Chvála politických stran

Politické strany mají řadu chyb. Přesto jsou to užitečné instituce. A fungují lépe, než si mnozí myslí.

Pro nejlépe vymyšlené instituce má většina lidí kupodivu jen pohrdání. Jednou takovou institucí je katolická církev (o ní třeba někdy příště). Jinou jsou politické strany.

Strany samozřejmě mají spoustu strašných chyb. Mezilidské vztahy v nich bývají pěkně kyselé. Probíhá v nich nelítostný boj o moc. Nahoru se dostávají klientelisté a lidé s ostrými lokty. A nejúspěšnější politici si leckdy počínají jako psychopati.

To všechno každý ví, protože se o tom dennodenně mluví v televizi. Jenže zvláštní věc: každý také ví (na vlastní kůži nebo ze svého okolí), co všechno si navzájem provádějí lidé v rodinách či firmách anebo jak trpký boj o moc zuřívá v nejrůznějších trpasličích sdruženích a spolcích. A přece nikoho nenapadne rodiny, firmy nebo spolky šmahem zrušit.

Strany jsou skvělé instituce v prvé řadě proto, že skvělá je sama politika. Politika není žádná dílčí oblast, ale určitý způsob vnímání světa. Politika – podobně jako náboženství, filozofie nebo literatura – zahrnuje zkrátka úplně všechno.

Politicky se dá posuzovat každý jednotlivý problém, ať už drobný, nebo ohromný; a zároveň se politickým pohledem dá obsáhnout veškerý celek kultury i přírody. Proto je v politice pohodlně dost místa pro každého.

Přes svou všeobsáhlost však politika není nic bezbarvě neurčitého. Vůbec se nepodobá kupříkladu mlhavému moralizování, ve kterém si libují komentátoři naříkající nad zkažeností politických stran.

Politika je totiž určena světonázorem. Každý člověk má vlastní světonázor, ačkoliv žádný osobní světonázor se přesně nekryje s konkrétní politickou filosofií nebo stranickým programem.

Jistěže každý z nás se v některých otázkách kloní víc doleva a v jiných zase víc doprava. Ale kdo si myslí, že žádný světonázor nemá, jen klame sám sebe.

Totéž platí o politických stranách. I ty, které se zpočátku neprofilují světonázorově (ať už z jakýchkoliv pohnutek), musejí dříve či později s barvou ven. Jejich představitelé se každým svým veřejným vystoupením a každým svým rozhodnutím umísťují tam či onam na politické mapě.

Jednotlivá označení – liberální, konzervativní, socialistický a tak dále – samozřejmě postupně mění svůj význam. Některá mizejí a objevují se nová. Sama politická mapa ale zůstává. Skutečné politické strany to vědí a svou pozici na mapě zřetelně signalizují, často už svým názvem.

Žádný světonázor ovšem neposkytuje detailní návod pro řešení společenských problémů; spíš jen určuje celkové směřování. Politická strana není sekta: scházejí se v ní lidé, kteří sice sdílejí základní hodnoty, ale řadu věcí vidí odlišně.

Na to ledaskdo řekne, že mnoho straníků víru v daný světonázor jen prospěchářsky předstírá. Není to ale banální námitka? Nepředstírá snad mnoho lidí věrnost svým partnerům, zájem o své děti či přátele, oddanost svým šéfům? Zrušíme všechny svazky a instituce jen proto, že nedokážeme stoprocentně naplnit jejich smysl?

Kdekomu také připadá, že podpora stran je jen jakési vyprázdněné fangličkářství. Není jedno, řekne se, jestli vyhraje modrá, oranžová, rudá, žlutá nebo zelená?

Není. Jen si zkuste zainteresovaným (tedy – odhaduji – většině mužů a menšině žen) říct, že je vlastně jedno, jestli fotbalovou ligu vyhraje Sparta, Plzeň, Teplice nebo Liberec.

Navíc: fandit vlastní straně ve volbách je mnohem zajímavější než fandit Kladnu v hokeji nebo Česku v Davis Cupu. Napínavé je to zhruba stejně; a bonusem je jednak pocit, že o něco jde (ano, ve volbách opravdu o něco jde), jednak příležitost zapojit se i jinak než jen fanděním.

Možnosti uplatnění jsou velice široké. Jelikož politika zahrnuje celou společenskou skutečnost, své pole působnosti si ve stranách najdou lidi všech možných povah, zájmů a profesí: puntičkáři i bohémové, aktivisté i myslitelé, programátoři i básníci.

Politika vede každého i k rozvoji toho, čemu se dnes podle angličtiny nepěkně říká „měkké dovednosti“. Patří k nim třeba schopnost dohodnout se s ostatními anebo schopnost podřídit své momentální nálady společné práci a společnému cíli.

A konečně: politická strana je také škola ctností. To neznamená, že by straníci byli ctnostnější než jiní lidé. Možná jsou, a možná nejsou; na tom nezáleží. Podstatné je, že „civilizace bez ctností spěje k úpadku“ (Eva Hájková, „Potřebujeme ctnosti a máme je čekat od církví?“, Deník Referendum); a že politická činnost pro osvojování ctností poskytuje široký prostor.

Jaké ctnosti jsou v politice nejdůležitější? Určitě by mezi ně patřila spravedlnost (nenechat se zaslepit stranictvím), trpělivost (kdo někdy seděl na stranické schůzi, pochopí) a pochopitelně pokora.

Obzvlášť bych ale vyzdvihl loajalitu; především proto, že většina lidí dnes neví, co tato ctnost vlastně obnáší. Loajalita není ani nepodmíněná příchylnost, ani obhajoba institucí, osob a názorů, které se mi právě teď nejvíce zamlouvají.

Skutečná loajalita je zároveň kritická a věrná. Jejím zátěžovým testem jsou okamžiky, kdy musí dočasně převážit buď kritičnost, nebo věrnost: zachovat loajalitu předsedovi, nebo se od něj odvrátit? Kritizovat program či kandidátku strany před volbami, po nich nebo vůbec? A kde kritizovat – v neformálních rozhovorech, na schůzi základní organizace, ve vnitrostranickém diskusním fóru, na Facebooku?

Podstatné není jen to, jak se jednotliví straníci v takových chvílích rozhodnou. Ještě důležitější je, jak rychle potom dokážou ve straně obnovit křehkou rovnováhu věrnosti a kritičnosti.

Okamžiky krize loajality jsou nejdůležitějšími zkouškami, kterými politické strany a koneckonců i celá společnost procházejí na nekonečné cestě ke zralosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (51 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Úterý, 19.Listopadu 2013, 17:14:51

Pan Soukup píše "Zrušíme všechny svazky a instituce jen proto, že nedokážeme stoprocentně naplnit jejich smysl? ", což nás má upomenout na to, že nedokonalost je světu vlastní. To je sice pravda, jenže v dnešní době je ta nedokonalost čím dál tím větší (nebo horší?). Jeden filosof (tuším, že to byl zase Žižek) napsal, že dnešní svět se podobá restauraci, kde vám na jídelním lístku nabízejí nádherně lákavé pokrmy (i s fotografiemi). Když si však nějaký pokrm objednáte, přinesou vám na talíři odpornou beztvarou břečku a k tomu vám přidají tu krásnou barevnou fotografii, abyste se na ni při jídle dívali, jak to má vypadat. A vysvětlí vám, že ideál je jedna věc, zatímco realita je druhá věc. Myslím, že každý by pořádně praštil pěstí do stolu.

