Lothar Bisky, bývalý předseda Die Linke, zemřel

Bisky se rozhodujícím způsobem podílel na fúzi PDS s Volební alternativou práce a sociální spravedlnosti. Die Linke ale přes Biskyho snahu zůstala pokusem spojit příliš rozdílné politické proudy. Výsledkem jsou stagnující volební výsledky strany.

Dne 13. srpna zemřel na následky úrazu Lothar Bisky, čelný politik strany Die Linke a v posledních letech poslanec Evropského parlamentu a předseda Evropské levicové strany.

Bisky (narozen 1941 v Pomořanech v dnešním Polsku) po válce utekl s rodiči do americké okupační zóny Německa a podobně jako někteří další levicově smýšlející mladí západní Němci a Rakušané emigroval v roce 1959 do NDR, což později vysvětloval i finanční náročností gymnaziálních studií ve Spolkové republice.

Bisky v NDR vystudoval filosofii a kulturologii, vědecky se orientoval na problematiku médií a působil jako vysokoškolský učitel. Do Sjednocené dělnické strany vstoupil v roce 1963. V roce 1986 získal profesuru na Vysoké škole filmu a televize v Postupimi a záhy se stal jejím rektorem.

Jeho tehdejší studenti ho oceňovali za otevřenost a ochotu bránit jedince, kterým hrozilo vyloučení ze studia z politických důvodů. Ačkoli byl podobně jako mnozí jiní východoněmečtí akademici v 90. letech obviňován z „neoficiální spolupráce“ se Stasi, zdá se, že v ní šlo pouze o tehdy běžné psaní zpráv o zahraničních návštěvách na Západě.

Je také známo, že v květnových volbách roku 1989, které probíhaly ještě ve starém stylu s jednotnou kandidátkou, byl Bisky jeden z mála, který prosadil na své škole instalaci plent ve volebních místnostech, což vedlo ke zcela odlišným volebním výsledkům v tomto okrsku.

Hvězdná hodina Biskyho přišla pět dní před pádem berlínské zdi, 4. 11. 1989, kdy hovořil na pětisettisícovém shromáždění na Alexandrově náměstí v Berlíně, prvním svého druhu povoleném vládou a volal zde po udržení NDR a její reformě směrem k demokratickému socialismu. Na této demonstraci hovořili mimo jiné spisovatelé Christa Wolf a Stefan Heym, nebo další vycházející politická hvězda, právník Gregor Gysi, ovšem i vysocí představitelé režimu, kteří byli vesměs vypískáni.

Tento okamžik Biskyho kariéry se snad dá srovnávat s řečí Miloše Zemana na Letenské pláni. Bisky, jako představitel minulostí nezkompromitovaného a reformě-orientovaného směru ve straně, získal okamžitě velký vliv na tvorbu nové identity SED, která se ještě v prosinci přejmenovala na Stranu demokratického socialismu (PDS), a rychle postupoval v její hierarchii, aniž by se zdálo, že o to příliš usiluje. Prý vstoupil do politiky s tím, že to je „jen na pár měsíců“.

V květnu 1990 se stal poslancem Lidové komory NDR, po zániku NDR poslancem zemského parlamentu v Braniborsku, v roce 1991 se stal předsedou Braniborské zemské organizace PDS. V roce 1993, poté co se nejpopulárnější politik PDS a její předseda Gysi rozhodl plně věnovat parlamentní činnosti, byl Bisky jako kompromisní a umírněný politik zvolen jeho nástupcem.

Ve své činnosti se hlavně snažil balancovat mezi jejím fundamentalistickým a realistickým křídlem (fundis, realos). Když unaven vnitřními boji předal v roce 2000 vedení strany mladší Gabriele Zimmer, rozhořel se boj frakcí znovu naplno, což přispělo k neočekávané porážce a vypadnutí PDS ze Spolkového sněmu v roce 2002.

Bisky, známý ze svého předchozího působení jako obratný manažer v době krize, byl znovu povolán k vedení strany a rozhodujícím způsobem se podílel na obnovení její jednoty, návratu do parlamentu v roce 2005 a později v roce 2007 na její fúzi s Volební alternativou práce a sociální spravedlnosti vedenou bývalým čelným politikem SPD Oskarem Lafontainem. Ačkoli Bisky zůstal v době fúze obou subjektů skryt za známějším a charizmatičtějším Lafontainem a Gysim, je jeho přínos k integraci obou dvou subjektů nepochybný.

Postupem doby se nicméně ukázalo, že Die Linke přes Biskyho snahu zůstala pokusem spojit příliš rozdílné politické proudy. S jistou mírou zkreslení jde tyto proudy charakterizovat jako západoněmecké autoritářské a tradicionalistické sociální demokraty a odboráře, západoněmecké levicové radikály, východoněmecké levicově emancipační intelektuály a funkcionáře bývalé SED a FDJ.

Tato rozdílnost proudů mohutně přispívá ke stagnujícím volebním výsledkům strany, její neschopnosti prosadit se na západě země a ohrožuje její setrvání v německém parlamentu po volbách, které se mají konat letos v září.

Bisky se v posledních letech stále více dostával do sporů s Lafontainem, který se rychle stával předákem tradičně levicového a radikálního křídla strany usilujícího o jednotu i za cenu omezení svobody vnitrostranických diskusí, čemuž Bisky stále odporoval.

Kvůli sporům s Lafontainem se Bisky po roce 2007 stále více orientoval na evropskou politiku. V roce 2007 byl zvolen předsedou Evropské levicové strany a v roce 2009 se stal vedoucím kandidátem Die Linke do Evropského parlamentu.

I když byl Bisky Der Spieglem charakterizován jako mizerný řečník, mohu říci, že by strčil většinu českých politiků do kapsy. Sympaticky také působilo jeho skromné a dobrosrdečné vystupování a jeho schopnost sám ze sebe si dělat legraci.

Spolustraníci na něj vzpomínají jako na dobrosrdečného profesora, který se s nimi rád napil (odtud přezdívka Bisky-Whisky) a působil lidštěji než často velkohubý tribun Lafontaine nebo mazaný právník Gysi nežijící ničím jiným než politikou. Biskyho krédo bylo respektované i jeho protivníky: „Es geht um die humane Linke“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.