O německých a českých volbách

Shodou ještě nedávno nepředvídaných okolností se budou v České republice konat sněmovní volby v podzimním termínu měsíc po těch německých. Přemítat o tom, co si vzít k srdci a čeho se vyvarovat, se proto přímo nabízí.

Zatímco v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pravděpodobně nebude díky již několikáté vlně mobilizace „na obranu svobody a demokracie“ a kampaním proti „zlodějům a korupčníkům“ i nástupu hned několika ambiciózních a nevyzpytatelných stran o zábavu nouze, v Německu jako by došlo k repríze nevýrazné kampaně z roku 2009. Pryč jsou doby voleb 2002 či 2005, které zcela ovládly diskuse o zásahu v Iráku, případně o Kirchhofovu návrhu „rovné“ daně.

Přitom potenciál pro napínavý souboj by zde jistě byl například díky špionážní aféře americké tajné služby NSA v Německu, skrze diskusi o zavedení stropu pro příjmy vrcholných manažerů po vzoru švýcarských snah nebo debatu o zahraničněpolitické roli Německa nejen v syrské krizi.

To by však museli být v čele hlavních politických stran zcela jiní lidé než Angela Merkelová a Peer Steinbrück. Nátura obou lídrů totiž dopustila, že volební kampaň zcela ovládl důraz na expertízu a vyvažování rizik. Hlavní spor mezi CDU/CSU a SPD tak není veden mezi čitelnými programy, koncepty či alespoň postoji, ale pouze o to, zda je možné se spokojit s tím, co máme, nebo zda se přece jen kdesi cosi málo zanedbalo.

Co by to ale mělo být, to má potíže jasně a výstižně pojmenovat i hlavní opoziční strana sama a pokud ano, pak nenabízí od vládní koalice skutečně alternativní a pro voliče přitažlivé přístupy.

Voliče za srdce příliš nechytí diskuse o parametrických změnách v oblasti nároku na státní důchod (samotný Steinbrück dokonce mluví jen o „flexibilizaci“ jinak spolu s CDU nesporného cíle navýšení důchodového věku na 67 let do roku 2029) či o prioritě školky před vyplácením příspěvku na péči o dítě.

A možnosti zatraktivnění boje o hlasy voličů dále ztenčuje, pokud se oba volební rivalové již vzdali i ve střední Evropě oblíbeného volání po vyrovnání se s minulostí a antikomunismu: východní Němka Angela Merkelová spolu s CDU skutečně tuto českou, polskou i maďarskou stálici považuje za vyčpělou a postkomunistickou Die Linke kritizuje výlučně za její „nekonstruktivnost“ v současných politických postojích.

Peer Steinbrück a SPD pak vládní koalici s Die Linke sice hlasitě odmítají, avšak ne pro minulost části členské základny ve východoněmecké SED, ale kvůli „sektářství“ radiálně levicových členů Die Linke z bývalého západního Německa, kteří východoněmeckým „realos“ okopávají kotníky.

Aby tedy volby měly alespoň nějaký náboj, nezbývá CDU a SPD už nic jiného než se uchýlit k politickému marketingu zprostředkujícímu pouze přináležitost k určité značce nebo dokonce příslovečnému simulakru s vágně a rozostřeně formulovanými programovými východisky v pozadí.

O konečné úspěšnosti této strategie lze však do jisté míry pochybovat, jestli volební účast nepřesáhne rekordně nízkých 70 % z roku 2009, a zda i nepotěšující preference samotné opoziční SPD a jejího vedoucího kandidáta se potvrdí ve volebním výsledku.

Postavu simulakra, nabízejícího jistotu a projekci všech pozitivních domněnek, totiž Steinbrückovi spolu s těmi několika zbylými „sociálnědemokratickými“ tématy jako minimální mzda nebo boj proti stoupajícím nájmům přebrala právě Angela Merkelová, zřejmě jediná vítězka unylé kampaně.