Aleš Bajgar - informatik, Ostrava

Paní Hájková, Úterý, 19.Listopadu 2013, 22:20:30

ještě před lámáním hole nad "dnešním světem" doporučuji vzít v úvahu několik skutečností:
1. V mnoha parametrech, podle kterých se zpravidla měří kvalita života, je tento opovrhovaný dnešní svět lepší, než kdykoli v minulosti. Rozhodně lepší, než před 30 nebo 50 lety, o delších časových obdobích ani nemluvě. A představovat si, že právě my máme tu výlučnou možnost prožívat období, které představuje dramatický kvalitativní úpadek civilizačních rozměrů, by bylo poněkud domýšlivé.
2. Naše společnost, jíž stojí v čele tolik opovrhovaná sociální skupina politiků, vykazuje některé zajímavé vlastnosti. Například nejpopulárnějším sportem se jeví být fotbal, který je víceméně oprávněně považován za prokorumpovanou aktivitu, která si hraje na komerční prostředí jen proto, aby v něm bylo možno propírat zisky z šedé ekonomiky. Dále nejsledovanějším veřejným médiem je laciný, převážně lživý voyerský bulvár. A taktéž je pravdou, že nejprovozovanějším sportem je masové a všeobecně sdílené porušování pravidel silničního provozu takřka všemi zúčastněnými.
Očekávat, že v čele této společnosti budou stát čestní, mravní, vzdělaní a moudří lidé, pro něž veřejný zájem bude vším a osobní prospěch ničím je, mírně řečeno, naivní.
Vždyť politikové se z běžného společenského pozadí vyčleňují stejnými mechanismy, jakými značná část společnosti sdílí respekt ke konzumnímu hromadění, závistivému bulvárnímu voyerství, davové hysterii fotbalových fans (hop hop hop) nebo pouliční šoférské bezohlednosti.
3. Stávající stav správy veřejných záležitostí, není způsoben tím, že by v lidu této země nebyl dostatek pozitivních schopností. Avšak z povahy politiky jako veřejné aktivity vyplývá, že k jejímu znehodnocení stačí neochota, možná dočasná neschopnost potlačit onu malost, závistivou chamtivost, sebestředné sobectví a nedostatek velkorysosti, která v každém z nás spočívá zřejmě ve větší míře, než bychom si sami přáli, nebo byli ochotní přiznat. Politika je veřejným odrazem společnosti. Horovat proti politice znamená ono pověstné zlobení se na zrcadlo, mám-li křivou hubu.
Rozbiješ zrcadlo, na hubě nezměníš zhola nic.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Bajgare, Úterý, 19.Listopadu 2013, 23:42:38

děkuji za velice trefný komentář. Souhlasím téměř se vším, co jste napsal.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 20.Listopadu 2013, 01:20:47

Ono nejde ani tak o to, že bychom snad žili ve špatném světě a vůbec už ne, že by ten svět byl někdy dříve lepší. Spíš se jedná o to, že se lidé a věci vydávají za něco, co už dávno nejsou. Co je nám platné, že „sama politická mapa zůstává“, když se z ní vytrácí obsah?
Já jsem prostě příliš náročná žena a nechci se spokojit s "předstíranou věrností", aniž bych "zrušila svazek" :-)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jeremiády nepomohou Středa, 20.Listopadu 2013, 07:49:16

"tempora mutant" je fakt, ale někdy zapomínáme na to že "nos mutamur in illis" - tedy že pokud se vyvíjí politický systém, obsah hlavních ideových proudů, tak jenom tím, jak se měníme my samotní, naše sociální realita.
Vlastně lamentujeme sami nad sebou - a logická reakce vnějšího pozorovatele by byla "tak řekněte co navrhujete" - nepolitickou poltiku, nápravu politiky tím že do ní sami vstoupíte, reformu idejí....
Považuji za iluzi myslet si že stav politiky je toliko otázka abstraktně mravní (že se pranýřováním upadlosti dočkáme katarze) - vždy šlo a půjde o zájmy. A kdo dokáže sociální a ekonomické zájmy lépe vyjádřit boduje.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Divím se pane Dolejši, Středa, 20.Listopadu 2013, 16:37:8

že máte potřebu projevovat jakousi obecnou solidaritu se všemi politiky, nebo jak tu vaši reakci pojmenovat? Nikdo totiž nekritizoval konkrétně vás ani KSČM. Dokonce si myslím, že KSČM toho ani mnoho nepředstírá (když si nebudu všímat toho jejího názvu).
Nechci pranýřovat něčí mravy a tvrdit, že jsem dokonalá. Všichni jsme produktem systému, ale ne všichni neseme stejnou vinu za to, že nemáme lepší systém. Mnozí z nás by byli schopni vytvořit lepší systém - například socialismus. Máte pravdu, že v posledku běží o zájmy, ne o mravnost. Jenže právě ty zájmy různých lidí se navzájem liší. I já mám své zájmy Nechci mluvit nějak hromadně za "všechny" nebo za "celou občanskou společnost", ale věřím, že víc lidí má podobné zájmy jako já. Že je nás víc, kterým tenhle systém nemůže nic nabídnout.
Nemyslím si, že neustálá kritika nás spasí, ale co jiného než kritizovat se dá zatím dělat? Konec konců běží i o to pojmenovávat věci pravými jmény. A nejen věci, ale taky různé lidi, včetně sebe. Prostě nepřijímat jazyk kapitalistů.

Jiří Karen - Opava

Středa, 20.Listopadu 2013, 16:46:29

Docela mi uniká, jaký je vztah mezi politickou stranou a politikou.

Politická strana reprodukuje stávající systém v uzoučkém mocenském koridoru typu škrtneme deset důchodců - škrtneme devět důchodců.

Řekl bych, že skutečná "politika" ve svém původním slova smyslu existuje všude jinde než v politických stranách.

Já bych řekl, že řešením je politika. Ale politiku bohužel současné politické strany nenabízejí...

Aleš Bajgar - informatik, Ostrava

Středa, 20.Listopadu 2013, 17:56:29

Paní Hájková, kritika je rozhodně na místě. Občan má právo říci i to prosté "Takto ne!" A že se nedá zatím více dělat? Zkuste si přečíst můj sloupek z dnešního DR: nedělám si inzerci, ale musel bych jej v odpověď na vaši otázku tady zopakovat.

Pane Karene, a jakou "skutečnou" politiku máte na mysli? V odpovědi na tuto otázku se skrývá jádro pudla.
Zatímco koncem 80. let minulého století měla veřejnost východní Evropy před očima sjednocující vidinu společnosti na "Západě" (a stejný efekt se opakoval v "arabském jaru"), nyní nic takového neexistuje. Nikde na světě společnost neprosperuje řádově lépe, nežli u nás. Takže je sice snadné říci, co se nelíbí, zato shodnout se v té pozitivní vizi je obtížnější. Protože tu si každý nastavuje podle svých zcela osobních priorit, zájmů, idejí. A ty máme každý nastaveny jedinečně.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Středa, 20.Listopadu 2013, 18:08:3

napsala jste: "Co je nám platné, že ,sama politická mapa zůstává', když se z ní vytrácí obsah."

V tom smyslu, v jakém jsem metaforu "mapy" použil, se obsah právě nikdy vytratit nemůže. Učebnicový příklad: dokud budou existovat daně, tak vždycky budou existovat názory ("pravicovější" a "levicovější" - nebo jak už je budeme nazývat) na to, jestli mají být vyšší, nebo nižší; na co se mají použít; jak se mají rozdělovat atd.

A i pokud se daně zruší, hned bude otázka, jak platit školy, nemocnice, železnice atd. (A i pokud se školy, nemocnice, železnice zruší- atdatd.)

Naprosto souhlasím s panem Karenem, že politika nejsou (a nesmějí být!) jen politické strany. Nemyslím si ale, že "skutečná ,politika' ve svém původním slova smyslu existuje všude jinde než v politických stranách."

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Dolejši, Středa, 20.Listopadu 2013, 18:17:20

z Vašeho komentáře bych podepsal toto:

1) odpověď kritikům: " ,tak řekněte co navrhujete' - nepolitickou politiku, nápravu politiky tím, že do ní sami vstoupíte, reformu idejí..."
2) "považuji za iluzi myslet si, ... že se pranýřováním upadlosti dočkáme katarze".

Naopak s těmi "zájmy" je to podle mě složitější. Pragmaticky vzato: nemyslím, že v politické soutěži boduje nutně ten, kdo lépe artikuluje zájmy - kolikrát vítězí spíš ten, kdo dokáže využít kolektivní frustrace nebo předsudky.

A idealisticky vzato: ty "zájmy" mohou (a mají!) být zčásti altruistické - globální odpovědnost, starost o životní prostředí (celkově - nejen tam, kde to na mě osobně bezprostředně doléhá)...

