají placené kádry, sekretariáty a miliony korun z daní občanů. Mohou si dovolit takovou strukturu, která skutečně obsáhne veškerou agendu. Nicméně nesouhlasím s názorem, že občanská iniciativa nemůže fungovat na podobné bázi.

Pomineme-li projekty zaměřené na partikulární téma, organizace, jichž jsem (či jsem byl) členem, měly hned několik (více či méně) fungujících pracovních skupin a často dokázaly velmi erudovaně a účinně artikulovat to či ono téma.

Jejich síla a elán závisí vždy na síle samotného protestního hnutí. Když je slabé, táhne celou organizaci pár desítek lidí. V opačném případě se jich mohou zapojit stovky a témata jsou pak zpracovávána kvalitativně i kvantitativně lépe.

Polemizoval bych i s „tradičností“ strany, kterou autor předkládá jako plus. Velké strany s tradicí dokáží možná lépe nalézat řešení a kompromisy, zato však také rychleji sklouzávají k pragmatismu, jsou více zapleteny do klientelistických a korupčních vazeb a přesvědčení, že mezi kriminalitou a politikou je velmi nezřetelná hranice, je u nich pevnější.

Navíc – co je vlastně ta tradiční strana v původním pravém smyslu? Snad strana elit 19. století, omezena majetkovým a jiným censem? Nebo se máme vzhlížet v autoritářském systému meziválečného Československa?

Autor píše, že „vzdát boj o politické strany (…) znamená vzdát boj o samotnou politiku“. Není to přesně naopak? Není skutečná politika zpochybňováním statutu quo? Není politikou překračování rámce polyarchie, které žádná ze stran nenabízí?

A zároveň: Není dohadování o tom, zda škrtneme spíše důchodce (strana A) či spíše učitele (strana B) rozhodováním mezi dvěma stejnými pracími prášky lišícími se barvou obalu? Domnívám se, že je to pouze zdola vzniklá organizace nespokojených lidí, kdo může zakřičet „Alternativou je neškrtat vůbec“!

Uznávám, že cesta skrze protestní hnutí je složitější, delší a veskrze nevděčná. Ale daní za naši nedočkavost nemůže být nic jiného, než nová rozčarování z nemožnosti prorazit zeď hlavou. Jako příklad můžeme použít KSČM. Kolik desítek idealistů už se pokoušelo změnit stranu zevnitř.

Kolik řadových členů se posouvalo z lokálních organizací do vyšších celků, aby z tohoto konzervativně-nacionalistického skanzenu stalinismu udělalo moderní levicovou stranu přitažlivou pro mladé. Všichni do jednoho byli velice rychle odstraněni z cesty. Přesto věřím, že se objeví další, kteří to budou stejným způsobem zkoušet zase a stejným způsobem budou padat na ústa.

Autor protestuje proti privatizaci stran „kapitalistickými oligarchy“. Ale uvědomme si, že sňatek politických stran a oligarchie byl, je a bude pravidlem už z podstaty strany jako takové.

Zatímco protestní hnutí může svou organizaci založit na anarchistických principech decentralizace, subsidiarity či odvolatelnosti, strana je vždy charakteristická přísnou hierarchií a pevnou pozicí jejích špiček (což mj. souvisí i se zákonem o politických stranách).

Koupit a zkorumpovat tyto špičky (což může jít po dobrém i po zlém) pak znamená pohltit celou stranu. O mocenskou decentralizaci se v historii pokoušeli snad jen němečtí Zelení. Jejich současný stav je jen smutným důkazem toho, kam až to může dopracovat kdysi silné a radikální ekologické hnutí.

