Kritika sociálního státu zleva

Je možné disharmonii kapitalismu trvale harmonizovat? Nebo jeho autodestruktivní sklony trvale převáží? V tom je jádro dnešních sporů o sociální stát a kapitalismus.

Sociální stát a keynesiánské kočírování kapitalismu je jedna z hlavních otázek, které po sobě zanechalo minulé století. Keynes svého času vystoupil s tím, že se mu podařilo vyvrátit Marxe. Dají se zavést opatření (regulace, pobídky, státní ekonomická politika), které zmírní rozpory kapitalismu a kapitalismus bude věčný.

Velká hospodářská krize třicátých let dávala za pravdu Marxovi. Kapitalismus sám ze sebe vytváří tendence (centralizace kapitálu, zespolečenštění práce, klesající míru zisku, krize), které vyvolávají jeho chronické nemoci a kopou mu hrob. Kapitalismus je sám sobě hrobařem.

Rozdíl mezi Keynesem a Marxem není v tom, že by Keynes neviděl disharmonii kapitalismu, nýbrž v jejím výkladu. Podle Keynese tuto disharmonii lze trvale harmonizovat. Marx naopak tvrdí, že kapitalismus sice čas od času dospěje do vyváženého stavu (a vznikne sociální stát), ale jeho autodestruktivní sklony nakonec vždy převáží.

V této diskusi mezi Keynesem a Marxem je jádro dnešních sporů o sociální stát a kapitalismus. Pokud by se ukázalo, že pravdu má Keynes, znamená to, že radikální levice je opravdu utopická. Jestliže se naopak vyjeví, že pravdu má Marx, tak utopická je (keynesiánská) sociální demokracie. Otázka sociálního státu rozhoduje o tom, zda může vzniknout něco jiného než kapitalismus nebo „reálný socialismus,“ který zdegeneroval mimo jiné proto, že kapitalismus měl větší sílu, než se zdálo.

Naše sdružení SOK si hned na začátku položilo dvě otázky: je sociální stát dlouhodobě udržitelný? A může aspoň teoreticky existovat socialistická ekonomika? Nemá pravdu Hayek, když hlásá, že i kdybychom byli andělé (všichni se chovali solidárně a poctivě), socialistická ekonomika zkrachuje? (K první otázce jsme vydali sborník Sociální stát a kapitalismus k druhé knihu Kybersocialismus.)

Se sociálním státem je jedna potíž. Je závislý na tom, zda prospívá soukromé ekonomické sféře, jejím produktivním investicím (akumulaci kapitálu) a zvětšování zisku. Na čem to vlastně stály poválečné sociální státy? Jak říká americký neomarxista James O´Connor v knize Fiskální krize státu, soukromý sektor zjistil, že potřebuje stát, aby mu zajistil růst zisku.

Soukromý sektor, v němž převážily velké koncerny (monopoly nebo oligopoly), má sklon k nadprodukci (k produkci neprodejného zboží) a stát mu pomůže několika způsoby. Jednak se sám stává zákazníkem. Investuje do různých veřejných statků, jako jsou silnice a vůbec infrastruktura, a v zemích jako USA také do zbrojení. James O´Connor ukazuje na rozpočtu USA šedesátých let, že na zbrojení jde nejvíce státních prostředků, a proto nazývá welfare state (sociální stát) jako warfare state (válečnický stát). Státem podporovaný monopolní sektor pak vytlačuje malé firmy a rodinné podniky.

Stát dále pomáhá soukromému sektoru tím, že rozšiřuje státní sektor, tedy množství lidí, kteří jsou placeni státem. Ti potom mají dostatek peněz na to, aby si kupovali zboží produkované soukromým sektorem. Tím se zvětšuje soukromá akumulace a zisk. Na jedné straně roste soukromý sektor a na druhé státní sektor.