Na to se samozřejmě dá pragmaticky říct, že pro samý altruismus jsme se my zelení ani nedostali do parlamentu. Nicméně: němečtí Zelení mají (nemýlím-li se) nejbohatší elektorát - a přece je jejich program velmi sociální.

Ale to už je téma na nějaký další sloupek.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 20.Listopadu 2013, 18:38:4

Musím se zeptat: Co je to "reforma idejí"? Pokud to má znamenat návrat k idejím, pak jsem pro. Pokud to má znamenat nějakou "úpravu" idejí, tak to jsem proti. To by byl ostatně nesmysl.

Jiří Karen - Opava

Politika Středa, 20.Listopadu 2013, 21:37:25

Podle mého názoru politika znamená překračování apolitického "není žádná alternativa; musíme být realisté; globální kapitalismus je globální kapitalismus" rámce. V současnosti se nacházíme v situaci, kdy parlamentní politické strany NEMAJÍ nejmenší možnost zásadněji vstupovat do situace.

Příklad - I kdybychom tady měli 200 poslanců KSČM, s Lisabonskou smlouvou a pravidly EU vyžadující volný trh neudělají nic. (Pravděpodobně by se proto radši zabývali hlasováním pro emisní povolenky velkokapitálu) Samozřejmě daleko výraznější jsou pak pravidla nepsaná ("Jenom si zkuste zvýšit daně a uvidíte ten fofr...").

Žádná strana nikdy aktivně nevnesla zásadní politická témata. Vždycky to bylo tlakem vyloučených a neprivilegovaných.

Jedinou opravdovou politickou alternativou by bylo mezinárodní hnutí organizované zdola s jednotným antisystémovým programem, internacionální solidaritou a reálnou autonomní mocenskou základnou spočívající v deprivatizované ekonomice.

Teď budu osočen z mávání praporem, z blouznivosti a ideologického sektářství, chápu.

Aleš Bajgar - informatik, Ostrava

Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 00:01:27

Pane Soukupe, vždy jde o zájmy. To, čemu říkáte frustrace nebo předsudky, není ničím jiným, nežli "zájmy". Vždyť čím jiným je frustrace nežli strádáním z neuspokojené potřeby - tedy negativně vymezeným zájmem?
Jakkoli může být ta potřeba pomyslná - viz psaní pana Karena.

Paní Hájková, musím se zeptat, co je vaše idea? Když je návrat k ní přípustný a její úprava nepřípustná?

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Bajgare, Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 00:26:5

pokud budeme zájmy chápat takto široce, tak souhlasím. Mně šlo zkrátka o to (abych uvedl příklad), že třeba mnozí vysokoškoláci v posledních volbách hlasovali pro TOP 09, která chtěla zavést školné (tedy "proti svým zájmům").

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Panu Bajgarovi Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 05:21:16

Moje (oblíbená) idea je idea rovnosti. Ta se objevila už v původním křesťanství, ve filosofii francouzské revoluce a pak v komunismu. Vždycky v trochu jiné verzi.
Nedovedu si představit, jak by se dala reformovat. Snad učinit ji součástí nějaké nové ideologie... Reforma totiž znamená přetvoření něčeho. Ovšem čistá idea se nedá nijak přetvořit, aniž by se to stalo něčím docela jiným. Idea se dá právě jenom nově formulovat v nové ideologii. Ale formulace ještě není všechno. To je jen předpoklad k jejímu šíření. Návrat k idejím se nedá nijak nařídit. Jakákoliv společnost se vrátí k jakýmkoliv idejím, když se k nim vrátí každý její člen (nebo aspoň převážná většina).
Ale abych nepsala pořád o tomtéž: Václav Bělohradský na své loňské přednášce v Opavě také mluvil o návratu k idejím. On konkrétně jmenoval ideu republikánství.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Panu Soukupovi Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 05:28:37

Zmínil jste vysokoškoláky hlasující pro školné, tedy proti svým zájmům. Ono je to částečně tak, že vysokoškoláci nebudou vysokoškoláky věčně, takže pak už je to nemusí zajímat, a někteří jistě nemají hluboko do kapsy (nebo spíš jejich rodiče).
Já si ovšem myslím, že v tom hraje roli ideologie. O ideologii se neustále mluví jako o něčem ze zásady negativním, ale já si myslím, že člověk bez ideologie nemůže žít. Že stejně každý nějakou má, i když si to nepřipouští. A někdo má ideologii dost zmatenou, takže ho klidně může vést i proti jeho zájmům.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

absrtaktní kritika opravdu nepomáhá Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 10:33:58

paní Hájková, nejde o solidaritu ani obranný reflex - prostě mám za jalové nekonkrétní nářky na téma špatných poměrů.
respekt k zájmů je namístě stejně jako je dobré ty zájmy znát - a většinově jsou to zájmy možná pro někoho přízemní.
I to je naplnění toho vašeho požadavku "pojmenovat věci pravými jmény" - bez fangličkářství a patosu
Pravda - Babiš málem vyhrál volby (stínovým vítězem nepochybně je) s platonickým !Bude líp". To mu ale dlouho nevydrží
řešení je vždy konrétní. Aby se nám nevytrácel za clonou moralizování obsah politiky ještě víc

Martin Profant - Praha 7

Kdyby komunisté četli Marxe Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 15:34:8

Kdyby komunisté četli Marxe, věděli by, že je sice dobré zájmy znát, ale že to nemá mnoho společného s tím, co si lidé myslí o své situaci ve společnosti. Nebo dokonce s tím, jakým stranmi a politiky se nechávají reprezentovat.
Zadlužený parcelový rolník volil podle Marxe ve Francii malého Bonaparta nikoli proto, že to odpovídalo rolníkovým zájmům, ale protože třída parcelových rolníků nemohla z objektivních důvodů vyjádřit a reprezentovat své třídní zájmy jako zájmy, volila proto manifestačně alespoň společný přízrak slávy.
A my dnes z objektivních důvodů neumíme a nemůžeme vyjádřit své zájmy, a proto volíme Zemana, Sobotku, Babiše, dokonce i Dolejše jako přízrak "menšího zla". A pak jim chudákům vyčítáme, že zklamali naše očekávání, která jsme do nich ve skutečnosti ani nikdy nevložili. Těžký a nevděčný život politiků.

Jiří Matuszek - Ostrava

Zájmy Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 22:25:56

Souhlasím s panem Dolejšem: "vždy půjde o zájmy". Problém je v tom, že strany zastupují především své zájmy, tj. zájmy svého vedení a sponzorů strany. Zájmy lidí jsou až na druhém místě. Tato neblahá situace je zakotvena už v ústavě, která praví, že veškerá moc ve státě pochází od lidu, ale je uskutečňován volnou soutěží politických stran. Jediná možnost jak lid může projevit svůj zájem samostatně, referendum, je v ústavě jen naznačena, ale až dosud nerealizována.
Aby bylo jasno, nevolám po zrušení politických stran, ale o doplnění systému o možnost přímého vyjádření zájmu lidu referendem iniciovatelným občany. To by strany přimělo kromě svých zájmů zohledňovat i zájmy lidí, tak aby se jim nestalo, že budou v referendu poopraveni.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 23:06:36

s tím, co píšete o ideologii, naprosto souhlasím. V článku píšu o "světonázoru", právě proto, že výraz "ideologie" má negativní konotace. Ale mám na mysli totéž.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Co se týče obecného referenda, Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 23:10:58

jsem rozhodně pro. Pokud by se na něj ohledně svolání a platnosti vztahovaly podobně přísné podmínky jako na místní referendum, zajistilo by se tím, že referendum by mohlo uspět jen tehdy, kdyby se týkalo problému, který skutečně trápí mnoho lidí. Tedy "pojistka proti populismu".

