Předvedla dnes ráno ČT,Nova pak Právo a kdoví kdo ještě. Drtivé vítězství Merkelové /CDU/CSU/ přece vůbec není vítězstvím a už vůbec ne drtivým, protože ani CDU a ani její bývalá koalice nemá většinu v parlamentu. Tak jaké proboha drtivé vítězství? Vždyť kdyby se SPD chovala levicově, tak je Angela v opozici. 8 procent, které CDU získala oproti volbám minulým vypadá jako nárůst jen do té doby, když se podíváme na pokles FDP o procent 9. Proč o tomhle nikdo nemluví?

Osobně bych řekl, že je to kvůli SPD ... dnes má blíž k CDU než k Linke a nepředpokládá se, že by koalici odmítla, i když v ní bude tahat za kratší konec. Nu, a pokud se spočte letošní podpora stran pravice (CDU/CSU, FDP a AfD), dělá to cca 22 milionů hlasů. Levice má nějakých 18,5, a to i s Piráty. V roce 2009 získal pomyslný pravicový blok 21 milionů, levicový 20,5. A to měla levice jako opoziční síla letos lepší pozici ... Myslím tedy, že mluvit o vítězství Merkelové, je i přes výpadek FDP na místě ... řekl bych, že otázkou slovního žonglování je jenom ta "drtivost".

Mluvit o vítězství Merkelové samozřejmě můžeme. Můžeme mluvit o čemkoliv. I o vítězství ČSSD ve volbách v roce 2010. Jakoupak váhu mají taková vítězství?

jak velké vítězství je 42% hlasů v Německu. U nás by přes 42% hlasů drtivé vítezství bylo a asi by stačilo k většině ve sněmovně. Ovšem Německo má jiný volební systém, kterému moc nerozumím a myslím, že nejsem jediný.

Chápu, pane Ševčíku, jak to myslíte a nechci se o tomto přít ... za vítěze voleb bývává střídavě označován ten, kdo sestaví vládu, ten, kdo nejvíc prosadí do jejího progamu, ten, kdo získá silová ministerstva, ten, kdo získá největší skutečný vliv, ten, komu volbami vzniknou nejpříhodnější podmínky pro realizaci programu, ten, kdo získá nejvíce hlasů, i ten, komu nejvíce naroste podpora od minulých voleb.

Já popravdě zatím nevím, jakou bude mít v důsledku letošní výsledek CDU/CSU váhu, a nechci vám předstírat opak ...

... může se stát, že se SPD ukáže zásadovější, ve vyjednávání obratnější a ve vládnutí důslednější než se očekává ... a může se stát, že se až nečekaně snadno poddá. Možná, že CDU/CSU prosadí v koalici s SPD ze svého programu více, než prosadila při vládě s FDP. Teprve uvidíme ...

... ale to, že CDU/CSU sestaví vládu, je téměř jisté. A to, že v ní bude velmi silná, nanejvýš pravděpodobné. Sama navíc získala o 7,7 procenta, resp. o 5 milionů hlasů více než v roce 2009 ... a bude mít 311 poslanců namísto 239. Já bych se tedy toho slova vítězství přeci jen nebál ...

Píšu o tom, pane Kubičko, v jiném textu, který právě tvořím, tak zatím jen krátce - o tom systému, protože ten je opravdu trochu oříšek. Vysvětlil bych to asi takto:

Německý systém se chová jako poměrný (resp. dává podobné výsledky jako poměrný), ve skutečnosti je ale smíšený, s většinovou částí.

Němečtí voliči odevzdávají dva hlasy – jeden straně pro celou její kandidátku a jeden konkrétní (ale většinou také stranické) osobnosti kandidující v jednom z 299 jednomandátových obvodů, do nichž je země rozdělena.

Podle počtu hlasů pro tu kterou stranu se zjišťuje, která strana překročila či nepřekročila 5procentní hranici a na kolik křesel z 598 (což je nejnižší přípustný počet poslanců Bundestagu) má příslušná strana nárok. Tato křesla pak v souladu s odevzdanou podporou obsadí, přičemž platí, že každá z osobností, která vyhrála v jednom z 299 jednomandátových obvodů, má automaticky jistý mandát pro sebe.

Problém nastává, pokud nějaká strana získá v jednomandátových obvodech více křesel, než odpovídá procentnímu poměru hlasů. V Německu platí zásada, že KAŽDÝ vítěz jednomandátového obvodu musí křeslo získat - kdybych například já vyhrál v jedné z berlínských částí, ale moje strana Jedličkovců nikde jinde ve zbytku země podporu nezískala, stal bych se německým poslancem, přestože Jedličkovci by se do Bundestagu nedostali.

Jenže: jak bylo řečeno v úvodu, německý systém se chová jako poměrný - 598 mandátů je rozděleno mezi strany podle poměrné podpory, Jedličkovci zůstali pod pěti procenty ... A které straně teď křeslo ubrat, aby zbylo na mě?

Němci to řeší takovou zvláštností - převislému počtu vítězů z jednomandátových obvodů (tedy těm přesahujícím podíl odpovídající podpoře jejich strany) prostě přidělí křeslo navíc – nad oněch 598 základních. A to i fyzicky - zasedací sál parlamentu se po každých volbách přestavuje. Zásada, že každý vítěz jednomandátového obvodu získá křeslo, prostě musí být dodržena stůj co stůj, a strany tím nesmějí být poškozeny.

Nyní dosluhující Bundestag tak měl 622 poslanců, tento bude mít 630.

Díky popsané zvláštnosti se mohou stát v Německu poslanci i nestraníci; v praxi se tak ale neděje. Většina Němců volí i druhým hlasem nějakou stranickou osobnost, a to obvykle z velkých stran. Letos tak osobnosti z CDU/CSU vyhrály celkem 235 obvodů, osobnosti z SPD 59, zástupci Linke čtyři a osobnosti zelených jeden.

Přiděleno bylo celkem 32 vyrovnávacích mandátů.

že si s tím dal takovou práci a tak srozumitelně to vysvětlil.

Budu o tom přemýšlet. Moje první myšlenka byla, že 311 mandátů přidělených poměrově z 598 základních je většina, takže bez těch vyrovnávacích mandátů by Unie měla sněmovní většinu, ale teď vidím, že to asi je blbost, protože z těch 32 vyrovnávacích asi Unie taky nějaké získala.

Ty různé volební systémy mají každý své paradoxy, třeba jednomandátové obvody a většinový systém může vést k tomu, že většinu v parlamentu nezíská ten, kdo má nejvíc hlasů (jako se to stává Labour v UK.)

Ted koukám, že se tam přidělují nejprve Ueberhangmandáty, aby se ctilo vítězství v jednomandátových obvodech a pak zas Ausgleichsmandáty, kterými se dohání ta poměrovost převislými mandáty narušená. Jednoduché to Němci nemají.