Český génius, o kterém jsme nevěděli

Kniha Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci dosud neznámého autora Miroslava Veverky je překvapivě kompetentní a vyspělou syntézou fyziky a filosofie.

Jpehe

Jiří Pehe

25.04.2013 08:22

Související

Když se mi nakladatel Aleš Lederer a editor jeho nakladatelství Prostor Richard Štencl před časem zmínili, že zvažují vydání rukopisu nazvaného Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci, jehož autorem je dosud neznámý pětaosmdesátiletý autor, navíc bývalý vojenský soudce, který strávil léta normalizace z politických důvodů jako sociální pracovník, říkal jsem si v duchu, že i dobří nakladatelé se občas mohou nadchnout pro nesmysl. Když mi navíc s jistou dávkou rozpaků sdělili, že se zcela vážně domnívají, že autor Miroslav Veverka je svého druhu génius, napadlo mne, že se možná jedná o jakýsi nový výboj cimrmanologie.

Nicméně nakonec jsem se nechal přesvědčit, že kniha stojí za přečtení. Jak jsem četl, stále víc jsem žasl.

Jsem už léta čtenářem nejrůznějších knih popularizujících vědu, občas i vědeckých pojednání, na které stačí moje znalosti matematiky, fyziky nebo biologie. Dokonce do té míry, že nedokážu čekat na česká vydání různých zahraničních autorů, a ze zahraničních cest si vozím nejnovější knihy autorů, jako je Brian Greene, Michio Kaku, Stephen Hawking, Jim Holt, Steven Weinberg, Alexandr Vilenkin nebo Leonard Mlodinow.

Říkal jsem si, že pokud náhodou v českém prostředí nějaký autor, navíc profesí právník, napsal zajímavé pojednání na téma popsané v názvu knihy, bude to spíš jen slabý odvar těch z výše zmíněných autorů, kteří píšou vedle vědeckých a filozofických pojednání občas i knihy vědu popularizující. Rychle jsem si ale uvědomil, že mám co do činění spíše se zásadním dílem na pomezí filozofie a vědy, které, když už bych musel přirovnávat, bych zařadil někam vedle slavných knih Teilharda de Chardin, jako například Vesmír a lidstvo nebo Místo člověka v přírodě.

Ostatně, spíše než abych popisoval vlastní překvapení z Veverkova díla, ocituji z předmluvy Jiřího Grygara. Ten píše:

Stává se mi několikrát do roka, že ač sám nejsem ani nakladatel, ani lektor nějakého nakladatelství, obrátí se na mne buď autor s hotovým rukopisem, anebo redakce se žádostí, abych posoudil, zda se takový rukopis hodí vydat. Přirozeně jde vesměs o díla věnovaná astronomii a fyzice, anebo obecně přírodním vědám, případně filozofii. Autoři bývají jak domácí, tak také zahraniční; v takovém případě patří k mému úkolu posoudit i odbornou správnost překladu.

Jelikož to takhle chodí už dobrých třicet let, mám v hlavě mlhavé vzpomínky na více než stovku takových rukopisů, takže lze říci, že jde o statisticky významnou zkušenost. Pokud jde o zahraniční autory, kteří už prošli ohněm kritiky ve svých zemích, tak až na výjimky se jedná o pozoruhodné originály, avšak dost často o ne zcela zdařilé překlady. Navíc český čtenář je specifický a to, co zabírá zejména v anglosaském světě, nemusí oslnit u nás doma.

Daleko složitější je posoudit domácí autory, z nichž většina mi posílá své prvotiny, takže jde o jména pro mne dočista neznámá. Zde má statistika praví, že naprostou většinu těchto rukopisů nemohu doporučit k vydání. Autoři těchto spisů chybují v tom, že čtou sami pouze populárně-vědeckou literaturu na dané téma a dvakrát převařená kaše je zcela nepoživatelná. V horším případě pak tito pisatelé spletou dohromady povrchně zpracované informace z populárních knih a časopisů s vlastními volnými spekulacemi, popřípadě s citováním domácích či zahraničních pavědců, pro něž má ruština okouzlující termín „okolnaučnyje prochodimcy“.

Za celou dobu se mi stalo snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši. Čtenář už nejspíš tuší, že právě na takovou raritu jsem shodou okolností natrefil v případě díla pro mne zcela neznámého Miroslava Veverky. Podtitul Od velkého třesku ke globální civilizaci mi zněl až vyzývavě směle; cožpak se dnes v době neustálé atomizace přírodovědeckého i společenského poznávání najde jedinec, který to všechno dokáže pojednat?

Za ta léta jsem si zvykl, že spisy s podobnými ambicemi píše sestava dvaceti i více spoluautorů. Kolektivní spisy však nutně trpí tím, že každý člověk uvažuje a píše trochu jinak a není v silách žádné redakce beze švů propojit a homogenizovat různé přístupy.

Přiznám se, že jsem k Veverkovu textu přistupoval s jistou nedůvěrou. Nezačal jsem číst od začátku, ale od třetí kapitoly (Vesmír), v níž bylo pro mne nejsnazší se rychle zorientovat. Postupně jsem nestačil žasnout, jak dobře je tato část sepsána. Představoval jsem si zaujatého čtenáře, který není specialistou ani v astronomii, ba ani v přírodních vědách, a bylo mi jasné, že pokud je to čtenář zvídavý, tak ho ten text chytne.

Pak jsem zkusil druhou kapitolu (Mikrosvět), protože dnes už je zřejmé, že oba tyto extrémy – gigantický rozsáhlý vesmír a miniaturní svět částicové fyziky – jsou spolu intimně propojeny tak, že fakticky vytvářejí podivuhodně jednotný pohled na fyzikální svět. Tak jsem poznal, že autor ovládá i tuto látku stejně bravurně.

Pak už jsem začal číst rukopis tak, jak se má, tj. od úvodního pohledu zvenčí až po autorův realistický náhled na módní postmodernismus v závěru knihy. Téměř neustále jsem se tak dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.

Nepřehání ani nakladatelství Prostor, když v anotaci ke knize píše, že kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak humanitních věd.

Veverka nabízí ovšem nejen syntézu, ale vlastní originální teorii evolučních vrstev, která se týká jak vývoje anorganické přírody, tak života, tak lidské společnosti, tak i celého universa. Vrstvy na sebe navazují, ale každá je zároveň specifická. Přesto je v líčení jejich návaznosti autor schopen nabídnout obraz světa od elementárních částic a kvantové fyziky, až ke vzniku lidské kultury a globální civilizace.

Grygar sumarizuje na konci své předmluvy knihu takto: Pokud se mohu odvážit to posoudit, tak autor ve čtyřech hlavních částech svého impozantního díla (Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita) sleduje ústřední myšlenku, kterou si umínil sdělit veřejnosti, totiž že evoluce je svým vlastním tvůrcem. Přiznám se, že po svém počátečním váhání jsem celý rukopis četl jako vzrušující detektivku s otevřeným koncem, protože netuším – a myslím, že ani sám autor –, kdo je pachatelem.

I já jsem knihu četl jako filozoficko-vědeckou detektivku. Coby člověka v podstatě religiózního, kterému při výkladech vzniku a vývoje universa vadí zvratné zájmeno „se“, jež naznačuje, že „se“ něco děje samo od sebe, což občas slouží k vyloučení vyššího inteligentního záměru z našich úvah o Bytí, mě Veverkova teze, že „evoluce“ je svým vlastním tvůrcem že „se“ takříkajíc děje, iritovala.

Ale pak jsem si uvědomil to, co zmiňuje i Grygar, totiž že Veverka mluví o evoluci, která „se“ děje a je svým vlastním tvůrcem, tak, že po přečtení jeho díla si i zarytí ateisté budou nutně klást otázku, kdo je toho všeho vlastně „pachatelem“.

A co si myslíte vy? Diskuse (202 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Mirza Hadžič - Praha 5

Čtvrtek, 25.Dubna 2013, 15:28:27

Děkuji za tip, a nabízím vlastní ze stejné fyzikálně-filozofické (a teologické) domény: "Why Does the World Exist?" amerického filozofa Jima Holta. Zatím jen v angličtině.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Čtvrtek, 25.Dubna 2013, 18:42:23

Knížka vypadá velice lákavě. Jsem na ní zvědav.

Z toho letmého popisu, třeba teorie evolučních vrstev, se mi vybavil Deleuze & Guattari a jejich kniha Tisíc plošin a také Manuel de Landa a jeho A Thousand Years of Nonlinear History. Možná, že první dojem klame, ale mám pocit, že všichni tito pánové by si mohli rozumět.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 2.Května 2013, 19:19:13

Nezbytným protějškem a doplňkem evoluce (možná její součástí) je podle mého názoru revoluce. Vyskytuje se jak v přírodě, tak ve společnosti. Ba i u jednotlivců.
Zatímco evoluce stále trvá (nebo spíš tvoří), revoluce přichází jen čas od času. Zato dělá prudké a náhlé změny.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Evoluce je demokracie? Neděle, 30.Listopadu 2014, 14:03:0

Knihu samotnou jsem nečetl, nemohu se tedy k ní - a k jejím kvalitám - nijak kvalifikovaně vyjádřit.

Čirou shodou okolností jsem ale včera shlédl několik málo pasáží z pořadu "Hyde park", kde byl právě autor této knihy přítomen, a odpovídal na podněty a otázky diváků.

Základní tézí autora je zřejmě to, že evoluce "prostě" neustále znovu a znovu hledá, zkouší a testuje nové životní modely - ty které se osvědčily přijímá, ty které se ukázaly být neživotaschopnými ty odvrhuje, nechá zaniknout.

Až potud tedy v podstatě zcela standardní model. Ke skutečně zajímavému momentu došlo ale v tom okamžiku, kdy ze strany diváctva došla otázka, jestli ta současná civilizace není ve skutečnosti také jenom takovým přechodným modelem, respektive přímo slepou vývojovou větví - se vší její byrokracií, kdy je ze stranu státu lidem všechno normováno, nařizováno, předepisováno...

Veverka na to odpověděl tím způsobem, že naopak, že současná demokracie prý leží právě přesně v trendu evoluce, že přece jedna vláda se o něco pokouší, něco vytváří - a když se ukáže že to není dobré tak ji prostě v příštích volbách lid odvolí, a zkouší to zase vláda jiná. "Zatímco," dovozoval M. Veverka, "třeba v takové staré Číně bylo nutno čekat celá staletí, než daná dynastie vymře!"

Vypadá to napohled přesvědčivě, není-liž pravda? Je nesporné, že v politickém systému parlamentní demokracie je možno vyměnit vládu - co tedy hovoří proti závěru, že právě a jedině tato demokracie je definitivním vyvrcholením celé evoluce lidstva?

Neodpovězena ovšem zůstala jedna - jakkoli napohled nepatrná - otázka: a není to ve všech těchto "demokraciích" nakonec tak, že ta nově zvolená vláda se od té staré v n i č e m p o d s t a t n é m neliší?!...

Že sice samotnou státní správu vykonává poněkud jiným způsobem - ale že ve ve svém akčním rádiu stejně tak omezená a uzavřená uprostřed objektivních daností, nad kterými nemá žádnou reálnou moc? Není to snad ve skutečnosti tak, že tyto - prý natolik různé vlády - se ve skutečnosti točí v tom stále stejném kruhu?

Jinak řečeno: kde je v tom neustálém střídání (umírněně) levicových a občansky pravicových vlád - kde je tady dána nějaká opravdu s y s t é m o v á alternativa? Opravdu má být celý chod evoluce, toto neustálé hledání nových f o r e m existence lidstva, opravdu má být vyčerpán jenom tím, že je možno jednu v l á d u vyměnit jinou, pouze poněkud jinak politicky zbarvenou?

Vůbec jsem měl takový pocit - i z toho mála co jsem z pořadu zahlédl - že pan Veverka tu velice velkoryse promíchává zcela rozdílné stupně a sféry obecnosti, že od evoluce skáče k bezprostředním danostem právě jsoucího okamžiku a naopak.

V každém případě je možno konstatovat: evoluce je opravdu více, nežli politika. To že si lidé nějakou svou politickou formu opatří honosným názvem "demokracie", s tím luxusem že v ní mohou vyměnit vládu, to ještě pro samotnou evoluci neznamená naprosto nic.

V prvé řadě to pro ni neznamená či znamenat nemusí, že se jedná o skutečně optimální způsob existence člověka a lidstva. A to je právě ten zásadní rozdíl v optice: evoluce se nezabývá politikou; evoluce se zabývá samotnou existencí člověka v jeho světě. A to je opravdu něco zcela podstatně jiného.

Jestli je kapitalismus s parlamentární politickou formou na této planetě opravdu "na všechny časy a nikdy jinak" - tak to nám musí ukázat a rozhodnout až samotná evoluce. Protože ta je - naštěstí - ve svém konání stejně "slepá" a neúplatná jako sama Spravedlnost.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Genialita po česku Čtvrtek, 16.Května 2019, 16:01:35

Po pěti letech se vracím opět k tomuto tématu. A to sice poté, kdy jsem tuto knihu sám přečetl. V každém případě je jisté: tato kniha skutečně stojí za přečtení; a stojí za (velmi podrobné) okomentování.

Musím přiznat, že jsem byl nemálo skeptický, když jsem četl všechny ty nadšené recenze o ní. Že bychom skutečně v tom našem malém, leckdy o sobě samém pochybujícím národě měli nějakého neznámého génia, kterého by nám mohl závidět celý svět? (A má skepse ještě poněkud vzrostla, když ji vychválil Jiří Grygar.) Na straně druhé mě přinutilo k určitému zamyšlení, když ji velmi pozitivně ohodnotil i pan Karen - a zároveň podrobněji vylíčil, v čem spočívá její jádro, totiž v pochopení evoluce jakožto kontinuálně se vyvíjejícího komplexního systému, od jeho prvotních fyzikálních forem až k těm formám nejvyšším, spojeným s existencí lidstva, to jest rozumných bytostí. Ale i pak ve mně zůstala určitá skepse, že i v tom případě se bude nejspíše jednat jenom o slabý odvar z Hegela; který už svého času učinil totéž, ovšem na krajně vysoké filozofické úrovni.

Takže teď, po přečtení onoho díla, je možno konstatovat tolik: s udělením titulu "český génius" by bylo záhodno být přece jenom trochu zdrženlivější. Moment či vlastnost geniality bývá tradičně spojována se schopností vytvářet nové, přelomové myšlenkové koncepce - a něco takového bychom v této knize opravdu hledali marně. A kdybychom chtěli být opravdu škodolibí, mohli bychom možná dokonce prohlásit, že v ní nakonec není k nalezení nic, co by nebylo možno tak či onak vyčíst na Wikipedii.

Ovšem - o něco takového (totiž vytváření nových idejí) autorovi vůbec nešlo. A on dokonce sám uvádí, že není zdaleka tím prvním, kdo by napsal dějiny vesmíru v uvedeném stylu a smyslu. Jeho záměrem bylo napsat ryze popularizační dílo, které má širokému (ovšem přece jenom trochu vzdělanějšímu) publiku zprostředkovat výsledky současných věd, a to na pozadí uceleného konceptu evoluce celého vesmíru, od jeho nejnižších až k jeho nejvyšším formám. A na tomto jeho záměru je nutno jeho dílo měřit.

V tomto ohledu je nutno uznat: jedná se skutečně o dílo vynikající. Nečetl jsem knihy jeho předchůdců píšící na totéž téma, nemohu tedy srovnávat; ale v každém případě Veverkův příběh vesmíru fascinuje na jedné straně svou všezahrnující obsáhlostí, svou vědeckou exaktností, a na straně druhé zároveň svou sdělností, přirozenou (relativně) formou svého podání. Sice i tak není nijak snadnou záležitostí tuto knihu číst, přes všechnu snahu autora o populární výklad; ale to je dáno samým předmětem věci, jedná se skutečně o vědu na její nejaktuálnější úrovni, a tam není možno se vyhnout používání specifických odborných termínů (naštěstí je na konci knihy docela kvalitní slovníček cizích výrazů). Navíc je to kniha faktograficky velice hutná, to je dáno šíří jejího záběru; mnohdy každá jedna další věta přináší zcela nový poznatek.

Jedno je na této knize obzvláště jedinečné: opravdu bych nevěřil, že se po Hegelovi může ještě dnes (v době vyslovené exploze vědeckých poznatků!) nalézt někdo, kdo by dokázal v jednom jediném díle shrnout poznatky všech dílčích věd, od fyziky a mechaniky přes kosmologii, chemii, biologii a teorii systémů, a přitom to všechno ještě spojit v jeden jediný organický, vnitřně provázaný a společnou ideou nesený celek! A přece M. Veverka právě tohle dokázal; a v daném smyslu by skutečně téměř bylo možno hovořit o počinu až přímo geniálním.

Veverka jakožto autor se vyznačuje především třemi výjimečnými vlastnostmi respektive kvalitami:

- až neuvěřitelně encyklopedickými znalostmi (ovšem, není možno vědět kolik z toho prostě převzal od svých zmíněných předchůdců)

- extrémní precizností svého myšlení (v celé obsáhlé knize jsem objevil snad jenom tři ryze faktografické chyby)

- a především naprosto jedinečným citem pro systém. Pro celek. Pro to, že tento svět není jenom nějakou víceméně nahodilou skládkou jednotlivých věcí, nýbrž že každá z těchto věcí tvoří určitou entitu, která má svůj vlastní základ, jádro své vlastní existence, a veškeré její části jsou tím či oním způsobem řízeny, ovládány, dirigovány tímto jádrem. A že navíc i celý svět je sám jedním jediným kontinuem, také takovým "systémem", který má své centrum, a pak celou řadu subsystémů, které jsou ale s tím centrem spojeny v jeden jediný provázaný, dynamický funkční celek.

Takto vyzrálý cit pro "systém" má jenom velice málo lidí. Přirozeně fungující lidská mysl na věci hledí především diskrétně, vidí je jako jednotlivé věci, které mají ty či ony - zjevné - vlastnosti. Ale dokázat všechny ty jednotlivé věci pochopit jako součásti jedné společné, vyšší skutečnosti, která tím společným propojením vytváří zcela novou kvalitu - jak řečeno takovouto schopnost má jen málokdo, a je nutno si ji teprve dlouhodobým úsilím vypěstovat.