Martin Profant - Praha 7

Danielovi Soukupovi -- podmínky referenda Pátek, 22.Listopadu 2013, 08:16:50

Anebo by se pak - s těmi přísnými otázkami -- to obecní referendum vypisovalo jen tehdy, pokud by za ním stál dost silný zájem těch, kdo dnes sponzorují politické strany, politických stran -- prostě těch, kteří mají na to, aby si zaplatili či prosadili vstup do celostátních médií, zaplatili rganizaci sběru podpisů atd. Myslím, že první takové referendum by bylo o tom, jestli zakázat kuřata z dovozu a podpořit spotřebu těch našich, českých, vodňanských.
Paradoxně je nejlepší pojistka proti populismu, když budete lidem věřit, že vědí, o čem chtějí hlasovat. To zneužití přichází právě s těmi podmínkami -- to pak musí lidi organizovat charizmatický vůdce, co si sehnal padesát tisíc podpisů a nějaké ty miliony kampaň.

Martin Profant - Praha 7

Omluva Pátek, 22.Listopadu 2013, 08:19:20

Instruktivní překlep -- pochopitelně "obecné referendum", jako obecní by jen mohlo vypadat.

Jiří Matuszek - Ostrava

Souhlas Pátek, 22.Listopadu 2013, 08:26:51

Souhlas s Martinem Profantem. Díky, lépe bych to nenapsal!

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Profante, Pátek, 22.Listopadu 2013, 09:49:54

dost možná máte pravdu - o fungování referend toho moc nevím (mám jen lokální zkušenost z Prahy 7). Chtěl jsem prostě jen zdůraznit, že moje obhajoba politických stran není míněna jako odmítání veškerých prvků přímé demokracie.

Pokud se třeba právě zákon o obecném referendu připraví lépe než třeba zákon o přímé volbě prezidenta, tak jistě bude mít na fungování české demokracie pozitivní dopad.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Přišlo mi mimochodem zajímavé, Pátek, 22.Listopadu 2013, 10:51:5

že v diskusi k článku (ani tady, ani na Facebooku) nikdo nezmínil to, o čem píšu v závěru - totiž pojetí loajality jakožto kritické věrnosti.

Její kultivace je přitom jedna z nejdůležitějších věcí jak pro vnitřní fungování stran, tak pro to, aby plnily svou úlohu zastupovat zájmy a názory občanů.

Pokud se to přehání s kritičností, stává se ze strany hejno rozhádaných a vzájemně se vylučujících sektářů. Pokud se to přehání s věrností, stává se ze strany semknuté bratrstvo mafiánů.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Panu Soukupovi - k té "kritické věrnosti" Pátek, 22.Listopadu 2013, 16:07:32

V každé organizaci musí být prostor pro kritiku a pro různé názory a postupy. Zároveň by každá měla mít jakési "rodinné stříbro" v podobě určitých zásadních myšlenek, od nichž se prostě neustupuje; protože kdyby se od nich ustoupilo, změnila by organizace zcela svůj charakter. V tom případě by loajalita neměla směřovat k organizaci samotné (tedy k jejím členům), nýbrž k oněm zásadním myšlenkám. Toto se nazývá ideovostí. A právě ta ideovost je něco, co organizaci odlišuje od mafie. V mafii totiž běží o loajalitu k vedení, a to loajalitu samotnou, loajalitu zcela bez idejí.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Pátek, 22.Listopadu 2013, 22:28:3

věrnost idejím (ideovosti, světonázoru, ideologii...) - jistě. Ale loajalita k vedení je taky nutná (i když ne bez ideí, v tom máte naprostou pravdu)! To je právě to, co spousta lidí - i členů stran - nechápe.

Pokud se totiž věrnost idejím absolutizuje, tak straníci vedení neustále kritizují, odvolávají atd. (ať už z idealistických, nebo oportunistických pohnutek).

V poměrném volebním systému vždycky vznikají koalice; a koalice znamená kompromis.

A poznat, který kompromis je ještě přijatelný a které kroky vedení jsou ještě obhajitelné - to je součást oné kritické věrnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 23.Listopadu 2013, 05:43:41

No jo, ale poznat, který kompromis je ještě přijatelný a které kroky vedení jsou ještě obhajitelné - to přece znamená porovnávat je s nějakým vzorem, který máme někde v hlavě. Nemyslím jen morálním (ale ani ten by neměl přijít zkrátka). Spíš myslím s nějakými obecnými cíli. Ty by ale všichni členové organizace včetně vedení měli mít společné. Nemáte na mysli třeba porovnávat své cíle s cíli organizace (jako jestli tam vůbec patřím)? Možná, že pokud si je člověk jist správností cílů organizace, podřídí se snáz i jejím konkrétním postupům, byť by s nimi tak úplně nesouhlasil. Tedy pokud si je jist, že se od těch cílů tak dalece neodchylují.
Takže jak se má člověk ve věci kompromisu rozhodovat a co má při tom používat? Intuici? Logické uvažování? Cit?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Politika, zájmy a humanita Neděle, 24.Listopadu 2013, 13:07:20

Onen úvodní text autora by mohl mít svou pravdivost - kdyby nebylo té okolnosti, že konec konců fikci vydává za realitu. Jeho glorifikace politických stran, s jejich údajnými "ctnostmi" tak nějak připomíná režimní propagandu za minulého režimu, kde byla lidu denně indoktrizováno heslo o vedoucí úloze komunistické strany jako údajného "předvoje". Ve skutečnosti tato strana byla samozřejmě už dávno brzdou jakéhokoli skutečného pokroku.
V aktuálním textu je jediný rozdíl, že se tímto způsobem glorifikuje nikoli strana jediná, nýbrž (demokratické) strany jako celek. A že prý ony - namnoze žabomyší - spory mezi politickými partajemi jsou pozitivním a nutným elementem, neboť prý věrně odrážejí "rozdílné světonázory". A rozdílné zájmy.
Ano, takto to skutečně praví teorie (anebo spíš: ideologie?) klasické parlamentárně-partajní demokracie. Ve společnosti jsou různé zájmy, které jsou reprezentovány různými stranami. A protože žádný zájem v demokracii nemá být dominantní, je nutno hledat kompromisy. Namáhavě, trpělivě, "pokorně".

Jenže: při tomto pohledu na věc se vůbec neklade zcela zásadní otázka: jsou tyto "zájmy lidu" skutečně všechny legitimní? Jsou tyto "zájmy lidu" skutečně všechny automaticky i zájmem č l o v ě k a, zájmem humanity? Jsou to zájmy orientující se skutečně na společenském, obecném blahu - anebo jsou to povětšině jenom partikulární, egoistické zájmy, snahy prosadit svůj vlastní osobní zájem na úkor všech ostatních?
A vůbec, kde a odkud se vlastně berou tyto "zájmy"? Jsou skutečně pouze výrazem a důsledkem klasických a trvalých rozdílů ve světonázorech, jak sugeruje autor článku? Anebo se ale jedná především o takové "zájmy", které generuje zcela konkrétní právě dominující ekonomicko-sociální systém, totiž kapitalismus?
Rozděl a panuj! - To bylo heslo římského impéria; a kapitalismus i se svou demokracií se řídí plně touto hisoricky úspěšnou a vyzkoušenou strategií, napřed uvrhne lid (tohoto údajného "suveréna") do takových životních, materiálních podmínek, které jednotlivé části lidu staví proti sobě, kdy zisk jednoho je ztrátou druhého - a potom se tento systém ve své politické podobě postaví jaksi nad všechny tyto partikulární konflikty, a prohlásí: já jsem ten jedině pravý, jedině legitimní vládce, protože se nemíchám do vašich sporů, jenom hledám vyvážený kompromis mezi vašimi zájmy.
Že tyto "zájmy" jsou ale povýtce vlastními zájmy kapitalismu, o tom tu už není řeč, to se decentně zamlčí.

Zásadním deficitem parlamentárně-partajní demokracie není ani tak diskrepance mezi lidem a mezi partajemi (jak jinak velmi správně konstatuje Jiří Matuszek) - nýbrž diskrepance mezi zájmy systémově podmíněnými, partikulárně-egoistickými na straně jedné, a mezi zájmy skutečně humánního charakteru na straně druhé.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Neděle, 24.Listopadu 2013, 23:19:15

Vaší kritice parlamentní demokracie rozumím. Prosím Vás ale o pozornější čtení mého sloupku.