Skutečná politika začíná v komunálu, podotýká autor na závěr. Nezbývá než souhlasit. Právě naše město, naše sousedství či naše čtvrť je ideální laboratoř na smělé experimentování s principy samosprávy, solidarity a participace bez vůdců, kteří nás jinak běžně přesvědčují, že „politika se jinak dělat nedá.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Hnutí - strana? Středa, 13.Listopadu 2013, 17:41:11

Musí politická strana vždy zákonitě ze své hierarchické podstaty skončit jako "obslužný vozíček majetkových elit"? Jaký je vztah mezi organizovaným politickým hnutím a politickou stranou? Neukazují právě limity a neúspěchy občanských hnutí nutnost "přilít do kotlíku trochu špinavé institucionalizace"?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 13.Listopadu 2013, 18:45:28

Nevím, zda komunální politika, kterou Filip v závěru článku vyzvedává, stačí k porážce kapitalismu.
Stranická politika na to vlastně taky nestačí.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Středa, 13.Listopadu 2013, 20:53:48

Vypadá to, že jedinou životaschopnou alternativou by bylo organizované mezinárodní politické hnutí (s funkčními strukturami, ale řízené zdola) s jasným programovým vymezením. Náznaky se objevovaly (Sociální fóra), ale teď nějak všechno usnulo v letargické apatii. Chtělo by to budíček...

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Otázka měřítka Čtvrtek, 14.Listopadu 2013, 10:49:3

1) U malých politických stran (které nedosáhly na stálý příspěvek na činnost) obnášejí ty "placené kádry" třeba jen jednoho tajemníka na administrativu a částečné úvazky pro správce informatiky a účetnictví, což je pro organizaci s několika, ba i mnoha stovkami členů dosti skromné (srovnejte to třeba s velkými občanskými sdruženími, bytovými družstvy a podobně). Mimochodem, například Strana zelených si ani v dobách největších volebních potažmo ekonomických úspěchů (2006-2008) nemohla dovolit takovou strukturu, která by skutečně kvalitně obsáhla veškerou agendu.
2) Nadějná je autorova zmínka o organizacích, které dokážou velmi erudovaně a účinně artikulovat to či ono téma. Není ale "to či ono" málo? Opravdu dokážou dlouhodobě sledovat a komentovat kvalifikovaným jazykem veškerou agendu veřejné správy v měřítku alespoň kraje? Pokud ano a přitom je jejich činnost dobrovolnická nebo založená na prostých (obvyklých, když nechci napsat přímo obyčejných) členských příspěvcích, prosím o konkrétní příklady a jsem připraven je považovat za perspektivní alternativy k zavedeným stranám.
Podle mých zkušeností je poměrně snadné zformulovat a prosazovat názor na jednotlivý záměr nebo problém, ale u "politiky" jednoho oboru či rezortu už je to obtížnější a v praxi to dokážou převážně jen spolky a think tanky s profesionálním aparátem větším, než například výše zmíněné malé partaje. A slaďování zájmů, dohadování mezi "rezorty", to už je podle mě jaksi z podstaty věci náročné a složité, pokud má být otevřené, transparentní a demokratické.

Filip Šimeček - Brno

odpověď Čtvrtek, 14.Listopadu 2013, 20:40:22

Pane Guthu, pro mě bylo inspirativní například Občanské forum. Ta členská základna byla skutečně obrovská a jsem přesvědčen, že by časem bylo možno vyprofilovat pracovní skupiny pro veškerá potřebná odvětví veřejné správy.

Avšak kolo dějin se otočilo jinak, my jsme se nechali přesvědčit, že pokračování OF je naivita, že "takhle to nemůže fungovat" a že jedinou alternativou je rozkrást miliardy v kuponové privazitaci a následně vytvořit sociálně rozevřenou třídní společnost. Náběh měl i ProAlt, ale podle mě nám setlo hlavu to vyšumění stotisícové demonstrace na Václaváku. Po ní už to šlo z kopce. A to jak s protestním hnutím, tak s odbory. Už to byla jen taková setrvačnost.

Příště holt musíme počítat s tím, že i když se 99% občanů vysloví pro změnu, Kalousek bude i nadále schopen si pohrdlivě odfrknout. Možná jsme měli příliš naivní představy o tom, že česká společnost má ještě nějaké elementární zbytky politické kultury a realita mnohé rozčarovala.

Eva: Komunální politika samozřejmě kapitalismus neporazí, nicméně může to být právě ona, co zažehne drobounké požáry vzpoury, které se spojí a rozšíří.