Kancléřka však „neuškodila“ pouze sociálním demokratům, díky svému obratu po katastrofě ve Fukušimě sebrala vítr z plachet i zeleným. Ti nyní mohou stokrát opakovat, že Merkelová je ve svém postoji k atomové energii nekonzistentní a oportunistická, nové atraktivní vize se jim však nedaří příliš najít. Je to nemilé překvapení, nechtěně plynoucí z úspěšné ofenzivy zelených v zemské volební kampani v Bádensku-Württembersku v roce 2011.

Poslední konzervativní premiér této spolkové země, Stefan Mappus, který připomínal „atomového“ Franze Josepha Strausse, by byl ve vedení CDU pohodlnější terč. Teď si na tuto chvilkovou naději křesťanských demokratů již málokdo vzpomene. A ten, kdo zůstává a rozhoduje, je pro zelené naneštěstí Angela Merkelová.

Jediní, kdo si v nastalé situaci zachovaly pro voliče jasné kontury, jsou neparlamentní konzervativní hnutí Alternative für Deutschland a - přes vnitřní spory mezi „realos“ a „fundis“ - již zmíněná Die Linke.

Tato uskupení mohou především svými nesouhlasnými postoji k eurovalu, k posilování pravomocí Evropské komise a případně k sociální a penzijní reformě hrát antipody jak vůči kancléřce a její koalici s již nevýraznou liberální FDP, tak vůči SPD a zeleným.

Obě strany mají ale problematický koaliční potenciál právě touto svou vyhraněností v evropské politice, čímž by dle převažujícího mínění v obou velkých stranách i ve veřejném prostoru mohly představovat riziko pro čitelnost Německa navenek. To limituje jejich možnosti výrazně ovlivnit předvolební diskusi jako takovou, neboť jsou již a priori vnímány jako enfant terrible a kuriozity.

Vraťme se ale nyní do vypjaté atmosféry v České republice s otázkou, k čemu by straníky a zainteresovanou veřejnost mohl v nadcházejících volbách německý příklad inspirovat. I na stránkách tohoto deníku byla před časem artikulována přání po volebním boji založeném na programovém sporu před pouhým estetismem a negativním vymezením, které nám v těchto volbách nejspíše hrozí.

V současném Německu takový programový spor přece jen ještě převládá, což by byla pozitivní inspirace. Nicméně jeho vedení je již příliš opatrné, povrchní a podle diskusí a anket nesplňuje ani očekávání současných voličů, jakkoli se tito projevují díky optimismu z hospodářské konjunktury k nepřitažlivé nabídce docela shovívavě.

To však není případ Česka, kde by se deziluze a zmatení mnoha voličů daly krájet. Proto bychom měli mít na volební programy našich stran o to vyšší nároky. Jasným programovým vyhraněním bude totiž snadnější čelit ad hoc uskupením založeným jen na momentálních frustracích.

Sociální demokracie a komunisté by se tedy neměli bát intenzivněji a konkrétněji tematizovat alternativní formy vlastnictví spolu s problémy sociálního vyloučení a chudoby, zatímco strany konzervativní by měly opustit od fixace na charisma vybraných osob a více se soustředit na podporu rodiny a své pojetí ochrany individuálních svobod skrze prosazování daňových asignací nebo výhrady svědomí.

A věčné popelce volebních programů, evropské politice, by se měli věnovat všichni právě díky absenci břímě klíčového hráče EU. Již Masaryk si všiml, že malé národy si na rozdíl od těch velkých mohou spíše dovolit alespoň směle snít, ba jsou k tomu dokonce povolány.

Závěrem lze vyjádřit domněnku, že až v Německu efekt Merkelová vyprchá, bude muset i CDU na svém profilu více zapracovat, zatímco SPD dostane příležitost k obsahové katarzi možná již koncem tohoto měsíce. České strany založené na programu by ale měly vzhledem ke své malé členské základně, nevalné pověsti a vůbec geopoliticky příznivějším předpokladům pro rozvoj nových vizí začít nejlépe okamžitě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.