Především v souvislosti se znovu se opakujícími diskusemi v rámci levice o tom, zda demokratická společnost je či není "systém" - tedy o tom zda je skutečně "demokratická", to jest otevřená, anebo jestli je ve skutečnosti determinovaná základními systémovými určeními kapitalismu - je krajně užitečné přečíst si Veverkovu kapitolu o systémech, kde v souvislosti se systémy politickými naprosto jednoznačně konstatuje, že o tom, do jaké míry je možno tyto systémy řídit a měnit politicky, rozhoduje výhradně systém sám; a nikoli lidé, domnívající se že oni ho řídí svou vlastní vůlí. Veverka píše doslova, že všichni ti prezidenti a předsedové vlády na systému, který je vnitřně stabilní, nemohou fakticky změnit vůbec nic. Veverka sice v této souvislosti neříká výslovně, že ani samotné parlamenty (demokratické) nemohou stejně tak na fungování (vnitřně stabilního) systému změnit nic opravdu podstatného; ale to už samo vyplývá z logiky celé věci.

Jinak řečeno: Veverka jasně vidí, že primární je vždycky samotný "systém", jakožto komplex reálných entit. A že sami lidé jsou jenom součástí toho systému, a vlastně se s ním jenom "vezou". Veverka jde dokonce tak daleko, že postuluje, že tento systém sám produkuje cíle a účely, podle kterých se pak lidé řídí. Jinak řečeno: lidé se domnívají že si autonomně určují své vlastní cíle, svá vlastní přání; ale ve skutečnosti je to sám "systém", který jim do jejich myslí tyto cíle implantuje, ve shodě se svou vlastní podstatou. Takovéto pojetí se už velice blíží Hegelově "lsti rozumu". (Mimochodem, k tomu srovnání Veverky s Hegelem se budeme ještě vícekrát vracet.)

Ještě jeden charakteristický rys Veverkova konceptu je nutno obzvláště vyzdvihnout: nejvlastnějším jádrem celého jeho "velkého příběhu" evoluce vesmíru je princip s p o n t á n n í s a m o o r g a n i z a c e. Veverka striktně popírá, že by se jak na vzniku, tak na dalším vývoji vesmíru podílely nějaké nadpřirozené faktory. Naopak, on dokládá s jedinečnou přesvědčivostí, že jak vznik tak celý další vývoj vesmíru probíhaly na základě zcela přirozených (fyzikálních a jiných) procesů a zákonitostí, kdy částice elementárnější se sdružovaly v celky stále vyšší a komplexnější, až na konci toho vývoje stojí sama inteligentní forma života.

Závěrem je tedy možno konstatovat, že tato kniha českého autora M. Veverky je skutečně jedinečným dílem, které v relativně přístupné formě čtenáře v dokonale kompaktní formě seznamuje s veškerou sumou současného racionálně-vědeckého poznání o tom, co je náš svět, odkud vzešel a jakým způsobem se nadále vyvíjí. Z této knihy by se vlastně musela dělat povinná státní maturita; a ten stát který by takovouto maturitu zavedl by si mohl být jistý, že bude mít inteligentní, vědoucí, znalé občany, kteří budou mít v každém případě správné základní vědomí o světě a jeho procesech, a kteří se nenechají snadno svést a oklamat nějakými "alternativními pravdami", ať už jakékoli provenience.

---------------------------------------

Tolik je tedy možno k Veverkově knize konstatovat, pokud ji hodnotíme z hlediska obecného vědění, obecného poznání. Příště se podíváme na to, jak její hodnocení dopadne, když na ni přiložíme měřítka poněkud náročnější.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Lesk a bída exaktních věd Pátek, 17.Května 2019, 13:33:9

Filozof Sokrates svého času vyprávěl o tom, jak byl zprvu nadšený, když četl knihu jednoho z prvních velkých řeckých filozofů, Anaximandra. Neboť získal pocit, že zde konečně někdo dokázal celý svět uchopit jako "rozumný" (to jest: smysluplný). Ale v druhé části knihy byl pak Sokrates hluboce zklamán, neboť to co napřed vypadalo jako "Velký příběh" světa a jeho vývoje, se nakonec ukázalo být docela prachobyčejnou přírodovědou.

Kdyby Sokrates měl příležitost přečíst knihu M. Veverky o evoluci - sotva by ji asi mohl charakterizovat nějakým jiným způsobem. I Veverkův evoluční epos napřed slibuje být velkým, strhujícím příběhem celého vesmíru, od okamžiku jeho zrození z chaosu až po jeho nejvyšší, nejvyspělejší formy; aby se tento počáteční "Velký příběh" postupně čím dál tím více zvrhával v docela obyčejnou fyziku. A to, aniž by si to jeho vypravěč sám zřejmě vůbec dokázal jakkoli uvědomit.

Veverkova kniha slibuje být Velkým příběhem celého vesmíru; ale ve skutečnosti je jenom příběhem jeho jednotlivých, ryze fyzikálních částic. A různých uskupení těchto částic.

Proto je největší síla jeho vyprávění právě na samotném počátku všeho dění - když líčí jak se náš vesmír zrodil z předchozího, singulárně-chaotického stavu. Veverka ukazuje s krajní přesvědčivostí, že se tento náš materiální, strukturovaný svět mohl zrodit, a také zrodil "sám ze sebe", že k tomu nemuselo být zapotřebí žádné externí, mystické síly. S až nemilosrdnou vědeckou střízlivostí konstatuje, že tam, kde různá náboženství hledají tvůrčí akt nějakého Boha-Stvořitele, že tam naprosto postačí tak naprosto banální fyzikální proces, jako je - pokles teploty!!

Neboť jakmile poklesne teplota toho výchozího chaosu pod určitou hranici, ty elementární částice které předtím - v důsledku své extrémní žhavosti a rychlosti - nebyly schopny navzájem vcházet do stabilních spojení, toto učiní okamžitě a samovolně, jakmile k tomu dostanou příležitost. Tedy - když poklesne teplota. A spolu s dalším poklesem teploty pak vznikají vazby další a další, a částice nové a komplexnější. A tento proces nárůstu komplexity pak pokračuje dále, stejně tak samovolně, po celou další cestu evoluce. Nyní už evoluce v užším slova smyslu - tedy evoluce biologické, a posléze antropogenní.

Potud tedy dobře; jenže jak už řečeno, čím výše na této linii k vyspělejším, komplexnějším, inteligentnějším procesům, strukturám a entitám - tím rychleji to Veverkovo vyprávění ztrácí dech. Tím méně je schopno opravdu pojmout, pochopit, vysvětlit to, o co se tu vlastně jedná.

Totiž: Veverka je si samozřejmě plně vědom toho, že v průběhu této evoluce vznikají nové, "emergentní" kvality. Které není možno bezezbytku vysvětlit vývojovým stupněm nižším. Že tedy například biologické procesy není možno bezezbytku vysvětlit metodami chemické analýzy. On samozřejmě ví - a sám cituje Aristotela - že "celek je více nežli suma jeho částí".

Veverka jde v tomto směru dokonce tak daleko, že ve své kapitole o redukcionismu (jedna z nejcennějších kapitol celého jeho díla) sám kritizuje omezenost, redukcionismus exaktních věd(!!), které mají tendenci tyto vysoce komplexní útvary a entity redukovat jenom na různé vědecké, fyzikální anebo matematické modely. On tedy naprosto přesně ví o nebezpečí tohoto redukcionismu ze strany exaktních věd - ale přitom sám celou tu dobu provádí a praktikuje přesně takovýto redukcionismus!! Je to skutečně nepochopitelné.

Veverka v jednu chvíli uvádí dokonce příměr se stavbou katedrály - že ten redukcionista v tomto úchvatném díle nedokáže spatřit nic více, nežli jenom hromadu určitým způsobem na sebe postavených kamenů. Veverka tedy takovýto přístup naprosto zavrhuje - a přitom si zřejmě vůbec neuvědomuje, že on nakonec celou tu dobu dělá přesně to samé, že jenom posouvá jednotlivé "kameny", jednotlivé části jsoucího světa sem a tam, a analyzuje jejich vzájemné vztahy a vazby. Tady je skutečně možno pouze konstatovat naprostou neschopnost "spatřit břevno v oku vlastním".

Kámen úrazu u Veverky je právě v tom, že on celou tu svou linii počíná jenom těmi jednotlivými (elementárními) částicemi. (Jak zcela jiný je možný zvolit počátek, si blíže osvětlíme někdy příště.) Důsledek: všechno další - a tedy i všechny ty vyšší "emergentní kvality" - pak pro něho principiálně nemůže být ničím jiným (a ničím vyšším), nežli jenom u r č i t ý m způsobem uspořádané atomy. A tak jsou chemické prvky (ovšem) jenom soubory určitým způsobem uspořádaných atomů; ale pak stejně tak i samotná o r g a n i c k á hmota nemůže být ničím jiným, nežli zase a opět jenom shlukem, souborem (strukturovaným) atomů. A tak nakonec i samotné organismy, živoucí tvorové, sám člověk a lidská společnost nakonec nemohou být ničím více, nežli jenom důsledkem pohybu, vzájemného spojování a u r č i t é h o způsobu strukturování těchto výchozích elementárních částic!!

Ne že by Veverka - v čistě objektivním smyslu - neměl pravdu. Samozřejmě že všechno to z čeho se skládá náš svět se nějakým způsobem vytvořilo právě tímto o sobě spontánním procesem, řetězením a narůstající komplexitou oněch výchozích elementů. Stejně jako ta katedrála samozřejmě ve své m a t e r i á l n í podobě nevznikne nijak jinak, nežli že se na sebe určitým způsobem navrství ty kameny, z nichž sestává.

Jak chudičký, jak nicotný je ten Veverkův "Velký příběh" vesmíru se naprosto zřetelně ukazuje v tom okamžiku, kdo on ve svém líčení procesu (a progresu) evoluce dospěje - přes stupeň fyzikálně-mechanický, organický, biologický až ke světu lidskému, tedy ke sféře humánně-kulturní. Kdy tedy přesně v tom okamžiku, kdy on předestře a rozvine celý svůj strom evoluce, a kdy by se tedy očekávalo že teď, na tom nejvyšším stupni celého vývoje, se začnou sklízet velkolepé plody tohoto stromu - v tom samém okamžiku Veverka tuto svou linii výkladu končí, a vrací se zpět k ryze fyzikálnímu faktoru singularity!! A to jediné, co dokáže o tom nejvyšším vývojovém stupni celé evoluce konstatovat, je to, že "supermozek globalizující se civilizace je nejvyšší nám známou formou života". Což je ovšem dozajista opět pravda; je to ovšem pravda natolik extrémně banální, že je s podivem jak někdo může s vážnou tváří takovýmto způsobem "definovat" všechno to, co tvoří komplex lidského ducha a lidské kultury.

STARÁ A NOVÁ ŘEČ

To paradoxní, až téměř groteskní na celé věci je, že Veverka sám podává vysvětlení, v čem vězí zásadní omezení jeho celého konceptu. Ve své zmíněné kapitole o redukcionismu totiž uvádí, že se v daných souvislostech používá příměr o "staré řeči" a "nové řeči". Když se tedy projevovala snaha například fenomény kvantové fyziky popisovat a analyzovat za pomoci pojmů newtonovské mechaniky. Tím pak nevyhnutelně dochází k tomu redukcionismu, že ta specifická nová kvalita (kvantové mechaniky) se do těch starých pojmů newtonovské mechaniky vůbec "nevejde", nemůže jimi být adekvátně uchopena ani vyjádřena.

Mohlo by se zdát, že tento příměr se "starou a novou řečí" právě na Veverku v žádném případě nemůže platit: ten přece naopak důsledně používá terminologii těch nejmodernějších věd, v jeho výkladech se to jenom hemží pojmy jako "autopoíéze", "informační tok", "hypercyklické zřetězení", "negentropie" atd.atd.

Ano, to je sice pravda, to všechno jsou velice "moderní" pojmy. Jenže s y s t é m o v ě, vývojově jsou to nicméně všechno pojmy "staré řeči". Obecně řečeno, nakonec jsou to všechno pojmy z oblasti fyziky. Kdy tedy Veverka nakonec vůbec nemůže jinak, nežli i ty nejvyšší, nejkomplexnější produkty, entity lidské civilizace, lidského ducha a lidské kultury znovu a znovu doslova srážet dolů, na víceméně m e c h a n i c k o u úroveň ryze fyzikálního pojímání veškerého bytí. Ten slíbený "Velký příběh vesmíru" se nám tu nakonec scvrkává do obsahově velice chudičkého příběhu vposledku ryze fyzikálních entit. Které se sice nějakým způsobem vyvíjejí, ale nikdo neví, nikdo nemůže říci odkud kam, a proč vlastně vůbec.

--------------------------------------

Takže tolik tedy pro tuto chvíli k tomu Veverkově "Velkému příběhu". To co je na něm nakonec to nejcennější je to, že dokonale ukazuje nepřekročitelné meze a limity současných "moderních" exaktních věd. Ukazuje, že prostředky tohoto vědeckého zkoumání principiálně není možné dosáhnout nic víc, nežli jenom zkoumat ryze fyzikální, respektive systémově-strukturální stránku jsoucího světa; ale všechno co leží za těmito fyzikálními analýzami a jejich abstraktním pojmoslovím se zcela vymyká jejich dosahu, možnostem jejich chápání.

A proto byl Sokrates tak hořce zklamán, když se Anaxagorův slibovaný "Velký příběh" rozumného světa ukázal být nakonec pouhou přírodovědou; a proto i my jsme nakonec natolik zklamání "Evolucí" M. Veverky, protože i ona nám neukazuje nic více, nežli jenom čistě mechanickou stránku našeho veškerého bytí a žití.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 17.Května 2019, 13:54:48

Snad by se mohlo zdát, že tento odsudek exaktních, přírodovědných věd je přespříliš přísný. Že tyto vědy přece ze samotné své podstaty nemohou, a tedy ani nechtějí nic více, nežli popsat a analyzovat ty ryze přírodní procesy.

Pokud by tomu takto bylo - pak by ovšem bylo všechno v naprostém pořádku. Kdyby ty současné exaktní vědy už předem naprosto otevřeně přiznaly a prohlásily: Ano, naše možnosti a schopnosti nesahají nikam dále, nežli jenom k popisu a analýze těch či oněch m e c h a n i s m ů přírodních a jiných procesů; ale zkoumání toho, jaká je konečná podstata všech těchto fenoménů, jaká je podstata samotného světa, odkud se to všechno vzalo a kam to všechno směřuje - takové zkoumání už musíme přenechat jiným, kompetentnějším!

Jenže ve skutečnosti je stav věcí přesně opačný: jsou to právě tyto moderní exaktní vědy, které si uzurpují nárok s konečnou platností vykládat jsoucí svět, uzavřít ho do svěracích kazajek svých abstraktních pojmů a modelů, a které všechny kvalitativně vyšší, obsáhlejší a komplexnější výklady odsouvají jenom do okrajové sféry jakéhosi nevědeckého filozofování či přímo fantazírování.

Tyto "exaktní vědy" tímto svým nárokem doslova okupují celý náš živoucí svět; a je na čase, abychom si toto nebezpečí plně uvědomili.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 17.Května 2019, 14:03:33

Skutečně velkolepý příběh vesmíru by mohl vypadat třeba nějak podobně jako toto:
"Na počátku své cesty mne Hospodin zplodil, před všemi svými činy, před časem. Od věků jsem byla ustavena, od počátku, dříve než začal svět. Než vznikly propasti, zrodila jsem se, než vodou naplněny byly prameny. Předtím než byly hory zapuštěny, dříve než pahorky jsem se zrodila; ještě než učinil zemi a vše kolem, dříve než světa první prach. Byla jsem při tom, když nebesa chystal, když nad propastí obzor vyměřil, oblaka když ve výšinách zavěšoval, propastné prameny když vytryskly. Byla jsem tam, když oceán spoutal, na jeho rozkaz vody poslechly! Základy země když vyměřoval, po jeho boku věrně stála jsem. Zůstávám jeho rozkoší den za dnem, svým hrám se před ním stále oddávám. Na jeho zemi, na světě si hraji, lidští synové jsou mojí rozkoší! Proto, synové, poslyšte mne: Šťastní jsou ti, kdo drží se mých cest! Slyšte poučení, a naberte moudrost, nebuďte ke mně lhostejní! Šťastný je člověk, který mi naslouchá, kdo v mých branách denně bdí, kdo čeká u mých veřejí! Kdo mne nalezl, nalezl život, dosáhne zalíbení u Hospodina. Kdo však mě míjí, škodí své vlastní duši, kdo mě nenávidí, oddal se smrti."
(Přísloví 8, 22 -36)

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 17.Května 2019, 15:06:26

"Kdyby ty současné exaktní vědy už předem naprosto otevřeně přiznaly a prohlásily: Ano, naše možnosti a schopnosti nesahají nikam dále, nežli jenom k popisu a analýze těch či oněch m e c h a n i s m ů přírodních a jiných procesů; ale zkoumání toho, jaká je konečná podstata všech těchto fenoménů, jaká je podstata samotného světa, odkud se to všechno vzalo a kam to všechno směřuje - takové zkoumání už musíme přenechat jiným, kompetentnějším!"
Myslím, pane Poláčku, že exaktní věda si je vědoma svých omezení.
Pokud opravdu toužíte odhalit podstatu všech fenoménů, podstatu samotného světa a jeho směřování, vyslechněte paní Hájkovou a vydejte svou mysl tomu, kdo je k udílení tohoto poznání jako jediný plně kompetentní - Bohu. A to zcela bez výhrad.
Jinak konečného odhalení všech mystérií nedosáhnete a budete věčně zklamáván.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vesmírná moudrost Sobota, 18.Května 2019, 14:06:52

Což o to, paní Hájková, v daném smyslu není důvodu proti tomu (staro)biblickému textu protestovat, základ věci je tu skutečně zachycen značně správně.

Já se k tomu (prvo)počátku světa ale stejně ještě vrátím, a to opakovaně, tady skutečně leží klíč ke všemu dalšímu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 18.Května 2019, 14:31:45

Paní Zemanová, raději snad se svými úsudky (a odsudky) počkejte, nežli podrobněji rozeberu, jakým - jiným - způsobem je také možno pojímat počátek světa a všech jeho věcí.

Ale: to že současné exaktní vědy netvrdí, že jsou to právě ony kdo mají patent na veškeré poznání, tak tohle Vám skutečně neberu.

Samozřejmě, ony to nečiní explicitně, a samozřejmě k jejich arzenálu patří i právě to tvrzení, že něco takového jako "konečná podstata" vesmíru a světa vůbec neexistuje. Ale ty exaktní vědy tento svůj nárok na absolutní nadřazenost vlastního poznání dnes a denně deklarují v praxi, tím že jako jediné legitimní poznání označují právě to jejich vlastní: tedy co je možno zcela exaktně změřit, spočítat a matematicky vymodelovat.