1) Strany rozhodně neglorifikuji:
"Strany samozřejmě mají spoustu strašných chyb. Mezilidské vztahy v nich bývají pěkně kyselé. Probíhá v nich nelítostný boj o moc. Nahoru se dostávají klientelisté a lidé s ostrými lokty. A nejúspěšnější politici si leckdy počínají jako psychopati."

2) Rozhodně jim automaticky nepřipisuji ctnosti (a už tak nečiním ve stylu předlistopadové propagandy):
"Politická strana je také škola ctností. To neznamená, že by straníci byli ctnostnější než jiní lidé. Možná jsou, a možná nejsou; na tom nezáleží. Podstatné je, že... politická činnost pro osvojování ctností poskytuje široký prostor."
Zda a nakolik se ten či onen jedinec tu či onu ctnost osvojí, je především na něm; to dá rozum (a vyplývá to i z mého sloupku).

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Oprava závorky: Neděle, 24.Listopadu 2013, 23:20:5

Chtěl jsem napsat: "a už vůbec tak nečiním ve stylu předlistopadové propagandy".

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Neděle, 24.Listopadu 2013, 23:25:39

porovnávat nabízející se kompromisy se společnými cíli a vzory v hlavě - jistě, souhlasím. Používat při tom rozum, cit, intuici - také souhlasím.

Jen bych ze zkušenosti řekl, že to skoro nikdy není jednoznačné ani jednoduché.

A myslím si, že špatná pověst, kterou strany u lidí mají, zčásti pramení z toho, že na ně lidé leckdy uplatňují mnohem nekompromisnější nároky, než jakým jsou sami v běžném životě schopni dostát (např. vůči svým partnerům, dětem, nadřízeným, dopravním policistům, revizorům atdatd.).

Navíc každý volič má "hranici kompromisu" někde jinde a klade váhu na jiné problémy. Tudíž ať udělá strana cokoliv, spousta přísných Čechů se rozčílí - a řada z nich jí to už nikdy neodpustí.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pondělí, 25.Listopadu 2013, 05:53:15

K vaší větě "že na ně lidé leckdy uplatňují mnohem nekompromisnější nároky, než jakým jsou sami v běžném životě schopni dostát (např. vůči svým partnerům, dětem, nadřízeným, dopravním policistům, revizorům atd" podotýkám: Proč by lidé neměli od nich čekat víc než od sebe? K čemu by je jinak potřebovali? Já politiky ovšem nesoudím podle morálky, ale spíš podle toho "světového názoru", jak jste to sám nazval, a samozřejmě podle toho, jak se snaží ho naplňovat v praxi, tedy jak zastávají naše zájmy.

Martin Profant - Praha 7

Danielovi Soukupovi O neodpouštění Pondělí, 25.Listopadu 2013, 19:23:20

Ono to, co lidé politické straně nikdy neodpustí, nejsou dojednané kompromisy. Neodpustí Vám, pokud je nedokážete přesvědčit, že jste při těch vyjednáváních svojí pozici nepodhodili. Anebo pokud se ukáže, že ten kompromis, který jste dohodli, byl předvídatelně škodlivý.
Ono je vůbec máloco, co lidé politické straně neodpustí do "smrti smrťoucí", pokud jim ta strana nabídne alespoň trochu přijatelnou záminku k tomu, aby si namluvili, že se změnila. Podívejte se na Zelené, ta spoušť, kterou po jejich hostování ve vládě zůstala -- a to nemluvím o tom, že by ta Topolánkova hrůza bez nich vůbec nebyla možná --, jak zkomnpromitovali politiku přívětivou k alternativním zdrojům apod., rozhádaná parta a přece jim odpustila téměř polovina voličů z roku 2008.

Podívejte, co našlo lidí, kteří odpustili zeleným.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 25.Listopadu 2013, 23:53:21

K panu Soukupovi: Váš sloupek jsem skutečně četl, teď ještě opakovaně - ale bohužel neshledávám nic, co bych na mé kritice podstatného mohl či měl měnit.

Já jsem naprosto netvrdil (v tomto směru bych zase já po Vás mohl žádat pozornější pročtení mého příspěvku) - já jsem tedy naprosto netvrdil, že svou adoraci politických stran za podmínek liberálně-občanské demokracie provozujete "ve stylu předlistopadové propagandy" - nýbrž že to připomíná propagandu minulého režimu především tím, že se fikce vydává za realitu. Tohle a právě tohle je ten rozhodující společný rys.

Samozřejmě jsem zaznamenal, že jste připustil určité negativní jevy v reálném působení politických stran (něco takového by propaganda minulého režimu samozřejmě učinit nemohla, alespoň ne v této míře). Nicméně, bez ohledu na tuto určitou "úlitbu bohům", které jste tímto doznáním těchto negativních jevů učinil, jádro Vašeho textu, nedá se nic dělat, směřuje právě k tomu, činnost politických stran uznat (a vydávat) za principiálně pozitivní, potřebnou, k pozitivním ctnostem vedoucí.

Snažil jsem se Vám v mém přispěvku vysvětlit, proč je nutno takovýto náhled považovat za naprostou iluzi. V krátkosti ještě jednou:

1. Za podmínek liberální parlamentárně-stranické demokracie naprosto není úlohou a účelem politických stran, být nějakou převodovou pákou "vůle lidu". Jejich cílem je prosazování partikulárních, omezených, tedy principiálně egoistických zájmů.

2. Jedná se tedy čistě o boj o moc; v tomto boji se tyto politické strany částečně osamostatňují od své klientely, vystupují jako částečně nezávislé subjekty, kterým jde o jejich vlastní zájmy (tedy především o podílu na moci a z toho vyplývajích prebend). Politické strany v tomto ohledu ztrácejí charakter dokonce i oné pouze partikularistické liberálně-občanské demokracie, a nabývají charakteru čiré oligarchie.

3. Účelem politických stran je jak řečeno prosazovat partikulární zájmy rozličných skupin obyvatelstva. To jsou především čistě materiální, egoistické zájmy (jak popsáno v bodě 1) - ale jsou to i zájmy ideologické (světonázorové), které jsou však stejně tak prosazovány ve formě střetu, boje, vzájemné nevraživosti. I v této "ideové" sféře tedy politické strany představují nikoli element pozitivní, společensky integrativní - nýbrž naopak prvek negativní, destruktivní, společnost rozdělující.

Opravdu mi není jasné, jak je za těchto okolností možno roli politických stran nějakým substanciálním způsobem adorovat.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Úterý, 26.Listopadu 2013, 12:33:2

pořád mi (nebo komu?) podsouváte, že politické strany "adoruji". Kde přesně? A v čem přesně? Kritika na úvod je přece dost tvrdá (není to žádná "úlitba"); a její tvrdost nijak nezmírňuje to, že ji vyjadřuji v jediném odstavci. Jen mi zkrátka připadalo zbytečné ji natáhnout na celý komentář, protože takových komentářů vychází ve všech médiích dost a dost.

Zase také opakujete omyl, že činnost politických stran je podle mě "k pozitivním ctnostem vedoucí". Musím tedy zopakovat, že jsem napsal, že strany poskytují PŘÍLEŽITOST k rozvoji ctností. To je něco úplně jiného. Příležitost lze nevyužít.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Profante, Úterý, 26.Listopadu 2013, 12:38:38

v hodnocení působení SZ v Topolánkově vládě se tak úplně neshodneme; ale to by bylo na delší diskusi.

Souhlasím ale s tím, že voliči straně (pokud se nerozpadne) obvykle dříve či později odpustí, aspoň zčásti. Podle mě je to právě tím, že světonázorové ukotvení poskytuje straně možnost obnovy - reaktualizaci oněch principiálních hodnot, o kterých mluví paní Hájková.

Může samozřejmě (jak píšete) jít jen o iluzorní obnovu. O tom, zda je obnova strany v tom či onom případě autentická, lze také vést dlouhou diskusi. Ale sama možnost obnovy je podle mě pozitivní rys politických stran.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Úterý, 26.Listopadu 2013, 12:40:58

souhlasím, že bychom v jistém smyslu měli žádat po politicích "víc". Víc čeho? Za sebe bych řekl, že především víc PROFESIONALITY - víc vyjednávacích schopností, víc schopnosti nenechat se při výkonu funkce přehnaně ovlivňovat osobními problémy, víc loajality ve smyslu "kritické věrnosti".

