Asi století trvá spor, zda využívat jen monetární nástroje, či i fiskální. Základ je jednoduchý: při dané stabilní rychlosti oběhu peněz se změny v nabídce peněz hladce přenesou do změn reálného hrubého domácího produktu. Pokud hypotéza stabilní rychlosti oběhu platí, nedojde k inflaci, „jen“ k nezaměstnanosti. Axiom ale neplatí.

Kdyby se k regulaci objemu peněz lépe využily výrobní faktory, to je práce, půda a kapitál, reálný HDP by se přiblížil potenciálnímu (HDP s plným využitím výrobních faktorů). Předpokladem ale je úplná liberalizace cen s plynulým vyrovnáváním nabídky a poptávky. Tedy žádná omezení z kolektivní smlouvy na rok či delší období, ani minimální mzdy.

Monetaristický model fungování ekonomiky povýšil na hlavní proud ekonomiky Milton Friedman. V praxi se uplatnil v roce 1982 v USA. Tím pro praktickou nevyužitelnost skončil. Nezabránil vyšší inflaci, zvýšil nezaměstnanost, snížil růst.

V krizi v politice znovu převládla Keynesova teorie odvozená z analýzy velké krize třicátých let 20. století: využít v krizi nevyužívaných výrobních faktorů, zejména práci, s použitím podpůrných fiskálních opatření v podobě veřejných investic.

Na unijní úrovni měl v současné krizi prioritu finanční sektor. To Česká republika nepotřebovala, protože rozhodující část sektoru po nevratné státní pomoci přešla předtím na zahraniční společnosti.

Problémy vlády

„Zesnulá“ vládní koalice preferovala jednoduchost monetárních zásahů: odbornost redukují na politikářství. Fiskální opatření bez odborných znalostí nelze využívat. Lepší je privatIzace. Privatizace veřejného sektoru se dá vysvětlit jeho nižší efektivností proti soukromému sektoru; veřejný sektor se současně označuje za hlavní zdroj korupce. Jen se nehodnotí jako zdroj korupce sám proces privatizace.

Před co nejrychlejší liberalizací varovali představitelé levicových i pravicových vlád států Evropských společenství: ti levicoví slovy jednoho z nich, „naši finanční žraloci vás spolknou jako sardinky. Nechtějte nepřiměřeně krátké přechodné období“. Ti vyslaní vládou premiérky Thatcherové zdůrazňovali potřebu nejprve restrukturalizace, protože pak získá stát v privatizaci více peněz.

Namísto toho česká strana chtěla i na úrovni Evropských společenství rychlejší liberalizaci, zahraniční obchod bez dočasných ochranných cel. Evropská komise volí vždy jednostrannou asymetrii: překážky obchodu přes hranice jsou Společenstvím odbourávány 2x rychleji, než činí partnerský stát.

Otcové padlé koalice nemohli nevědět, že se v roce 1974 ustavila Evropská rada, třetí základní instituce budoucích Spojených států evropských jako dobrovolně vytvářeného seskupení států se společnými působnostmi, které státy samy nemohou zajistit buď vůbec, nebo stejně efektivně jako seskupení s vysokým blokačním minimem, zajišťujícím práva i malých států.

V globalizované ekonomice více rezonují slova presidenta T. G. Masaryka: „Kdyby mně bylo 35 let, udělal bych seč mé síly, abych pomohl k proniknutí myšlence Spojených států evropských“. (Cesta demokracie, 1933, IV.díl, s. 344).

Otcové koalice a jejich následovníci museli vědět, že překotná privatizace povede k poklesu jejich společenského postavení v tržní ekonomice, zejména v její ještě nevyzrálé etapě. Umožňuje ale unikátní koncepci politické odpovědnosti.

Jejím neodmyslitelným rysem je snaha politických představitelů zajistit si vytvářením potenciálních trafik budoucnost v soukromém sektoru. Takže na začátku může být co nejrychlejší privatizace, na konci tlustá čára v podobě amnestie.

Na co by chtěla česká pravice navazovat?

Hlavní „výdobytky“ vlády spočívaly v rozpočtových škrtech a navyšování daní, co nejméně postihujících vyšší příjmové skupiny. Snaha jen o standardní, ale příliš nízkou jedinou sazbu DPH, vedla k pětiletému poklesu růstu ekonomiky, zaměstnanosti a tím daňových příjmů a růstu výdajů státu na nezaměstnanost.

Důsledkem bylo navýšení dluhu: v roce 2009 byla ČR podílem dluhu na HDP v EU na 8. místě, v roce 2012 na 12. místě, ale nárůstem dluhu na 18. místě. Dluh vzrostl z více než 27 % na téměř 50 % HDP v roce 2013.

ČR nepožádala o schválení limitu státní pomoci finančnímu sektoru i reálné ekonomice. Limity přijaté za českého spolupředsedání byly celkem přes 4,6 bilionů euro, čerpáno bylo přibližně 1,6 bilionů euro. Pomoc je vratná. ČR s větší podporou nepočítala a tak si kvótu nenavrhla. Požádala také jen o dva projekty rekvalifikace z EGF.

Od roku 2005 sleduje Komise sensibilitu snížení HDP o jedno procento na zvýšení daní. Podle podílu daní na HDP lze naopak zjistit vliv poklesu růstu HDP na pokles výnosů tuzemských daní. Stejný vliv na daňovou výtěžnost mají škrty potřebných výdajů v rozpočtu, pokud nejde o investice, kde je vliv vyšší (zejména při spolufinancování EU).

Z porovnání vychází, že všechny reformy daní a rozpočtu přinesly méně, než činily ztráty z nižších tuzemských daňových výnosů a růstu výdajů na nezaměstnanost. Komise udává na jednu miliardu euro investic do dopravní infrastruktury18 000 nových pracovních míst.

Po přepočtu na koruny a paritu kupní síly vytváří jedna miliarda korun tisíc pracovních míst. Odhady nečerpaných prostředků na spolufinancování jsou 100 až 300 mld. Kč, nečerpání tedy vede ke ztrátě sto až tři sta tisíc pracovních míst. K tomu na jednotku veřejných výdajů odhaduje Komise až pětinásobek přílivu soukromého kapitálu.

Pozitivní vliv snižování schodku i při růstu zadlužení prý vedl podle tvrzení autorů reforem ke snížení úroků z úvěrů pro ministerstvo financí. Kolik úvěrů však bylo zapotřebí v důsledku vládou organizované recese?

Zdrojem příjmů může být od roku 2014 zdanění finančních toků do zahraničí, které prosadilo jedenáct členských států v rámci posílené spolupráce, s odhadem výnosu v roce 2014 700 mil. euro a až jedna miliarda euro v roce 2020, pokud se ČR připojí.

Posléze boj proti daňovým únikům s počátkem realizace v roce 2015 má zabránit únikům z EU; odhad pro rok 2013 je jeden bilion euro; podíl ČR jedno procento je 260 mld. Kč. Chtěla by tyto zdroje využít pravice?