A já musím ještě jednou zmínit ten paradox, že sám Veverka - který důsledně používá právě těchto metod exaktních věd - na straně druhé zcela principiálně k r i t i z u j e právě toto jejich přehnané sebevědomí, jejich redukcionismus kterým chtějí všechno jsoucí převést jenom na jejich vlastní metr. Veverka - to je nutno přiznat - má přece jenom do jisté míry vyvinutý cit pro celek, dokonce jednou zmiňuje (a to evidentně bez kritického podtónu) h o l i s t i c k o u dimenzi světa. A co víc, v závěru své knihy uznává i to, že "hlubokým pravdám života" může být mnohem blíže třeba i náboženská víra, nežli ty suchopárné vývody novodobých exaktních věd. - To ostatně velice úzce souvisí s tématem, které chci zmínit hned jako příští.

Je to - opakuji ještě jednou - až neuvěřitelný paradox u Veverky, kdy zcela zásadně kritizuje to, co na druhé straně on sám celou tu dobu praktikuje. Někdy to vypadá, jako by tu byly přítomny dvě zcela rozdílné osoby. Anebo jako by Veverka sám trpěl jakýmsi podivným rozštěpením osobnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Linearita a nelinearita; otázka determinismu a svobody Sobota, 18.Května 2019, 14:54:42

Totiž: Veverka sám je evidentně toho názoru, že on se z toho redukcionismu současných exaktních věd vysvobodil tím, že chápe evoluční vývoj jako nikoli lineárně determinovaný, nýbrž jakožto nelineární proces. Kdy tedy v průběhu toho procesu znovu a znovu vznikají ty nové "emergentní" kvality, které jako takové nejsou (plně) vysvětlitelné, a tedy ani determinovatelné stavem předchozím. Jinak řečeno: Veverka tyto nové kvality považuje za vnitřně - alespoň do určité míry - svobodné.

Tady ale Veverka podléhá značnému sebeklamu. Za prvé - to že namísto pojmu "lineární" začne používat pojem "nelineární" (případně "dynamický", "otevřený", atd. systém), to celou věc ještě neudělá principiálně lepší.

Ten základní problém je totiž někde zcela jinde. Už Hegel znovu a znovu kritizoval exaktní vědy jeho doby ne snad za to, že by docházely ke špatným, nesprávným výsledkům - nýbrž v prvé řadě pro jejich principiální a b s t r a k t n o s t.

Pozitivní, exaktní vědy sice dospívají k určitým výsledkům svého zkoumání, které jsou jako takové správné; ale vposledku jsou zcela bezobsažné. Je to vposledku čirá faktografie; suma jednotlivých dat, jednotlivých poznatků, které ale nejsou schopny vykročit z této říše jednotlivin, a nejsou schopny pokročit ke vnímání celku. A tedy ke vnímání, k pochopení vlastního pohybu, vývoje a směřování toho celku. "Jenom celek je pravdivý," byla jedna z centrálních tézí Hegela.

A Veverka - i když zřejmě sám cílí někam výš, nakonec i on zůstává plně v zajetí té abstrakce. Abstraktních pojmů, které sice nějakým způsobem exaktně p o p i s u j í bezprostředně jsoucí skutečnost; ale které žádným způsobem nedokáží postihnout jejich hlubší souvislost a význam.

-------------------------------

Mimochodem, naprosto názorný příklad hluboké propasti mezi Veverkovým vlastním nárokem, a mezi reálnými možnostmi jím zvolené metody výkladu světa je jeho definice svobody.

Jak už řečeno Veverka je přesvědčen, že evoluční procesy nejsou zcela determinované; na vyšších stupních vývoje vznikají prostory pro nelineární, nedeterminované procesy a volní akty.

Ovšem, v rámci svého způsobu podání evoluce tuto "svobodu" nedokáže definovat žádným jiným způsobem, nežli že prý se jedná o "nárůst variety"!! Jinak řečeno, že se zde otevírá širší možnost výběru.

I kdybychom teď ponechali stranou samu problematičnost jeho pojetí determinace, v každém případě ta jeho definice "svobody" je už na první pohled až otřesně abstraktní, prázdná, bezobsažná, nesdělující naprosto nic o vnitřní kvalitě pravé (lidské) svobody. Ale Veverka prostě nemůže jinak; jak už vysvětleno, on i ta nejvyšší, nejvyspělejší vývojová stadia líčí a pojímá "starou řečí" - tedy právě řečí klasických exaktních věd. Je to jako kdyby chtěl nabírat ne vodu, ale víno cedníkem - na jeho hrubém rastru mu zůstane vězet nanejvýš několik kapek toho ušlechtilého moku, tam kde on sám ho chtěl získat celý.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Evoluce - příběh pro koho? Sobota, 18.Května 2019, 15:07:5

Když se vypráví nějaký příběh, pak vždy záleží ne pouze na tom příběhu samotném, ale stejně tak na tom, komu vlastně se tento příběh vypráví. Tedy na tom, komu co má - a může - sdělit.

Ten příběh striktně vědecky pojaté evoluce - kdyby byl vyprávěn robotům, pak by vlastně bylo všechno v naprostém pořádku. Po jeho dovyprávění by tito roboti mohli uznale pokývat svými plechovými hlavami, s tím že to všechno je skutečně naprostá pravda. Že veškerý vývoj, veškerá evoluce je nakonec jenom pohybem a vzájemným řetězením materiálních, elementárních částic, a to sice striktně podle předem daných algoritmů.

Jenže - tento příběh není vyprávěn robotům, nýbrž člověku. A tak není možno obejít otázku, co vlastně takovýto v posledku ryze m e c h a n i c k ý příběh tomuto člověku vlastně může sdělit o jeho vlastní podstatě, o jeho hodnotě, o počátku, ale i cíli jeho cesty, jeho přítomnosti na tomto světě.

A tady jsme zase u toho stále stejného problému: tím že Veverka celý svůj příběh počíná u neživých, elementárních částic (a ničeho jiného), pak tento příběh nikdy nemůže být ničím jiným, nežli pouhým pohybem hmoty. Hmoty, která sice v průběhu svého vývoje nabývá komplexnějších forem; ale vposledku to zůstává stále jenom mrtvá, neživotná hmota.

Veverka totiž nedokáže ten svůj příběh vyprávět "od konce" - totiž z perspektivy právě těch nejvyšších, nejvyspělejších forem bytí, tedy z hlediska člověka, z perspektivy lidského ducha, lidské duše. A proto nakonec celý tento o sobě strhující příběh evoluce veškerého bytí znovu a znovu sráží dolů, na mechanickou úroveň oněch robotů.

Jiří Karen - Opava

De Chardin Neděle, 19.Května 2019, 09:44:40

Pane Poláčku, možná by se Vám mohlo zamlouvat dílo Teilherda de Chardin

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_Teilhard_de_Chardin

Že by smysl evoluce mohl být v tom (opět?) "vytvořit/probudit/zvědomit Boha"?

Je zřejmé, že současný svět nemůže mít s božím záměrem, vůlí či racionalitou nic společného (např. proč existuje prédatorská nutnost života zabít jiný život? proč nerostou predátorům na hřebetě solární panely? :))

Nemůže být ten evoluční vývojový potenciál jistým klíčem? Tím pádem by se tam vešel "vědecky poznatelný nárůst komplexity" ,"aktvní role života/člověka" i "vyšší smysl".

Zkuste Teilherda, je to hodně zajímavé :)

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 19.Května 2019, 10:11:49

Vědcům a zastáncům vědy se často vyčítá nedostatek pokory a vědomí nedostatečnosti racionálního východiska při výkladu světa.
Ale netrpí absencí vědomí nedostatečnosti lidských možností každý, kdo se chce pustit do výkladu o vlastní podstatě člověka, o jeho hodnotě, o počátku, ale i cíli jeho cesty, jeho přítomnosti na tomto světě?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 19.Května 2019, 11:41:22

Trochu trpělivosti, pane Karene; k tomu "Bohu", ke smyslu (možném) věcí, k teleologii -k tomu všemu se ještě dostanu. Ale všechno popořadě, musím napřed ještě rozebrat určité dílčí aspekty celého toho konceptu "Big history".

Obdobně paní Zemanová: bude lepší vyčkat až zde předestřu ten alternativní model (k tomu scientistickému); pak bude možno daleko konkrétněji diskutovat o tom, co z oněch argumentů může jít na konto lidské nedostatečnosti, a co z toho je přece jenom možno právem pokládat za logicky značně konzistentní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Co chybí v evoluci? Neděle, 19.Května 2019, 13:03:20

To Veverkovo znázornění evolučního procesu se zdá být skutečně dokonalým. Především ten počátek - jak už jsem uvedl, je to naprosto přesvědčivé, exaktně vědecké reprodukování těch ryze fyzikálních procesů, kterými se - a to naprosto samovolně - náš strukturovaný svět vynořil ze světa chaosu, a to tím že při poklesu teploty se začaly spontánně spojovat prvotní elementární částice v komplexnější struktury a celky.

Na to pak navazuje celé další Veverkovo líčení následného procesu evoluce - v zásadě už na tom samotném počátku je dáno a vyřčeno všechno další, vždy se jedná o to samé: určité entity se spojují, a tím vytvářejí komplexnější struktury. Nic víc v tom není. Je to všechno nakonec až neuvěřitelně jednoduché, celá ta evoluce.

Pokud se nám takovéto pojetí našeho světa a jeho vývoje snad zdá přece jenom až příliš jednoduché, ne-li přímo triviální, pak musíme odhalit, co v tom Veverkově konceptu evoluce chybí. Může se to zdá být překvapivé - ale ve skutečnosti tam chybí právě počátek. A protože tam není počátek, tak tam vposledku není ani konec. A nakonec tam vlastně chybí i samotný střed.

Podívejme se tedy znovu na ten počátek všeho dění. Podle Veverky náš svět vznikl ochlazením předchozího, chaotického stavu hmoty. Tento výklad je sám o sobě velmi pozitivní a uznáníhodný; je totiž stále ještě mnoho lidí, kteří věří tomu, že náš vesmír vznikl "z ničeho". Veverka - vedený nejnovějšími poznatky fyzikálních věd - samozřejmě ví, že toto je nesmysl; náš vesmír nevznikl z ničeho, nýbrž jenom transformací něčeho, co tu bylo předtím.

Takže tedy: z chaosu. Náš strukturovaný svět vznikl z předchozího světa chaosu, který byl tak žhavý, že žádné trvalé struktury nemohl vytvářet.

Zdálo by se, že toto vysvětlení je naprosto konečné, že není nic, co by k němu bylo ještě zapotřebí (respektive možno) dodat.

Veverka ovšem nestaví jednu zcela zásadní, i když napohled možná tak trochu dětskou otázku: "A z čeho vznikl chaos?!"

Veverka nám počátek vesmíru ve skutečnosti vysvětluje takto: náš vesmír je strukturovaný chaos; a chaos zase není ničím jiným, nežli nestrukturovaný vesmír! Máme tu tedy dokonalou klasickou tautologii: A je definováno prostřednictvím B, a B zase prostřednictvím A!

Zkrátka: ten vědecky naprosto exaktní popis vzniku vesmíru ve skutečnosti nevysvětluje naprosto a vůbec nic. Je tu pouze popsán m e c h a n i s m u s toho, j a k tento náš vesmír vznikl; ale není tu naprosto žádné vysvětlení toho, co je prapůvodním zdrojem, a prapůvodním impulsem toho všeho, z čeho vůbec vznikla ta substance, která je základem jak strukturovaného, tak i nestrukturovaného (chaotického) světa. Takže tam, kde jsme se domnívali mít naprosto jasný, jednoznačný začátek, ve skutečnosti nemáme naprosto nic.

A protože chybí začátek - chybí i konec. Když se neví z čeho - vposledku - náš vesmír vznikl a z jakých příčin, pak se samozřejmě nemůže učinit ani žádná výpověď o tom, kam tento vesmír ve svém pohybu a vývoji vlastně směřuje. To jediné co je při pohledu na takto pojatý vesmír a jeho vývoj možno říci (a přesně to také Veverka činí) je to, že tento vývoj p r a v d ě p o d o b n ě směřuje k vytváření stále komplexnějších struktur. Což je sice asi pravda - ale pro takovouto "pravdu" opravdu nebylo zapotřebí popsat přes pět set stran textu.

A protože chybí jak počátek tak i konec, tak nakonec chybí i samotný střed. Substance, ústřední bod celé vesmírné evoluce.

Tuto "substanci" je krajně obtížné nějak uchopit, i velký Aristoteles nakonec ztroskotal na tom že ji chtěl uchopit jako něco v principu pevného, fixního. Veverka ji - velice správně - při svém popisu j e d n o t l i v ý c h systémů a podsystémů tohoto světa pojímá jako "atraktor", u komplexnějších systémů pak jako atraktor dynamický. Tedy jako něco, co je samo "nehmotné", nelze to jednoznačně uchopit, je to samo v neustálém pohybu, ale přitom je vlastním jádrem, řídícím centrem všech procesů, které probíhají v rámci daného systému.

Veverka tedy dokáže tu úlohu těchto atraktorů velice správně popsat v jednotlivých, konkrétních systémech, dílčích entitách tohoto světa - ale žádný takový atraktor nedokáže nalézt pro c e l e k, pro samotnou evoluci, pro celý vesmír. A to právě proto, že jak řečeno pro tu svou evoluci nemá ani začátek, ani konec. A tak nemá ani její střed, její jádro.

Tohle tedy chybí nejen ve Veverkově, ale v každém pouze scientisticky fundovaném pojetí evoluce.

----------------------------------

P.S. Ten Veverkův počátek vesmíru si rozebereme ještě podrobněji - a to sice právě v jeho ryze f y z i k á l n í, tedy ryze vědecké formě. A uvidíme, že ta základní chyba vězí už tady.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Z čeho vznikla evoluce? Úterý, 21.Května 2019, 11:22:5

M. Veverka dal své knize název "Evoluce svým vlastním tvůrcem". Už v titulu je tedy jasně vysloveno základní krédo jejího autora: veškeré jevy, veškeré procesy, veškeré entity tohoto světa je možno - a to sice naprosto bezezbytku - vysvětlit z evoluce samé. Evoluce nepotřebuje žádného dalšího zdůvodnění, evoluce vzniká sama sebou a všechen další vývoj veškerého vesmíru je nesen opět jenom jí samou.

Známý autor vědeckofantastických románů Arthur C. Clarke ve svém "Výtahu ke hvězdám" líčí scénu, kdy se k Zemi přiblíží umělé těleso z jedné vzdálené galaxie. Toto těleso je bez posádky; ale je řízeno vysoce vyspělou Umělou inteligencí. Poté co se tato UI naučí odposlechem pozemských informačních kanálů angličtině a mandarínské čínštině, vstoupí s ní pozemští obyvatelé a výzkumníci do dialogu. Jedna z odpovědí tohoto "Starglideru" pak zněla:

"Ta hypotéza, kterou Vy označujete jako Boha, sice nemůže být logicky vyvrácena; je ale zbytečná.

Když budete předpokládat, že vesmír může být 'vyložen' jako produkt určité jednotky zvané Bůh, pak se tato jednotka očividně musí nacházet na vyšší organizační úrovni nežli její produkt. Tím jste velikost původního problému více než zdvojnásobili, a vstoupili jste do procesu divergující (a tedy nekonečné) iterace. Už ve Vašem čtrnáctém století poukázal William of Ockham na to, že jednotky nemají být zbytečně multiplikovány."

Ta kosmická Umělá inteligence tedy sdělila lidstvu, že pro výklad stávajícího vesmíru a jeho mechaniky naprosto není zapotřebí k jeho vlastním, imanentním zákonitostem ještě uměle přidávat přítomnost nějaké "vyšší organizační úrovně", tedy Boha.

To samotné ostatně sdělil svého času Laplace Napoleonovi, když tento konstatoval, že v jeho díle o mechanice a zákonitostech vesmíru není žádná zmínka o Bohu: "Občane a První konzule, já jsem této hypotézy neměl zapotřebí!" (Na to prý Napoleon povzdechl: "Škoda, byla to opravdu pěkná hypotéza!")

Ten požadavek je tedy jasný a zřejmý, a logicky naprosto odůvodněný: není záhodno přidávat uměle dodatečné hypotézy a předpoklady tam, kde to není zapotřebí.

Přezkoumejme teď ale ještě jednou, jestli evoluce skutečně dokáže v plné míře vysvětlit a odůvodnit sama sebe. Jestli tu skutečně není zapotřebí nějaké "organizace vyššího řádu".

V každém případě jsme si už osvětlili, že ten Veverkův koncept vzniku evoluce z předchozího stavu chaosu nevysvětluje naprosto nic; že tento výklad končí ve zcela triviální tautologii. Podívejme se tedy znovu na tento počátek všech věcí; to je skutečně naprosto klíčová, vše další rozhodující fáze.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spontánní základ hmotného vesmíru? Úterý, 21.Května 2019, 12:09:23

M. Veverka ve své knize o elementárních částicích, tedy o základních stavebních kamenech našeho hmotného vesmíru, a o jejich vzniku píše toto:

"Orbitaly (oběžné dráhy) atomů se nemohou vyskytovat v libovolných vzdálenostech od atomového jádra, ale toliko ve vzdálenostech přesně stanovených. Elektron může obsazovat pouze takové orbitaly, na nichž jeho moment hybnosti nabývá jedné ze stanovených přetržitých hodnot. Délka některých orbitalů je pak celočíselným násobkem vlnové délky elektronu. Dráhy, jejichž délka není celočíselným násobkem vlnové délky, se ve struktuře atomu nerealizují, 'nejsou přípustné'".

Na první pohled je tu podáván čistě technický, vědecký popis toho, jak z původního chaotického stavu fyzikálních fluktuací vznikaly první atomy, tím že se elektrony vázaly na určité oběžné dráhy kolem atomových jader.

Povšimněme si ale pozorněji toho zdánlivě nepatrného slůvka "určité" oběžné dráhy. Jak Veverka uvádí, musí se jednat výhradně o c e l o č í s e l n é násobky vlnové délky elektronů. Jinak řečeno: ten zdánlivě zcela spontánní vznik atomů má své zcela jednoznačné matematické vyjádření.

A na tomto místě se staví zcela zásadní otázka: tato matematická vyjádření, tyto matematické zákony - byly, platily už p ř e d samotným vznikem vesmíru? Anebo jsou jenom jakýmsi přirozeným důsledkem spontánního samopohybu hmoty? Tedy vlastně jenom výsledkem náhody?

Při pohledu na jejich matematickou exaktnost a jednoznačnost se tady na pouhou náhodu sotva dá věřit.

--------------------------------

Udělejme teď malý úkrok stranou, a zmiňme si, jak Veverka vysvětluje vznik přírodních, fyzikálních zákonů: tyto zákony se zrodily "spolu se vznikem vesmíru"!

