Ein Kessel Merkel aneb na věci se pracuje

První v žebříčku nejmocnějších žen světa, Angela Merkelová, vyvinula politický styl, který budí dojem, že politika je v dobrých rukou, ať se v ní děje cokoli. Německá politická kultura se zatím nejlépe ukázala v nedělním televizním duelu.

Zábavný pořad východoněmecké televize Ein Kessel Buntes se vysílal v sobotu večer od roku 1972, aby konkuroval západoněmeckým televizím. V pořadu vystupovaly i československé hvězdy, výsledný dojem měl formou hudby a legrace obyvatelstvo ujistit, že všechno je ve všech směrech, tedy i v politice, v pořádku.

Duel kandidátky a kandidáta na kancléřský úřad v Německu se vysílal uplynulou neděli, na čtyřech kanálech současně. Média se dohodla, nekonkurují si, chtějí prý přispět volební účasti. Duel moderovali čtyři lidé, dvě ženy, dva muži, a prý si to dost užili. Oba politici byli tak naučení, že moderátory moc nepustili k obsahu. Duel bude jen jeden, což v českých zemích zní jako nádherná zpráva, vzpomeneme-li úmorný seriál před našimi prezidentskými volbami.

Největší seriozní německé noviny nabídly ve své online verzi i statistiku tweetových zpráv ve prospěch kandidátky a kandidáta. Trvalo to třiadevadesát minut. Kandidát sociální demokracie Peer Steinbrück prý lépe působil na nerozhodnuté voliče. V nudě německé předvolební kampaně, o které tu trefně psala Alena Wagnerová, se zásluhou telky chvilku něco dělo.

Steinbrück v duelu řekl, že by „vše dělal nejen lépe, ale i jinak“, a celkem se mu to dalo věřit. Angela Merkelová rozehrávala kancléřský bonus, což je věc, kterou současný český prezident ve své knize popsal jako 10–15 procent pro stranu, kterou (u nás) podporuje prezident, dříve tedy ODS.

Jak a v jakém kontextu funguje kancléřský bonus v Německu, je věc, na kterou snad stojí za to se podívat u příležitosti německých voleb blíže, protože nám to může prozradit i něco obecnějšího o současné politice.

Matador světové politiky Henry Kissinger prohlásil o Angele Merkelové, že je vášnivě věcná. Kissinger do pozdního věku při různých příležitostech naznačoval, že o ženské vášni leccos ví, takže to považujme za postřeh vyjevený optikou starých časů. Vášnivou věcnost Angela Merkelová projevuje dosti jednoduchou figurou, která se ale zatím většině lidí v Německu neokoukala.

Vyvolává dojem, že se „na věci pracuje“, že je třeba „udělat všechno pro“, pak je „ráda, že“ byl dosažen malý pokrok, malé pokroky čas od času podtrhne a shrne pod značku „dokázali jsme“. Říká čísla z hlavy, mluví pomalu, nevzrušeně a důrazně.

Když někomu ze svých ministryň či ministrů vyjádřila „plnou důvěru“, znamenalo to, že dotyčná osoba brzy padne. Ani to ji nepoškodilo, protože se důvěra vnímala jako důvěra k celku ministerské postavy, ne k aféře, pro kterou postava zrovna padla.

Lidé v Německu cítí, že ministryně a ministři nepadají z důvodu celkové prohnilosti (mohli bychom závidět!, obojí, že si to lidé myslí, i že je to v Německu většinou pravda), ale obvykle z důvodu zakopnutí o nějakého kostlivce ze skříně, kam se dokutali novináři.

Kancléřku tedy výrazně nepoškodila častá výměna na ministerských postech v její vládě doprovázená aférami, ani její „plná důvěra“ ke koaliční FDP, která se nacházela v politickém pádu. „Vyjádření plné důvěry“ od ní zní možná jako soucit, možná jako ukázka dobrého vychování.

Přezdívka Angely Merkelové na Tweetu je často „Mutti“, což pro někoho zní jako mamka, pro jiné jako mamina, podle politické orientace. Jeden z dobrých tweetů zněl: „Budu volit mamku, ten Steinbrück mi přijde moc politický“. Steinbrück jako rtuťovitý pointovaně mluvící rétor velkého talentu v uplynulém roce zakopával o řadu afér.

Jeden ze světlých momentů televizního duelu, který jinak svědčil hlavně o až opičí přípravě obou politiků, byla otázka na kancléřku: „Není vám líto Peera Steinbrücka?“, když moderace narážela na jeho aféry. Odpověď: „Ale to on přeci vůbec nemá zapotřebí, jsme politici, musíme něco snést.“ Merkelová ukázala, že je dobře vychovaná a velkorysá, a všeobecně známé aféry nechala na protivníka dopadnout volným pádem, aniž by se jich, byť štítivě, dotkla. A to se jí povede často.

Ein Kessel Buntes – kotel pestrosti nebo hrnec strakatého východoněmecké televize lidi uspával hudbou a zábavou, Ein Kessel Merkel uspává tím, že věc je v kompetentních rukou a pracuje se na ní. Tolik ke stylu, teď o domácím kontextu.

