Německo po volbách: Große Koalition revival

Marek Benda

Nedělní volby vyhrála s přehledem CDU/CSU kancléřky Merkelové, její partnerští liberálové z FDP se ale do Bundestagu nedostali. Podle našeho spolupracovníka zabývajícího se Německem bude uzavřena velká koalice. Mluví pro to prý hned čtyři důvody.

Nedělní volby do Spolkového sněmu dopadly i nedopadly překvapivě. Německý volič znovu prokázal svůj konzervativní a opatrný přístup k politickým nováčkům, zároveň ale celkové rozložení sil znemožňuje jakoukoli doposud vyzkoušenou většinu — kromě velké koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty.

Po dnešku je zjevné, že v osmnáctém volebním období Bundestagu budou krom tzv. Unie křesťanskodemokratických stran CDU a CSU zastoupeni už jen sociální demokraté z SPD, důslední levičáci z Die Linke a zelení z Bündnis 90/Grüne. Liberálové z FDP ze Spolkového sněmu odcházejí, a to po třiašedesáti letech, kdy byli — s výjimkou éry sociálně-liberální kancléřů Brandta a Schmidta — tradičním koaličním partnerem křesťanských demokratů.

Černé koně letošního klání — eurokritická a konzervativní Alternativa pro Německo a ještě před půl druhým rokem nadějní Piráti — nakonec pětiprocentní hranici nepřekonali. Už skoro etablovaný a mnohými obávaný systém pěti stran tedy pro následující období přestane platit.

Co to znamená prakticky? CDU/CSU nemá — navzdory vynikajícímu výsledku — bez FDP většinu. Nemá ji ale tradiční schröderovsko-fischerovský svazek mezi SPD a zelenými. Vláda levicové koalice SPD, zelených a Die Linke se jeví stále nepravděpodobná. Jako nejrealističtější se tak vypadá resuscitace velké koalice CDU/CSU a SPD z let 2005 — 2009.

Zde pro příslušný závěr čtyři nejpodstatnější důvody:

1. CDU/CSU a SPD se přiblížili — programem i stylem

Výsledek křesťanských demokratů pod vedením kancléřky Angely Merkelové přesahující 42 procent odevzdaných hlasů je nesporným úspěchem její dosavadní politiky. Ta do sebe absorbovala vedle konzervativních akcentů (např. odmítání kvót pro ženy ve vedení podniků) i sociálnědemokratická a zelená témata jako otevření debaty o zavedení minimální mzdy, výstavbu jeslí a školek, vyškrtnutí školného na vysokých školách z programu strany, zrušení poplatku za návštěvu lékaře či přijetí tzv. energetického obratu, to jest odklonu od jaderné energetiky směrem k obnovitelným zdrojům energie. Zároveň ale kancléřka dovedla ve svých posledních vystoupeních umně použít rétorickou figuru „zodpovědnosti“ v evropské politice, když důrazně odmítla zavedení eurobondů, společných dluhopisů v rámci eurozóny.

Sociálnědemokratický protikandidát Peer Steinbrück se sice k eurobondům přihlásil, když se přimlouval za „druhý Marshallův plán“ pro Řecko; na štít ve střetu s CDU si ovšem SPD tuto ambici nadala. Sociální demokraté se navzdory občasně ostré rétorice ocitli v tematické defenzivě a během celé kampaně působili tak, že se směrem nastaveným Merkelovou v podstatě souhlasí a jen nabízejí jeho kompetentnější a důslednější provedení.

Více si ze sociálnědemokratických sdělení volič odnést nemohl, protože v dalším sledu se volební manažeři SPD soustředili přímo na osobu lídra — opět po vzoru konkurence. Peer Steinbrück byl prezentován jako někdo, kdo na rozdíl od Merkelové „mluví jasnou řečí“. Jestli bude zásadní dělítko mezi křesťanskými a sociálními demokraty vedeno nadále v této rovině, pak jejich koaliční spolupráci opravdu nestojí nic v cestě.