Opět: na první pohled se to zdá být zcela bezproblémovým konstatováním; čistě časově tomu tak nějak dozajista bylo.

Jenže: z č e h o vlastně se tyto "přírodní zákony" zrodily? Kdo je zrodil? Kdo byl jejich otcem? Kdo byl jejich matkou?!... Asi se sotva mohly zrodit jenom "tak nějak" ze sebe samých.

Proč je tento moment tak zásadně významný: protože pokud vyjdeme z toho, že tyto zákony ve skutečnosti nevznikly až spolu se samotným hmotným vesmírem, nýbrž že - jako určité (matematicky definovatelné) vztahy a proporce existovaly už před ním, tedy apriori - pak nám tu dochází k tomu zcela zásadnímu zvratu ohledně vzniku a existence vesmíru, že totiž jeho vlastní počátek za prvé leží p ř e d ním samým, před jeho ryze hmotnou existencí; a za druhé, že tento počátek má nehmotný, a tedy i d e á l n í charakter!

Pokud by totiž ty přírodní, fyzikální zákony vznikaly až v procesu vlastního konstituování se vesmíru, tedy jako v ý s l e d e k jeho spontánní sebeorganizace - pak by to nebyly žádné zákony ve striktním slova smyslu, nýbrž pouhé p r a v i d e l n o s t i. Tedy - veličiny vposledku jenom náhodné. Které sice většinou mají tu formu v jaké je známe; ale o nichž bychom nemohli tvrdit, že nemohou být i zcela jinak. Protože zákon - ten musí mít absolutní, nezměnitelnou platnost.

Pokud by ale tyto fyzikální veličiny skutečně měly charakter zákonů - pak jak řečeno musely existovat už předem, apriori; a počátek našeho vesmíru tedy není možné umisťovat až do momentu "Velkého třesku", nýbrž ještě daleko před něj.

Přesněji řečeno: pokud jsou tyto matematicky vyjádřitelné pravidelnosti skutečně zákony, v uvedeném apriorním smyslu - pak musejí mít konec konců charakter nadčasový, přesněji řečeno mimočasový; a jsou tedy "věčné". V takovém případě se tedy náš vesmír nezrodil sám ze sebe, svou vlastní evolucí - nýbrž je pouze zhmotněním, emanací určitých apriorních, nehmotných entit, strukturních určení.

Jinak řečeno: měli bychom tady dosti zřetelný poukaz na to, že za celým hmotným vesmírem je přece jenom zapotřebí hledat ještě nějakou další "organizovanost vyššího řádu".

Tolik tedy pro dnešek; příště se podíváme, jak se na danou záležitost dívali řečtí pythagorejci.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pythagorejský matematický Bůh Středa, 22.Května 2019, 11:44:1

Zrekapitulujme si napřed, k čemu jsme doposud dospěli: ryze vědecky pojatá evoluce nedokáže vysvětlit sama sebe. Nedokáže vysvětlit, z čeho vzchází, co je jejím prapůvodním zdrojem. Ona počíná až tam, kde současný strukturovaný vesmír vzchází z chaosu; ale nedokáže odpovědět na otázku, co bylo před chaosem. Přesněji řečeno - co je společnou základnou jak chaosu, tak strukturovaného světa. Protože oba jsou jenom dvě různé jevové formy něčeho společného, co je jejich vlastním základem.

A ukázali jsme si také, že už i tato samotná fyzikálně pojatá evoluce, pokud se analyzuje skutečně do důsledků, poukazuje na něco jiného: na to že tím společným základem by mohla být jistá strukturální určení, vyjádřitelná (přinejmenším zčásti) matematicky. V každém případě určení nehmotná, ideální. Postupme teď o další krok dále.

-----------------------------------

I ten, kdo není nijak blíže seznámen se světem antických myslitelů ví, že Pythagoras byl matematik. "Pythagorova věta" je každému známým pojmem. Ale už mnohem méně se ví, že celá ta komunita pythagorejců svým matematickým úvahám propůjčila i transcendentální, ontologický význam.

I sám Veverka ty pythagorejce zmiňuje; s tím že oni přišli jako první na to že tóny jednotlivých strun je možno vyjádřit matematickými formulemi; kterýžto poznatek pak extrapolovali na celý vesmír jako harmonicky uspořádaný.

Veverka ale ty pythagorejce nijak dále nesleduje; učiňme to teď za něj.

Ti pythagorejci totiž říkají něco krajně zajímavého; říkají přesný opak toho, než co tvrdí evolucionisté. Jestliže totiž evolucionisté tvrdí, že veškerý hmotný vesmír vznikl a vyvíjí se zcela spontánně, jenom svým vlastním samopohybem, pak pythagorejci naopak říkají toto:

Prvotní skutečností je svět číselně vyjádřitelných hodnot a určení; náš hmotný svět je pouze odvozený od toho světa ideálních pravzorů, čísel.

Za druhé: tento svět čísel je v sobě samém uspořádaný, harmonický; a tedy stejně tak harmonický je ve své podstatě i náš vlastní svět. Jenom je nutno ho k té harmonii přivést.

Tato harmonie čísel má nakonec i mravní dosah; tu kosmickou harmonii kterou nám odhaluje svět čísel je nutno dodržovat i tady na zemi, tedy chovat se mravně.

Ti pythagorejci ve svém objevitelském nadšení ovšem zároveň v mnohém daleko přestřelili přes cíl; například určité mravní postuláty zcela lineárně spojovali s tou či onou číslicí; a na straně druhé té své nově objevené sféře ideálních čísel dodali i vysloveně religiózní charakter. To jest - nakonec vytvořili v oblasti svého panování vysloveně náboženskou sektu, a to velice rigidní. Podle našich dnešních pojmů fundamentalistickou. Až nakonec bylo jejich panství svrženo lidovým povstáním.

Ale bez ohledu na to všechno byl ten jejich obrat v perspektivě opravdovým přelomem. Hegel jejich význam ohodnotil konstatováním, že oni byli ti úplně první, kdo vstoupili do říše "čistého myšlení".

Oni byli totiž ti úplně první, kdo se dokázali zcela důsledně osvobodit od empirie. Kdo tedy ve svém poznávání podstaty světa definitivně nebyli odkázáni na to, co našim očím ukáže evoluce, se vší nahodilostí jejích jevových forem. Nýbrž kdo mohli tuto podstatu odvozovat prostřednictvím čisté logické dedukce.

My jsme v našem zkoumání samotného počátku evoluce dospěli ke zjištění, že za tím vším (a před tím vším) musejí stát ještě nějaké apriorní, nadčasové, nehmotné zákony, které je přinejmenším zčásti možno vyjádřit matematicky. Pythagorejci pak radikalizují tento poznatek, s tím že podle jejich názoru

- vlastní podstata všeho vesmíru má povahu čísel (dnes bychom asi spíše řekli, že je možno určit její algoritmus)

- podstata vesmíru je symetrická, harmonická

- tato symetrie, harmonie vytváří k r á s u; přičemž si musíme připomenout, že obecně u starých Řeků pojmy "krása" a "dobro" byla prakticky synonyma.

Krátce řečeno: tento svět není pouze souhrnem jeho jednotlivých materiálních částí; nýbrž stojí za ním přece jenom nějaká "organizovanost vyššího řádu". Tato vyšší entita konstituuje základní symetrii, a s tím i harmonii veškerého bytí. S touto harmonií jde ruku v ruce dokonalost, krása veškerého bytí - ale s tím i samotné Dobro. Kterážto skutečnost pak zadává mravní povinnost vůči člověku chovat se v souladu s tímto - objektivně jsoucím - Dobrem.

Prostřednictvím pythagorejců jsme se tedy propracovali k poznání, že pokud se chceme dobrat nějakého hlubšího poznání toho, co je tento svět, pak musíme naše oči pozvednout někam výše, než jak to umožňuje vposledku pouze materiálně a scientisticky pojímaná evoluce. Příště se pak podíváme, co nám k tomuto "vyššímu světu" může nového ukázat náš Jan Patočka.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 22.Května 2019, 14:02:15

Jenže čísla nám nestačí ani na ty nejzákladnější vztahy, pane Poláčku.
Třeba průměr kruhu vůči jeho obvodu žádným přesným harmonickým číslem nevyjádříte, vždy jen přibližně. Číslo Pí nemá přesně určitelnou hodnotu, ať v desetinném vyjádření, nebo jakémkoliv jiném...

Navíc si vezměte tu zajímavou vlastnost, že se vesmír rozpíná. A podle potvrzených zjištění, čím jsou od nás objekty vzdálenější, tím se vzdalují rychleji.
Jednou, za miliardy let, všechny jiné galaxie na obloze zmizí, zůstanou jen hvězdy té naší.
A jestli se v ten čas z nějaké mlhoviny gravitačním působením zrodí nová hvězda, kolem ní se vytvoří planety a na nějaké z nich postupně vznikne inteligentní život, vědci té budoucí civilizace nebudou mít žádnou šanci zjistit, že byla nějaká singularita, velký třesk a následně vznikl expandující vesmír.
Budou zcela přesvědčení, že existuje jen jedna věčná, věčně se proměňující galaxie uprostřed nekonečného prostoru. V ní vznikají a zase zanikají hvězdy atd.

Ostatně tuto představu o věčném, nehybném kolujícím vesmíru měl navzdory svým rovnicím i samotný Einstein a kvůli této představě věčného kosmu do nich zavedl kosmologickou konstantu...
Byl to až katolický kněz, kosmolog a matematik Lamaitre, věřící ve stvoření, který ho přesvědčil o takové šílenosti, jako je velký třesk a expanze vesmíru...

Jinými slovy -- zvolit Boha a zároveň empirickou vědu, mi vždy přišlo čistější a poctivější, než filozofické spekulování a hádání z kávové sedliny...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 22.Května 2019, 17:34:35

Nechápu, opravdu nechápu, proč se pořád dokola řeší vznik vesmíru a to, zda v tom účinkoval Bůh nebo ne.
Vždyť jediné, co je pro člověka důležité, je vztah Bůh - člověk.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Numerologie a realita Čtvrtek, 23.Května 2019, 12:13:34

No ano - že ta čísla (diskrétní) principiálně nemohou vyjádřit náš kontinuální svět, to na té teorii pythagorejců kritizoval už Aristoteles, a především to svými aporiemi vyvracel Zenón.

Jak už řečeno ti pythagorejci byli úplně první, kdo takovýto krok k "čistému myšlení" učinili; a sám Hegel konstatuje, že právě proto ten jejich čistě matematický model byl ve své konkrétní podobě vysloveně "primitivní". (Sám Hegel se pokusil vybudovat model jiný, založený nikoli na matematice, nýbrž na čisté logice. Do jaké míry byl tento jeho model opravdu uspokojivý, by bylo na jinou diskusi.)

Takže tady nejde primárně o čísla; jde o to že ta čísla, ty číselné poměry a proporce (projevující se už v tom mikrosvětě elementárních částic) nám p o u k a z u j í na to, že hmotu není možno vysvětlit pouze hmotou. Že musíme hledat něco, co stojí ještě za samotnou hmotou, a před ní. (Pojem "hmota" tu používám v tradičním smyslu, jakožto - fyzikálně uchopitelnou - látku.)

-----------------------------------

S tím "rozpínáním vesmíru" se těžko dá nějak jednoznačně argumentovat, když dodnes nemáme žádnou definitivní jistotu, jak dlouho bude pokračovat, a nebude-li na něj přece jenom následovat fáze smrštění.

Ten Lamaitre ostatně Einsteina nijak nepřesvědčil; Einstein ten jeho - jak víme naprosto správný - model vycházející z "Velkého třesku" na jedné společné vycházce dosti hrubě zavrhl jako prý "šeredný"!! A nechal se přesvědčit až tehdy, když byl o léta později v jedné hvězdárně konfrontován s jednoznačnými astronomickými pozorováními, tento model dokládající.

Alespoň se pak dodatečně Lamaitrovi omluvil. Ale je to doklad toho, jak i ty největší autority se mohou mýlit. (Jak je vidět, i takový velikán moderní fyziky měl také svého vlastního "Maxwellova démona...")

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 23.Května 2019, 12:15:15

Ostatně, ta "kosmologická konstanta" - Einstein sám ji jak známo později označil za "největší oslovinu mého života"; ale v současné době je nemálo hlasů klonících se k názoru, že nakonec právě ona by se mohla být ukázat naprosto správnou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Proč hledat podstatu Boha? Čtvrtek, 23.Května 2019, 12:35:25

Ze dvou důvodů, paní Hájková: za prvé, pokud se toho Boha (a jeho existenci) nepodaří nějakým způsobem racionálně odůvodnit, pak se nikdy nemůžete ubránit výtkám, že se tím vztahem Bůh - člověk vztahujete nakonec k pouhé chiméře. K produktu své vlastní mysli.

A za druhé je tady to sdělení oné mimogalaktické inteligence z toho Clarkeova románu, že totiž ta "hypotéza Bůh" je sama o sobě naprosto zbytečným, respektive přebytečným zdvojením reálného světa. A co hůře: že by to nakonec mohlo vést k nekonečné iteraci, nekonečnému opakování.

Totiž: když už bychom mohli prohlásit, že tento svět není možno vysvětlit z něj samého, ale že pro vysvětlení jeho existence potřebujeme ještě tu dodatečnou "hypotézu Boha" - co pak by nám bránilo k tvrzení, že a n i tento Bůh není konečnou entitou, ale že ještě za ním stojí nějaký d a l š í, ještě vyšší, ještě univerzálnější Bůh?!... A že za tímto dalším Bohem stojí ještě další, a ještě další?...

To je skutečně velice závažná námitka; jakmile si začneme vytvářet nějaké ničím objektivním nepodložené hypotézy, pak není nic, čím by se tento řetěz stále dále a dále jdoucích hypotéz ještě mohl zastavit.

Takže právě proto je tak důležité ukázat, jak se tato "hypotéza Boha" má k našemu reálnému světu, a jestli tento náš svět vezdejší skutečně potřebuje či nepotřebuje tu další "organizovanost vyššího řádu". Aniž by to bylo prohřešením proti základnímu postulátu "Occamovy břitvy", tedy proti požadavku bez dostatečného důvodu nezesložiťovat daný problém.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 23.Května 2019, 13:43:29

Pane Poláčku, Boha prostě nikdo pojmenovávat nesmí. Nemyslím tím, že se mu nesmí říkat Bůh, Hospodin, Otec, Pán, Ježíš, a já nevím, jak ještě. To se samozřejmě může a má. Tím pojmenováním Boha myslím pokus o vědecké vyjádření jeho podstaty. O to bychom se neměli pokoušet.
Pokud byste totiž chtěl racionálně vysvětlit podstatu Boha, dopadl byste podobně jako v tom příběhu, který jste tu kdysi sám dával k dobru: „Jen, co jsi to pojmenoval, ztratil jsi to“.
Pouze když ponecháme určitý prostor tajemství, můžeme mít užitek ze vztahu s Ním.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 24.Května 2019, 13:20:0

To je naprosto v pořádku, paní Hájková.

Já se v těchto souvislostech zabývám jenom a pouze tím, co nám p o u k a z u j e na to, co se v religiózní podobě označuje slovem "Bůh".

Já tady chci v prvé řadě ukázat (a pokud možno i dokázat), že už samotná evoluce, že už samotný materiální svět ukazuje (pokud se pozorně podíváme) na nějaké "něco víc". Na tu "organizovanost vyššího řádu". Případně je možno z této "vyšší organizovanosti" určit i nějaká zcela z á k l a d n í určení. Ale to ponecháme raději až na toho Patočku, tam se to snad ukáže poněkud názorněji, o co se jedná.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 24.Května 2019, 14:02:35

Jinak řečeno: to "tajemství" má a může být (doufejme alespoň) uchováno.

Ale to neznamená, že bychom se nemohli pokoušet rozpoznat alespoň určité základy tohoto tajemství.

Mezním případem tady je Platón. On byl sám přesvědčený pythagorejec; byl tedy přesvědčen o tom že podstatu veškerého bytí je možno vyjádřit matematickou formulí.

Ovšem tato jeho formule (pokud se mi alespoň v zásadní míře podařilo pochopit její logiku) je spíše než nějakým čistě matematickým určením daleko spíše vymezením správných p r o p o r c í, v jakých se musí svět pohybovat, aby byl v souladu s tou prapůvodní podstatou.

Pro tento výklad by hovořilo i to, že Platón degenerativní proces lidstva (to jest: státu) zahajuje tím, že "lidé zapomenou správně počítat"(!). To znamená, že se nejedná o žádné fixní číslo (jinak by nebylo nutno ho stále znovu vypočítávat), nýbrž opravdu daleko spíše o ty správné, symetrické, harmonické proporce.

Což pak souvisí úzce s tou hudbou, s hudební harmonií; a hudba má vždy tajemství.

Takže jak je vidět, zacházení s čísly nemusí nutně znamenat ztrátu tajemství.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Svět jsoucích věcí a svět skrytý Sobota, 25.Května 2019, 12:15:28

Připomeňme si ještě jednou, kam jsme v našich dosavadních úvahách dospěli: už samotný vezdejší, materiální svět (tak jak je zkoumán přírodními vědami) při bližším zkoumání ukazuje sám za sebe: že někde za ním, před ním, anebo nad ním musí být ještě něco dalšího, co teprve může vysvětlit příčiny jeho vzniku a způsob jeho existence.

Toto poznání ovšem není nikterak nové; už první nám známý z velkých antických myslitelů, Anaxagoras, objevil svůj "apeiron".

Už on - pouhým pozorováním věcí materiálního světa - přišel na myšlenku, že ty jednotlivé věci, z nichž se tento materiální svět skládá, stále znovu vznikají, mění se, a zase zanikají - aniž by vší touto změnou byl nějak postižen svět sám. Musí tu tedy za tou existencí jednotlivých (ohraničených, peirata) věcí být ještě něco dalšího, něco stálého, věčného, co nepodléhá tomuto pozemskému zákonu věčného vznikání, změny a zanikání. Toto "něco dalšího" nazval "apeiron" - neohraničené, nekonečné.

Jeho klíčová věta zní: "Počátek a konec jsoucích věcí je apeiron; a z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času."

Tato napohled dozajista poněkud kryptická věta znamená v zásadě toto:

- svět hmotných, jednotlivých ("ohraničených") věcí nemá sám v sobě svou podstatu, svůj původ

- tyto jednotlivé věci vznikají ze společné substance ("apeiron")

- tento vznik je ovšem nikoli nahodilý, nýbrž nutný; jinak by neexistovalo nic určitého

- ty jsoucí věci se dostávají (díky své ohraničenosti, omezenosti) do vzájemného protikladu, sporu, soupeření; páchají na sobě navzájem "vinu". Tu ale překonávají tím, že se vrací zpět do onoho věčného, absolutně homogenního (a tedy bezrozporného) "apeiron".