Jiří: Institucionalizaci se v žádném případě nevyhýbám. I protestní hnutí je instituce, má-li své členy, kteří platí příspěvky a rozdělují si zodpovědnost.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Listopadu 2013, 21:47:56

"Zažehnout drobounké požáry vzpoury" - to je hezké.
Když já mám někdy pocit, že naši spoluobčané jsou žáruvzdorní...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stranický aparát, nebo hnutí zdola? Pátek, 15.Listopadu 2013, 00:01:36

Tak napřed k těm německým Zeleným: ano, ti ve svých počátcích skutečně měli impulz, který daleko přesahoval klasický horizont tuctové politické strany. Nutno si uvědomit, že oni byli do nemalé míry duchovními dědici roku osmašedesátého - tedy toho období, kdy se v západní Evropě především vysokoškolsky vzdělaná mládež snažila rozbít zkostnatělé struktury nejen státní moci samotné, ale i celé občanské společnosti.
Po porážce (respektive "vyšumění") tohoto osmašedesátnického hnutí (a jeho částečného vyústění do teroru RAF) se po létech stagnace náhle vynořilo nové, nosné téma - ochrana životního prostředí, pod jehož praporem bylo možno opět shromáždit anti-establishmentově orientované síly.
Jakoby z ničeho najednou v podhoubí měšťácké německé společnosti plně zaměřené na výkon a konzum rozkvetlo hnutí nesené myšlenkovou svěžestí, nadějí na nový způsob politiky, ale i nadějí na nový životní styl vůbec.
Jenže: po svém raketovém vzestupu se němečtí Zelení dostali do parlamentu - a systém je pohltil. Jako každá druhá partaj začali počítat obdržené volební hlasy, ve snaze po jejich udržení odřízli své radikální křídlo - a tím ztratili v podstatě veškerý svůj původní impulz. Dneska je to v podstatě tuctová politická strana, stejně nezajímavá a stejně neživotná jako všechny ostatní.
Oskar Lafontaine, jeden čas vůdce německé radikální levice ("Die Linke"), pro německé Zelené (Die Grünen) měl posměšné přejmenování: "Die Verwelkten" - Zvadlí. A nelze mu nepřiznat, že se tímto trefil nemálo do jádra věci.
(Jen tak pro úplnost: čeští "Zelení" budí takový dojem, že už v okamžiku svého vzniku se nacházeli v té fázi, do které němečtí Zelení dospěli v důsledku popsaného vývoje: tuctová partaj, bez jakýchkoli skutečně nosných idejí.)

Takže, tolik k německým Zeleným. Jejich vývoj od svěžesti k povadlosti stál za tak podrobný výklad proto, protože v nich se v koncentrované podobě odráží principiální dilema každého takového hnutí: dokud zůstává jenom kritickým, alternativním, anti-etatistickým hnutím, může si udržet určitou myšlenkovou i výrazovou svěžest. Za tu cenu ovšem, že zůstane omezeno jenom na marginální oblast působnosti.
Jakmile se ovšem takovéto hnutí přetransformuje v ustálenou organizaci, s pevnou strukturou, se stálým aparátem a s víceméně fixní ideologií, pak ho zákonitě pohltí, a ke svému obrazu promění respektive deformuje vůdčí politický systém. Z tohoto dilematu prostě není úniku.
(F. Šimeček se zásadně mýlí v předpokladu, že v - entuziasticky revolučním - Občanském fóru bylo možno pokračovat. K jeho rozštěpení muselo nevyhnutelně dojít, stejně jako dojde vždycky k rozštěpení nějakého takového všeobecně humanisticky pojatého hnutí na pravici a levici.)

A tady se dostáváme k problému zcela nejzávažnějšímu: tato alternativní hnutí tak nějak pořád dokáží žít ve víře, že svým antietatistickým (respektive antikapitalistickým) impulzem přece slouží věci humanity, a že tedy "lid" je jejich přirozeným spojencem. A že tedy nakonec jde jenom o to tento lid nějakým způsobem probudit, a společnou akcí svrhnout onen jako cizorodý pociťovaný stát nebo kapitalismus.
Realita je bohužel naprosto jiná. Jak současný státní režim, tak i kapitalismus mohou existovat jenom proto, že jsou podporování nebo přinejmenším tolerování naprostou většinou populace. Značná část obyvatelstva ze stávajícího způsobu existence těží, nebo je přinejmenším příliš konzervativní, než aby byla ochotna riskovat nějakou změnu. Jak bylo krásně řečeno v "Easy rider": "Lidé se bojí svobody, protože pak by museli převzít odpovědnost."

