O skutečných příčinách a konkrétních plánech eventuálního úderu na Sýrii toho my — čeští novináři — víme stále jen málo. A nemá smysl předstírat opak. Různých „nepravděpodobnějších“ či „jediných možných“ výkladů, kdo a proč u Damašku použil ony chemické zbraně, je Internet plný i tak. Selský rozum sice naznačuje, že by to neměl být Asadův režim, když zrovna v příslušné době ubytovával inspektory OSN, které sám pozval ... leč vzhledem k tomu, že v době, kdy se John Kerry rozohňoval nad zvěrstvem, jaké představuje použití chemické zbraně, se na webu Pentagonu objevila zpráva o prodeji kazetových bomb v hodnotě 640 milionů dolarů do Saúdské Arábie, je asi lepší se na selský rozum nespoléhat.

Je možné, že ony zbraně použili povstalci — Carla del Ponte ostatně upozorňuje, že je mají i že je používají, nejméně od května. Ale je stejně tak možné, že má útok na svědomí režim; že šlo o poslední stupeň testování reakce Západu na využití daných prostředků v občanské válce, jemuž předcházelo mnoho jiných, ne tak výrazných. Něco podobného naznačuje v anketě iHned.cz Zora Hesová.

Pokud jde o přípravy: Z pohybu jednotek, z projevů amerických představitelů i za většiny analýz vyplývá, že se nechystá velká intervence jako v Libyi a už vůbec ne pozemní vpád jako v Iráku; má jít — nejspíše — o krátkou trestnou výpravu, či přesněji trestný úder střelami s plochou dráhou letu a možná i letouny, který ani tak neovlivní vnitrosyrskou válku — i když Obama tvrdí, že ano —, jako spíš — údajně — odradí jiné diktátory používat inkriminované zbraně. Podle Roberta Fiska z Independentu jde ovšem o tah proti Íránu, resp. jeho vlivové sféře. Ale vše může být — opět — i jinak.

Co dělat za situace, kdy nelze pořádně uvést ani se stalo, ani co se chystá? Buď nepřetržitě připomínat, o čem se právě jedná — což nyní dělají všechna bohatší média od BBC a Guardianu až po Aktuálně.cz; nebo principálně hájit zapovězenost, resp. nutnost zásahu v podobných situacích — což dělá tady Jiří Čáslavka; anebo připomenout rizika. Těch jsem napočítal u analytiků, za něž ručím, zatím pět.

Škody, právo, precedens

Za prvé, úder USA, Británie a dalších způsobí nečekané škody — zahyne mnoho civilistů. Před tímto varuje soustavně například Russ Wellen z Foreign Policy In Focus. Zvláště palčivé se to jevilo v době, kdy se debatovalo o ničení přímo chemických zbraní, což dnes připouští už jen málokdo, ale stejně: Důležité zbraňové systémy syrské armády byly v posledních dnech uschovány, sídla velitelských štábů změněna. Zcela oprávněně se Wellen ptá, co tedy vlastně má být bombardováno.

Za druhé, úder může vést — slovy Juliana Cola — k regionalizaci konfliktu. Libanonský Hizballáh, který Asadovi pomáhá, může zaútočit na Izrael, a ten pak na Libanon. Náčelník íránského generálního štábu se již nechal slyšet, že právě Izrael za případný úder zaplatí. Podobně silácká prohlášení nelze přeceňovat. Írán však může posílit svoje angažmá ve vnitrosyrské válce, což by zas vyvolalo další reakce. Nově povolaná ruská plavidla v oblasti dělají analytikům ještě tak nejmenší vrásky.

Za třetí, těžko si představit takový útok, který nezhorší pověst původce, resp. celého Západu, u podstatné části obyvatel. Asadův režim je sice v dnešním arabském světě krajně neoblíben a jeho popularita ve vlastní Sýrii je sporná; jak ale připomíná Paul Rodgers z OpenDemocracy, režim Saddáma Husajna na tom byl v roce 2002 stejně. Intervence pak všechno změnila.

Za čtvrté, Spojené státy mohou být v souvislosti s úderem obviňovány z pokrytectví, a to opodstatněně — jednak, jak uvádějí Marjorie Cohnová and Jeanne Mirerová na CommonDreams, chtějí potrestat syrský režim za porušení mezinárodněprávního závazku vlastním porušením mezinárodního práva, a jednak, což zase připomíná třeba Mark LeVine na Al-Džazíře, samy svým klientům dříve v používání chemických zbraní nebránily.

A konečně za páté, úder — pokud proběhne bez mandátu Rady bezpečnosti OSN —, vytvoří další nebezpečný precedens. Žádná mocnost si nesmí dle Hanse Blixe zvykat na to, že může sama vojensky intervenovat jen s tím, že si najde šlechetné zdůvodnění. Co když se příště zaštítí něčím podobným nějaký diktátor? USA nemají bez mandátu Rady bezpečnosti právo jednat jako četník, a to ani v případě, že by se prokázalo, že Asadův režim ony zbraně skutečně použil, uvádí doslova Blix.

Jim Lobe z IPS pak ještě podobně píše o znevažování systému kolektivní obrany. Ten sice nefunguje dokonale, ctěním principu suverenity však brání mezinárodním agresím.

Važme, co máme

Stále je ještě možné, že k úderu nakonec nedojde. Někteří komentátoři naznačují, že Obama by nejraději vycouval; rok stará vlastní slova o užití chemických zbraní jako nepřekročitelné linii mu to však dost dobře nedovolují. Je také možné, že bude Asadovi předloženo nějaké poslední ultimatum, které on vyslyší. A je rovněž možné, že USA zveřejní nepopiratelné důkazy pro svůj pohled na věc, které přesvědčí i Radu bezpečnosti — třebaže je to po vylhaných zbraních hromadného ničení v Iráku dosti nepravděpodobné.

Z teoretických úvah ostatně nelze vyloučit ani naznačené černé scénáře — že se úder konflikt rozšíří za syrské hranice nebo že bude následován další, větší a krvavější operací. A konečně ani bílé — že se patroni jednotlivých syrských stran, to jest Spojené státy, Francie, Británie, Saúdská Arábie, Katar, Turecko, Rusko a Írán, domluví na zastavení podpory všem válčícím silám a na společném diplomatickém tlaku na zastavení bojů. Zatím je ale třeba pracovat s tím, co je k dispozici.

A tak metafora na závěr: Položíme-li na jednu misku vah principiální nutnost trestat používání chemických zbraní, jak a kde to jen jde, a zatím téměř nepodloženou možnost, že trestný úder USA a dalších válku v Sýrii zkrátí, nebo i ukončí, a na druhou misku vah všechna rizika výše popsaná — která miska převáží?