2. Merkelová SPD potřebuje

I přes rozpačitou kampaň dosáhla SPD lepšího výsledku než při loňských volbách, a to o téměř tři procenta. V roce 2009 ovšem utrpěla historickou porážku s pouhými 23 procenty a dnes na CDU/CSU téměř 16 procent ztrácí. Do jednání o možné velké koalici tak sociální demokraté vstupují z mnohem slabší pozice než v roce 2005, kdy rozdíl mezi CDU/CSU a SPD nedosahoval ani dvě procenta.

Přesto má podpora strany pro CDU/CSU vysokou cenu. Sociální demokraté totiž vládnou ve většině spolkových zemí, čímž jsou i odpovídajícím způsobem silní ve  Spolkové radě — orgánu působícím jako de facto druhá komora parlamentu. To činí z SPD pro pravděpodobnou třetí vládu Angely Merkelové nepostradatelného partnera, který se ostatně osvědčil už v uplynulém období — i v letech 2009 — 2013 sociální demokraté (spolu se zelenými) nejednou pomohli kancléřce proti euroskeptikům z řad CDU/CSU a FDP, například při hlasování o tzv. eurovalu.

Podobný odpor se může v řadách křesťanských demokratů vzedmou kdykoli v budoucnu znovu, bude-li potřeba nový balíček záruk a půjček tzv. jižnímu křídlu eurozóny. Nějaká forma spolupráce s SPD je pro vedení CDU a kancléřku tedy nevyhnutelná, i kdyby byli křesťanští demokraté získali těsnou absolutní většinu.

3. Nechuť zelených ke spolupráci s CDU/CSU

Zelení skončili s osmi procenty hlasů hluboko pod svým očekáváním, a patří tak k poraženým letošních voleb. Ztrácet začali ostatně už dvěma roky — po krátkém období po katastrofě ve Fukušimě a řadě vítězství v zemských volbách, kdy jejich preference dosahovaly až třicetiprocentní hranice.

V letošní předvolební kampani zelení nedokázali srozumitelně artikulovat výhrady vůči nové vládní energetické koncepci ani přijít s úspěšným tématem. Pokus o obrat doleva s návrhem zavedení milionářské daně či povinného bezmasého dne v podnikových a školních jídelnách je zahnal do silné defenzívy, když jim začala média předhazovat přílišnou restriktivnost a vzdalování se jejich „původnímu poslání“, tedy ochraně životního prostředí.

Uvnitř strany ale současně trvá principiální odpor vůči koalici s CDU. Od 80. let byl sice poněkud obroušen — v Hamburku dokonce konzervativně-zelená koalice jistou dobu fungovala —, v nynější situaci by však byl vstup do Merkelové vlády pro zelené riskantní. Jednak by tak popřeli část předvolební rétoriky postavené právě na zmíněné milionářské dani či na podpoře manželství osob stejného pohlaví, čímž by se stali ještě více nečitelnými, a jednak by tím patrně ještě více vyhrotili tradiční vnitřní spor mezi jejich tzv. fundis a realos.

O jisté nejednotě u zelených se ostatně mohl volič dozvědět už bezprostředně po oznámení předběžných výsledků — vztah k výsledku, resp. k CDU formulovali zcela rozdílně místopředsedkyně Steffi Lemke a zelený premiér Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann, jenž platí za zastánce konzervativního křídla strany. Pobyt v opozici s nadějí na rudo-zelenou koalici v roce 2017 se tak zdá v tuto chvíli jako mnohem racionálnější.

4. Nechuť SPD ke spolupráci s Die Linke

Pro SPD je spolková koalice s Die Linke stále nepřijatelná. Peer Steinbrück to řekl několikrát před volbami a zopakoval i po oznámení výsledků. Die Linke je podle jeho slov zcela jinde v otázce „evropské, zahraniční a hospodářské politiky“ a odpor strany vůči balíčkům na pomoc jižnímu křídlu eurozóny, misi Bundeswehru v Afghánistánu, důchodové reformě a všem reformám Hartz IV je pro SPD i dnes nepřekonatelný. K tomu přistupuje i osobní nechuť vedení SPD spolupracovat s bývalými sociálními demokraty, kteří do Die Linke odešli s Oskarem Lafontainem.

