Léta se zajímám o různé alternativní ekonomické práce, protože stávající hlavní proud mi nedává odpovědi na různé otázky, které si dnes člověk nutně musí klást. Tak jsem se stala členkou Trustu pro ekonomiku a společnost, který zakládala inspirativní osobnost Naďa Johanisová. Díky Trustu dostávám do rukou různé zajímavé práce, které nutí k přemýšlení.

Ivana Lesaye a jeho studii o důchodové reformě jsem citovala nedávno. Dnes bych ráda zmínila jinou nesmírně zajímavou studii německé ekonomky Margrit Kennedyové „Peníze bez úroku a inflace.“ Margrit Kennedyová se věnuje systému našeho finančnictví a úrokům, na kterých stojí.

Margarit Kennedyová tvrdí, že dnešní peněžní úrokový systém stojí na skrytém přerozdělování peněz. Peníze jsou v rukou lidí, kteří vytvářejí bariéru tak, že ti, kteří mají méně, musejí platit poplatek těm, kdo mají více než potřebují. Problémy s nezaměstnaností, zadlužením třetího světa, ale i našich států a nás všech, hromadění zbrojního arsenálu, budování jaderných elektráren, to všechno je důsledkem tohoto systému, který udržuje peníze v oběhu s úroky a úroky z úroků. To tito ekonomové považují za „neviditelný zhoubný mechanismus“. Dochází tak k porušování ústavních práv ve většině demokratických zemí. Ústavy zaručují rovný přístup k veřejným službám a ten tady není. Kennedyová říká, že si stačí tyto věci uvědomit a mít odvahu je změnit dříve, než dojde k úplnému krachu a že změna bude výhrou pro všechny strany.

Na úvod představuje tři druhy růstu 1. normální (přírodní), 2. lineární (více strojů — více zboží — končí, když se stroje zastaví), 3. exponenciální (růst zpočátku pomalý, pak se zrychluje, nakonec téměř kolmá křivka růstu, končí smrtí hostitele — rakovina). Úrokový systém patří ke třetímu druhu, je exponenciální. Peníze se v intervalech znásobují, tento systém také vede k válkám.

Odhaluje také mylný předpoklad těch, kdo si osobně nepůjčují, že tedy neplatí úroky. Ty platí všichni v nárůstu cen služeb a zboží (až o padesát procent). Příklad dokladuje na Německu, kde žije. Rozdělila společnost na deset skupin a na grafech ukazuje, že osm z nich platí do systému více než dostává, devátá skupina dostává o něco málo více než dává a desátá inkasuje dvakrát více než platí. Na příkladu Německa a vzrůstu jeho státního dluhu také ukazuje, že dluh státu jednoho dne přeroste příjem. K tomu okamžiku se ostatně blíží všechny státy světa, protože dluhy už nejsou splatitelné, splácíme jenom úroky. Na německém příkladu dokládá, že za posledních 33 let došlo k tisíciprocentnímu nárůstu soukromého i veřejného dluhu. Vláda jej ještě podněcuje garantováním půjček, protože je to potom pro obyvatele přijatelnější. Inflace je jenom jinou formou zdanění a vláda tak zvládá zadluženost. Je to začarovaný kruh, který znamená prohlubování sociální nerovnosti i zhoršování životního prostředí.

Jak z toho ven? Podle Margrit Kennedyové je třeba vytvořit systém, který sleduje křivku přírodního růstu. Pak by většina byla dvakrát tak bohatá a na udržení životní úrovně by stačila polovina pracovního času.

Navrhuje peněžní systém, kde by lidé platili pětiprocentní udržovací poplatek v případě, že někdo peníze zadrží a nedovolí, aby obíhaly. Úrok je ziskem soukromým, poplatek by byl ziskem veřejným, musel by se vrátit do oběhu, aby byla rovnováha mezi objemem peněz a ekonomickou činností. Tento model už v minulosti existoval a byl úspěšný. V Rakousku v roce 1933 pracovali s místními penězi. V místě, kde se realizoval, vznikla nová pracovní místa a peníze zůstávaly v místní ekonomice. Model chtělo zavést 300 dalších měst, zasáhla však rakouská banka. Bála se ztráty monopolu a zakázala tisknout místní měnu.

Kennedyová nabízí jedno z mnoha řešení. Každý by měl dva účty, běžný a spořivý. Běžný by byl jako hotovost stále majiteli k dispozici, peníze by mohly ztrácet hodnotu buď půl procenta měsíčně nebo šest procent ročně. Kdo by měl na tomto účtu více než by potřeboval na platbu všech výdajů, byl by nucen s malým poplatkem převést platbu na spořivý účet, kde by banka mohla bezúročně půjčovat peníze tam, kde je potřebují. Tyto peníze by nebyly zatížené poplatkem. Majitel by sice nedostával úrok, ale peníze by zase neztrácely hodnotu. Všechno by fungovalo jako dosud, banky by měly zájem půjčovat, i ony by musely platit poplatky. Tím by přišel ke slovu regulační mechanismus ve prospěch všech a ne skryté přerozdělování bohatství.

K tomu ovšem také přidává nutnost pozemkové reformy, aby se peníze nepřesouvaly do spekulací s pozemky, byla by vlastníkem pozemků komunita a pronajímala je svým členům. Vlastníci půdy by platili poplatek cca tři procenta za rok z hodnoty parcely, byl by vyplácen komunitě a ta by za něj nakupovala půdu.

K tomu by měla přistoupit také reforma daňová. Platila by se nikoli daň z příjmu, ale ze spotřeby. Vyšší cena zboží by se vyvážila tím, že se nebude platit daň z příjmu.

Jaké výhody by podle Kennedyové z tohoto systému plynuly? Odstranění inflace, redukce sociální spravedlnosti, snížení nezaměstnanosti, snížení cen o třicet až padesát procent u zboží, ekonomická konjunktura, stabilní ekonomika.

Nový systém neutrálních peněz by mohl snížit růst zadluženosti i koncentraci peněz a zabezpečil by soustavnou výměnu zboží a služeb. Dnes jde třicet procent z každé koruny, marky, eura, dolaru na splácení úroků z kapitálu.

Naďa Johanisová ve své krásné knížce „Kde peníze jsou služebníkem, nikoli pánem“ popisuje ještě jiné varianty toho, jak i dnes působí alternativní ekonomiky a banky. Tady někde je klíč k budoucnosti. Proto musíme studovat nové modely a nenechat si cpát do hlavy omletá klišé lidí, kteří dobře vědí, čím a proč nás krmí.