To apeiron je samo nekonečné, věčné - proto ho Anaximandros nazývá také "theios", božské, neboť nesmrtelnost je vlastností a výsadou bohů. Ale na straně druhé ono samo vládne časem, dává vznikat času - tím že ze sebe nechává vzejít těm jednotlivým, ohraničeným věcem, které existují v čase.

Ukazuje se nám tedy: už staří řečtí myslitelé věděli (na rozdíl od většiny současných "moderních" vědců), že materiální svět není možno v posledním ohledu vysvětlit jenom z něj samého. Že zde musí být přítomna ještě nějaká vyšší rovina bytí, která sama je zdrojem a prapůvodní příčinou věcí materiálního, fyzikálního světa.

A ještě nám zbývá se podívat, jak se tyto dva světy, tyto dvě sféry k sobě vztahují konkrétně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dva světy, nebo jeden? Sobota, 25.Května 2019, 12:49:7

Po Anaximandrovi to byl Parmenides, který jako první vytvořil pojem "čistého bytí". Tedy bytí ryze transcendentálního, které je zcela zásadně odlišné od světa "rozprostraněných věcí"; tedy těch věcí materiálně jednotlivých, které známe už od Anaximandra.

Spolu s Parmenidem se nám ale otvírá jeden problém, který u Anaximandra ještě nebyl tak zcela zřetelný: jestliže to "věčné bytí" je absolutně čisté, absolutně transcendentální - jaký pak má vlastně vztah k tomu světu "hrubých" materiálních entit? A existuje tu vůbec nějaké spojení, anebo jsou to nakonec dva zcela různé světy? Mezi kterými stojí nepřekročitelná hranice, žárlivě střežená trojicí bohyň, v prvé řadě přísnou Diké, bohyní práva a trestu?...

Německý komentátor Parmenida von Steuben například zastává striktně tento názor o striktním oddělení; tak jak se to napohled zdá jasně vyplývat z dikce dochovaných Parmenidových fragmentů.

Náš Jan Patočka ovšem podává výklad mnohem smělejší; a podle všeho i mnohem více se pravým Parmenidovým intencím blížící.

Patočka totiž říká jednu zcela rozhodující věc: to "čisté bytí" na straně jedné, a ten svět jednotlivých, materiálních věcí - to je ve skutečnosti j e d e n jediný společný svět; jenom v obou případech nahlížený z j i n é p e r s p e k t i v y.

Není tomu tedy tak, že by zde na jedné straně existoval náš hmotný, fyzikální svět - a někde m i m o něj ještě nějaký další, zcela jiný, transcendentální svět "čistého bytí".

Patočka tvrdí toto: ve skutečnosti je to konec konců stále ten samý svět, ty samé věci, ty samé entity - jenomže jednou nahlížené z perspektivy těch věcí jako j e d n o t l i v ý c h, izolovaných předmětů, zatímco podruhé nahlíženo z perspektivy těch samých věcí, ale jakožto s o u č á s t í c e l k u.

Jsou to tedy - zopakujme si ještě jednou - ty samé věci; ale jednou nahlížené v jejich individuální existenci, a podruhé z hlediska holistického. Kdy tedy prvotní je ten celek, a ty jednotlivé věci jsou produktem, emanací tohoto celku, vystupují z něj a zase se do něj vracejí.

Vraťme se teď zpátky k Veverkovi: už jsme zmínili, že dokonce i on sám vidí a uznává vznik emergentních, komplexnějších kvalit, a dokonce i jejich h o l i s t i c k ý (!!) charakter. Vidíme tedy, že i Veverka naprosto chápe a uznává, že zde existují principiálně d v ě různé roviny existence věcí: jednou jako fenomény dílčí, a podruhé jako součásti vyššího, komplexnějšího, holistického celku.

Ukazuje se nám tedy - dost možná k nemalému překvapení - že ta vzdálenost mezi "vědeckým" Veverkou a mezi "metafyzickými" antickými mysliteli není nakonec nijak velká. Respektive v určitém smyslu vůbec žádná.

Ale - přece tu zůstává jeden rozdíl, a to nakonec rozdíl velice zásadní. Veverka totiž ve svém líčení světa a věcí postupuje zásadně "odspoda nahoru", tedy počínaje těmi jednotlivými věcmi. A zkoumáním jejich individuálních vlastností, a následnou analýzou jejich vzájemných vztahů se pak propracovává i k těm komplexnějším strukturám a celkům.

Ten zásadní problém je: touto cestou se nikdy nemůže dopracovat ke skutečně "holistickému" pohledu. On nikdy nedokáže spatřit to co spatřili ti staří antičtí myslitelé, kteří dokázali myslet také "seshora dolů", totiž z pohledu a perspektivy toho celku. Kdy jednotlivé části - a to je naprosto klíčová věc - jsou p r o j e v e m, zhmotněním, emanací toho celku, který má jako takový nehmotnou, ideální, transcendentální povahu.

Tohle a právě tohle je ten zcela klíčový rozdíl: jak řečeno Veverka (se svým vědecky, evolučně fundovaným pohledem) sice uznává tu existenci holistických celků; ale tím že vychází jenom z těch jednotlivých věcí (elementárních částic), se nakonec nikdy nemůže dostat dále, nežli jenom na to obecné, abstraktní u z n á n í existence toho celku. Ale nikdy nedokáže poznat a odvodit, jak k o n k r é t n ě se existence toho celku projevuje na našem jsoucím světě jednotlivých věcí - tak jak to dokázali vidět staří antičtí myslitelé.

Máme zde tedy nakonec opravdu jenom jeden jediný svět; ale tento svět existuje ve dvou různých formách, ve dvou různých rovinách existence. A my tento svět nikdy nemůžeme poznat v jeho úplnosti, když na něj hledíme jenom z perspektivy jednotlivých, materiálních, fyzikálně analyzovatelných věcí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 25.Května 2019, 12:53:28

Anebo řečeno zcela jednoduše: Veverka sice - vycházeje ze sféry elementárních částic - dokáže vidět přítomnost holistických c e l k ů - ale nikdy nedokáže spatřit přítomnost a existenci jednoho jediného, veškeré bytí obsahujícího holistického c e l k u. I ty jeho holistické celky tedy nakonec zůstávají ve sféře j e d n o t l i v ý c h izolovaných věcí, které jenom dovnitř sebe samých sekundárně projevují holistickou povahu; ale on nikdy nedokáže spatřit veškerý svět jako jeden jediný vnitřně provázaný, transcendentálně holistický celek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

M. Veverka a filozofie Neděle, 26.Května 2019, 10:03:52

Dospěli jsme tedy ke zjištění, že čistě přírodovědně pojatá evoluce není principiálně schopna zodpovědět základní otázky po svém vlastním vzniku a původu, po vyšším rámci bytí do kterého je zasazena; zatímco právě tyto otázky si kladli - a přinejmenším do určité míry zodpověděli - už staří řečtí filozofové. V tomto kontextu je nemálo zajímavé podívat se blíže, jaký je vztah M. Veverky k filozofii.

Veverka se několikrát o filozofii zmiňuje; a je nutno uznat, že jeho precizní myšlení se i tady projevuje, jeho úsudky na adresu konkrétních filozofů jsou opět zcela přesné. Jenže - jenže právě i tady se znovu a znovu ukazuje, že se svým ryze vědecky exaktním myšlením naráží na limity, které nikdy nedokáže překročit.

Zcela symptomatický je tady například jeho hodnocení filozofie Aristotela. Veverka dokáže Aristotelovo myšlení vysledovat zcela správně až po úroveň tzv. "kategorií" (filozofických pojmů jako je kvantita, kvalita, prostor, čas...) - což jsou ty nejvyšší, nejobecnější filozofické pojmy, ke kterým je ještě možno se dobrat ryze induktivním myšlením. Tedy na základě empirie. Veverka ale ani o jeden jediný krok nedokáže Aristotela následovat tam, kde tento překračuje tu sféru empirické skutečnosti, a kde začne myslet zcela jiným způsobem: totiž deduktivní metodou. Od nejobecnějších, čistě myšlenkových určení (jako je bytí) k těm nižším.

A Aristoteles zcela jasně říká, co ho k tomuto kroku dovedlo: je totiž sice možné, že obyčejné přírodní vědy dokáží bezezbytku popsat a vysvětlit všechny věci tohoto materiálního světa; ale nikdy nedokáží vysvětlit, proč tyto věci existují právě tak jak existují, a proč existují vůbec.

Což je přesně ten samý problém, ten samý limit na který jsme narazili i u Veverkovy evoluce: že tato dokáže popsat a vysvětlit všechno, s výjimkou sebe samé. S výjimkou toho, proč vývoj světa probíhá právě tak jak probíhá; a proč tento svět existuje vůbec. To že ten Aristotelův argument ve prospěch metafyziky je dnes naprosto stejně platný jako před dvěma a půl tisíciletími svědčí na jedné straně o jeho genialitě; ale na straně druhé zároveň i o tom, že se ty staré problémy beze změny vynořují stále znovu a znovu. A na tom naprosto nic nezměnila ani ta nejmodernější, nejpokročilejší, nejexaktnější věda. Ukazuje se znovu a znovu, že tato věda nikdy nedokáže zodpovědět právě ty nejzákladnější, nejdůležitější otázky.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Obecné a jednotlivé Neděle, 26.Května 2019, 10:38:58

A stejně tak symptomatické je Veverkovo hodnocení filozofie Hegela. Veverka opět zcela přesně konstatuje, že Hegelovy pojmy idealistické filozofie se ukázaly být neschopné postihovat pohyb na nejnižší, bezprostřední, empirické úrovni. Přitom se ovšem Veverka dopouští určité nepřesnosti: problém u Hegela nebyl v prvé řadě jeho idealismus, nýbrž jeho metafyzika. Tedy to, že se domníval, že může veškerý jsoucí svět vměstnat do těch nejvyšších, nejobecnějších onto-logických kategorií. Na ten samý problém totiž narazil i Marx, který byl dozajista vším jiným, nežli vyznavačem idealistické filozofie. I Marx ale narazil na to, že je krajně obtížné určení vysokého stupně obecnosti (jako je například třídní příslušnost, třídní determinace) "přeložit" do přirozeného jazyka, tedy do způsobu chápání a myšlení přirozeného člověka. Marx si tady vypomohl svou známou konstrukcí o "materiální základně" a "společenské nadstavbě"; kterážto konstrukce se ale tomu přirozenému myšlení i tak jevila být umělá a nepochopitelná. Protože protiřečí přirozené lidské zkušenosti, že všechno jednání, všechno dění vychází jenom od jednotlivce, a jeho vlastních osobních intencí.

Takže ten Hegelův (a Marxův) problém je to, že ten bezprostředně jsoucí, empirický svět se nevejde do jejich velice obecných určení a kategorií. Toto vidí Veverka v zásadě správně.

Veverka ale už nevidí, že ten samý problém vzniká i v opačném směru. Totiž že když vyjdeme z té empirie, tak už se nikdy nedokážeme dostat "nahoru", k těm nejobecnějším, a tedy nejvýznamnějším (protože obecně platným) určením a zákonitostem. Právě proto sám Veverka se svým evolučním výkladem vždy znovu a znovu "padá dolů", snaží se fenomény vyššího stupně obecnosti vysvětlit "starou řečí" víceméně jenom z oblasti fyziky. A opravdu komplexní fenomény z oblasti lidské společnosti a lidského ducha nedokáže popsat jinak nežli prostřednictvím zcela abstraktních systémově-strukturálních analýz a popisů.

Ukazuje se nám tu tedy zcela zásadní problém: když vyjdeme z empirie, z přírodních věd - nikdy nedosáhneme poznání překračující hranice této empirie. Ale když začneme ze strany opačné, tedy z těch nejobecnějších, metafyzických určení - pak zase ztrácíme kontakt k empirii, k bezprostřednímu přirozenému světu.

---------------------------------

Tento protiklad mezi obecným a empirickým se ostatně ukazuje i na nižších úrovních, i v rámci samotné teorie evoluce. V knize "Jak se dělá evoluce" líčí její autoři zcela zásadní protiklad mezi dvěma skupinami výzkumníků na poli evoluce: "Obě skupiny zkoumají totéž, ale totálně si nerozumějí. Jedny zajímá, zda je statistická souvislost mezi velikostí mozku a sociálním uspořádáním dejme tomu psovitých šelem (a to i po odfiltrování fylogeneze), druzí se starají, zda vznik složitějšího sociálního uspořádání u psovitých šelem vskutku předcházel zvětšení mozku, nebo naopak, a kde přesně ve fylogenezi psů se to odehrálo. Jedny zajímá obecné pravidlo, které pro samou historii není skoro vidět, druhé zajímá ta unikátní historie."

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kam směřuje evoluce? Pondělí, 27.Května 2019, 13:41:5

Dostáváme se teď k otázce, která je konec konců naprosto klíčová: kam směřuje evoluce? (A tedy, v užším smyslu, samotné lidské dějiny?) Směřuje vůbec někam? Anebo je to opravdu jenom souhrn zcela nahodilých procesů v rámci ryze materiálního vesmíru?

Kniha M. Veverky nám v tomto ohledu poskytuje nanejvýš jenom velmi rozpačitou odpověď. Jako by sám trochu zalekl důsledků které nevyhnutelně vyplývají z ryze materialistického pojetí evoluce, snaží se Veverka přece jenom naznačit alespoň určitá východiska z nevyhnutelného závěru, že (vědecky, materiálně pojatá) evoluce nesměřuje nikam, že nemá žádný cíl, a tedy ani žádný smysl. Proto hovoří znovu a znovu o "negentropických" (tedy obecné entropii se vymykajících) procesech, o "emergentních" kvalitách v procesu evoluce vznikajících; a konstatuje obecnou tendenci vývoje ke komplexnějším, univerzálnějším strukturám; které v konečném výsledku s určitou pravděpodobností směřují k vytvoření inteligentních forem života.

Přes všechny tyto argumenty nicméně platí: tato ryze scientisticky, materialisticky pojatá evoluce nemá konec konců žádný konečný cíl, a tedy ani žádný konečný smysl. Jestli ten vývoj ke komplexnějším strukturám skutečně povede až ke vzniku inteligentních forem života, anebo se zastaví už na úrovní prvoků a bakterií, to z hlediska takto pojaté evoluce nehraje sebemenší roli. Komplexita jako taková není autonomní evoluční hodnotou. My sice samozřejmě můžeme mít p o c i t, že ten svět vyšších rostlin a zvířat a konečně samotného člověka a jeho kultury je přece něčím vyšším nežli svět prvoků a bakterií; ale není zde dáno nic, čím bychom tento svůj pocit mohli objektivně a nevývratně podložit.

Je vůbec možno se z tohoto málo nadějného vyznění materialistické evoluce dostat, aniž bychom přitom násilně deformovali či překrucovali její jednoznačně vědecky doložené vlastnosti a procesy? Aniž bychom do tohoto o sobě ryze přírodního procesu uměle implantovali nějaký vyšší, transcendentální smysl, jenom proto abychom sami sebe uchránili před pocitem marnosti své vlastní existence?...

Připomeňme si: ten zásadní, neodstranitelný, nepřekročitelný nedostatek ryze vědecky pojímané evoluce spočívá v tom, že svět nedokáže chápat jinak nežli jenom prostřednictvím jeho jednotlivých součástí. Všechno jsoucí je tu v konečném smyslu pouze takovým či onakým shlukem molekul, atomů, elementárních částic.

A tak kvetoucí příroda je jenom u r č i t ý m způsobem organizovanosti molekul, poté co se pohlavní způsob reprodukce prostřednictvím pylu ukázal být obecně evolučně výhodnější. Člověk je jenom určitým způsobem organizovaný soubor biologických tkání, o kterém vůbec není jasné, proč ho slepá příroda vlastně vybavila tak nadproporčně velkým mozkem. Stejně tak například u Leonardovy "Mony Lisy" se nedá konstatovat nic více, nežli že je určitým, specifickým uspořádáním molekul barev, před kterým jiný shluk organických molekul jménem "člověk" pociťuje obvykle stav určitého vzrušení, nazývané "umělecké".

A tak dále a tak dále; o tom že v daném úhlu pohledu i katedrála není nakonec ničím jiným a ničím více, nežli jenom u r č i t ý m způsobem na sebe navršená hromada kamenů, už byla řeč. Takže ještě jednou: vědecky, materialisticky pojímaná evoluce vychází ze světa jednotlivých částic, a principiálně nedokáže tento svět překročit.

Zcela jinak je tomu ale - jak jsme si už ukázali - je, když se zvolí východisko opačné, totiž když se tento svět začne od samotného počátku chápat jako jeden jediný celek. Jako jeden jediný, vnitřně provázaný celek, který vykazuje v každém případě jednu zcela základní kvalitu, která ho činí "rovným bohům" - totiž nesmrtelnost. Nekonečné, nezrušitelné, nezničitelné trvání v čase; či snad přesněji trvání mimo sám čas, neboť čas je jeho vlastním produktem.

Pokud vyjdeme z toho, že tento celek je tou primární kvalitou, ze které se teprve rodí, ze které vystupují jednotlivé jeho součásti, jeho jednotlivé entity - pak nám tu rázem vzniká zcela nový pohled. Jak už odhalili staří Řekové, a jak je to stejným způsobem podáno v obrazech velkých náboženství, ať už s personálním Bohem či bez něho, přítomnost člověka na tomto světě je pak jedním velkým n á v r a t e m k tomuto prapůvodnímu, všeobsahujícímu, věčnému a nekonečnému Celku.

Ten vývoj živé přírody, ale především pak člověka samotného ke stále vyšším formám a stupňům komplexity, to jest konec konců ke stále vyšším formám kultury, humanity a duchovnosti - to pak už není jenom jakýmsi "emergentním" přidáváním nějakých nových kvalit n a v í c (které mohou být, ale také nemusejí) - nýbrž je zcela n u t n ý m procesem návratu rozprostraněného, individualizovaného, atomizovaného světa k jeho prapůvodní, všezahrnující celistvosti. Je návratem ze světa konečných, pomíjivých věcí do světa nekonečného, neohraničeného, nepomíjivého celku. Je směřováním ze světa nedokonalých, protože izolovaných věcí ke sféře dokonalé souvztažnosti všeho se vším.

