Proniknout hranice

Přestože existuje množství komentářů a zpráv věnovaných problematice rasismu, ve skutečnosti nezobrazují realitu života v sociálním vyloučení. Novinářská práce na tomto poli se totiž vesměs odehrává pouze na hranicích těchto jevů.

Se články na téma rasismu a sociálního vyloučení se v posledních dvou týdnech doslova roztrhl pytel. Spouštěčem se staly v prvé řadě násilné erupce konfliktů uvnitř těchto problémy zmítaných lokalit a na ně navazující protesty v jejich okolí, které si získaly mediální pozornosti vůbec nejvíc. Žurnalistické práce tu tak máme mnoho a věřím, že postupem času snad i v o slepičí krok lepší kvalitě. Přese všechno však není možné říct, že v Česku existuje relevantní žurnalistika sociálního vyloučení.

Ve vztahu k tématu rasismu lze v České republice pozorovat poměrně jasnou mediální pozici. Aktuální baterie komentářů, esejí, ale ponejvíce reportáží a zpráv, má za společné, že téma, které si vybírá, bohužel není ve skutečnosti téma reality života v sociálním vyloučení, v ghettu. Novinářská práce na tomto poli se vesměs odehrává pouze na hranicích, fyzických či situačních, těchto jevů. Tématem se stávají jedině v limitní okamžiky, kdy konflikt na těchto hranicích přesáhne určitý práh intenzity, díky němuž již zasahuje většinovou společnost tak, že tato jej vnímá jako své ohrožení. V tomto směru se tak česká novinářská práce podobá spíše práci válečného reportéra než zahraničního dopisovatele.

Máme tak v Česku nespočet textů o incidentech od severních Čech, přes jižní Čechy, až po severní i jižní Moravu. Přestože se však reportáže i komentáře i v široce pojatém mainstreamu navenek tváří, jako by byly z „centra dění“, neříkají o životě v ghettu vůbec nic a k pochopení životní situace lidí v těchto oblastech mohou pramálo pomoci.

Namísto žurnalistiky se v naší realitě životním osudům sociálně vyloučených věnují alespoň všemožné analýzy, studie a souhrnné zprávy, jejichž vypracovávání se často stává atraktivní hlavně pro studenty sociálněvědních oborů. I ta média vlastně koneckonců občas něco z jejich výstupů otisknou.

V zájmu zachování puncu vědeckosti jsou ale základním technickým parametrem takových studií výběr dostatečných a relevantních vzorků a zasazení do konkrétního teoretického rámce. Výsledkem jsou anonymní suchá data, o která nakonec mnohdy nestojí ani veřejnost ani relevantní úřady. Jedni proto, že jsou často sice poučná, ale běžnému občanu v praxi k ničemu. Druzí zase protože u nich chybí jednou vůle a jindy schopnost na těchto podkladech vybudovat reálný plán politického řešení.

Nemuselo by to tak být. Kladu si otázku, proč u jiných systémových problémů často stačí poměrně málo k tomu, aby bylo alespoň nakročeno k jejich stejně tak systémovému řešení. Od všelijakých spotřebitelských podvodů s podomními prodeji nebo třeba s úvěry, přes známé předváděcí akce nebo třeba exekuce, až po bankovní poplatky, přece jen se vší skepsí můžeme sledovat záblesky budoucích lepších časů.

Novinář svou prací ovlivňuje veřejné mínění a sebevnímání společnosti. Psaná kultura i její žurnalistická část má přitom mnoho podob a nabízí tak novináři pro jeho práci řadu nástrojů. Většinou je na místě psát systémově a vyhýbat se tomu, aby novinář dělal z daného tématu melodramatickou osobní story. Část alespoň dílčích dosavadních úspěchů na poli různých společenských a politických problémů má však nepochybně na svědomí i fakt, že média přinesla osobní příběhy lidí, kteří se kvůli právně a společensky pochybným okolnostem dostali do rizikových situací.

Psát odborné analýzy a studie o ghettu rozhodně není žádným hříchem ale záslužnou činností. Vytváříme jimi prostor úřadům, u nichž se vzácně sejde potřebná vůle a kompetentnost. Ulehčujeme jimi práci i novinářům. Ale s vědomím, že palcové titulky stylu „Polovina obyvatel ghett se setkala s lichvou“ nemusejí mít dostatečnou odezvu.

Českou společnost netvoří žádné „smějící se bestie“. Míra solidarity např. u živelných pohrom se naopak často ukazuje jako velmi vysoká. A také u sociálního vyloučení, jako by bylo dosaženo největších úspěchů v těch případech, které v mediálním prostoru (zde díky dobré mediální práci iniciativy Bydlení pro všechny) nabyly velmi osobních rozměrů. To ukazuje mimo jiné několik měsíců starý příklad ubytovny v Krásném Březně.

Chtějí-li novináři plnit poslání přispívat ke zlepšování demokratické společenské kultury, měli by dělat víc, než se omezovat na hraniční případy eskalace konfliktů z hranic sociálního vyloučení a zbytku společnosti. Měli by se místo toho snažit přinést relevantní informace o vyloučených lidech samotných a jejich životech. Je samozřejmě na místě udržet na uzdě kýčovitost žurnalistiky laděné do velmi osobního stylu. Zhuštěná data z analýz nicméně nepostačují.

