Pochod romské hrdosti – představy a realita

O víkendu se v Praze konal pochod hrdosti Romů – Roma Pride. Sešlo se zde velmi pestré společenství, dobře reprezentující současnou pestrou českou společnost.

Mikulas_vymetal

Mikuláš Vymětal

10.10.2013 08:17

První říjnovou neděli prošel Prahou pochod hrdosti Romů – Roma Pride. Průvod asi dvouset Romů i jejich přátel vyšel z husitského kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a dorazil na Pražský hrad.

Průvod byl vlastně jen jednou částí celodenní akce, která začínala i končila v klubu K4 na Filozofické fakultě a probíhala také ve třech pražských kostelích – u sv. Mikuláše se konala tisková konference, u evangelického Salvátora diskuse a večeře a u Martina ve zdi bohoslužba. V klubu pak paralelně probíhaly především hudební dílny a koncerty.

Evropské hnutí proti rasismu
Pochod byl součástí sítě pochodů, které každoročně na podzim pořádá francouzská organizace EGAM (European Grassroots Antiracist Movement) celkem ve 22 zemích Evropy. Cílem pochodů je upozorňovat na těžkou situaci Romů v celé Evropě, kde dlouhá staletí pronásledování a diskriminace mnohde dodnes neskončila, takže Romové jsou dnes nejvíce diskriminovanou menšinou Evropy, a také připomenout historickou paměť – včetně holocaustu Sinti a Romů.

Tento rok se EGAM soustředil i na situaci u nás – díky letošním protiromským pochodům je totiž Česká Republika místem, kde se z celé Evropy asi nejvíce veřejně projevuje anticiganismus. Stejně tak obří prasečák, stojící na místě bývalého koncentračního tábora pro „cikány“, je celoevropským symbolem politické a společenské neúcty k masovému utrpení Romů za Druhé světové války.

Pořadatelé - Platforma Blokujeme! a Konexe
Myšlenka pořádat i letos Pochod romské hrdosti se poprvé objevila na setkání platformy Blokujeme!, sdružující celou řadu iniciativ, usilujících o dobré vztahy a mírové soužití mezi lidmi i o obranu obyvatel tzv. sociálně vyloučených lokalit proti projevům nenávisti jejich sousedů. V Platformě se setkávají představitelé velmi různých iniciativ (Konexe, Nenávist není řešení, Společně žít v míru) i angažovaní jednotlivci.

Platforma vznikla v reakci na novou vlnu protiromských nenávistných pochodů během letošního léta. To bylo velmi horké, nenávistná shromáždění se konala na mnoha místech. Díky tzv. obyčejným občanům, kteří se k nim místy přidávali, měly i masovou podobu (v Duchcově, Českých Budějovicích a v Ostravě). Blokujeme! v létě pořádala na všech místech, kde se nenávistná protiromská shromáždění veřejně konala, svá protishromáždění na podporu dobrého sousedského soužití.

Tato pokojná shromáždění byla někdy velmi dramatická, kdy je policie jen velmi laxně chránila před útočícím nenávistným davem, mnohdy však dokázala proměnit napjatou situaci v sociálně vylučované lokalitě v happening, při níž si sousedé různé barvy pleti projevovali vzájemně úctu slovy i skutky (například paní ze sousedství přinesla a rozdala vlastnoručně upečené buchty, u mikrofonu na uličním shromáždění se střídali „černí i bílí“ a mluvili o radostech i starostech společného soužití).

Nenávistníci, nedaleko útočící na policejními kordóny, byli pak vlastně směšní, protože jejich obviňování vůbec neodpovídala realitě.

Pochod hrdosti na Pražský hrad
Při pochodu romské hrdosti se sešlo velmi pestré společenství, dobře reprezentující současnou pestrou českou společnost – skupinky romské mládeže ze sociálně vyloučených lokalit i vysokoškolští studenti, romští intelektuálové i neromští sympatizanti, romská maminka s kočárkem i „bílá“ se dvěma blonďatými dcerami.

Účastníci pochodu projevovali své názory hesly na standartách, i těmi, které společně skandovali. Některá vyjadřovala romskou hrdost: „Roma sam“ (jsme Romové), „Roma opre“ (Romové vzhůru), jiná touhu po sounáležitosti a společném životě: „Černí bílí spojme síly“, „my jsme tady doma“, „my jsme taky Češi“, „nenávist není řešení“.

Výraznými hesly pochodu ovšem byla také reflexe současné situace Romů - „stop pogromům“, „stop rasismu“, „pane prezidente, řekněte ne rasismu“, „politika sociální integrace selhala“ a podobně. Pokojný a pestrý průvod turistickými částmi Prahy budil spíše sympatie přihlížejících turistů i části místních.

Také proti heslům – i těm nepříjemným – se vlastně nikdo neohrazoval, protože byla a jsou pravdivá. Na Hradčanském náměstí k účastníkům pochodu krátce promluvil katolický biskup, pověřený pastorací Romů, Ladislav Hučko.

Pro účastníky pochodu bylo důležité nejen to, co sdělovali, ale také atmosféra shromáždění, která byla mnohdy radostná i veselá – skupina De La Negra z Krupky rapovala na pódiu v klubu, před nímž tančily fanynky různého věku i barvy kůže, romská mládež se při návratu z pochodu zastavovala před turistickými atrakcemi na Karlově mostě a byla velmi přátelsky přijímána vystavujícími umělci.

Český fakír s hrozivě vyhlížejícím hroznýšem ochotně – a zadarmo! - zavěsil svého hada na hrdlo odvážného mladíka a „evangelické sestry“ ze salvátorského kostela přinášely vášnivě diskutujícím na posilněnou plné pekáče koláčů.