Martin Profant - Praha 7

Danielovi Soukupovi Úterý, 26.Listopadu 2013, 13:59:30

Co se dá dělat, nemůžeme se shodnout ve všem. Ostatně beru to na sebe. Já jsem dlouhé roky spolupracoval s milou osobou, co byla půvcodem speciální pedagog a ona mně vždycky říkala:
"Vy jste zbytečně kriticky, vždyť ty lidi demotivujete, oni na víc nemají a vy jim ukazujete jejich neschopnost a ne jejich naděje."
A ono to je třeba se Zelenými taky tak, třeba jejich působení bylo to nejlepší, na co mají a já bych po nich chtěl nemožné. A demotivovat lišku, to bych vážně nerad.

Martin Profant - Praha 7

Omluva Úterý, 26.Listopadu 2013, 14:03:13

Aj šotek nedobrý se vloudil, samozřejmě mělo být "demotivovat Lišku"; liška s malým "l" ať si klidně běží k Táboru a dává si pozor na zázvor, aby ji ho nějaká Jihočeská matka nesdělala do štrůdlu.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Profante, Úterý, 26.Listopadu 2013, 14:13:35

:))))) na to mohu říct jen HOWGH (případně AMEN nebo KRLEŠ - podle momentální nálady).

A jelikož jsem pusa ukecaná, přece jenom ještě dodám:
1) Na DR píšu a diskutuji velice rád ZEJMÉNA proto, že se tu téměř s nikým neshodnu téměř na ničem.
2) Pevně doufám, že "zelená politika" (whatever that means - o tom třeba někdy příště) má v Česku to hlavní ještě před sebou. Ať už prostřednictvím Strany zelených, nějaké "koalice" nebo nějakého úplně nového uskupení. To ukáže čas.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 30.Listopadu 2013, 19:46:23

Pane Soukupe, musím uznat, že mi logika Vaší argumentace pomalu začíná unikat.
Na straně jedné se vehementně bráníte mému hodnocení, že bezkriticky adorujete reálnou úlohu politických stran ve společnosti; na straně druhé jste sám svůj původní text nazval "Chvála politických stran".

Další originální citáty Vašich výroků: "Pro nejlépe vymyšlené instituce má většina lidí kupodivu jen pohrdání. Jednou takovou institucí je katolická církev (o ní třeba někdy příště). Jinou jsou politické strany." "Strany jsou skvělé instituce v prvé řadě proto, že skvělá je sama politika."
Jestli by takovéto bezkritické náhledy nebylo možno označit jako "adoraci" respektive "glorifikaci", pak už opravdu nevím co.

(Jen tak mimochodem: o jedné další podle Vás "nejlépe vymyšlené instituci" jako je katolická církev běží právě rozsáhlá debata pod článkem Evy Hájkové: "Potřebujeme ctnosti a máme je čekat od církví?" - Už tam byste se mohl dovědět něco o tom, jak krajně ošidné je označit nějaký lidský výtvor jako "nejlépe vymyšlené" a "skvělé" instituce.)

Podívejme se teď poněkud konkrétněji na jeden Váš další výrok: " Politika není žádná dílčí oblast, ale určitý způsob vnímání světa."
Ano, politika opravdu není "dílčí oblast" - jenže (pokud hovoříme o konkrétnímu způsobu politiky za podmínek liberálně-občanské demokracie) je politika právě ten způsob chápání světa, který tento o sobě jednotný lidský svět r o z b í j í do d í l č í c h, intelektuálně i lidsky omezených názorů, perspektiv, dílčích zájmů.
V politickém systému partajní demokracie prostě principiálně není nikdo a nic, co by mělo mít ambice a funkci překonávat onu "přirozenou" omezenost dílčích, partikulárních ideologií a dogmat, jakož i partikulárních, přinejmenším latentně egoistických skupinových zájmů.
Já už opravdu nevím, jak Vám toto elementární faktum zřetelněji vysvětlit.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Pondělí, 2.Prosince 2013, 10:03:36

to, co citujete (název článku a dvě formulace), samozřejmě není možné označit za bezkritickou adoraci či glorifikaci stran. A to proto, že můj článek obsahuje i různě odstíněné kritické formulace (od výrazně kritických až po zdrženlivé) na jejich adresu. Já už opravdu nevím, jak Vám toto elementární faktum zřetelněji vysvětlit. (Něco přece může být "nejlépe vymyšlená" či "skvělá" instituce, a přitom fungovat v lecčem špatně! Kvůli lidem, které v ní jsou. V tom není žádný rozpor - viz můj úvodní text.)

Komentář v předposledním odstavci (o stranách jako "partikularizující" síle) je velmi zajímavý a otevírá vlastně celé nové téma. Sám bych to viděl tak, že "jednotná společnost" (která by byla alternativou k těm partikularismům) by byla krásná; ale je to utopie. Zastupitelská demokracie je "nejlepší ze špatných" řešení - systém "brzd a rovnováh" vyrovnávající právě ty skupinové egoismy.

Co se týče církve a politiky, viz třeba můj další komentář (Kristus Král a demokratická levice). A v jeho závěru i záchvěv utopie, který se Vám třeba bude líbit. :)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Zastupitelská demokracie - nejlepší ze špatných? Neděle, 8.Prosince 2013, 13:15:36

Svého času přišel na svět zcela nový společenský systém - systém komunismu. A přišel s velkou slávou - sliboval ráj na zemi, harmonické respektive "soudružské" vztahy mezi lidmi, moudrou vládu mající na paměti jenom a výhradně "blaho lidu".
No, dosti brzy vyšlo najevo, že z tohoto avizovaného "komunistického ráje" se podařilo uskutečnit jen velice málo. Holou realitou byly nevýkonné hospodářství, rovnostářské rozdělení chudoby, odtržení vládnoucích od vlastního lidu, všeobecná frustrace.
Tento dramatický rozdíl mezi původní ideou a mezi holou realitou vládnoucí řežimy napřed potíraly čirým terorem a ideologickou indoktrinací; v pozdějších letech už dospěly k poznání, že tento rozpor je natolik evidentní, že jej nelze účinně skrývat. A proto přišly se svým způsobem geniálním nápadem: ten svůj systém útlaku překřtily na "reálný socialismus".
Tak, a bylo to. My máme pořád ještě k dispozici naše stará božstva, naše nositele ideje čisté komunistické společnosti - ale už se nemusíme obávat srovnání naší tristní reality s jejich čistými idejemi. My jsme prostě ti "reální", ta jejich učení jsou už jenom jakési vzdálené, víceméně nezávazné ideje.

Existuje v novodobých dějinách však ještě jeden, konkurenční politický model - model parlamentární partajní, respektive "zastupitelské" demokracie.
I tento politický systém přišel na svět s velkou slávou, s hrdě znějšícími hesly: Volnost, Rovnost, Bratrství! Nastane velké osvobození od veškerého útlaku, lid se sjednotí v jednom velkém společném díle - díle tvorby nové, lepší, humánnější společnosti. Tento lid si ve svobodných volbách zvolí své vlastní představitele, kteří nebudou mít nic jiného na mysli, nežli "blaho lidu".
No ale stalo se, že po čase prvotní, porevoluční euforie i tento nový svět začal dostávat své trhliny. Namísto "sjednoceného lidu vytvářejícího lepší svět" se velice rychle utvořily zájmové skupiny, s jedinou snahou tento "společný svět" podřídit svým vlastním partikulárním zájmům. Oni "svobodně zvolení představitelé lidu" se začali chovat daleko spíše jako oligarchie, sledující své vlastní, primárně mocenské a materiální zájmy. Opět se vytvořila hluboká propast mezi vládnoucími a ovládanými. Původní idea humanismu byla v tichosti pohřbena na hřbitově politických iluzí, a namísto toho zavládlo heslo: "žer, nebo budeš sežrán!"
Co teď? Co počít s tím rozporem mezi původní idejí a mezi realitou? Nebylo by snad záhodno, sáhnout po onom "vynálezu" komunistických mocipánů, a politický systém partajní demokracie přejmenovat na "reálnou demokracii"? Aby nás už nikdo nadále neobtěžoval s původní ideou demokracie? Abychom si už natrvalo mohli nadále nerušeně pěstovat své vlastní politické a mocenské kšefty?