Tady není místo posuzovat, do jaké míry jsou ty obrazy, které si dosavadní lidstvo učinilo o tomto "návratu k dokonalosti" respektive "návratu k věčnosti", do jaké míry jsou tyto obrazy a představy bezchybné, svému vlastnímu předmětu adekvátní, a do jaké míry jsou samy časově, evolučně, dějinně a kulturně podmíněné. Jisté je jedno: tento "návrat k dokonalosti" sám o sobě vytváří smysl. Člověk, dějiny, evoluce už nejsou jenom nějakými nahodilými entitami, které mohou být stejně tak dobře jako nemusejí; nýbrž jsou to všechno momenty, jsou to aktéři právě tohoto návratu k veškerému, věčnému, všeobsahujícímu Bytí.

Člověk tu přestává být jenom nahodilým produktem ryze materiální evoluce; nýbrž naopak evoluce je tím procesem, je tím prostředkem, kterým člověk, jakožto bytost nadaná duchem, jako jediný může toto směřování k Absolutnu pochopit, a který ho může uskutečnit.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 27.Května 2019, 14:48:13

Je vůbec možno se z tohoto málo nadějného vyznění materialistické evoluce dostat, aniž bychom přitom násilně deformovali či překrucovali její jednoznačně vědecky doložené vlastnosti a procesy? Aniž bychom do tohoto o sobě ryze přírodního procesu uměle implantovali nějaký vyšší, transcendentální smysl, jenom proto abychom sami sebe uchránili před pocitem marnosti své vlastní existence?..."
No právě.
Přiznat si, že umělé implantování vyššího, transcendentálního smyslu do přírodního procesu je výrazem potřeby přehlušit pocit marnosti své vlastní existence, je pro mnohé možná daleko obtížnější než proniknout do rovnic, vyjadřujících děje makro i mikrosvěta.

Jiří Karen - Opava

Ale proč to všechno? Pondělí, 27.Května 2019, 21:47:48

Teď je otázka, proč se ten Celek náhle rozhodl "rozdrobit na bordel", aby se ten "bordel" zase zcelkovatěl skrze evoluci :) Bude se tak dít donekonečna? A proč vlastně? Co z toho ten Celek má?

Určité duchovní náhledy tvrdí, že "Tvář musí spatřit Tvář". Prostě v Celku, i když božsky absolutně dokonalém, absentuje "pohled druhého". Proto se takhle rozsekal do jednotlivých iluzí oddělených životů a iluzorně atomizovaných Eg. Aby se dokázal spatřit. Prostě si spustil takovou holografickou projekci, protože se už moc nudil v tom svém "Dokonalém Celkovství" :)

A co když se nám tohle nelíbí? Můžeme ven?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Května 2019, 09:21:47

Padlo tu v diskusi jméno Teilharda de Chardin. O slabém místě teorie Teilharda de Chardin je psáno zde:
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=26886

Vratislav Moudr - Brno 25

K hodnocení knihy Úterý, 28.Května 2019, 11:35:39

Recenze knihy od Josefa Šmajse, kde upozorňuje i na místa, která si autor bez odkazu "vypůjčil" z jeho vlastních textů. Můžeme předpokládat, že obdobně postupoval i v případě výpůjček od jiných autorů. Za genia by neměl být považován autor, jehož myšlenky nejspíš nejsou jeho a který sepsal ne úplně sourodou kompilaci.

https://www.blisty.cz/art/68436-pozoruhodna-poucna-lec-autorsky-nepoctiva-kniha.html

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 28.Května 2019, 11:53:35

Paní Zemanová, ještě jednou: ty "rovnice mikro- a makrosvěta" nám konec konců nejsou schopny vysvětlit naprosto nic. Totiž nic o podstatě tohoto světa. Mohou jenom popisovat ty či ony m e c h a n i s m y, podle kterých funguje tento empirický, materiální svět; ale nic víc.

Konkrétně: neexistuje žádná fyzikální teorie, která by dokázala bezezbytku vysvětlit dokonce ani ten náš ryze fyzický vesmír. Neexistuje žádné fyzikálně fundované poznání, které by dokázalo dohlédnout alespoň k onomu proslulému "Velkému třesku"; natož aby dokázalo nějakým způsobem dohlédnout před něj. A naopak, myslím že jsem ukázal dostatečně přesvědčivě, že už tyto takzvané "fyzikální zákony" nevyhnutelně poukazují na něco, co je ještě před nimi samotnými, čeho ony jsou jenom projevem.

V užším smyslu evoluce ryze biologické platí přesně to samé: je možno popisovat a analyzovat různé fáze evolučních procesů, je možno analyzovat ty či ony mechanismu šíření, reprodukce a mutace genů - ale konec konců vysvětlit tím není možno také nic.

Jestli můžeme právem předpokládat nějakou "transcendentální" rovinu za a nad tímto vším empirickým děním - to je samozřejmě velice problematická záležitost; ale v každém případě by bylo dobré přestat si dělat iluze, že empirické vědy nám kdy budou schopny vysvětlit podstatu našeho světa.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka teleologie Úterý, 28.Května 2019, 13:08:50

Než budu reagovat na další podněty, vložím sem ještě oddíl od teleologii, který systematicky navazuje na předcházející uvažování o cílovosti nebo bezcílnosti evoluce.

Teleologie - obecná definice značí, že věci se ve svém pohybu a vývoji řídí ne (pouze) svými předcházejícími determinacemi, nýbrž že je ve hře něco více: určitý účel, znamenající optimalizaci všech funkcí ve srovnání se stavem výchozím.

Za zakladatele i m a n e n t n í (dalo by se také snad říci: přirozené) teleologie platí Aristoteles. On se chtěl na straně jedné distancovat od atomistů, kteří ve všem spatřovali jenom čirou determinaci; a na straně druhé od "metafyziků" jako Anaximandros, Hérakleitos nebo Platón, kteří pohyb materiálního, empirického světa pojímali jako sekundární, řízený ideálními, metafyzickými entitami (nús, logos, ideje). Aristoteles se tedy pokusil o střední cestu mezi těmito dvěma vyhraněnými tábory.

Aristoteles se vztahuje na klasickou otázku, co bylo dříve - vejce nebo slepice. A Aristoteles odpovídá zcela jednoznačně: napřed byla slepice!

To samozřejmě neznamená, že by Aristoteles nevěděl nic o tom, že čistě č a s o v ě je napřed vejce, a teprve potom dospělý jedinec. Aristoteles ale celou záležitost rozebíral nikoli z triviálně časového hlediska, nýbrž z hlediska kvalitativně funkcionálního.

Aristoteles staví v zásadě otázku: p r o č vlastně dochází v přírodě k určitým procesům? Je tady snad slepice (tedy dospělý, dovršený, úplný, komplexní tvor) proto, aby zde bylo vejce - které je nakonec pouze z á r o d k e m?

Aristoteles tedy konstatuje: vejce je tu kvůli slepici, nikoli slepice kvůli vejci. Proces, pohyb, růst jde od vejce ke slepici, nikoli naopak. A v tomto smyslu je tedy slepice skutečně "první", neboť ona je účelem a cílem veškerého dění, a ona tedy určuje, co a proč a jak se má dít.

-------------------------------

Samozřejmě, že Aristoteles zde celou záležitost poněkud zjednodušuje. To je dáno už tím, že v jeho době skutečně ještě nebyla známa evoluce. Tomuto reálnému evolučnímu pohybu byl daleko blíže Kant, se svým konstatováním, že "organický produkt přírody je to, v čem je všechno účel a zároveň i navzájem prostředek".

Ovšem - snažit se ten Aristotelův filozofický princip teologie aplikovat na empirickou evoluci je samozřejmě naprosté nedorozumění, ne-li přímo nesmysl.

V rámci evoluční teorie například byla položena otázka, zda kdyby se (pozemská) evoluce vrátila zpátky, jestli by se vyvíjela přesně tím samým způsobem, nebo jinak.

Ponechme teď stranou specifickou otázku absolutní determinovanosti; podívejme se na věc prostě tak, jak se jeví našim lidským očím. V tomto případě je samozřejmě nesmyslné vycházet z představy, že by všechno přírodní dění bylo - do každého detailu!! - řízeno nějakými apriorními účely. Že by tedy už předem bylo dáno, že zde jednou bude existovat tvor známý jako kur domácí, vulgo slepice. Přírodní evoluce ve své empirické podobě je samozřejmě nikdy nekončící kaskádou nahodilostí, je to neustálé hledání, zkoušení, nacházení (a nenacházení) toho co se ukáže být účelným, efektivním, životaschopným.

Ta jediná otázka která má v souvislosti s empirickou evolucí smysl (ovšem otázka naprosto zásadní) je tato:

Směřuje evoluce nevyhnutelně k vytvoření inteligentního života? Tedy k vytvoření takové formy existence, která má potenciál překročit právě tu ryze empirickou sféru bytí?

Jinak řečeno: je možno právem předpokládat, že na všech planetách ve vesmíru s příhodnými podmínkami převládne tendence k vytvoření této specifické, unikátní, vposledku transcendentní formy bytí?

Ani tady nesmíme zaměňovat dvě různé věci: pokud by skutečně platilo, že tato tendence je univerzální, tedy apriorně daná - ani to by ještě zdaleka neznamenalo záruku, že ten inteligentní život vznikne na k a ž d é z oněch planet.

I z naší vlastní planety víme, že ten inteligentní život se může zastavit na různých stupních svého vývoje; a pak už dále nestoupá, nýbrž stagnuje na dosažené úrovni. Která postačí k zabezpečení jeho čistě fyzické existence.

Ta zásadní otázka zní: je možno právem nastolit tézi, že j e š t ě p ř e d t í m nežli vznikl samotný materiální svět, náš hmotný vesmír, že tedy ještě předtím zde byla dána základní dynamika vývoje všeho jsoucího k těm inteligentním formám? Jakožto ke svému finálnímu stavu, tedy jako ke svému konečnému "účelu"? (V tom imanentním, aristotelském smyslu.)

Pokud by totiž tuto otázku bylo možno zodpovědět kladně, pak by skutečně celá evoluce mohla právem platit jako jenom určitý řetěz mezistupňů, jako pouhý prostředek k dosažení toho absolutního, finálního stavu - vzniku inteligence. Ten vznik inteligence by pak byl v daném smyslu "telos", konečný účel ke kterému všechno ostatní přírodní dění směřuje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Veverka versus Šmajs Úterý, 28.Května 2019, 14:00:55

Díky panu Moudrovi za ten poukaz na recenzi J. Šmajse; je skutečně velmi zajímavý, a zrovna v tuto chvíli zapadá velice příhodně k danému tématu.

Napřed k té výtce plagiátorství ze strany M. Veverky: to je nakonec asi otázka úhlu pohledu. Ale spíše bych tu byl vůči Veverkovi shovívavý.

Jeho cílem bylo ryze popularizátorské dílo, zahrnující krajně širokou škálu současných věd. Za tím účelem musel projít obrovská kvanta materiálu; a učinil si z těchto materiálů dozajista spoustu výpisků. Které pak ovšem použil při sestavování svého vlastního díla. V uvedeném smyslu se samozřejmě jedná o pouhý kompilát (sám jsem už v úvodu své vlastní recenze napsal, že pokud bychom chtěli být opravdu zlomyslní, mohli bychom konstatovat že v celé Veverkově knize není nic, co by nebylo možno tak či onak vyčíst ve Wikipedii).

Ale těžiště (a význam) Veverkovy knihy nespočívá konec konců v těch jednotlivých údajích, nýbrž v pochopení veškeré vesmírné evoluce jako jednoho provázaného procesu a celku, od nižších, jednodušších entit až k těm nejkomplexnějším. Že zde Veverka používá celé převzaté formulace, aniž by označoval jejich autory - z hlediska těch autorů se to dozajista jeví nefér a jako plagiát, ale z hlediska vlastní koncepce Veverkova díla by to snad bylo možno tolerovat. K definitivnímu posouzení by bylo nutno vědět, jak často si tímto způsobem vypůjčuje ty cizí myšlenky a formulace; ale právě tuto znalost my nemáme k dispozici.

-------------------------------------------

K obsahovým výtkám J. Šmajse na adresu M. Veverky: Šmajs Veverkovi zcela právem vytýká to, co i já jsem v rámci mých recenzi konstatoval - že Veverka se dostává do neřešitelných problémů, když na jedné straně veškerou evoluce chápe čistě materialisticky, scientisticky, a na straně druhé chce přece jenom zachovat určitou specifičnost, výlučnost lidské kultury a lidského ducha. Protože Veverka nemá v ruce nic, čím by tuto výlučnost mohl podložit. Na základě ryze materialisticky chápané evoluce to skutečně možné není.

V tomto ohledu je J. Šmajs skutečně mnohem důslednější: pro něj je celá lidská kultura, respektive lidská civilizace samotná jenom jakýmsi vedlejším, nepodstatným produktem obecné evoluce vesmíru. "Protože přirozenou evoluci pojímám přibližně jako synonymum onticky tvořivé aktivity vesmíru (přesněji zbytkové aktivity velkého třesku)."

Je skutečně možno pouze potřást hlavou nad takovýmto extrémním redukcionismem. Všechny výtky, které byly v daném smyslu v rámci mých recenzí vysloveny na adresu M. Veverky, platí naprosto stejně i pro J. Šmajse, ovšem dvojnásobnou měrou.

Šmajs prozrazuje své krédo: "Nemohu se smířit se silně antropocentrickým názorem, že evoluce směřovala k člověku a rozvíjení kultury. Tato stará tailhardovská teze zní sice lidskému uchu libozvučně, ale nic ji přírodovědně ani filosoficky nepotvrzuje."

Šmajs má samozřejmě pravdu v tom, že tuto (antropocentrickou) koncepci nic nepotvrzuje "přírodovědně". Ovšem ohledně toho odůvodnění filozofického - domnívám se že jsme tu předložili už dostatek přinejmenším indií pro to, že jsou zde naprosto k dispozici filozofické modely, který tento závěr zcela opravňují.

Ovšem! - nelze se uchylovat k tomu triviálnímu (byť obvyklému) výkladu, ke kterému sahá Šmajs - totiž k výkladu ryze antropocentrickému. Pokud evoluce v nejširším smyslu (tedy samopohyb bytí, v jeho současných materiálních i imateriálních formách našeho stávajícího vesmíru) směřuje k nějakému vrcholnému, finálnímu cíli, pak tímto cílem skutečně není člověk, jakožto přírodní bytost.

V předcházejících úvahách bylo vyřčeno jasně: tímto konečným stavem (a tedy konečným účelem) je i n t e l i g e n c e, je duch schopný transcendence, tedy překročení ryze materiální, empirické existence.

Člověk je v daném smyslu tedy pouze n o s i t e l e m, uskutečňovatelem onoho ducha respektive inteligence.

Jestliže ovšem veškeré vesmírné (i pozemské) dění zredukujeme jenom na "zbytkovou aktivitu velkého třesku", pak nám tu nakonec nezůstane ani jedno ani druhé: ani duch, ani inteligence.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Května 2019, 14:26:46

Je třeba propojovat zajímavé myšlenky, a proto sem dám další odkaz: https://www.krestandnes.cz/john-lennox-veda-nemuze-pohrbit-boha-ale-muze-pohrbit-ateismus/

Vratislav Moudr - Brno 25

Vrchol evoluce Úterý, 28.Května 2019, 14:30:40

Z pohledu evoluční ontologie (Šmajs) je duch kulturou v nás..Abych to formuloval po svém, je to kulturně vystavěná osobnost. Predispozice psychiky jsou jistě vystavěné v průběhu fylogeneze druhu, individuální výsledek této psychiky, osobnost je formovaná ovšem v průběhu ontogeneze v kultuře. Jestliže chápeme smysl evoluce v duchu, inteligenci, v rozumu, je v tom skryté hodnotový předpoklad o nadřazenosti kultury nad přírodou, ke kterému nás nic neopravňuje...kromě útěchy nad vlastní výjimečností.

Vratislav Moudr - Brno 25

Vrchol evoluce Úterý, 28.Května 2019, 14:35:11

člověk je výjimečný v tom, že je to bytost přírodní i kulturní, že je hybridem, kyborgem. Takovým, že nedokáže docenit evoluci přirozenou a přeceňuje tvořivost kulturní, včetně svého rozumu a sebe sama. Přitom je disciplinovanou součástí kultury s iluzí svobodného rozhodování.

Vratislav Moudr - Brno 25

vyjimečnost člověka Úterý, 28.Května 2019, 14:42:30

Je vyjimečný pouze v tom, že svojí aktivitou vytváří a udržuje kulturu. Změnit její nastavení umí pouze v případě, že se dostatečně rozviklá, v takovém bifurkačním bodě, mohou myšlenky lidského ducha snad posunout systém trochu jinam. Obávám se ale, že to nebude směrem k pochopení toho, že jsme od mytických časů neustále kulturu (duch) přeceňovali a nadřazovali nad přírodu, že to nebude směrem k ústupu..k pochopení toho, že člověk umí horkotěžko namíchat beton, nikoli řídit ekosystém korálového útesu, natož celou biosféru či teraformovat Mars

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Května 2019, 14:51:57

Jinými slovy, Šmajs si myslí, že hlavní je vejce a slepice je jenom jeho vedlejší produkt.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Můžeme ven? Úterý, 28.Května 2019, 14:52:50

Pane Karene, prostinká otázka: co Vás vlastně tak dráždí na té myšlence Celku? Tedy na tom ryze věcném aristotelském konstatování, že "celek je víc než suma jeho částí"?...

Ať se podíváte na skutečnost našeho světa, našeho vesmíru jakkoli, nakonec vždycky máte jenom jednu ze dvou možností: buďto ve prospěch jednotlivých entit popírat celek - anebo ale z optiky holistického Celku devalvovat roli a svébytnost jednotlivých částí toho Celku.

Alespoň tak tomu v drtivé většině případů je. Ať si vezmeme jakýkoli dosavadní koncept našeho světa, nakonec se tam prakticky vždycky objeví jedno nebo druhé: buďto se pro stromy nevidí les, anebo se naopak zabsolutizuje, hypertrofuje ten Celek.

Ono totiž dokázat obojí spojit v jeden vnitřně opravdu provázaný a vyvážený komplex, to je to nejtěžší ze všeho. Jak naprosto těžké to je, se nad jiné zřetelně ukazuje u Hegela: on se o toto propojení snažil naprosto programaticky, celé své úsilí zaměřil právě na to; a stejně mu ten jeho model nakonec "sklouzl", převážil se směrem k nadhodnocení role (transcendentálního) Celku.

Takže ještě jednou: celá věc je opravdu krajně složitá; a velice složité a náročné je pochopit už vůbec samotnou existenci toho Celku. Tento "Celek" totiž my nikdy nevidíme (nanejvýš jeho ryze materiální vnější formu); ten je nutno jaksi "vydestilovat" z jeho jednotlivých, dílčích entit. To platí pro všechny úrovně obecnosti; ale ze všeho nejvíce právě pro tu nejvyšší úroveň, kdy se jedná o Celek veškerého bytí.