Média o pochodu referovala převážně pozitivně, předávala jak to, co účastníci shromáždění sdělovali, tak i jeho radostnou atmosféru (účastníci pochodu před Pražským hradem tančili). Je to pro mě dobrý signál – ukazuje mi neutralitu mainstreamových médií, která svým divákům chtějí ukazovat nejen negativní věci, bouřící emoce typu „cikáni útočí“, ale také příjemně podané dobré i potěšující zprávy „při pochodu Romů romská děvčata krásně tančila“.

Proč jsme pochod společně pořádali?
Nemůžeme být stále v defenzivě, musíme vyjít do ulic a ukázat lepší tvář“, zaznělo při jednom setkání naší platformy, a tak se její velmi různí účastníci rozhodli letos pod vedením OS Konexe společně pořádat pochod hrdosti Romů. Platforma Blokujeme! je velmi široká.

Za společný cíl si klade blokovat nenávistné myšlení. Proto také cíle pochodu byly různé – dát prostor samotným Romům ze sociálně vyloučených lokalit, proti nimž se konaly v létě pochody nenávisti, k veřejnému vyjádření svých názorů (média zatím dávala nepoměrně mnoho prostoru právě těm nenávistníkům), veřejně vyjádřit požadavky na to, aby čeští politici zastavili pochody nenávisti a konečně dosáhli zrušení vepřové farmy na místě romského koncentračního tábora – a také si celou akci užít a prakticky tak ukázat, že dobré společné soužití Romů a neromů je nejen možné, ale i mnohdy mnohem příjemnější, než kdyby bylo jen „jednobarevné“.

Bezprostřední důvody ke svolání pochodu hrdosti byly negativní – letní pochody nenávisti, při nichž se k nevelkým skupinkám extremistů připojovaly davy tzv. obyčejných občanů. Chování těch „obyčejných občanů“, kteří obvykle nejsou nijak násilní, ovšem nenásilné nebylo – davy skandovaly nenávistná hesla a útočily na policii, bránící jim v přístupu k romským domovům.

Pokud k tomu člověk sledoval ještě zprávy a komentáře na internetu, mohla ho z toho jímat až úzkost – uvědomil si, že naše společnost je prorostlá nenávistí jak podzemní houbou, která pak nečekaně vyráží ven na mnoha místech současně.

Romská hrdost
Proti pochodům nenávisti a pokusům o pogromy šel tedy Prahou pochod hrdosti, který i zvenčí vypadal mnohem přívětivěji než letní nenávistná shromáždění. Pochod měl zvláštní název „romské hrdosti“. „Romové mají právo být hrdí“, vyjádřil hned na začátku pochodu husitský farář Stanislav Jurek.

Církve mají se slovem hrdost leckdy problém – zde však všechny zúčastněné (evangelická, husitská i katolická) svým postojem romskou hrdost podporovaly. Co to tedy je romská hrdost a jak se v průběhu celého dne projevovala? Hrdost je schopnost přiznat se sám k sobě, ke svému původu i ke svým problémům – a proto jsou hrdí (nikoliv pyšní) lidé vážení a přitažliví.

Účastníci pochodu se ke svému romství přiznávali, stáli si za svým, v diskusi vznášeli i oprávněné nároky, ale také nabízeli ochutnávku z toho, čím tradičně romská kultura obohacuje ty ostatní – z romské hudby a tance. Celý průvod pak ukázal, že hrdí Romové jsou příjemní společníci, kteří si vědí rady a s nimiž stojí za to trávit čas.

V poslední době se ukazuje, že mnohé státní i obecní snahy o společenské začlenění lidí chudých a všelijak znevýhodněných jsou - i díky odmítavému vztahu velké části společnosti - nepříliš efektivní. Dnes stačí narodit se v romské rodině a už je tím člověk v očích mnoha tzv. „slušných lidí“ společensky celoživotně deklasován. Stále také přibývá těch, kteří jsou sociálně vylučováni a prohlubuje se propast mezi nimi a ostatními.

Pochod Roma Pride mi ukázal nadějná znamení do této poněkud beznadějné perspektivy. Tak jako je nakažlivá blbá nálada a nenávist, tak je nakažlivý i morální přístup k řešení problémů. Normální člověk přece nechce žít v nenávisti a bez nálady. A tak pochody nenávisti většinou po několika pokusech rychle vyhasínají, zatímco počet lidí všech barev kůže, kteří vystupují na obranu Romů, se zvyšuje.

Snad i tato poměrně drobná akce, která daňové poplatníky nic nestála - pochod romské hrdosti - posunula jazýček na miskách vah morálního posuzování většinové společnosti ve prospěch normality a společného soužití. Last but not least: Pochodu se účastnili Romové i se svými bílými přáteli, zázemí nalezl ve studentském klubu na Filozofické fakultě a ve třech pražských kostelích.

Pro mě se to stalo jistým symbolem, odkud lze očekávat pomoc při snahách o začleňování sociálně vyloučených. Stávající instituce, které při vší dobré snaze nedostačují, musí navázat spolupráci přímo s Romy, kteří dokáží hrdě pozdvihnout hlavu a podílet se na řešení svých problémů, i s těmi, kteří se staví na jejich stranu – církvemi a studentskými i jinými aktivisty a dobrovolníky.

Bude-li díky tomu ve společnosti přibývat radostné romské hrdosti, která se ukázala na jejím pochodu, bude se u nás nakonec lépe žít všem – sociálně vyloučeným, těm kdo jsou vyloučením ohroženi i těm, kdo se zatím cítí dobře začleněni, Romům i jejich neromským sousedům.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.