Golem na Štvanici

Na ostrově Štvanice hrají divadelní inscenaci Meyrinkova Golema. Soustředění a mnohdy velmi vtipné jednání herců je zdrojem potěšení z divadla, nemluvě o výborných muzikantech a profesionálních tanečnicích.

Na divadelní událost, která se hraje na Štvanici pod názvem Golem v prázdné vile, jsem šla z Klementina. Úmyslně, protože to jde člověk přes bývalé ghetto, Starým Městem pražským podél Vltavy a s myšlenkami na Gustava Meyrinka a Viléma Mrštíka a jeho Bestii triumfans si už dlouho předtím, než začne představení, může představovat Prahu přelomu 19. a 20. století.

Vidí, že v celém prostoru někdejšího židovského města stojí okázalé a velkolepé budovy. Kromě univerzitních budov jsou to paláce pro nová ministerstva nového státu, který tu vznikl po roce 1918.

Na území nejužšího židovského města člověk, který myslí na Golema, najednou vidí celé to turistické šmé, ty drahé košer restaurace, do nichž vstoupí a něco si dá snad jen izraelský milionář, který nemá ponětí o cenách v Evropě, ale právě, když je člověk nejvíc otráven a zrovna se cynicky směje nějakým falešným hebrejským nápisům, vyskočí na něj Staronová synagoga, jako by ho chtěla napomenout, aby se mírnil v odsudcích.

A tak se člověk mírní a jde po nábřeží dál kolem Obecního dvora, který je bůhvíproč úplně pustý a zarostlý lebedou, kolem funkcionalistického činžovního domu, kde má, to jsem nevěděla, pamětní desku Jindřich Honzl, kolem ministerstva průmyslu a obchodu, kam jsme před časem stěhovali paní ministryni školství, až k obrovité prázdné budově, na níž není poznat, čemu sloužila, a později se dozvím, že to byla nemocenská pojišťovna (a nechápu, proč tu tedy dál nesídlí, když mezitím zase vznikla).

Ještě předtím Na Františku je v zadním dvoře Národní galerie vidět sochy vystěhované ze Zbraslavi, mezi nimi i bronzový model Štursova sousoší pro Hlávkův most. Auta se noří do tunelu, který se oficiálně jmenuje Těšnovský, ale říká se mu Husákovo ticho.

Tak se dojde pražským Starým a Novým městem až k ostrovu Štvanice, kde každá pražská generace něco zažila (někteří se tu v dnes už zbořené porodnici i narodili), a ocitne se před vilou, která má na portále letopočet 1824. Tam se ten divadelní kus odehrává.

Úvodem nutno říci, že Golem tak, jak ho inscenují divadelníci sdružení pod názvem Tygr v tísni, je nejen divadelní inscenace, ale komplexní zážitek. Publikum přijde k vile, bývalé tančírně Růžodol, vstoupí dovnitř a ocitne se v Praze roku 1914, kdy Meyrinkův Golem vyšel.

Uvnitř je fungující nálevna, v lokále hraje klavírista náladovou hudbu, k čemuž mu sekunduje saxofonista, procházejí se tam polonahé tanečnice, dekadentní aristokrat a sprostý pasák, bulvární novinář sbírá drby, trojice loutkářů chystá představení.

Venku má v karavanu své vetešnictví podivně ustrojený muž, potlouká se tam evidentně tajný v baloňáku, mladý muž u stolu si čte a mladá žena přijede automobilem. Představení začíná ve chvíli, kdy diváci dostanou klobouky, a od té doby smějí vše, jen ne mluvit.

Příběh Anastasia Pernatha, tuberkulózního medika Charouska, prostitutky Rosiny, doktora Savioliho, Angeliny, Hilela a jeho dcery Mirjam, vetešníka Wassetruma a dalších postav sledujeme v celém prostoru vily, přičemž v nejvyšším patře se odehrávají mystické záležitosti, v prvním patře běží děj, v přízemním v lokále se šíří zvěsti a venku například dojde k vraždě a na konec i k popravě.

Všechny postavy neustále procházejí celým interiérem, postupně se setmí, takže scénografii doplní rozsvícená okna, v lokále se odehraje několik hudebních, tanečních a pěveckých intermezz (včetně loutkového divadla), divák může vejít do Golemova prostoru pod střechou, kde vstoupí do krajiny písku a klamných odrazů.