-------------------------------

Tolik obecně; teď konkrétně k Vašim otázkám či námitkám. Ano, ten "Celek" - ten se musí "zmaterializovat", musí si dát formu individuální existence. Z jednoho jediného důvodu: právě proto že jako tento "Celek" je jenom ryze ideální; bylo by dokonce možno i říci, že - v určitém smyslu - imaginární.

To je právě to s čím se nikdy nedokáží smířit křesťané: že Bůh - jakožto religiózní symbol, představitel toho metafyzického "Celku" - m u s e l stvořit materiální svět a samotného člověka, protože bez tohoto materiálního světa by on sám zůstal jenom čirým potenciálem, chimérou.

Na straně druhé: ty jednotlivé části stejně tak m u s e j í hledat ten Celek, ze kterého vyšly - prostě proto že ony ho od samého počátku mají v s o b ě s a m ý c h. Právě proto jsem připomněl tu myšlenku Jana Patočky ohledně Parmenida, že ten "Celek" a ty "části" jsou ve skutečnosti vždy jedno a totéž - jenom nahlíženo z různých perspektiv.

Takže ještě jednou: ten "Celek" může reálně existovat jenom a pouze prostřednictvím individuálních, reálných (materiálních) entit; ale na straně druhé, tyto jednotlivé existence v sobě vždy nesou stopy toho celku, jsou jeho projevem, jeho emanací, a svůj konečný smysl a význam obdržují jenom ve vztahu k němu.

Takže k Vaší otázce, jestli "když se nám tohle nelíbí, můžeme z toho ven?" - obávám se, že tady Vám nemohu poskytnout žádnou příznivou odpověď. Z tohoto věčného koloběhu Bytí opravdu není kam uniknout. Leda do světa vlastních představ.

Můžete si samozřejmě pro sebe samotného vytvořit přesvědčení - například spolu se středověkými nominalisty - že něco takového jako "les" reálně neexistuje, že to je jenom umělý produkt lidské řeči. A že existují jenom jednotlivé stromy. Anebo můžete spolu s baronkou Thatcherovou prohlásit, že "společnost neexistuje, existují pouze jednotliví lidé".

To všechno je možno učinit, a tím je možno si celý jsoucí, krajně složitý svět pro sebe velmi zjednodušit. Ale to je opravdu to jediné, co proti tomu můžete udělat. (Něco velmi podobného ostatně, nemýlím-li se, už přede mnou konstatoval jistý génius jménem Jára Cimrman.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 28.Května 2019, 14:57:5

Paní Hájková: s tím hodnocením Šmajse jste to trefila opravdu naprosto dokonale.

Pan Moudr: takže k tomu vlastně nemám co dalšího dodat. To co jste mezitím k věci napsal - ne že by to nebylo správně, samozřejmě že z čistě vědeckého hlediska to správně je; ale opakuji ještě jednou, je to strašlivě redukcionistické.

To znamená: nevysvětluje to v posledku naprosto nic. Jenom to p o p i s u j e určité stavy, určité procesy; ale v žádném případě to nedokáže postihnout vlastní k v a l i t y těchto stavů, entit a procesů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 28.Května 2019, 14:57:58

Paní Hájková: ta témata na které jste sem dala link jsou velmi zajímavá; ale vrátím se k nim až zase příště.

Vratislav Moudr - Brno 25

Slepice vejce Úterý, 28.Května 2019, 15:28:17

Pani Hajkova, slepici tu myslite duch, cloveka, kulturu? Predpokladam, ze jste presvedcena, ze na zacatku byl duch a stvoril prirodu..byt treba sebetvorici a seberegulujici se. Pak ok..ale tenhle predpoklad je nabozensky, nikoli vedecky ci filosoficky. A ja jen chtel upozornit na to, ze s nim souvici nebezpeci precenovani claveka a naseho rozumu, vcetne kultury..na coz zda se brzy dojedeme. To je odpoved i panu Polackovi. Veda i filosofie redukuje predmet sveho tazani...nemuze se ptat na neco, na co ji jeji metody neposkytnou odpoved..tim zabranuje blouzneni pri hledani techto odpovedi..vzdy jsou tu ale otevrene vratka otazkam a odpovedim za touto sferou.. Mam ale za to, ze z toho, co dnes vime, neni mozne oduvodnene tvrdit, ze smyslem evoluce je lidske vedomi, absolutni duch, bod omega atd..

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Května 2019, 16:23:4

No, vlastně ano. Myslím si, že původcem světa či vesmíru je duch, tedy Bůh.
Nebezpečí antropocentrismu, čili představy, že člověk a jeho vědomí, popřípadě jeho rozum, je vlastně jediným účelem vzniku vzniku vesmíru a že je to důležitější než všechno ostatní, by tady mohlo být. Ale dá se tomu zabránit.
Věda neodpovídá na to, proč vesmír vznikl, zatímco víra (nechci mluvit o náboženství) je schopna odpovědět. Může například říct, že důvodem i smyslem stvoření byla láska. A láska je zároveň něco ještě většího než správné pozná ní. Mít vědomosti a nemít lásku (k Bohu i ke stvoření) je velmi nebezpečné. To věděl už apoštol Pavel. Poznání bude překonáno, ale láska zůstane.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Úterý, 28.Května 2019, 16:50:8

ty rovnice mikro a makrosvěta jsem použila výhradně jako měřítko náročnosti. Rozhodně se nepřu se o to, jestli mohou či nemohou osvětlit podstatu světa. Já ani netuším, jestli jim zrovna vy rozumíte, a není to ani podstatné. Chtěla jsem jen obrazně vyjádřit, že pro vás je takřka nemožné uznat, co jste zprvu sám naznačil, ale vzápětí zavrhl.
Totiž že vyšší, transcendentální smysl do přírodního procesu implantujete uměle. A to proto, abyste se uchránil před vtíravým pocitem marnosti lidské existenci.

Jiří Karen - Opava

Bestialita Bytí? Úterý, 28.Května 2019, 21:33:18

Já to myslel tak, že ta konkrétní realizace toho Celku je poměrně zvráceně bestialní. Veškerý život se musí živit jiným životem. V bolesti a krutosti. Zdá se to poměrně nemorální.

Nerozumím tomu, proč má ten Celek potřebu se znovu realizovat skrze takové přírodní zákony. Copak nemohl dát živým organismům svého hologramu solární panely? Holt by se vyvíjely, byly hloupoučké, až po miliardách let by třeba dospěly k nějakému prozření, ale opravdu je nutné to vraždění jiného života pro zachování svého, těch různých genocid a červů živících se očima dětí? To by to opravdu nešlo bez toho, což?

Anarchisté měli kdysi takovou hlášku: "Pokud existuje Bůh, tak musí být svržen..." :)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Května 2019, 05:05:46

Aby mohl být Bůh svržen, musel by být hmotný a sedět někde na nějakém trůnu. Nebo by musel být socha na podstavci. Jenže není. My jsme naopak v něm - jsme v Bohu jakoby ponoření. Komenský v jednom svém spise napsal: jako ryba ve vodě. Nemusíme ovšem, a každý v něm taky ponořen není. Místo toho můžeme být plně ponoření ve světě. Jenže tím světem se nemyslí ten hmotný a dobrý svět, který Bůh stvořil. Myslí se tím svět lidí, který je kontaminován zlem a jehož součástí nevyhnutelně musí být i lidské ego. Nejde to od sebe jen tak oddělit. Proto jsem upozornila na toho Cantalamessu, který píše, že Teilhard de Chardin nemá do své teorie zakomponován dědičný hřích a vykoupení.
K tomu ponoření se do Boha nebo do světa - nejedná se o hmotu a prostor, nýbrž o stav ducha, takže se při obojím ponoru můžeme nacházet na témže místě. Vlastně musíme žít i v tom lidském světě, kterému, jak pravil Ježíš, ještě pořád vládne Satan (i když už byl vlastně poražen). Být, obrazně řečeno, jednou nohou zde a jednou nohou tam.
Takže anarchisté Boha svrhnout nemohou :-) Místo toho by k němu měli hledat cestu. Neboť dobře dělá ryba, když zůstává ve vodě, jak pravil Komenský.
Jenže ego jim v tom pravděpodobně bude bránit. Ego je součástí toho lidského světa a tak bojuje jeho zbraněmi. Duchovní zbroj je ovšem jiná (pancíř spravedlnosti, štít víry, meč Božího slova atd.)
Na ten druhý text jsem upozornila, mimo jiné, také proto, že je tam zmínka o chybném zaměňování biblického Boha s představou řeckořímského Dia, k němuž došlo, když se oba světy - helénský a hebrejský - začaly promíchávat.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Chtě nechtě Středa, 29.Května 2019, 08:36:49

mi při četbě příspěvku paní Hájkové o ponoru a vodních tvorech vytanulo rčení: Člověk bez víry je jako ryba bez bicyklu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

K čemu je víra? Středa, 29.Května 2019, 11:26:57

Já napřed začnu od konce, tedy od repliky paní Zemanové. Je to totiž stejně věc, kterou jsem chtěl ještě zmínit v návaznosti na onen (řecko-křesťanský) model "návratu Bytí k sobě samému".

Pokud je totiž tento model správný (k jeho problematičnosti se ještě vrátím později), pak se nám otázka po víře a jejích kořenech staví zcela jinak.

Ta otázka pak nestojí: "Proč lidé (někteří) věří?"

Nýbrž pak je stav (objektivní) věcí takový: Bytí (tedy onen Celek) v procesu vlastní individuace vytvořilo jsoucí, materiální svět, včetně člověka; a p r o s t ř e d n i c t v í m tohoto člověka, jeho mysli, se toto Bytí vrací k sobě samému. Prostřednictvím lidské mysli, jejích náboženských představ se toto globální Bytí zrcadlí, reflektuje v sobě samém.

V takovémto případě tedy jak řečeno nemá smyslu se ptát "jak to že někteří lidé věří v bohy, tedy v chiméry"; nýbrž daleko spíše by bylo nutno se ptát, jak to že někteří lidé tuto schopnost té ontologické, transcendentální reflexe nemají.

Odpověď i na tuto otázku je ovšem sama obsažena v logice celé věci. Zopakujme si: c e l á skutečnost je neustálou souhrou a protihrou dvou základních momentů: momentu celistvosti, holismu na straně jedné - a momentu individuální, materiálně empirické existence na straně druhé.

Je z tohoto hlediska tedy pouze naprosto přirozené, že v populaci - přesně podle zákonitostí Gaussovy křivky - jsou oba tyto momenty přítomny a rozloženy naprosto symetricky: jedna část populaci je více pod vlivem toho holistického momentu (čili inklinuje více ke spiritualitě, v užším smyslu k religiozitě) - zatímco druhá část populace je více pod vlivem té bezprostřední, materiální, individuální formy bytí - a tedy inklinuje více k racionalismu.

Takže konkrétní odpověď na konkrétní otázku (či bonmot) paní Zemanové: pokud si opravdu celý svůj život dokážete vystačit jenom s tím, že zůstanete "rybou" - tedy že zůstanete provždy omezena jenom na ten jeden svůj živel, na ten jeden jediný biotop - pak skutečně tu víru k ničemu nepotřebujete.

Ta víra (totiž pochopení jejích kořenů a jejího smyslu) má význam jenom pro ty, kteří nechtějí zůstat omezeni jenom na jeden jediný modus existence, ale kteří si chtějí rozšířit své možnosti, své obzory.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 29.Května 2019, 11:42:9

Pan Moudr: ten aspekt vlastního sebepřeceňování lidstva tu samozřejmě vždy je přítomen; ale to nám ještě nedává žádnou odpověď ve vlastní věci.

Jestli je možno "dokázat", že smyslem evoluce je to či ono? - Ovšem, "dokázat" ve striktně přírodovědném, matematickém či fyzikálním smyslu není možno nic, s výjimkou právě a pouze toho co je možno pojmout fyzikálními měřeními a matematickými výpočty. To jediné na co nakonec přijde je to, jestli se chceme a p r i o r i o m e z i t jenom a pouze na to, co je možno pojmout těmito metodami - anebo jestli se odvážíme vyjít i za jejich hranice.

Z hlediska těchto pozitivních, empirických, fyzikálních věd je všechno co překračuje jejich omezený rámec ovšem pouze ničím nepodloženou spekulací.

Na straně druhé ovšem z hlediska holistického (tedy z hlediska - ovšemže hypotetického - celku) je naopak tento ryze scientistický přístup principiálně redukcionistický - to jest, veškerou jsoucí skutečnost redukuje a zkracuje jenom na to, co je možno vnímat a uchopit prostřednictvím metod fyziky a dalších empirických věd.

Krátce řečeno: absolutní jistotu tu nebudeme mít nikdy. Za hranicemi těch empirických věd samozřejmě nemůžeme zkoumat jinak, nežli jenom nepřímo, tím že vytvoříme ty či ony výkladové modely, a pak budeme zpětně zkoumat, do jaké míry jsou adekvátní našemu vlastnímu světu.

Ale naprosto zásadní tady je uvědomit si: ty empirické, zdánlivě natolik exaktní vědy naprosto nemají nějaký absolutní monopol na výklad tohoto světa. Jak jste sám napsal: ony se ani vůbec nedokáží ptát na něco, na co její metody neposkytnou odpověď. Ale v každém případě jsem poukázal na to (a zatím ten argument nikdo nevyvrátil), že i ty fyzikální vědy samy poukazují "za sebe dál" - tedy na to, že i před počátkem platnosti jimi formulovatelných fyzikálních zákonů je zde nějaký jiný činitel, apriorního a imateriálního charakteru. Otevírá se tu tedy v každém případě prostor pro jiný, další svět.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Umělá implantace transcendentálního horizontu? Středa, 29.Května 2019, 11:58:5

Vraťme se ještě jednou k tomu Parmenidovi, paní Zemanová. On konstatuje vlastně jedno jediné: že vedle těch jednotlivých, materiálních, "rozprostraněných" věcí, které my vnímáme svými obvyklými smysly - že vedle toho je tu ještě jedna další rovina existence.

A to sice samotné Bytí; které je - na rozdíl od těch jednotlivých, pomíjivých věcí - samo věčné, nadčasové, nekonečné, nestvořitelné, ale i nesmrtelné. Tento stav neodvislosti od těch pomíjivých, předmětných věcí nese označení "transcendence". Tato "transcendence" tedy ve své čiré podobě nemá žádný religiózní, nýbrž ryze věcný charakter. Terminus technicus.

Parmenides - i když si na své cestě za poznáním tohoto čistého, transcendentálního Bytí pomáhá ovšem i dobovými religiózními obrazy - tedy nedělá nic jiného, nežli že prostě čistě věcně k o n s t a t u j e nevyhnutelnou přítomnost tohoto transcendentálního momentu.

Pokud byste tedy chtěla opravdu setrvávat na tom, že to všechno je jenom "umělá implantace", abychom se zbavili pocitu z marnosti našeho žití, pak byste napřed musela dokázat vyvrátit tuto Parmenidovu argumentaci. A mohu Vás ujistit, že tady byste měla opravdu velkou práci; to jeho dílo totiž světová filozofie už velice důkladně "proprala" ze všech stran.

To jediné v čem se komentáři Parmenida neshodnou, není tento samotný fakt transcendence, nýbrž to, zda Parmenides zůstal stát jenom u tohoto čirého konstatování této transcendence - anebo zda toto jeho "čisté Bytí" má i další vlastnosti, vlastní zákonitosti. Které by pak byly určující, konstitutivní i pro všechny věci, předměty našeho empirického světa.

Osobně se velice přikláním k výkladu druhému; protože ta čistá "transcendence" sama o sobě by byla jinak zcela prázdným slovem, prázdným určením. Proto podle mého přesvědčení toto transcendentální Bytí je zároveň k v i n t e s e n c í celého toho jsoucího, materiálního, empirického světa. Je tedy nejen jeho abstraktním výrazem; ale je zároveň jeho obsažným j á d r e m.

A nalézt, odhalit, určit toto jádro, tuto kvintesenci veškerého bytí - to je právě ten klíčový cíl, o který se jedná.

-------------------------------

To všechno ovšem neznamená, že ty či ony konkrétní f o r m y vztahování se k této transcendenci by nebyly motivovány právě tou touhou uniknout pocitu marnosti vlastní existence; ale o tom jsem nakonec psal už sám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Transcendentální Celek o problém teodicee Středa, 29.Května 2019, 12:09:50

Pan Karen: tady opravdu zřejmě došlo k určitému nedorozumění; ale to na obou stranách.

Velice krátce řečeno: ten problém "bolesti světa" není mým problémem. Já jsem jenom - z hlediska čistě filozofického - konstatoval ten moment nutné přítomnosti onoho Celku, a jeho - relativně - transcendentálního charakteru. To že r e á l n ý svět, tedy ve své i n d i v i d u a l i z o v a n é - podobě na sebe naráží a spolu zápasí, to vyplývá zcela přirozeně už ze samotné logiky věci. Tento svět jednotlivých věcí v sobě zcela principiálně nemá tu bezrozpornou homogenitu toho transcendentálního Celku; naopak je to svět protikladů, rozporů, bojů.

To je přesně to o čem psal už Anaximandros: ty "ohraničené" věci (peirata) - ty už svou samotnou individuální existencí si navzájem "působí bezpráví"(!). To je tedy naprosto objektivní stav, kterému není možno se - v našem empirickém světě - vyhnout.

To jediné co je možno v našem empirickém světě možno s tímto stavem pozitivního učinit, stojí v druhé částí toho Anaximandrova výroku: že totiž tyto věci si "navzájem splácejí svůj dluh". A tedy - svým aktivním jednáním obnovují původní stav spravedlnosti.

--------------------------------------

Ten problém s teodiceou, tedy problém s přítomností bolesti a zla ve jsoucím světě - tento problém má pouze (monoteistické) náboženství. Které vychází z předpokladu, že tento jsoucí svět stvořil Bůh, a že ho stvořil jako "dobrý". V rámci tohoto konceptu je pak ovšem extrémně obtížné vysvětlit (a obhájit) všechnu tu bolest a zlo ve jsoucím světě. Ještě do určité míry je to možné vysvětlit ve světě lidském (poukazem na "svobodnou vůli" člověka rozhodnout se pro zlo); ale není nijakým způsobem možné to vysvětlit v ostatní říši živočišné (pokud bychom ovšem nechtěli tvrdit, že i samotná zvířata spáchala "dědičný hřích").