Osobní příběhy na druhou stranu mají tu moc lidi motivovat k nebývalé solidaritě a s ní ruku v ruce jdoucím požadavkům na systémové řešení. Samozřejmě proniknout do radikálně odlišné společenské reality sociálně vyloučené lokality a porozumět jí nemůže být jednoduché. Česká média s širokým dopadem však prozatím vesměs toto téma nezajímá, a je tak třeba poděkovat alespoň těm málo osobnostem, které se o to pokoušejí.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Zajímavé Úterý, 2.Července 2013, 11:37:15

To je téma, o kterém hodně přemýšlím. "Zprávy z ghetta" bych asi měla psát já, protože jsem původně výzkumnice, mám kontakty, stýkám se s lidmi, kteří ve vyloučených lokalitách žijí.

Zároveň je to něco, co bych psala nejraději, protože mi je to blízké, rozumím tomu, v kontaktu s lidmi "na okraji" se cítím dobře.

Přesto si říkám, jestli je to právě to, co tu chybí. Dobré a podnětné články na podobná témata (i když ne třeba přímo z ghetta, ale mechanismy dobře odkrývající) píše třeba Hana Čápová v Respektu. Každý takový příběh něco ukáže, chytne za srdce, odkryje nějakou nespravedlnost.

Sama sebe se ale ptám, jestli právě to čtenářům novin schází k pochopení situace. Jestli znalost prostředí, které existuje víceméně paralelně k jejich životům, zajistí, že se nad situací zamyslí komplexněji a pochopí, kde leží příčiny současného stavu. Vlastně o tom pochybuju. Zdá se mi, že ve veřejném prostoru schází spíše analýza.

Václav Krajňanský - student , Brno

Mechanismy Úterý, 2.Července 2013, 16:17:7

Zrovna teď mi to připadá vlastně banální. Někdo dává přednost přímé akci, v níž jednorázově pomůže konkrétnímu člověku v konkrétní situaci. Někdo jiný preferuje jakýsi systémový přístup. Má smysl bezdomovcům rozdávat jídlo někde v parku nebo u nádraží nebo má spíš smysl prosazovat plán na systémovou změnu, aby k těmto situacím nemuselo docházet? Potřeba je jednoduše obojí.

Pokud jde o ty analýzy, tak je samozřejmě vítám, zvlášť když se podaří dostat je i do šíře sledovaného veřejného prostoru, tedy nejen sice veřejně dostupné ale přesto jaksi zašantročené výroční zprávy, studie apod. Ty výstupy z analýz, které se do médií dostanou, jsou, zdá se mi, ale prozatím dost tristní. Líbí se mi to slovo mechanismy. Namísto odhalování mechanismů, je ale až příliš často zjednodušeným výstupem nějaká směsice nicneříkajících čísel, z nichž prostě nevyčtu, co přesně daný člověk momentálně potřebuje.

Ke čtenářovu (novin) pochopení prostředí ani osobně laděné zprávičky z ghetta asi tolik nepomohou. Mohou ale být výbornou ilustrací fungování právě těch mechanismů a může vybídnout přímo k té vlastní aktivitě, komplexnějšímu zamyšlení.

Jinými slovy se asi dá říct i to, že ve veřejném prostoru schází vlastně spíše ta analýza - ale analýza uchopitelná, mapující a ilustrující konkrétní případy.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Úterý, 2.Července 2013, 18:20:44

Zdá se mi jak podle komentáře V. Krajňanského, tak podle diskusních příspěvků, že popis (ilustrace prostřednictvím individuálních příběhů) i a analýza (odborné studie o ghettu) sociálního vylučování a vyloučení ve veřejném prostoru existuje. Co tu nejspíš chybí, je propojení obojího, což by se mohlo považovat za odhalování mechanizmů sociálního vyloučení, jež je potřebné pro systémové řešení problému . Vlastní chybějící systémové řešení není podle mého názoru v silách, ani nepatří do popisu práce novinářské obce. Novinářská práce ale může k formování chybějícího systémového/ých řešení přispět – právě propojováním individuálních popisů a odborné analýzy sociálního vyloučení, tj. odhalováním kořenů tohoto sociálního jevu.

Je otázka, zda by byl takový přístup celou českou novinářskou obci - při jejím evidentním existenčním propojení s politickými elitami - vítán.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

K analýze Středa, 3.Července 2013, 00:26:44

Když jsem mluvila o analýze, měla jsem na mysli právě tu publicistickou, tedy nikoli odborné texty, které jsou určitě důležité, ale nemají ze své povahy dostatečný dopad.

Propojení individuálních příběhů s analýzou je znakem dobré reportáže, podlě některých teorií. V České republice se bohužel většinově více prosazuje jiný typ reportáží, ve kterých analýza schází. Souvisí to s pojetím žurnalistiky obecně. Zda to vychází z toho, jak jsou média financována, si netroufám soudit.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Za úvahy k analýze díky. Středa, 3.Července 2013, 08:38:30

Připojila bych dvě poznámky:
1. převaha jiného typu reportáží souvisí nejspíš s tím, že mediální atmosféra je součástí atmosféry politické kultury současné vlády i převládající atmosféry v kultuře obecně, stručně řečeno je součástí kultu zlatého telete - zisku.

2. novinářská analýza by měla vycházet nejen ze subjektivně nahlížené reality sledovaných případů, ale využívat také výstupy objektivní analýzy odborné a vědecké.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.