Sociální demokracie spustila v Německu před lety reformu Harz, o které Deník Referendum už často psal. Její důsledek na pracovním trhu je skutečnost, že se stejné množství práce rozdělilo na mnohem více hlav, takže vznikla i zaměstnání, ze kterých se nedá žít při plném úvazku, vznikla částečná pracovní místa, propůjčená pracovní místa, minimísta atd. Z hlediska zaměstnanců rapidně ubylo jistot. Reformu hájí i většina současných sociálních demokratů se zdůvodněním, že se pracovní místa podařilo udržet v Německu.

K nejvýraznějším odpůrkyním patří charismatická Sara Wagenknechtová z Die Linke, která často vypichuje takzvané prekérní joby, tedy v sociálním pohledu podřadnou práci placenou konec konců méně, než je německá minimální mzda.

Levicovou stranu v duelu Steinbrück charakterizoval jako strany tři. Schopné lidi na regionální úrovni na východě Německa, pohrobky někdejší státostrany Německé demokratické republiky a tříšť na západě Německa, která je sektářská.

Levice na západě Německa má se sociálními demokraty osobní problémy, protože jde často o její odštěpence nebo léty zavedené reptaly zleva. Nemyslím si ale, že by v odtažitém vztahu mezi Levicí a sociálními demokraty šlo jen o osobní spory. Jde také o obavu, že tříšť je nespolehlivá, protože silný názor jedinci cloumá natolik, že to vylučuje dlouhodobý společný postup.

Angela Merkelová politicky žije z toho, že Německu se v evropském srovnání daří dobře, že zmírňuje dopady reformy, kterou zavedli sociální demokraté, zatímco sociální demokraté křičí, že by zmírňovali také, dokonce daleko více a lépe. Angela Merkelová ve svých projevech navrhuje opatrnou regulaci kapitálových trhů, u vojenských operací klade důraz na konsensus OSN a NATO, často mluví o evropské solidaritě.

Umí zdůraznit, že Německo přežilo krizi, protože něco a dobře vyrábí, umí mírně zahrát na patriotismus, umí zahrát na svobodu a samostatnost, při vší péči, kterou němečtí politici věnují svému společenství.

Německá politika dosud působí dojmem, že řídí svůj stát a navenek neposílá jen peníze, ale i recepty. Oba v telce pak projevovali tak detailní péči o své občany (práce, zdraví, důchod), že kdyby to tak dělal Barack Obama, vypískali by ho, že z nich dělá děti.

V globálním kontextu je Angela Merkelová nejmocnější ženou světa, v USA dostala medaili svobody, domnívám se, že v rámci pozvolného posunu interpretace roku 1989. Je to čím dál více pád Berlínské zdi, čím dál méně Gorbačov, Walesa, Havel či výsledek spolupráce občanské společnosti a ochoty reálně socialistického režimu odejít z dějin nekrvavě.

V evropském myšlenkovém kontextu Giorgio Agamben jako první začal konstruovat novou hranici mezi latinskou kulturou a německou civilizací. Svět, který momentálně a notně setrvačně reprezentuje Angela Merkelová, je prý technicistní a má alternativu v životním stylu někdejšího římského jihu.

Z českého, ale myslím i třeba nizozemského pohledu, se mi německá společnost jeví jako společenství práce a schopnosti se efektivně zorganizovat, která, dokud zůstane demokratická, nemá pro nás ve středu Evropy alternativu. Němci jsou společenstvím, které vyrábí věci, jež jiní chtějí kupovat, a společenstvím, kterému se povede energetický obrat nebo se nepovede nikomu.

Česká role ve vztahu k Německu je podporovat v něm to lepší. V těchto volbách Peer Steinbrück reprezentuje to živější a citlivější, Angela Merkelová věcnou jistotu nejmocnější ženy světa, která se naučila působit dojmem, že dělá, co může. Duel v televizi skončil nerozhodně.

Odpovídá to rozložení sil v německé společnosti (když odečteme kancléřský bonus), která možná nemá vizi, jakou by mít mohla. Až k vizi dojde, nemělo by ji padnout za oběť či spadnout pod stůl, že Německo je společenstvím práce a zemí, které se podařilo opakovaně uzavřít kompromis s kapitalismem, takže se tam pro mnohé a s pocitem zapojení do společnosti dalo a dá jakž takž rozumně žít.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Tožička - Duchcov

Perfektní rozbor Středa, 4.Září 2013, 11:28:16

Díky autorovi za detailní a přesto stručné shrnutí německé předvolební situace. Ukazuje sílu sociálně vnímavých (to neznamená reálně reagujících) konzervativců. S touto silou si dosud hlavní proud evropské levice neví rady. Zatímco konzervativci klidně žijí z tradice sociálního státu, který aktivně budovali, tatáž snaha ze strany sociální demokracie dnes na levici a sociální liberály působí etatisticky, paternalisticky a zastarale.

Načrtávat cesty kudy z toho ven se v etablovaných stranách daří spíše Die Linke, ale částečně také proto, že se profiluje v opozici či v liberalizačních pro-občanských aktivitách v Evropském parlamentu. Podobné to bylo i se Zelenými, dokud nevstoupili do vlády...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.