Dne 11. července 2013 se na Hlavní poště v Praze uskutečnil protest proti vykořisťování poštovních zaměstnanců. Formou sice důrazný, avšak vlastně nenásilný a symbolický, obsahem velmi významný, až přelomový. Skupina aktivistů kolem třetí hodiny začala okupovat přepážky tím, že se podrobně vyptávala na nejrůznější produkty, které pracovníci České pošty mají povinnost nabízet.

Jedná se o pojistky, zřízení bankovního účtu, elektronické podpisy, žvýkačky, omalovánky, punčochy, losy, známky, karetní hry a další všehochuť. V této obrovské pestrosti se ztrácí to, co by zaměstnanci České pošty měli především dělat: doručovat dopisy, balíky či poskytovat další poštovní služby.

A právě to byl jeden ze dvou hlavních důvodů protestu, který postupně přešel od okupace přepážek a rozdávání vysvětlujících letáčků až k rozvinutí transparentů a přednesení prohlášení. Hlavním důvodem protestu pak byly a jsou špatné pracovní podmínky zaměstnanců a obskurní metody, využívané managementem k motivaci, jež by bylo slovy klasika Mirka Topolánka rozhodně možno nazvat motivací negativní.

Zúčastnění aktivisté z iniciativy ProAlt, z Federace výkonných zaměstnanců České pošty, což je menšinová odborová organizace, a další jednotlivci, kteří se rozhodli pracovníky České pošty v protestu podpořit, nesouhlasí se změnou pošty v hokynářství. Odmítají přihlížet proměně pošty v pouhý servis pro takzvané alianční partnery, kteří využívají síť poboček a zaměstnance státního podniku jakožto velice laciný kanál prodeje svých produktů.

Mezi těmito produkty je zboží mnohdy pochybné a nemravné, jako je například účast v druhém pilíři penzijního systému. Pošťáci — zaměstnanci státního podniku — tak jsou nuceni mezi vydáváním balíků či příjmu psaní nabízet klientům pošty neblaze proslulé ukousávání si ze státního.

Hlavním problémem České pošty jsou ale pracovní podmínky zaměstnanců a jejich zhoršování. Zároveň jsou problematické metody a postupy používané managementem. V tomto státním podniku panuje skutečně tvrdé kapitalistické řízení tzv. lidských zdrojů. Pracovnice a pracovníci České pošty mají velmi nízké, podprůměrné platy.

V dnešní situaci jsou ale i tak většinou rádi, že mají stálou práci. Proto se ze strachu ze ztráty zaměstnání většinou nechtějí anebo bojí ozvat. Ale i za této situace se mezi nimi najdou někteří, kteří si zhoršování situace nenechají líbit. Například členové menšinové odborové organizace Federace výkonných zaměstnanců České pošty již delší dobu organizují různé akce, které mají upozornit veřejnost na tyto problémy. Staví se proti takovým manažerským metodám, kdy je poštovním doručovatelkám vyhrožováno výpovědí, nesplní-li předepsaný počet v prodeji pojistek a podobně.

Samostatnou kapitolou je odměňování. Zatímco z počátku byli zaměstnanci pošty motivováni k prodeji zboží/produktů aliančních partnerů pozitivně, čili pokud by prodali produkt aliančního partnera, dostali by z prodeje provize nad rámec běžného platu, tak nyní je tomu jinak. Pokud totiž neprodají předepsaný počet produktů, je jim plat naopak krácen formou srážky z jeho pohyblivé složky, kdy hranicí tohoto „ořezávání“ je až případně tarifní plat, což může představovat kupříkladu pouhých 9000 Kč měsíčně. Vždyť nesplnili úkol, nenabízeli dostatečně entuziasticky pojistky, žvýkačky či hasicí přístroje.

Zaměstnanci České pošty taktéž v průběhu času přišli o různé příplatky a proplácené náklady. Jejich příjmy se reálně soustavně snižují. Přišli o možnost proplácení cestovného, o příspěvek na nákup bot. To jen dokresluje to, že management používá klasickou neoliberální techniku „utahování šroubů“. Proti takovému zacházení se musí protestovat. Pokud není úkol plněn jeden měsíc, je srážka 40 % z netarifní části platu, pokud dva měsíce, je to již 80 %, v třetím měsíci neplnění 100 % a pohovor s vedoucím a ve čtvrtém 100 % a eufemistické „předložení návrhu na personální změnu“.

Manažeři státního podniku se již od středních pater chovají podobně jako manažeři soukromých firem, jako v podstatě páni nad životem a smrtí zaměstnanců. Komunikace se zaměstnanci, písemná i ústní, je plná výhrůžek, zastrašování a vykřičníků. Jeden z dopisů — symptomaticky nazvaný Dopis v barvě krve — je dokonce zakončen poukazem na to, že si manažer nechal čerstvě nabrousit kapesní nůž.

Je se pak možné divit, že jsou zaměstnanci vystresovaní? Spíše se lze divit tomu, že tradiční poštovní služby ještě stále fungují tak dobře. Že přes veškeré výhrady, které lze mít, jsou zásilky doručovány většinou včas a řádně. Za to si pracovnice a pracovníci pošty zaslouží obdiv.

Zajímavé rovněž je, že u středního managementu je odměňování nastaveno poněkud jinak. Tito lidé jsou motivováni pozitivně. Pokud jim podřízené oblasti plní plány, přijdou si na desítky tisíc korun navíc nad rámec běžného platu. „Pozitivní motivací manažerů k negativní motivaci řadových, neprivilegovaných pracovníků,“ to je heslo nové doby.

Na záležitost je třeba se dívat v širším kontextu. Problémem zde je to, že se státní podnik chová čistě kapitalisticky. Manažerské metody z devatenáctého století nejsou jen osobním selháním nebo lidskou chybou konkrétního manažera, ale jsou vynuceny systémem, ve kterém se tito lidé pohybují. Tak jako vždy, konkrétní lidé se chovají v rámci systému lépe či hůře, podle svých osobních morálních kvalit, avšak klíčové je uvědomit si, že kapitalismus bez regulace motivuje lidi k jednání, které je vůči ostatním násilné a kořistnické.

Ve stávajícím systému mají pracující — a to i v České poště — nakonec tolik svobody, až se jí zalykají. Je to ale svoboda se bát, či je to svoboda trpět. Vývoj v České poště je jen symptomem. Ukázkou toho, co nás čeká všechny a v čem již velká část z pracujících nejen na globálním Jihu, ale i v České republice, lidí pracujících v hypermarketech, v montovnách, v pohostinství, na stavbách a dalších oblastech, žije.

Situace v České poště ukazuje, že tyto neblahé praktiky a strach již pronikly a budou dále pronikat rovněž do veřejného sektoru. Pokud se pracující neozvou, čeká je práce v ponížení a plné závislosti. Pokud se nebudou bránit, vydá se systém svou cestou, bude to cesta k barbarství.