Pane Soukupe, ten zcela zásadní deficit Vašeho vidění politické demokracie spočívá stále v tom, že Vy vycházíte nikoli z reality, nýbrž - iluze.
Vy nezkoumáte, co je ona "zastupitelská demokracie" dooprady, nýbrž Vy se stále křečovitě držíte toho, čím tento politický systém předstírá být. Vy nedokážete vidět daný ekonomicko-sociálně-politický systém jako jeden komplexní celek, nýbrž na všechno pohlížíte jenom optikou onoho - napohled svobodného - politického systému.
Jenom a pouze díky této převrácené optice můžete docházet k takovému závěru, že "za všechno můžou lidi". Ne tedy systém jako takový, ne zcela konkrétní ekonomicko-společenská formace která zde vyžívá svou humánně deficitární existenci - nikoli, podle Vašeho přesvědčení jsou to jenom a jedině nedokonalí lidé, kteří kazí onu o sobě přece tak krásnou a dokonalou věc.
- Mimochodem, právě tohle nakonec tvrdil i onen zparchantělý "reálný socialismus". Že on sám je dokonalý a bez poskvrnky, to že jenom lidé nejsou ještě dostatečně "uvědomělí".

Ostatně, to tvrzení o údajně "nejlepším ze všech špatných řešení", navazující na onen proslulý výrok Winstona Churchilla - tak právě toto je ta největší lež, kterou zastupitelská demokracie vůbec jenom může odůvodňovat svou vlastní existenci.
Toto tvrzení totiž sugeruje, j a k o b y se idelističtí, morálně zcela čistí demokraté ze všech sil snažili objevit a uskutečnit opravdu ryzí, humánní svět - ale ve skutečnosti tento výrok slouží jenom jako fíkový list, jako štít p ř e d povinností takový lepší svět doopravdy hledat a vytvářet.

- Mimochodem, onen Churchillův výrok je vytržený z kontextu. Churchill opravdu nebyl zdaleka takový hlupák, jakého z něj (pseudo)demokraté tímto jeho izolovaným citátem dělají.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Úterý, 10.Prosince 2013, 14:32:7

Váš zcela zásadní deficit zase je, že vkládáte do úst oponentovi něco, co nenapsal. A ani příliš dobře neznáte dějiny systému zvaného zastupitelská demokracie.

Američtí otcové zakladatelé byli realisté a velmi dobře věděli, že to nebude tak, že by (jak píšete) zvolení zastupitelé neměli "nebudou mít nic jiného na mysli, nežli 'blaho lidu' ".

Proto (jak jsem už jednou připomněl) zavedli systém "brzd a rovnováh/protiváh" ("checks and balances").

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dělba moci a "vláda lidu" Neděle, 15.Prosince 2013, 14:05:47

No ano, je tomu skutečně tak, že - alespoň někteří - otcové americké ústavy si naprosto byli vědomi, jak problematickou záležitostí může být demokratické státní uspořádání, čili "vláda lidu". Nejsem si teď zcela jistý personáliemi, ale myslím že to byl sám Thomas Jefferson, který se v dopise Georgi Washingtonovi zcela nejdvojsmyslně vyjádřil v tom smyslu, že "lid je jako divoké zvíře", a že stát je zapotřebí všemi prostředky bránit proti tomu, aby tento lid tuto svou zvířecí stránku mohl vyžít, vybít na vlastním státu.

A bezpochyby, ono ustanovení "dělby moci" skutečně v rozhodující míře stabilizuje státní aparát a výkon státní moci před excesy všeho druhu; odvrácená stránka této pozitivní funkce dělby moci je ovšem ta, že se nachází - v přímém rozporu s principem demokracie!

Pro vysvětlení přihlédněme k Aristotelovi. Při jeho úvahách o demokratické formě vládnutí zjistíme s určitým překvapením, že v antické době se pod "úplnou demokracií" nemyslelo nic jiného, nežli že zásadně v š i c h n i občané vykonávají jak moc zákonodárnou, tak i moc správní (vládní), tak i moc soudní!

My jsme si dnes už natolik zvykli na princip "dělby moci" jako na naprostou samozřejmost, že už vůbec neuvažujeme nad jejím skutečným charakterem; je tedy zapotřebí opravdu až srovnání s antickým, tedy původním, originálním pojetím státu a demokracie, aby se ukázal velmi problematický charakter této modifikace výkonu státní moci.

Současné moderní státy se označují jako "demokracie". Tedy "vláda lidu", kde lid je jediným a nezadatelným suverénem.
Ovšem, hned vzápětí poté co je slavnostní ústavní proklamací lidu udělena tato absolutní státní suverenita, je mu okleštěna, tím že se mu odeberou dvě její základní součásti - moc vládní a moc soudní!
Z celé té původní suverenity, z celé demokracie lidu zbývá tedy už jenom a pouze jedna třetina - moc zákonodárná!

A i tuto moc zákonodárnou lid jak známo téměř nikdy nevykonává přímo, nýbrž prostřednictvým svých "zastupitelů" - kteřížto zastupitelé jsou ovšem zase téměř vždy organizováni v politických stranách. Tyto strany se sice tváří jako "reprezentanti" lidu (nebo přinejmenším jejich částí), ale v reálné politické praxi se chovají přinejmenším zčásti jako samostatné, autonomní subjekty, sledující své vlastní (povýtce mocenské) cíle. Jedná se tedy fakticky přinejmenším zčásti o oligarchický způsob politické činnosti.
Takže, i reálný výkon moci zákonodárné ze strany lidu je nutno v tomto smyslu počítat jako pouze dělený, poloviční.
Z alespoň třetinového podílu na celkovém výkonu státní moci tedy lidu - tomu údajnému "suverénu" - nakonec nezbývá nic více nežli pouhá š e s t i n a, nějakých patnáct procent!

Máme tu tedy fakticky š e s t i n o v o u demokracii, šestinovou "vládu lidu"!

Nic proti dělbě moci, je to bezpochyby velice racionální modifikace výkonu státní moci; ale znovu opakuji, princip dělby moci se nachází v přímém rozporu s principem demokracie. Je možno mít jenom jedno: buďto dělbu moci, a n e b o demokracii. Obojí zároveň prostě není možné.

Jestliže obojí zároveň není možné, v jakém politickém systému to tedy vlastně žijeme? Dělba moci je nepopiratelnou skutečností stávajícího politického systému; není tedy možný jiný závěr, že to jde na úkor demokracie. To by samo o sobě ještě nebyla taková závada - totiž kdyby se to veřejně přiznalo. Kdyby se přiznala ta skutečnost, které si byl vědom už Thomas Jefferson (a dávno před ním už i onen zmíněný Aristoteles a ještě před ním už Platón) - že totiž lid principiálně není a nemůže být dostatečně kvalifikovaný k tomu, plně a neomezeně vykonávat státní správu.

Jenže, právě tohle současný politický režim nikdy nepřizná: on na jednu stranu stále setrvává na ideologii demokracie, ale na druhou stranu činí všechno pro to, lid od reálného výkonu vlády odstavit tak dalece, jak je to jen možné.