Jenže po čase přichází fiskální krize. Stát nemá dostatek prostředků na financování tohoto systému, a proto zvětšuje daňové zatížení a pomáhá si inflací nebo státním zadlužováním. Tak vzniká tzv. stagflace, ekonomická stagnace spojená s inflací. Jak z toho ven? Jsou tu tři vzájemně propojené cesty: deflace ekonomiky cestou „řízené recese,“ zmrazení mezd, a větší spolupráce státu a monopolního kapitálu, jako jsou známé daňové prázdniny pro velké firmy.

Jinými slovy, nástup neoliberalismu nebyla žádná náhoda. Nedá se vysvětlit jenom tak, že sociálně demokratické vlády málo bojovaly nebo že strašidlo komunismu přestalo obcházet. Pokud by se neřešila fiskální krize a stagflace, kapitalismus by možná opravdu dospěl ke své poslední hodince. Neoliberalismus je pokus, jak oživit kapitalismus, přesněji řečeno, jak zvýšit míru soukromého zisku.

James O´Connor to vidí tak, že jsou nakonec jen dvě možnosti. Buď sociální smír vykoupený fiskální krizí, nebo fiskální rovnováha provázená sociálním napětím. Obojí se ale točí v kruhu. Kdyby po neoliberalismu opět nastoupil keynesiánský sociální stát, tak za určitou dobu nastane fiskální krize a stagflace, a opět přijde neoliberalismus.

Aspoň teoreticky tu východisko je. Pokud náklady na soukromou akumulaci a zisk nese celá společnost, pak by výtěžky z této akumulace měly být společenské. James O´Connor z toho logicky vyvozuje, že trvalým řešením fiskální krize je socialismus. Dnes se tento argument dá použít na bankovní sféru. Jestliže jsme záchranu bank dotovali všichni, tak proč nepožadovat jejich zespolečenštění?

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

těším se Pátek, 30.Července 2010, 08:39:12

co na to odpoví Jiří Pehe. Vzdělání na to má.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Marx a marxistická kritika - dobrý sluha, ale zlý pán Pátek, 30.Července 2010, 14:12:18

Marxova sociální a politická kritika i kritika frankfurtské školy byly a jsou užitečnou kritikou asociálního liberálního, libertariánského i neoliberálního kapitalismu. Napomohly emancipaci dělníků, upozornily na sociální poměry, zvýšily společenskou hodnotu práce, ukázaly že trh vše nevyřeší, nastolily téma sociální spravedlnosti a solidarity. Marx a marxismus bez lidských práv a bez demokracie se ovšem stal nástrojem špatných diktatur a tolitárních režimů ve dvacátém století. Tato kritika vedla k sociálně tržní ekonomice a k sociální demokracii. Nevím o žádném alternativním společenském funkčním modelu, který by nám marxisté mohli nabídnout. Myslím, že marxismus bez demokracie respektující lidská práva a bez regulované tržní ekonomiky je pouhou revoluční lyrikou a romantikou.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

stará písnička Pátek, 30.Července 2010, 17:57:42

Ancillla theologiae...
Nám, nám ... to už říkal Venda Benda.

Ivan Jirka - chemik

za co může marxismus? Pátek, 30.Července 2010, 19:08:12

Na první pohled to snad i může vypadat, že jsme v bývalém zřízení měli ten socialismus (i.e. marxistický systém), který logicky zanikl díky své utopičnosti. A při tom již soudruh Biľak svého času pravil, že se vlastně nejedná o socialismus jako takový, ale o "reálný socialismus" (autentický výrok). Na to lze navázat dobovým vtipem: Jaký je rozdíl mezi socialismem a reálným socialismem? Naprosto stejný jako mezi aktem a pietním aktem...
Za to, že byla v bývalém zřízení pošlapána naše lidská práva v těžko může marxismus, ale to, že se moci chopila taková parta (navíc z vnějšku dosazená a podporovaná), co si od nikoho do ničeho nenechala mluvit. Z marxismu si "osvojili" něco pouček z příruček VUMLu. Jak by měli postupovat v organisování života společnosti neměli ani tušení. Jejich jediným cílem bylo udržet se za každou cenu u moci. A jednoho dne zjistili, že opravdu nevědí jak dál. A přišly známé společenské změny, v kterých řada z nich udělala kotoul vzad, aby se v podnikatele a pravicové politiky proměnila...Tak za co vlastně může ten marxismus ?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

