Bílé vrány

Česká média často trpí jednobarevností pohledu na některé události (naposledy na církevní restituce). O to více potěší dobře pracující novináři, například ti, kteří nedávno obdrželi ceny Karla Havlíčka Borovského.

Nekončící krizi politiky máme na talíři dnes a denně. Ale co krize médií? Odeznívá, nebo narůstá? Kdo nám to poví? Samotné sdělovací prostředky?

Během povodní vystoupila sledovanost ČT 24 na historické maximum – 3. června. to bylo 4,040 mil dospělých diváků. Nepřetržitý povodňový speciál měl vedle ČT 24 i Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Lidé poctivě a s důvěrou poslouchali, dívali se. Valily se na ně informace, svědectví, příběhy.

S věcnými informacemi potíž není. Elektronická média v nich mají ten nejcennější kapitál. Jak ale zabránit melodramatičnosti a patosu? I tyto žánry si najdou své posluchače a diváky, sotva však mohou být synonymem veřejné služby v médiích.

Napadá mne také kacířská myšlenka: Proč byly záplavy v plné šíři servírovány celé republice? Užili jsme si je v Praze, ve středních Čechách a ještě víc patrně na severozápadě a jihu Čech. Východní Čechy a zejména Morava zůstaly ušetřeny. Přesto se tamní obyvatelé museli smířit s tím, že neuslyší skoro o ničem jiném než o povodních. Překryta byla koaliční krize i posvěcení církevních restitucí Ústavním soudem. Doufejme, že jen shodou okolností… Každopádně o moc víc než velká voda se do zpravodajství médií veřejné služby nevešlo.

Povodňové zpravodajství navázalo na tendenci Českého rozhlasu a částečně i České televize nabízet na svých zpravodajských okruzích především spotřebitelský servis. Ten jistě k veřejné službě v médiích patří. Je ale k diskusi, v jakém rozsahu, na jakém místě a v jakém poměru se zpravodajstvím a analýzami. Zjednodušeně řečeno, Občanské judo dokáže natočit i soukromý kanál. Kdyby ale zůstal jen u líčení roztodivných lidských příběhů i Český rozhlas a Česká televize, šlo by o mrhání mimořádnou kapacitou.

Tištěná média zvládla během povodní víc témat a stihla je i komentovat (ono o vodě se komentáře píší obtížně). Do očí tak udeřil téměř jednobarevný pohled na vyrovnání státu s církvemi. S výjimkou Práva a Haló novin se mediální krajinou rozhostil nekritický potlesk nad nekritickým přístupem ústavních soudců. „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ – tato laciná pravda neztratila ani po letech na perverzní přitažlivosti. Kdo kladl nepříjemné otázky, skončil na pranýři. A když se právní zástupce Věcí veřejných (hlavního účastníka přelíčení před Ústavním soudem) Karol Hrádela objevil v Hydeparku na ČT 24, dřív než se stačil nadechnout, byla divákovi podsunuta informace, že kdysi Hrádela hájil fotbalové bafuňáře v kauze „kapříků“. Koho zajímá, že úkolem advokátů je hájit i násilníky a vrahy? Kdo se jednou otřel o šibaly, sotva může být solidní osobou, není-liž pravda?

Kauza ÚSTR mne samotného již před časem naučila být zdrženlivější v soudech sázených do sloupků a komentářů. Co když ne vždy všemu správně rozumím? Co když mnou tepaný člověk, úřad, orgán má větší díl pravdy, než jsem mu ochoten v prvním návalu emocí přiznat? Komentátorský mainstream ale nemá ve zvyku pochybovat, natožpak o sobě samém. Psaní je pro něj evidentně vedení politiky jinými prostředky. Každý autor má svoji obsazenou kótu, svoji barikádu - a pálí a pálí kolem sebe, hlava nehlava.

Čest výjimkám. Pár jich je, co takřka nikdy nejdou pod vysoký standard. Některé jsme v květnu s kolegy z poroty Nadace Českého literárního fondu odměnili novinářskými cenami Karla Havlíčka Borovského. Jsem pyšný na to, že mne jako prvního napadlo ocenit rozhled a moudrost Jana Petránka. Obratem k tomu porota přiřadila nápad udělovat od letošního roku Cenu Opus Vitae za letitou novinářskou práci. Jan Petránek by měl být vzorem všem mužům a ženám pera a mikrofonu. Známým rozhlasákem byl už před rokem 1968, ve dnech invaze projevil mimořádnou statečnost, na níž později navázal prací v samizdatu i podpisem Charty 77. I teď, v pokročilém věku, nasává zpravodajství se stanic celého světa a v kterémkoli okamžiku je s to vystřihnout přesnou zahraničněpolitickou analýzu.

Hlavní cenu za rok 2012 získal Tomáš Němeček, vedoucí přílohy Právo a Justice Lidových novin. Nezapře v sobě intelektuála s právnickým vzděláním, rozhledem a žurnalistickou zkušeností. Když Němeček komentuje politiku, nepálí slepě od boku. Když se snaží šířit osvětu o právním systému a ústavních pravidlech, je přesný a srozumitelný zároveň. Má také talent vycítit, kdo v justičním soukolí hraje fér, a kdo cinknutými kartami.

Vylíhly se též dvě Novinářské křepelky (ceny pro novináře do 33 let věku): Daniela Vrbová, redaktorka Českého rozhlasu Plus, věnující se zejména Evropě a zahraniční politice, a Kamil Fila, břitký filmový kritik týdeníku Respekt. Na obou je poznat nejen to, že mají svoji práci rádi, ale také že si uvědomují svoji profesní odpovědnost.

Zmiňuji tato jména jednak proto, že v běžném politickém a zpravodajském provozu informace o jejich vyznamenání zapadla, ovšem především kvůli naději, že sdělovací prostředky nemusí čekat osud strojů na propagandu či na primitivní zábavu formou tzv. infotainmentu. Tak jako najdeme pár bílých vran mezi politiky (nalevo i napravo), můžeme narazit i na poctivé žurnalisty, které je radost číst a poslouchat.

Oba obory lidské činnosti nezmiňuji vedle sebe náhodou. Jejich odpovědnost je společná a skoro nedílná. Demokracie kulhající na jednu či druhou nohu, na kultivovanou politiku nebo svobodu slova, je na nejlepší cestě natlouct si nos. Pár šrámů už na něm ostatně má.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.