Jestliže se tedy stávající politický systém stále ještě vydává za "čistou" demokracii - pak je to jenom vytírání zraku, klam, politická a ideologická lež. Onen vysněný Havlův "život v pravdě" se tak v reálné praxi velice rychle mění v život v permanentní politické lži.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pane Poláčku, Neděle, 15.Prosince 2013, 15:52:16

jestli tomu dobře rozumím, tak vy se domníváte, že skutečná demokracie=vláda lidu je něco principiálně nemožného, že lid není schopen sám vládnout a demokracie je tak vlastně jen předstírání. Anebo to myslíte tak, že je nemožná pouze v současnosti, kdežto jednou v budoucnu vláda lidu možná bude? Já si v prvé řadě nejsem tak docela jistá, zda by přímá vláda lidu byla o mnoho horší než přímá vláda současných politických stran. Ale nevím...
Pro všechny případy by možná bylo dobré nejdřív definovat lid. Někdy se pod pojmem lid chápe veškeré obyvatelstvo jednoho státu, jindy je to společenství všech plnoprávných občanů daného státu. Občas se pod pojmem lid chápe střední a nižší společenská vrstva (tedy neprivilegované obyvatelstvo, popřípadě obyvatelstvo bez elit).
Já osobně bych třeba považovala za lid to poslední (obyvatelstvo bez elit). Lid v tomto smyslu slova možná ani vládnout nechce. Určitě by ale chtěl mluvit do toho, co se ho týká (a je toho dost).
Pokud ovšem je nutné, aby byly zachovány nějaké elity - tedy ti, kteří jsou mnohem schopnější a způsobilejší vládnout, čili rozhodovat o zásadních věcech, pak by podle mého mínění bylo svrchovaně demokratické to, aby elity netvořily zvláštní kastu, nýbrž aby jich pokud možno co nejvíce pocházelo právě z lidu. A o tom, že lid JE elitotvorný, jsem přesvědčena. Jenom je nutné tvořit a udržovat k tomu podmínky, ne je naopak rušit a vytvářet tak oddělené sociální světy.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 15.Prosince 2013, 18:23:29

To se týká nejen vládnoucích elit, ale i jiných elit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Lid a demokracie Neděle, 15.Prosince 2013, 20:06:16

Huch. A já jsem si myslel, teď si konečně užiju příjemným nicneděláním (a nepřemýšlením) zbytek neděle, a teď zase tohle - celý příval otázek najednou! :-;

No dobře, pusťme se do toho.

Tak za prvé: mým posledním příspěvkem jsem chtěl v prvé řadě poukázat na vnitřní rozpornost současných politických systémů, které se navenek vydávají za čisté, ryzí, dokonalé demokracie (tedy: vlády lidu), ale přitom v reálné politické praxi dělají všechno pro to, aby tento lid od reálného vládnutí odstavily.

Já netvrdím, že je to tak špatně; já jenom konstatuji, že tyto systémy respektive režimy obelhávají svůj vlastní lid, tím že mu předstírají čirou fikci, nemající téměř nic společného s realitou.

Teď tedy k té vlastní základní otázce: je lid schopen si sám vládnout?
To je krajně problematická otázka, kterou se velice důkladně zabýval už Aristoteles.
A tato otázka velice úzce souvisí i s Vaší další otázkou, k o h o je vlastně vůbec možno respektive záhodno pokládat za "lid".

V antice byla tato - druhá - otázka ještě mnohem aktuálnější, právě proto že tehdy byla demokracie chápána v "totálním" smyslu, tedy jako jednota moci zákonodárné, soudní a výkonné, pak bylo jasné, že alespoň základní kompetenci k vykonávání takovéto moci může mít jenom všestranně vzdělaný občan. Tedy takový občan, který se nemusí živit prací vlastních rukou, nýbrž který má ten čas a tu možnost věnovat se studiu politických, filozofických a jiných spisů.
Čili opačně viděno, občanem v tomto aktivním smyslu nemohl být třeba řemeslník, který byl celý den upoután ke své dílně, a k nějakému vyššímu vzdělání (a vyššímu politickému rozhledu) se vůbec nemohl dostat.

Aristoteles zde například rozlišuje jaksi "demokracii vůbec" na straně jedné, a "extrémní demokracii" na straně druhé, kterážto extrémní demokracie se vyznačuje právě tím, že za plnoprávného občana uznává fakticky i ty nejposlednější nevzdělance a primitivy.

Koho tedy máme pokládat za "lid", anebo všeobecně, jak máme vyřešit onen fundamentální problém, kdy moderní stát opravdu není možno řídit čistě mocensko-autoritativně, proti vůli lidu - ale kdy na straně druhé ani dneska zcela evidentně přinejmenším velká část populace prostě nemá tu kompetenci, aby byla schopna kvalifikovaně rozhodovat o vysokých státních záležitostech?

Ten systém "dělby moci", o kterém tu byla řeč - ten sám o sobě vůbec není špatný, soudní moc se dostává do rukou vysoce specializovaného a vysoce kvalifikovaného stavu profesních soudců, a stejně tak státní správa se dostává do rukou ve své většině specializovaných a kvalifikovaných státních úředníků.
Z tohoto hlediska tedy nelze proti tomuto systému dělby moci nic namítat; je to opravdu v podstatě relativně optimální systém.
Jde o to, že jak už řečeno tento systém je stále postaven na fikci, že prý tu stále ještě "vládne lid". A že tu máme čistou, neoktrojovanou demokracii. To prostě není pravda.

Ony ty současné politické režimy ale s touto fikcí pracovat musejí - protože kdyby přiznaly skutečný stav věcí, pak by se tím automaticky otevřela právě ona zásadní otázka, CO je vlastně pro lid dobré; a co je pro člověka dobré.

A to je právě ta otázka, které se stávající panující režimy vyhýbají jako čert kříži. Protože kdyby s ní byly konfrontovány, ukázalo by se okamžitě, že ony ve skutečnosti vůbec nevědí, co se svým "lidem", co s živoucím člověkem vlastně počít. Tyto systémy respektive režimy vlastně ve skutečnosti nejsou demokratické - nýbrž pouze liberalistické.
Ony stojí na hlásání absolutní svobody - ale tato svoboda je pouze autonomií, volností, nevázaností individua, s pravou lidskou svobodou to nemá nic společného. (Podrobněji jsem o tom napsal jinde.)

Takže, zkusme odpověď:

Co se samotné f o r m y vládnutí jako takové týče, pak nelze než souhlasit s Aristotelem, že relativně nejoptimálnějším modelem vládnutí je takový, který v sobě spojuje r ů z n é prvky: prvek demokratický, prvek aristokratický (nikoli ve smyslu vlády šlechty, nýbrž ve smyslu vlády těch - intelektuálně a mravně - nejlepších); a třeba i prvku monarchie, ve smyslu vedoucí úlohy opět intelektuálně a mravně vynikajícího jednotlivce. - Je jenom otázka, do jaké míry Aristoteles tyto prvky integruje v jeden provázaný celek, anebo je to jenom jakýsi "mix" toho všeho.

V s u b s t a n c i á l n í m smyslu pak řešení této dichotomie vláda lidu kontra vláda elit může spočívat jenom v tom, že veškerou společnost spojí jedna společná, vůdčí idea. Vy sama jste, paní Hájková, v tom "Komunistickém adventu" hovořila o ideji humanismu; s tím lze pouze souhlasit. (Ponechme teď stranou konkretizaci této všeobecné ideje.)

Jestliže totiž bude celá společnost opravdu niterně spojena nějakou takovou společnou vůdčí ideou - pak do značné míry odpadne nebo se přinejmenším podstatně zmírní rozdíl či propast mezi vládnoucími elitami a lidem.
Pak může dojít ke stavu, který pro lid postuloval opět Aristoteles: od lidu se nemůže požadovat, aby měl "správné vědění" (tj. odbornou kompetenci ke státní správě) - ale naprosto postačí, když lid má "správné smýšlení".
Když "dolní lid" má tuto vůdčí ideu a přijme ji za svou a ztotožní se s ní, pak nemá zapotřebí přímo a osobně vykonávat státní správu, neboť pak je schopen kdykoli rozpoznat, jestli jeho vlastní "elity" jsou činné ve smyslu a ve prospěch této ideje, či nikoli. A pokud ne, pak postačí, když lidu zůstane zachováno právo ty špatné či neschopné příslušníky vládnoucích elit odvolat.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 15.Prosince 2013, 21:42:40

Díky za vaši snahu, pane Poláčku. To jste napsal dobře – o tom rozdílu mezi volností individua - nespoutanou, v podstatě „zvířecí“, jak uvádíte na jiném místě - a skutečnou lidskou svobodou. To první je totiž vrozenou vlastností, vycházející nejspíš z temperamentu (nebo něčeho podobného), kdežto k tomu druhému je třeba se aktivně dopracovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.