neoliberalismus Neděle, 1.Srpna 2010, 15:06:52

lze sotva označit za pokus o oživení kapitalismu (to spíše to "přesněji řečeno").
Takovým, na svou dobu úspěšným pokusem byl Rooseveltův National Industrial Recovery Act z roku 1933. Roku 1944 v Bretton Woods už Keynesovi tak moc nenaslouchali a šli proti jeho návrhům.
Dnes píšeme rok 2010, Obama není Roosevelt, v Berlíně nesedí Hitler a v Moskvě Stalin.
(Studená válka přesto radostně zuří dál.)

Stanislav Hošek - Český těšín

Jádro pudla Úterý, 3.Srpna 2010, 08:09:49

Pořád se všichni bojíme říct to podstatné. Začnu heslem LIBERTÉ, ÉGALITÉ, FRATERNITÉ, jež se tradičně připisuje Francouzské revoluci, jednomu ze zdrojů demokratizace Evropy. Heslo revoluce ve Francii původně znělo pouze liberté, égalité, ačkoliv prvotním zájmem revolucionářů bylo jenom se osvobodit od útlaku. Oni ale už věděli, že absolutizace svobody vede nutně k diktatuře, takže své heslo ihned doplnili rovností. Nejsem si již tak jist, že stejně dobře tehdy věděli, že absolutizace rovnosti vede k tyranii, což dokázal pozdější vývoj. Jinými slovy dneska již víme, že svobodu od rovnosti nelze oddělovat a to je v mých očích první důležitá teze pro současnou levici. Jestli svět souhlasí kupříkladu s neoddělitelností lidských práv, pak by levice měla prosazovat přesvědčení, že svoboda a rovnost jsou rovněž neoddělitelné. K slůvku fraternité pak jenom jedna poznámka. Bylo přidáno k heslu revoluce hned v prvních dnech, které byly provázeny nelidskostmi. Mělo zdůrazňovat, že za ideály svobody v rovnosti by se nemělo bojovat, ale prosazovat je natolik humánními prostředky, které sluší člověku, který je bratrem všem ostatním lidem. Chápání revolučního hesla v jednotlivostech je proto v mých očích zastaralé. Současná levice by měla šířit a také se chovat mnohem komplexněji. Měla by chápat, že svoboda nestejných jednotlivců nutně vytváří nerovnosti, které je ale společenství lidí povinno vyrovnávat metodami a institucemi maximálně bratrskými. Řeknu to velmi tvrdě. V takovém společenství je pak solidarita zastaralým slovem. A stejně tak zastaralé je i sociálnědemokratické pojetí sociálního státu, fungující jako pouhá záchranná síť, odvozená pouze od středověkého vnímání sociálního cítění, realizovaného tehdy formou obdarovávání žebráků.
Stát, je-li to instituce rozumu, s čímž souhlasím, pak musí s ohledem na mnou předem napsané, regulovat činnost společenství, čili, minimálně hledat principy a instituty vyrovnávání všech nerovností, nebo alespoň těch, co vznikající svobodným trhem. Jenže to je doba minulá. Jsem toho přesvědčení, že stát budoucnosti, musí regulovat v prvé řadě soukromé vlastnění. K tomu ovšem potřebuje filosoficky mít dokázáno, že vlastnictví nepatří mezi přirozená lidská práva, ale pouze mezi občanské svobody, že tedy není kategorií vyšší, než právo každého na existenci. A podle mého soudu právě kolem tohoto problému všichni chodíme jako kolem horké kaše. Podléháme asi stereotypu všech těch revolučních deklarací lidských práv, které hovoří o vlastnictví jako o přirozeném právu člověka. Tvrdím, že jde o omyl, nebo ještě lépe o záměr těch vrstev, jejichž protagonisté zmíněné deklarace tvořili. Vlastnění není přirozeným všelidským právem, ale pouze liberálními mysliteli šířené občanské právo kdysi především měšťanů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.