Ani Die Linke přitom o koalici se sociální demokracií, zdá se, příliš nestojí. Vstupem SPD do velké koalice se z Linke stane nejsilnější opoziční frakce v parlamentu. Volební lídr strany Gregor Gysi sice po oznámení výsledků „varoval“ SPD pře vládnutím s CDU, současně ale nenabídl alternativu. Linke má jistě na paměti i osud liberálů z FDP, kteří se před čtyřmi lety vrátili do vládních lavic s ostrou rétorikou a až příliš velkými sliby.

Tyto čtyři důvody tedy hovoří pro to, že v Německu pro následující volební období vznikne velká koalice. Zatím však „vyčkejme a pijme čaj“, jak praví jedno německé rčení, neboť „míč je teď na straně hřiště paní Merkelové“, jak v neděli večer prohlásil Peer Steinbrück.

    Diskuse
    September 23, 2013 v 12.33
    Žonglování se slovy.
    Předvedla dnes ráno ČT,Nova pak Právo a kdoví kdo ještě. Drtivé vítězství Merkelové /CDU/CSU/ přece vůbec není vítězstvím a už vůbec ne drtivým, protože ani CDU a ani její bývalá koalice nemá většinu v parlamentu. Tak jaké proboha drtivé vítězství? Vždyť kdyby se SPD chovala levicově, tak je Angela v opozici. 8 procent, které CDU získala oproti volbám minulým vypadá jako nárůst jen do té doby, když se podíváme na pokles FDP o procent 9. Proč o tomhle nikdo nemluví?
    September 23, 2013 v 13.30
    Osobně bych řekl, že je to kvůli SPD ... dnes má blíž k CDU než k Linke a nepředpokládá se, že by koalici odmítla, i když v ní bude tahat za kratší konec. Nu, a pokud se spočte letošní podpora stran pravice (CDU/CSU, FDP a AfD), dělá to cca 22 milionů hlasů. Levice má nějakých 18,5, a to i s Piráty. V roce 2009 získal pomyslný pravicový blok 21 milionů, levicový 20,5. A to měla levice jako opoziční síla letos lepší pozici ... Myslím tedy, že mluvit o vítězství Merkelové, je i přes výpadek FDP na místě ... řekl bych, že otázkou slovního žonglování je jenom ta "drtivost".
    September 23, 2013 v 17.30
    Mluvit o vítězství Merkelové samozřejmě můžeme. Můžeme mluvit o čemkoliv. I o vítězství ČSSD ve volbách v roce 2010. Jakoupak váhu mají taková vítězství?
    September 23, 2013 v 18.40
    Možná by pan Jedlička mohl vysvětlit,
    jak velké vítězství je 42% hlasů v Německu. U nás by přes 42% hlasů drtivé vítezství bylo a asi by stačilo k většině ve sněmovně. Ovšem Německo má jiný volební systém, kterému moc nerozumím a myslím, že nejsem jediný.
    September 23, 2013 v 19.38
    Chápu, pane Ševčíku, jak to myslíte a nechci se o tomto přít ... za vítěze voleb bývává střídavě označován ten, kdo sestaví vládu, ten, kdo nejvíc prosadí do jejího progamu, ten, kdo získá silová ministerstva, ten, kdo získá největší skutečný vliv, ten, komu volbami vzniknou nejpříhodnější podmínky pro realizaci programu, ten, kdo získá nejvíce hlasů, i ten, komu nejvíce naroste podpora od minulých voleb.

    Já popravdě zatím nevím, jakou bude mít v důsledku letošní výsledek CDU/CSU váhu, a nechci vám předstírat opak ...

    ... může se stát, že se SPD ukáže zásadovější, ve vyjednávání obratnější a ve vládnutí důslednější než se očekává ... a může se stát, že se až nečekaně snadno poddá. Možná, že CDU/CSU prosadí v koalici s SPD ze svého programu více, než prosadila při vládě s FDP. Teprve uvidíme ...

