Ohlédnutí za jedním dokumentem

Někdejší děkan Evangelické teologické fakulty UK vypočítává, které body „Demokracii pro všechny“ se podařilo naplnit, a uvažuje, kterak s poselstvím manifestu naložit dnes.

Návrat k některým textům je v dějinách myšlení stejně důležitý jako tvorba nových. Prohlášení Demokracii pro všechny, manifest Hnutí za občanskou svobodu z 15. října 1988, patří bezpochyby k těm z nich, které oslovují i dnes. K tomu, aby nějaký text znovu promluvil, je ovšem třeba, aby šlo o poselství, které je schopno otevřít dialog o věcech, jejichž naléhavost nezestárla ani v pozměněných podmínkách života společnosti.

Co je nejhlubším poselstvím prohlášení z roku 1988? Text vychází z občanské aktivity, která má, jak soudili jeho autoři, zdola ovlivňovat tvorbu společenských institucí i působení v jejich vzájemných vazbách. Bez této kritické aktivity zůstává správa země v rukách profesionálních politiků, disponujících značnou mocí. Ti však bez účinné kontroly podléhají často jen neduhům vlastní rutinní praxe. Ta jim zabraňuje rozpoznat závažnost řady společenských problémů a naléhavost jejich včasného řešení. Platí ovšem i opak: rutinní přístup zabraňuje často zahlédnout schůdné alternativy, k nimž vybízí přicházející čas.

Touto kritickou aktivitou zdola ovlivňují občané spolu s nezávislou sférou médií způsob demokratické správy ve své zemi. Svým zájmem, s kterým pozorně sledují vývoj na všech etážích společenského života, přispívají k jeho plynulým a nenásilným proměnám; a pokud se tak děje v rozhovoru s těmi, kdo zemi vládnou, prochází společnost dějinami jako dynamický útvar bez větších úhon a ztrát. Text prohlášení je dokladem toho, že odpovědní občané soustavně sledovali politický život ve své zemi, reagovali na nové jevy a usilovali o to, aby je společnost kriticky vstřebávala.

Dokument dává jasně na srozuměnou, že občané se nespokojí s postavením nezúčastněných diváků. Říká nahlas: Jde o společnou věc. I my přebíráme odpovědnost za to, co se u nás děje. Tím text jen potvrzuje základní perspektivu ohlášenou již samotným názvem svého manifestu: Demokracii pro všechny.

1.

Myslím, že tehdejší prohlášení pojmenovalo nejnaléhavější nouzi systému, v němž jsme po dlouhá desetiletí žili. A zároveň svou kritiku opřelo o pozitivní cíle, na které je třeba se zaměřit. Při četbě jednotlivých bodů Manifestu jsem s pocitem zadostiučinění zjišťoval, že valná část tehdejších požadavků byla nad očekávání záhy splněna. Po roce 1989 zavládl v naší zemi politický pluralismus (bod 2). Byla přijata nová, demokratická Ústava (bod 3). Byl obnoven právní řád. Moc lidu byla rozdělena v tři kooperující instance (bod 4).

Stav naší krajiny a zdraví nás všech je dnes rozhodně lepší než za doby totality. Nežijeme v pochmurnných kasárenských sídlištích, náš průmysl není zaostalý... a tak nemusíme mít strach, že naši vnukové budou obklopeni pouští, jak se píše v bodu 5. Nastoupili jsme cestu k novému typu hospodářství a v krátkém údobí od roku 1989 jsme dosáhli poměrně slušné úrovně (bod 6). Žijeme ve svobodné zemi a stát ani jeho představitelé neomezují shora svobodný duchovní život v kultuře, školství, ve vědě (bod 7).

Svoboda vyznání je obecně uznávána. A stejně tak i svoboda být bez vyznání (bod 8). Nemáme monopolní, státem řízené odbory (9). Militarizace společnosti? Bod 10. už je dnes zcela „mimo mísu“. Pokud se týče bodu 11., prohlášení jasnozřivě anticipovalo následující vývoj – i když asi nemyslelo na rozdělení státu, k němuž došlo záhy po roce 1989. V uvedeném bodu nechybí důraz na vzájemnou důvěru svéprávných národů a demokratických států v rámci Evropy, což je předzvěstí našeho pozdějšího přístupu do EU (bod 11).

2.

V tomto smyslu je podle mého soudu bilance posledního bezmála čtvrtstoletí pozitivní. Považuji všechny stesky nad tím, jak naše společnost dnes vypadá a kam se ubírá, za kritiku, které zcela uniká náročnost díla, do něhož jsme se po pádu komunistické diktatury pouštěli. Nelze přehlédnout, že naše společnost stála po listopadu 1989 před naprosto ojedinělým dějinným úkolem: změnit od základu struktury státu a společenského života. Co nejrychleji přejít od totality k demokracii. Zdůrazňuji: co nejrychleji! A to s mentalitou občanů v zemi, která musela takových podstatných změn ve svých dějinách podniknout v 20. století několikrát.

Zkusme si je v krátkosti připomenout. Snad nás i jen krátký výčet dat přesvědčí o nesnadných úkolech, které jsme po valnou část 20. století museli řešit od skončení první světové války: „odrakouštění“ po roce 1918 znamenalo podniknout dalekosáhlé změny v státních institucích, v kulturní a duchovní oblasti i v hospodářské orientaci naší země. A co teprve konec třicátých let završených německou okupací Československa a jeho proměny v Protektorát! To však, jak se ukázalo po osvobození, bylo jen předehrou k dalším, ještě podstatnějším změnám, ke kterým docházelo - nejprve v jakémsi předtaktí v letech 1945 – 1947, a potom natvrdo po Únorovém puči v roce 1948.

V něm šlo o násilnou, shora provedenou přestavbu společnosti a všech jejích institucí, v oblasti hospodářské, duchovní i kulturní. Demontáž, jež proběhla nedemokraticky, shora imputovanými metodami! A pak poslední přeměna, do níž jsme vstoupili po listopadu v roce 1989. Opět radikální, neboť znovu sahá až ke kořenům společenského života. I ta znamená hlubokou proměnu institucí a vyžaduje opět zásadní změnu myšlení.

Nejnaléhavější a svým způsobem osvobozující poselství všech těchto dějinných proměn, jimiž 3-4 genarace našich občanů musely projít zní: nebát se a nekrást! Tato masarykovská výzva dnes znamená: Nebát se změn! Být otevřen proměnám! To platí v nejosobnějším smyslu: jen člověk, který je otevřen výzvám přicházejícího času, je schopen tvořivě zvládat úkoly, které jsou s tím spojeny.

Jde o práci na sobě, ale zároveň i na díle, kterého se účastníme v společenství s druhými: doma, v obci, ve státě. A nekrást! To je vlastně výzva k sebekázni. Nepřiživovat se na tom, co tvoří druzí! Vstupovat s vlastním příspěvkem do dialogu, v němž společně ohledáváme kořeny problémů i nutných změn a formulujeme vlastní pohledy. Tak se projevuje společenská odpovědnost občanů i těch, kdo jsou z jejich pověřeni povoláni k správě země.

Doufám, že příští Manifest po dvaceti pěti letech už nebude žádat radikální změnu celé společnosti. Spokojí se jen s výčtem úkolů, před nimiž budou stát ti, kdo na sebe ochotně berou odpovědnost. V dolních i horních patrech společnosti.

V Praze, 24. října 2013

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.