Demokracii pro všechny po pětadvaceti letech

U příležitosti 25. výročí manifestu Hnutí za občanskou svobodu „Demokracii pro všechny“ zveřejňuje jeho současnou reflexi, její signatářky, Petrušky Šustrové.

Pokud si vzpomínám, vzniklo Hnutí za občanskou svobodu z naléhavé potřeby vymezit se politicky. Charta 77 to učinit nemohla: soubor signatářů byl na to příliš různorodý: mezi jejími aktivními signatáři byli lidé socialistického, konzervativního i liberálního přesvědčení, antikomunisté i stoupenci nějaké verze socialismu, ale také lidé, které politika nezajímala, kteří toužili po míře svobody, jež by jim umožnila žít, jak si přejí.

Uvnitř Charty o tom proběhla řada diskusí a vládla shoda v tom, že společným prostorem Charty je obhajoba lidských práv: „dohodli jsme se, že se na politickém programu nedohodneme“. V roce 1988 ovšem už existovala řada dalších iniciativ a bylo jasné, že už existuje prostor i pro společný politický projev. Tak vznikl manifest Demokracii pro všechny a pro Hnutí za občanskou svobodu.

Co se z manifestu podařilo naplnit? Vlastně skoro všechno. Projdeme-li jednotlivé články manifestu, nemůžeme než konstatovat, že v naší zemi je obnovena demokracie i politický pluralismus, jsme součástí Evropy, dávno máme demokratickou ústavu a právní řád, jaký přísluší demokratické zemi i svobodu víry.

Stav životního prostředí se podstatně změnil k lepšímu. Stát nereglementuje duchovní život, odbory mohou svobodně působit a pokud se spojují s politickými stranami, činí tak z vlastní vůle. Nejzásadnější myšlenky manifestu se nepochybně staly skutkem a s odstupem je zřejmé, že se to tehdy, na konci osmdesátých let, nemohlo stát prostou liberalizací stávajících poměrů, že k návratu demokracie byla nezbytná systémová změna.

A právě k systémové změně – v podstatě ke svržení režimu – také manifest vyzývá, byť ne přímo takovými slovy. Jeho nejzásadnější myšlenkou totiž zní: „jsme proti tomu, aby byla v ústavě zakotvena vedoucí role KSČ nebo jakékoli jiné politické strany či širšího sdružení organizací“.

Jakkoli manifest usiluje o obecnější analýzu situace a vymezení politické představy, šlo především o to, vyslovit tuto v té době velice kacířskou myšlenku. Demokracie přirozeně není možná tam, kde si veškerou moc – dokonce ústavně – uzurpuje jeden politický subjekt. Je to samozřejmě známá věc, jenže vyslovit něco takového v Československu za komunistických dob nahlas bylo nebezpečné.

Člověk se těžko mohl odvážit veřejné mluvit o politické pluralitě nebo se dokonce přiznat k představě, že snad někdo nechce budovat socialismus a chce normálně žít, chodit do kostela, vychovávat děti ve víře a snad dokonce podnikat.

Proto mnozí signatáři manifest podepisovali s pocitem, že překračují určitou hranici:základní prohlášení Charty 77 vycházelo z toho, že požaduje, aby režim dodržoval zákony, které přijal.

Manifest Demokracii pro všechny požadoval změnu režimu. To pro mne na něm bylo a je nejpodstatnější – a nejen pro mne: dobře si pamatuji celou tehdejších řadu rozhovorů s jeho signatáři, kteří si mysleli totéž. Nutno říci, že mnohým z nás to tehdy připadalo jako nesplnitelný sen, ale byli jsme přesvědčeni, že už nastal čas to vyslovit.

Které myšlenky manifestu jsou dnes aktuální? Na to se těžko odpovídá: dnešní česká společnost trpí podstatně jinými problémy než česká společnost konce osmdesátých let a zásadní brzda rozvoje, tedy komunistická nadvláda, už neexistuje. Z toho, o čem se v manifestu píše, se mi jeví skutečně podstatné dvě záležitosti.

První z nich je školství – to je sice zbaveno ideologické indoktrinace, ale zdaleka nenaplňuje parametry, které by pro rozvoj společnosti naplňovat mělo, a zdaleka nejde jen o otázku financí. Jde o dlouhodobý problém, který ovšem tvůrci ani signatáři manifestu nemohli předvídat.

Druhým problémem, o němž se manifest zmiňuje a který je stále palčivý, je problém národnostní. Vztah k menšinám sice celkem odpovídá poměrům obvyklým v demokratickém světě, ovšem ukázalo se, že existuje velmi palčivá romská otázka, která je už řadu let zdrojem konfliktů.

V době komunismu byl tento problém potlačen a těžko tvůrcům manifestu vyčítat, že se jím nezabývají. Bylo by to ahistorické – nemohli vědět, jak bude stav české společnosti a její vztah k Romům vypadat za pětadvacet let.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.