    ... ale to, že CDU/CSU sestaví vládu, je téměř jisté. A to, že v ní bude velmi silná, nanejvýš pravděpodobné. Sama navíc získala o 7,7 procenta, resp. o 5 milionů hlasů více než v roce 2009 ... a bude mít 311 poslanců namísto 239. Já bych se tedy toho slova vítězství přeci jen nebál ...
    September 23, 2013 v 20.06
    Německý systém
    Píšu o tom, pane Kubičko, v jiném textu, který právě tvořím, tak zatím jen krátce - o tom systému, protože ten je opravdu trochu oříšek. Vysvětlil bych to asi takto:

    Německý systém se chová jako poměrný (resp. dává podobné výsledky jako poměrný), ve skutečnosti je ale smíšený, s většinovou částí.

    Němečtí voliči odevzdávají dva hlasy – jeden straně pro celou její kandidátku a jeden konkrétní (ale většinou také stranické) osobnosti kandidující v jednom z 299 jednomandátových obvodů, do nichž je země rozdělena.

    Podle počtu hlasů pro tu kterou stranu se zjišťuje, která strana překročila či nepřekročila 5procentní hranici a na kolik křesel z 598 (což je nejnižší přípustný počet poslanců Bundestagu) má příslušná strana nárok. Tato křesla pak v souladu s odevzdanou podporou obsadí, přičemž platí, že každá z osobností, která vyhrála v jednom z 299 jednomandátových obvodů, má automaticky jistý mandát pro sebe.

    Problém nastává, pokud nějaká strana získá v jednomandátových obvodech více křesel, než odpovídá procentnímu poměru hlasů. V Německu platí zásada, že KAŽDÝ vítěz jednomandátového obvodu musí křeslo získat - kdybych například já vyhrál v jedné z berlínských částí, ale moje strana Jedličkovců nikde jinde ve zbytku země podporu nezískala, stal bych se německým poslancem, přestože Jedličkovci by se do Bundestagu nedostali.

    Jenže: jak bylo řečeno v úvodu, německý systém se chová jako poměrný - 598 mandátů je rozděleno mezi strany podle poměrné podpory, Jedličkovci zůstali pod pěti procenty ... A které straně teď křeslo ubrat, aby zbylo na mě?

    Němci to řeší takovou zvláštností - převislému počtu vítězů z jednomandátových obvodů (tedy těm přesahujícím podíl odpovídající podpoře jejich strany) prostě přidělí křeslo navíc – nad oněch 598 základních. A to i fyzicky - zasedací sál parlamentu se po každých volbách přestavuje. Zásada, že každý vítěz jednomandátového obvodu získá křeslo, prostě musí být dodržena stůj co stůj, a strany tím nesmějí být poškozeny.

    Nyní dosluhující Bundestag tak měl 622 poslanců, tento bude mít 630.

    Díky popsané zvláštnosti se mohou stát v Německu poslanci i nestraníci; v praxi se tak ale neděje. Většina Němců volí i druhým hlasem nějakou stranickou osobnost, a to obvykle z velkých stran. Letos tak osobnosti z CDU/CSU vyhrály celkem 235 obvodů, osobnosti z SPD 59, zástupci Linke čtyři a osobnosti zelených jeden.

    Přiděleno bylo celkem 32 vyrovnávacích mandátů.
    September 23, 2013 v 20.35
    Děkuji panu Jedličkovi
    že si s tím dal takovou práci a tak srozumitelně to vysvětlil.

    Budu o tom přemýšlet. Moje první myšlenka byla, že 311 mandátů přidělených poměrově z 598 základních je většina, takže bez těch vyrovnávacích mandátů by Unie měla sněmovní většinu, ale teď vidím, že to asi je blbost, protože z těch 32 vyrovnávacích asi Unie taky nějaké získala.

    Ty různé volební systémy mají každý své paradoxy, třeba jednomandátové obvody a většinový systém může vést k tomu, že většinu v parlamentu nezíská ten, kdo má nejvíc hlasů (jako se to stává Labour v UK.)



    September 23, 2013 v 21.13
    Ted koukám, že se tam přidělují nejprve Ueberhangmandáty, aby se ctilo vítězství v jednomandátových obvodech a pak zas Ausgleichsmandáty, kterými se dohání ta poměrovost převislými mandáty narušená. Jednoduché to Němci nemají.
    September 23, 2013 v 23.37
    Máte pravdu pane Kolaříku, je to tak, teď koukám, že jsem to prohodil. Díky za opravu.