To znamená: Každý kdo má zavažný úmysl změnit společnost k lepšímu, se jako první věc musí vzdát iluze, že většina populace půjde s ním. S musí v sobě sebrat tu odvahu a tu velikost, přinejmenším na začátku jít víceméně - proti všem.
Proti jejich pohodlnosti, proti jejich zkostnatělosti, proti jejich konzervatismu, proti jejich omezenému životnímu horizontu.
Jedno je jisté: takovýto boj je daleko těžší, a vyžaduje daleko víc odvahy, než jenom boj proti státu, než jenom boj proti kapitalismu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 15.Listopadu 2013, 06:00:59

Také si myslím, že dokud se většině lidí vyplatí být "slušní a spořádaní", tedy nikoli antisystémoví, tak zůstanou nečinní. Jednat proti svým bezprostředním zájmům dovede totiž málokdo. Nějakou zásadní změnu přes parlament také nevidím jako reálnou, v tom jsem spíš skeptická. Zbývá tedy revoluce, v níž se masy aktivizují (na krátkou dobu). Ta se ovšem dá jen těžko naplánovat. Musí nastat vhodná situace, což není do budoucna vyloučeno. Záleží na vývoji ekonomiky i politiky.
Ale, jak jste sám napsal na jiném místě: události se připravují předchozím společenským vývojem - v době, kdy se zdá, že se vůbec nic neděje. Jejich aktéři - jednotlivci - se také nějakým způsobem připravují - ať už vědomě nebo nevědomě. Nikdo ovšem nemůže s jistotou počítat s tím, že se takové události dočká. Badiou píše, že je důležité, aby se v každé době udržovalo nějaké nezávislé, nekonformní, myšlení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 17.Listopadu 2013, 12:42:32

"aby se v každé době udržovalo nějaké nezávislé, nekonformní, myšlení" - ano, v "nerevolučních" dobách, kdy se stávající poměry zdají být zcela stabilní a až vysloveně "na věčné časy", tak v takových dobách nezbývá nic jiného, nežli alespoň v určitých "tajných kroužcích" udržovat alespoň určité podhoubí kritického myšlení, které míří za omezený horizont právě panujícího společenského systému.
Je samozřejmě naprosto možné, že naše životy uplynou, aniž bychom se dočkali toho, že tyto do budoucnosti cílící myšlenky naleznou svého uplatnění. Ale stejně tak ani nelze vyloučit možnost, že tento systém se - třeba i velmi náhle a nečekaně - dostane do natolik zásadní krize, že bude nutno hledat principiální alternativy. A není nikdy marné, pro takovouto chvíli mít už připravený myšlenkový aparát, který by mohl být dostatečně nosný pro nějakou takovou novou, vývojově vyšší alternativu.

Jen pro srovnání: československé disidentské hnutí sice samozřejmě také mělo určitý komplex představ o tom, jak by měla fungovat posttotalitní společnost. Jenže, nebyly to myšlenky nijak nosné, jejich filozofická úroveň byla vysloveně chabá. Nebylo zde prakticky nic, co by překračovalo omezený horizont jenom čistě politické občanské demokracie. Podle toho to pak dopadlo: v okamžiku převzetí státní moci nedokázali tito revolucionáři nic více, nežli jenom slepě a mechanicky přebírat cizí vzory ze Západu - aby se pak museli divit, že z jejich původních humanitních ideálů pod tlakem materiální reality (kapitalistického) ekonomicko-sociálního komplexu nezbylo v podstatě vůbec nic.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Listopadu 2013, 20:51:24

Já myslím, že pro nás, obyčejné lidi, je v každém případě dobré pokoušet se organizovat a zatím aspoň společně hájit své zájmy. Ovšem dobré je také přemýšlet, co je vlastně naším zájmem. Zájmy mohou být různé.
S tím, že naše životy uplynou, aniž bychom něco dokázali změnit, je také nutné počítat. Ale to si musí každý vyřešit sám se sebou, jestli mu stojí za to se vůbec nějak angažovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.