Český anticiganismus aneb Zpráva o stavu země
František KostlánAnticiganismus s rasistickým podtextem za posledních dvacet let značně posílil a etabloval se i v oficiálním diskursu: uchylují se k němu politické strany i média hlavního proudu. Problém se stupňuje a hrozí výbuchem většího násilí.
Soustavně a systematicky se zabývám životem lidí žijících v ghettech (a jeho medializací), činností krajní pravice a stavem médií ve vztahu k romské tématice (obsahovou analýzou a kritikou). Zkušenost, která z velké části plyne přímo z mé práce, respektive z témat, kterými se v jejím rámci zabývám, je varující. Obecně vzato v celé Evropě probíhá odklon od humanistických idejí a z nich plynoucích způsobů řešení problémů. Kvůli tomu se, logicky, zhoršuje společenská atmosféra, narůstá nesnášenlivost, nenávist, xenofobie a rasismus, v českých podmínkách pak především anticiganismus, který se také často projevuje rasisticky.
Situace v Evropě
V evropských zemích roste počet násilných napadení migrantů či jejich přímé vyhánění. A to bez zhledu na Schengenský prostor a dohody, které mají platit pro všechny jeho členy. A prosazuje se zde i populistická politika, vůči uprchlíkům a dalším migrantům nevstřícná, zbytečně přísná, někdy i přímo nesnášenlivá - jejím důsledkem je faktické vyhánění i těch žadatelů o azyl, kteří byli ještě před pár lety v evropských zemích běžně přijímáni. Narůstá účast krajně pravicových populistických stran v parlamentech zemí Evropské unie, v některých státech roste nostalgie po totalitních režimech. Momentálně je to na první pohled znatelné například v Maďarsku či Itálii, ale týká se to i dalších zemí, především postkomunistických. Vše zmíněné (a další) je třeba mít na paměti, protože to, co se odehrává v České republice, zapadá do dnešního evropského kontextu.
Příčina: chudnutí a stereotypy
Příčinou tohoto stavu je jednak rapidně se zhoršující ekonomicko-sociální situace lidí spojená se všeobecným úpadkem etiky a politické kultury, jednak zažitý vzorec jejich uvažování a chování (stereotypy). Ten vede k hledání a označování „viníků odpovědných za zhoršení situace,“ a to mezi těmi nejslabšími, mezi těmi, kteří se nějak odlišují, vymykají, a kteří se nemohou účinně bránit. Z viníka se stává (vnitřní) nepřítel, proti němuž je možno bojovat a porazit jej - a tím onen „problém vyřešit“. V rámci tohoto způsobu uvažování se jeví jako správné proti druhým demonstrovat a během toho je verbálně dehonestovat, uskutečnit na ně pogrom (pokus o něj) či je odněkud vyhnat.
Diskriminace jako součást „řešení“
V 90. letech na našem území proběhla série dvaceti rasistických vražd, v minulém desetiletí byla ve všech oblastech všudypřítomná otevřená diskriminace. Obojí posunulo společnost k horšímu, tyto okrajové jevy se staly součástí mainstreamu. Dnes je mnohé z toho, co ještě před pár lety bylo běžně označováno jako rasismus a diskriminace, bráno jako „běžné“, „správné“ či dokonce „žádoucí“.
Běžně a veřejně se diskutuje pouze o diskriminaci ve vzdělávání a to jen proto, že Českou republiku k tomu tlačí evropské instituce na základě rozsudku evropského soudu pro lidská práva. Směrem k dobrému inkluzívnímu školství mělo ministerstvo našlápnuto za ministra Ondřeje Lišky, předsedy Strany zelených. Jeho nástupci, najmě Josef Dobeš, všechny praktické kroky, které k tomu vedly, zrušili a šli obrácenou cestou, založenou na nevšímání si a neřešení problémů a snahou o jejich vytěsnění mimo pozornost veřejnosti.
Mnohem méně viditelná je diskriminace v bydlení, která ústí do neúnosných životních podmínek lidí, z nichž většina již tak žije pod hranicí chudoby. Tato diskriminace je velmi často součástí problému, který nazýváme násilí (zločiny) z nenávisti. Při zjišťování informací o důvodech vystěhování z dosavadních bydlišť jsem se setkal i s případy, kdy Romům vyhrožovali, že jim zabijí děti či je přímo opakovaně mlátili, v „lepším“ případě jim pak „jen“ vyhrožovali, že jim děti odeberou. Těmito případy se nikdo neobtěžuje zabývat. A zdá se, že policie i místní úřady tomu někdy více či méně skrytě fandí. A, až na pár lidsko-právních aktivistů, se již nikdo nepozastavuje nad tím, že Romové jsou donucováni se vystěhovávat, protože jim majitel zavře vodu, elektřinu a teplo.
Ostrava a Ústí
Nejznámější příklady této diskriminace z poslední doby jsou známy z Ostravy a Ústí nad Labem. Čtvrť Moravská Ostrava a Přívoz naprosto otevřeně a bezostyšně vyhání ze svého území Romy kvůli „zkulturnění prostředí“, jak radnice sama sdělila ve svém prohlášení. Romové se proto museli vystěhovat z Přednádraží (zde žije již jen několik rodin), z Palackého ulice a ubytovny v Božkově ulici (koncem května 2013 ji čtvrť zavře). Kam se lidé, donucení odejít, podějí, nikoho nezajímá. Končí buď v ubytovnách s lichvářským nájmem a špatnými hygienickými podmínkami nebo u příbuzných v přeplněných bytech či rovnou na ulici.
Když současný ostravský radní Lukáš Semerák (hnutí Ostravak) zdůvodňoval, proč chtěl koupit domy v Přednádraží a proč koupil dům v Palackého ulici i s Romy, které posléze vystěhoval, řekl:
Je to přeci především odraz objektivního stavu společnosti - nejen primitvnosti dělat si z Romů hromosvod na kdeco, ale i absence pozitivních vzorů a příliš neuchopitelné, abstraktní pozice tzv. lidskoprávníků (sorry za ten klausovský termín).
Nevím jak v médiích, to ponechám novinářům a specialistům na tuhle oblast, ale pokud jde o politickou scénu - dnes neexistuje v parlamentu jediná strana (bez výjimky, zprava do leva) která by ve svém středu neměla jina docela normální lidi, kteří souzní s tímto primitivismem ve veřejnosti. A je s nimi zapeklitá debata.
Takže změna diskursu potřebuje věcnou argumentační munici, která zapůsobí na normálního člověka aby pochopil že se tu usiluje i za něj a ne nějakou cizorodou parazitující příměs. Že on potřebuje pozitivní motivaci, reálné šance a že to co začíná u minorit, pokračuje i k němu.
Kroky, které by byly faktickým posunem proti tomu co zatím nabízí např. vládní Agentura pro začleňování, které by mohly být užitečným manuálem pro zastupitele i aktivisty v nejvíc postižených regionech.