Nikdo samozřejmě nemůže být na všech místech současně, ale inscenace je vymyšlená tak, aby se pozorný divák všechny nutné informace dozvěděl. Jen jedinou scénu vidí všichni diváci ve stejnou chvíli – zasvěcení Athanasia Pernatha, v němž duchovními silami vládne archivář Hilel a kde se zjeví a jedná Golem. Kulisou k tomu je průčelí vily s jednotlivými osvětlenými okny.

V inscenaci významnou roli hraje samo město Praha, řeka, která obtéká ostrov Štvanici, tramvaje, vlaky, policejní sirény, hluk města, který se vevalí do děje ve chvíli poslední večeře odsouzenců, kdy přehlušuje jejich slova. Někdejší židovské ghetto tušíme na staroměstském břehu, spolu s areálem Na Františku.

V inscenaci Golema tak, jak ji Ivo Kristián Kubák s Marií Novákovou a početným týmem sestavili, není malých rolí, záleží na tom, kolik námahy a improvizačních schopností který herec zapojí, protože všichni mají průběžně za úkol sestavovat pro diváka příběh: nejlépe je to vidět na postavě novináře místního plátku, a také hostinská je jakousi informační centrálou.

Soustředění a mnohdy velmi vtipné jednání herců je zdrojem potěšení z divadla, nemluvě o výborných muzikantech a profesionálních tanečnicích.

Athanasia Petrnatha hrají v alternaci Matěj Nechvátal a Jiří Böhm, dva nedávní absolventi DAMU – Nechvátal spíš „jako z Dostojevského“, Böhm více „jako z Kafky“. Strhující je výkon Jaroslava Achaba Haidlera v roli vetešníka Wassertruma – herec při něm uplatní své hebraistické znalosti v improvizovaných pasážích i bytostné komediantství.

Výborná je postarší barmanka Hany Millerové i mystik Šemaja Hilel Hynka Chmelaře. Golema představuje Vladimir Benderski – ten je i scénografem a autorem řešení Golemova mysteriózního prostoru. Nemůžu ale jmenovat všechny. Důležitým rysem inscenace je souhra mladých herců s několika staršími zkušenými kolegy – oblouk rozdílného věku dává inscenaci hloubku lidské zkušenosti.

Pro diváka je Golem na Štvanici náročný zážitek: jednak fyzicky – mnoho schodů stále nahoru a dolů – i mentálně, vyžaduje opravdu aktivní spoluúčast a pozornost. Připomínám, že diváci nesmějí mluvit, každý se tedy musí tajemství dobrat sám.

Když na konci – ve shodě s vyústěním románu – všichni sundají klobouky, nesou si kouzlo pražského ghetta a Meyrinkova románu s sebou domů, dokud neodezní onen „pocit klobouku“ kolem dokola hlavy.

Meyrinkův Golem, když odhlédneme od jeho mystické, kabalistické, talmudistické a zednářské roviny, ale vlastně i ve shodě s nimi, je příběhem o hranici dobra a zla, života a smrti – či spíše živoucího a mrtvolného. Pernath odmítne zrna, jež mu nabízí tajemná bytost bez tváře, přežije a ze sna se probudí.

Amadeus Laponder je přijme a tím je odsouzen ke zločinu, a v důsledku toho k smrti. A příběh pokračuje i po svém konci - života kolem ostrova Štvanice vidíme dost, ale o mrtvolnost také není nouze.

Od data, kdy se započalo s asanací židovského města (1893, máme tedy výročí), se v nejstarší části Prahy stále odehrává nějaké bourání a betonování v iluzorním zájmu moderního města. Připomenu jen magistrálu, kvůli níž bylo zničeno mnoho hodnotných budov (včetně budovy nádraží Těšnov) a prostor (Václavské náměstí).

Ze Štvanice může jít člověk do metra na Florenc nebo na Vltavskou. Šli jsme na Vltavskou a cestou přes most se kolem nás s houkačkami prohnal mnohočetný kordon policejních aut všeho druhu a velikosti. Na holešovické straně Hlávkova mostu, tam, kde stojí ty Štursovy monumentální sochy, se člověk dostane do nepřehledného betonového labyrintu, z něhož se mi ještě nikdy nepodařilo napoprvé vymotat ke stanici metra.

Je to tam tmavé, opuštěné, spletité a nebezpečné, a když jsme konečně došli k metru Vltavská, stály tam řady policejních těžkooděnců a hlídaly eskalátor k nástupišti. A za chvíli to nastalo, do metra se vevalil dav ze stadionu Sparty, která toho dne hrála s Baníkem.

Byla to tak intenzivní srážka dvou světů v jednom prostoru, že výmluvnější snad ani být nemůže.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.