Moderní dějiny Polska znají nemálo významných mužů i žen. Jen o několika z nich však lze říci, že kdyby jich nebylo, řeka dějinných událostí by tekla jinudy.

Tadeuz Mazowiecki, který v neděli 28. října zemřel, propojuje svým osudem a zejména svým činným vkladem většinu podstatných událostí v Polsku od roku 1948. Narodil se v roce 1927, je tedy vrstevníkem - vybereme tři velmi různé osobnosti - Jaroslava Šabaty, papeže Benedikta XVI., Leszka Kołakowského. K širokému životnímu záběru Mazowieckého tyto tři osobnosti samozřejmě také patří.

V padesátých letech působil v různých katolických okruzích polských intelektuálů. Spojoval je, vytvářel umírněnou opozici vůči zakořeňujícímu se tehdejšímu politickému režimu a kdykoliv pro to byla příležitost, rozhodl se k činu.

Založil vlivný katolický měsíčník Więź, byl členem intelektuálního okruhu nejvýznamnějšího katolického měsíčníku Znak, působil v Klubu křivého kola, který propojoval různé okruhy kritické k tehdejší státní moci a stal se zárodkem pozdějších okruhů lidskoprávní i politické opozice.

Spolu s ním se tam scházeli také osobnosti jako dvojice Jacek Kuroń a Karol Modzelewski, kteří jako vůbec první vystoupili v roce 1956 proti režimu, Władysław Bartoszewski, již zmíněný Leszek Kołakowski a mezi jinými také tehdejší středoškolský student Adam Michnik.

Mazowiecki byl člověkem umírněným a ideologicky nepředpojatým, ostatně i proto mohl být v letech 1961 až 1972 poslancem Sejmu za katolickou skupinu Znak, zvolen na kandidátce tehdejší polské obdoby Národní fronty. V srpnu roku 1980 přijel společně s Bronislawem Geremkem podpořit stávkující v gdaňské loděnici a předat jim prohlášení šedesáti čtyř intelektuálů na jejich podporu.

Lech Wałęsa oba požádal, aby mezi stávkujícími zůstali jako poradci, Mazowiecki se vzápětí stal předsedou skupiny poradců celého Mezipodnikového stávkového výboru a pomáhal na základě dokumentu 21 postulátů vyjednat dohodu, kterou podepsal Lech Wałęsa s tehdejším místopředsedou vlády Mieczysławem Jagielským dne 31. srpna 1981.

Poté zůstal hlavním poradcem Lecha Wałęsy, ale především se o pár měsíců později stal prvním šéfredaktorem Tygodnika Solidarność, který byl oficiálním týdeníkem legendárního polského odborového hnutí. V den vyhlášení výjimečného stavu, 13. prosince 1981, byl spolu s mnoha dalšími představiteli Solidarity internován. propuštěn byl mezi posledními až koncem prosince 1982.

Na počátku roku 1989 byl účastníkem jednání u kulatého stolu, na nichž představitelé Solidarity vyjednávali s představiteli slábnoucího režimu o předání moci a uspořádání prvních téměř svobodných voleb. Ty se uskutečnily v červnu téhož roku a vítězná Solidarita po nich převzala odpovědnost za sestavení vlády.

Z původně navržených kandidátů, kterými byli Mazowiecki, Geremek a Kuroń, byl po jednáních s politickými partnery vybrán Mazowiecki, který se tak ujal historického úkolu, kterým bylo sestavení koaliční vlády pod vedením Solidarity. Ta byla jmenována tehdejším prezidentem Jaruzelským dne 17. srpna 1989, Mazowiecki zůstal předsedou vlády do 4. ledna 1991.

Poté byl ještě dalších deset let poslancem Sejmu. Působil také v dalších funkcích, čestných i výkonných.

Tadeusz Mazowiecki byl vždy člověkem umírněným, ale pevným. Nebyl to muž barikád nebo silných slov, jeho schopnost propojovat různá prostředí a spojovat jinak těžko souhlasící silné osobnosti byla výjimečná a v rozhodujících chvílích moderní polské historie pomáhala zásadně ovlivnit vývoj událostí. Těšil se velkému respektu z různých stran, ale také byl vystaven celé řadě útoků a tlaků. Odradit se ale nenechával.

Adam Michnik o něm ve včerejším nekrologu v Gazetě Wyborczé napsal, že byl vždy „střízlivý a trpělivý, jako Kutuzov z Tolstého Vojny a míru, ctěn a vážen generály i biskupy, profesory, literáty i dělníky“. Pro Poláky byl a navždy už zůstane Prvním premiérem, takto také býval s úctou oslovován.

Sám jsem měl to štěstí vícekrát se s Tadeuszem Mazowieckým setkat. Před mnoha lety, v únoru 1992, jsme s ním a s Bronislawem Geremkem uskutečnili dvouhodinovou pomalou procházku vídeňským starým městem. Tématem hovoru byly lustrace, u nás už běžící a v Polsku připravované.

Oba moji tehdejší legendární průvodci byli vnímaví k argumentům a ze své povahy i k lidským osudům a složitostem světa. Domluvili jsme se, že napíšu do Gazety Wyborczej článek o problematičnosti lustrací. Vyšel den před hlasováním v Sejmu a lustrace o několik hlasů schváleny nebyly.

Pokojný, uklidňující hlas Mazowieckého jsem naposledy osobně slyšel na pohřbu Václava Havla. Mazowiecki jistě zůstane postavou historického významu i dávno poté, co už tu nebude žádný z nás. Ale v současném Polsku zůstává otisk jeho osobního přístupu - trpělivost, tolerance, důsledné posouvání hranic od možného k dosud nepředstavitelnému.

Výrazně ovlivnil také současného prezidenta Bronislawa Komorowského. Byli společně před více než třiceti lety internováni, přátelili se a Mazowiecki byl až do své smrti jeho poradcem.

Snad ještě radno dodat, že Tadeusz Mazowiecki po smrti své ženy sám vychovával své tři syny, nejstaršímu bylo tehdy deset let.

Jak se mnohdy právem říká - odcházejí ti nejlepší z nás. Ovšemže v přirozeném běhu života má být smrt takového člověka výzvou pro ty, kteří zůstávají, aby se skutky i slovy snažili uprázdněné místo časem zaplnit.