Ale k tomu momentu hříchu se dostanu v mé odpovědi na paní Hájkovou, respektive v souvislosti s tím de Chardinem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úloha hříchu ve světě Středa, 29.Května 2019, 12:44:23

Paní Hájková, ten text ohledně toho de Chardina je skutečně velmi zajímavý; ale jeho výklad je vlastně zcela převrácený.

Nejde totiž ve skutečnosti o to, že by de Chardin nezohlednil "negativní moment hříchu" - jde ale o to, že on (jakož křesťanská teologie vůbec) nezohlednil p o z i t i v n í charakter hříchu!

Ta zásadní vada celého toho křesťanského modelu totiž spočívá stále znovu v tom, že se tu vychází z fikce nějakého "absolutně dokonalého" božího světa. A že to byl tedy jenom člověk sám, který v jakémsi nevysvětlitelném záchvatu pomatenosti na tento o sobě dokonalý boží svět vnesl hřích. A že tedy postačí tento hřích nějakým totálním obrácením, umravněním lidstva z tohoto světa zase jednou provždy odstranit, a obnoví se nám ten původní dokonalý, dokonale mravný a dokonale harmonický boží svět.

Už jsem v souvislosti s Anaximandrem uvedl, že něco takového v reálném, přirozeném světě zcela principiálně vůbec není reálně možné.

Ale když si k pomoci přizveme ještě i Hérakleita, pak velice rychle zjistíme, že něco takové - totiž stav absolutní bezrozpornosti a harmonie - není možný ani absolutně. Že není možný stav dokonalé harmonie, aniž by tu byl neustále přítomen i moment negace.

Stav bez jakýchkoli protikladů, stav totální harmonie - to není fakticky nic jiného, nežli stav naprosté entropie.

Entropie je stav, kdy jsou absolutně vyrovnány všechny (energetické) hladiny. Není tu tedy žádného rozdílu, žádného gradientu - a žádného napětí mezi různými rovinami. Ale protože tu neexistuje žádné napětí - není tu ani žádný pohyb. Všechno ustrne v absolutní nehybnosti, tedy v Nebytí.

A přesně takovýto stav by byla ta dokonalá "boží harmonie"; a nic jiného vposledku není ani svět bez "hříchu".

"Hřích", to je negace. To je rušivý element. To je rozbíjení klidu; klidu, který je ale vposledku nehybností. Je to právě hřích, který nutí k aktivitě, k vyrovnávání se s ním, k jeho potírání.

Jak pravil Anaximandros: (teprve) vzájemné konání bezpráví vede k nápravě, ke vzájemnému "splácení si dluhu".

Jen tak mimochodem: i samotné naše diskuse zde jsou založeny na principu negace. My znovu a znovu těm druhým upíráme jejich právo, totiž právo na nezkalenou pravdivost jejich výkladu světa. Už jenom tím na sobě navzájem "pácháme hřích"; ale právě a jenom tohle umožňuje dynamiku našeho vzájemného potkávání a střetávání.

Jen tak pro srovnání: mám jednoho známého, přesvědčeného spiritualistu a mystika, který před časem opustil jedno diskusní fórum, kde byli přítomni víceméně jenom účastníci s tím samým přesvědčením. S těmi samými názory. A on toto své vzdálení se odůvodnil (kromě jiného) tím, že "jsem zjistil že všechny hovory tam se nakonec jenom točí v kruhu".

Je to přirozené; když všichni mají stejný názor, pak nakonec není už o čem hovořit. Není tu žádná výzva; stále dokola se opakuje jenom to samé. Nastává totální stagnace.

-------------------------------

Takže: kdyby se křesťanům nějakým zázrakem přece jenom jednou podařilo definitivně vymýtit hřích z tohoto světa, pak by jediným výsledkem byl svět totální entropie, zánik veškerého živoucího světa.

Svým způsobem je tedy v pořádku, když křesťanství tento stav definitivního odstranění, potlačení zla a hříchu spojuje s apokalypsou, zánikem přítomného světa. Výsledkem by ovšem nebyl stav věčného štěstí a totální harmonie, nýbrž - věčná a totální nicota! Svět bez pohybu, svět provždy zemřelý.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 29.Května 2019, 12:47:15

P.S. Tím naprosto nechci snižovat angažované úsilí křesťanů v boji proti "hříchu", proti zlu. V minulosti bylo zapotřebí tento boj vést "frontálně", se vším nasazením, se vší intenzitou, a tedy s tou vizí možného absolutního vítězství.

Dnes už se ale ukazuje nutnost a potřebnost ten "hřích" definovat novým způsobem; ne tak absolutně, ale více s přihlédnutím k realitě světa a člověka.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 29.Května 2019, 12:57:23

Ovšem ten Lennox - tam není nic co by stálo za hlubší úvahu. Jsou to pouhá tvrzení, že Bůh je kompatibilní s vědou, ale žádné skutečně přesvědčivé argumenty.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Května 2019, 16:16:52

Šťastný je člověk, který se drží své cesty. I když ví, že existují i jiné cesty. A i když se zdá paní Zemanové směšný.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Jsou to pouhá tvrzení, že Bůh je kompatibilní s vědou, ale žádné skutečně přesvědčivé argumenty." Čtvrtek, 30.Května 2019, 07:45:51

Bůh není kompatibilní s vědou, ale s náboženstvím.

Náboženství je kompatibilní s vědou v tom smyslu, že předmětem zájmu vědy je něco jiného než předmětem zájmu náboženství. Věda se ptá "jak?", náboženství se ptá "proč?". Věda se neptá po smyslu lidského života, náboženství se neptá, co je to gravitace.

Pavel Kolařík - informatik

Je ateismus kompatibilní s vědou? Čtvrtek, 30.Května 2019, 08:43:27

Tato otázka dává (nebo taky nedává) úplně stejný smysl, jako jestli je Bůh (nebo náboženství) kompatibilní s vědou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úloha hříchu ve světě  Čtvrtek, 30.Května 2019, 09:27:10

"... že to byl jenom člověk sám, který v jakémsi nevysvětlitelném záchvatu pomatenosti na tento dokonalý boží svět vnesl hřích.
 A že tedy postačí hřích nějakým totálním obrácením, umravněním lidstva z tohoto světa zase jednou provždy odstranit, a obnoví se původní dokonalý, dokonale mravný a dokonale harmonický boží svět."

-----------------------------------

Řekl bych, že člověk nevnesl hřích do dokonalého světa v záchvatu pomatenosti. Jednat špatně (špatně podle předpokládaných absolutních měřítek dobra a zla), popřípadě hledat a poznávat dobro a zlo, je projevem svobody. Nikdo by nemohl mít svobodu v (dokonalém) světě, ve kterém by nešlo jednat špatně, ve kterém by se m u s e l o jednat jenom dobře. Svoboda je však nutnou podmínkou pro existenci (deflační:-) lásky (a pravá svoboda je pak poznanou nutností). V dokonalém světě, ve kterém by se muselo jednat jenom dobře, by tedy nemohla existovat láska. Svět bez lásky by však nebyl dobrý (tedy ani "dokonalý").

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Dobře dělá ryba, když zůstává ve vodě; člověk bez víry je jako ryba bez bicyklu Čtvrtek, 30.Května 2019, 10:20:36

V prvním případě jde o ponor člověka v Bohu, ve druhém případě můžeme mít na mysli různé víry.

Paní Zemanová má asi na mysli to, že víra v Boha je člověku platná jako bicykl rybě. Víry jsou ovšem velmi různé a dovolím si tvrdit, že každý člověk nějakou víru má. Víra je totiž to, co zaplňuje prázdné (nepoznané) místo v našem obrazu světa. Bez nějaké (kompletní) představy o světě se totiž dá žít jen těžko, každý ji potřebuje a většina lidí se zlobí, když jim tu představu někdo narušuje. Někdo tedy věří, že Bůh existuje, někdo jiný zase věří, že Bůh neexistuje, ale v obojím případě jde nepochybně o víru, kterou člověk potřebuje. Ryba ovšem bicykl nepotřebuje.

Pokud by paní Zemanová žádnou víru nepotřebovala, byla by jistě ochotná připustit, že neví, jestli Bůh existuje nebo neexistuje, byla by ochotná připustit, že mohou nastat obě zmíněné možnosti. To ale zřejmě ochotná není, takže víru potřebuje.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Narušování obrazu světa Čtvrtek, 30.Května 2019, 10:40:16

a obrana před tím je ono "oříznutí nedokonalého okraje obrazu, přičemž oříznuté okraje se neustále vracejí k centru", jak o tom píše Joseph Grim Feinberg v polemice s Adamem Votrubou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Evoluce podle J. Šmajse a exkluzivita člověka Čtvrtek, 30.Května 2019, 15:06:10

Vraťme se ještě zpět k názorům J. Šmajse na evoluci. Ty jsem podrobil kritice už před léty, při recenzi jedné knihy o evoluci (bez Boha), jejíž autor se na striktně materialistický výklad evoluce J. Šmajse odvolával.

Tehdy jsem konstatoval, že takové pojetí evoluce, které je vyhraněně anti-antropocentrické (tedy které popírá jakoukoli výlučnost člověka vůči ostatní přírodě) se dostává do neřešitelných protikladů.

Na počátku sice stojí chvalitebný úmysl zaujmout kritický postoj vůči současnému stavu, kdy člověk ve jménu svého extrémního konzumismu devastuje a ničí veškerou přírodní základnu této planety; ale takováto argumentace pak vede k těmto nevyhnutelným důsledkům:

Jestliže člověk není v kontextu veškeré přírody žádným exkluzivním, privilegovaným tvorem, pak není žádného kvalitativního rozdílu mezi člověkem a dejme tomu moučným červem. Anebo baktérií. Jestliže ale neexistuje tento kvalitativní rozdíl - pak neexistují v rámci celé přírody, v rámci celé evoluce ž á d n é kvalitativní rozdíly. Všechno co je vůbec nějakým způsobem živé má naprosto stejnou hodnotu.

Ten závěr který z toho nevyhnutelně vyplývá je pak tento: jestliže v rámci přírody neexistují žádné kvalitativní rozdíly, pak není vůbec žádného důvodu chránit tu její část, kterou my obvykle pokládáme za vyspělejší: zvířata, stromy, louky, květiny... Protože ať my lidé s touto přírodou učiníme cokoli, ať ji devastujeme jakkoli - přinejmenším ty baktérie to přežijí vždycky.

Do takovýchto - očividně zcela nesmyslných - aporií se tedy nevyhnutelně dostává každý koncept, který chce popírat že evoluce má nějaký vývoj, nějaký směr, a to sice od organismů nižších, primitivnějších, méně komplexních - až k organismům nejvyspělejším, jejichž vrcholným představitelem (to se nedá nic dělat) je sám člověk.

Toto konstatování prioritního postavení člověka v linii evoluce ovšem naprosto nemá znamenat, že by tím pro něho automaticky vznikalo právo provádět si s přírodou, co se mu zachce.

Ve skutečnosti je tomu totiž přesně naopak: jsou to ty n i ž š í organismy (neobdařené schopností myšlení), které si mohou dělat co se jim zlíbí. Prostě řečeno: ty z toho nemají rozum. A ony si také dělají všechno co chtějí; jenom obvykle jejich jednání nevede ke globální devastaci celého planetárního ekosystému.

Z toho exkluzivního postavení člověka v linii evoluce tedy neplyne v žádném případě právo jeho libovůle; přesně naopak, z jeho schopnosti rozumného a vědomého jednání rezultuje jeho o d p o v ě d n o s t za stav celé planety, celého našeho světa. Nakonec - jednou to bude člověk a jedině člověk, který (až se životnost našeho Slunce a tedy i celé naší sluneční soustavy bude chýlit ke svému konci) bude moci veškerou pozemskou přírodu (či alespoň její základní část) uchovat při životě tím, že ji přenese na jiné, životu příznivější místo v kosmu.

Nepopírejme tedy před sebou naše exkluzivní místo v procesu, v linii evoluce. My k tomuto exkluzivnímu postavení máme předpoklady, a tedy i právo. Jenže - jako u každého dobrého a řádného správce a vládce, z každého nadřazeného postavení ve skutečnosti plyne daleko více povinností, daleko více závazků, nežli privilegií a prerogativ.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 31.Května 2019, 05:08:0

Pane Poláčku, nepřesvědčil jste mne. Nevidím, že je člověk rozumným tvorem. Kdyby byl, neničil by své prostředí, vybudoval by společnost, která by byla spravedlivá pro všechny, atd. atd. Nemá tedy ze své " rozumnosti" žádné exkluzivní postavení. Jeho zánikem dostanou třeba delfíny možnost rozvinout se v rozumné tvory, opanovat moře a souš se stane pro ně tím, čím je pro nás moře. Překonáváním svých možností.
Závěr, který jste učinil o nutnosti být dobrým a řádným správcem a vládcem neplyne z lidské "rozumnosti", ale z Bible. Bůh tím pověřil člověka.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 31.Května 2019, 05:24:23

Tvrzení, že odstranění hříchu vede k entropii života odporuje praktické zkušenosti. Chcete říct, že v rodinách, kde nevládne hřích a vládne tam láska, harmonie, vzájemná pomoc, panuje entropie? Nejsou naopak tyto rodiny aktivní, děti vyrůstají ve zdravé podnikavé jedince, ...
Podobně nesmyslné rčení je, že život mezi dokonalými lidmi by byl nudný. Asi za dokonalé lidi považují suchary. Ikdyž je jakýmsi občerstvením, že dokážeme dělat vtipy na lidskou ubohost, nudné je stále ji pozorovat a vidět jak vládne.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 31.Května 2019, 06:17:11

Ještě jeden příklad lidského nerozumu, krátce diskutovaný v článku I. Štampacha: Co s propadem církví.
1. Lidstvo by si mělo svobodně vybrat způsob svého dorozumění a ne se nechat vehnat do jazykového imperialismu plynoucího z politického imperialismu minulých století. Toto ovládnutí světa svým jazykem zvýhodňuje některé státy, kterým každý předkládá až pod nos své vědecké výzkumy. Je zajímavé, že tento imperialismus nikomu nevadí. Odchodem Velké Britanie se angličtina nestane neutrálním jazykem. I nadále jí bude výhodou.
2. Odpor některých národů proti angličtině přetrvává. Kdysi se o prosazení ruštiny snažil i Sovětský svaz. A to ještě nepromluvila Čína.
3. Zvládnutím jednoho jazyka prý získám úplný kontakt aspoň s jedním národem. Jenže: synovi se líbila francouzština, ale musel se učit angličtinu. Není zase tak jazykově zdatný, aby zvládl dobře oba jazyky. Naopak - esperanto podporuje kontakt s mnoha národy. Třeba na mezinárodních setkáních. Znám esperantisty, kteří si následně oblíbili rumunské hory a jezdili tam každoročně a tím i prohlubovali rumunštinu. Je ověřeno, že zvládnutí esperanta podporuje výuku dalších jazyků.
4. Touží vůbec světoví potentáti, aby se lidstvo opravdu dohovořilo?
5. Esperanto nejenže má své originální tvůrce, ale podporuje i rozšiřování národní literatury překlady do esperanta. Například maďarský spisovatel Géza Dárdonyi: Steloj de Eger, Du kokcineloj, La homo nevidebla, Sklavoj de Dio. Z češtiny je přeložena Babička Boženy Němcové (a přes esperanto do japonštiny), Čapkovy romány, Osudy dobrého vojáka Švejka a další.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Kvalitativní rozdíly a hodnota člověka a bakterie Pátek, 31.Května 2019, 11:28:20

"Jestliže člověk není v kontextu přírody exkluzivním, privilegovaným tvorem, pak není žádného kvalitativního rozdílu mezi člověkem a moučným červem, nebo baktérií. Jestliže ale neexistuje tento kvalitativní rozdíl - pak neexistují v rámci celé přírody a evoluce ž á d n é kvalitativní rozdíly. Všechno co je nějakým způsobem živé má naprosto stejnou hodnotu."

-----------------------------

Řekl bych, že hodnota je asi závislá na tom, kdo hodnotí. Nechme chvíli hodnotit bakterii a uvidíme, jestli dospějeme k nějakému odlišnému výsledku, než když hodnotí člověk.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk a baktérie Pátek, 31.Května 2019, 11:46:25

Jde o to, pane Nusharte, jestli ta baktérie může kdy dosáhnout schopnosti transcendence. Nebo obvyklou terminologií řečeno, schopnosti svobody.

Tohle a právě tohle je ten zásadní kvalitativní rozdíl. Současný módní (postmoderní?) trend všechno živé hází bez rozdílu na jednu hromadu, s tím že "evoluce nedělá rozdíly". Samozřejmě, evoluce jako taková, v jejím ryze m a t e r i á l n í m smyslu, nedělá žádné rozdíly, pokud ji chápeme jenom a pouze jako čirou schopnost přežití.

Jenže: takovýto náhled je krajně triviální, nevyžadující naprosto žádnou skutečnou myšlenku.

Už jsem jednou napsal: my ten "velký příběh" nevyprávíme z hlediska bezduchých robotů (a ani ne z hlediska primitivních baktérií) - nýbrž z hlediska člověka. Pokud se někdo sám o sobě domnívá, že nepředstavuje žádnou vyšší evoluční kvalitu než ta baktérie - budiž, je to jeho věc; ale to by asi bylo spíše záležitostí pro psychiatra.

----------------------------------

Mimochodem, i když se na věc podíváme z hlediska ryzího přežití, i tady se tato nejeví být zcela bezrozdílně stejnorodou. Je totiž faktem, že organismy které jsou vnitřně komplexnější (a tedy na té vývojové linii stojí výše), ty mají větší schopnost přežít při dramatické změně životních podmínek. Prostě proto, že - právě díky své komplexitě - mohou mít ve svém řídícím, genetickém aparátu v záloze nějaký "náhradní program", který jim umožní se na tyto změněné podmínky adaptovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Rozumnost a kvalita Pátek, 31.Května 2019, 12:07:14

Pane Pospíšile, tady směšujete dvě různé věci. To že člověk je - v nám známé části vesmíru - jediným reprezentantem bytostí schopných rozumového uvažování, to ještě zdaleka neznamená, že by ve své a k t u á l n í podobě opravdu vždy jednal rozumně a uvážlivě.

Právě proto jsem napsal, že (vesmírná) evoluce směřuje k vytvoření i n t e l i g e n c e; nikoli k vytvoření člověka. Člověk - opakuji ještě jednou - je jenom aktuálním nositelem této schopnosti, bezesporu ji do určité míry má a užívá, ale doposud ovšem v míře jenom velice omezené. Kdyby k nám přiletěli na návštěvu nějací mimozemšťané, dalo by se právem očekávat, že oni by v tom užívání inteligence byli mnohem dále. A stejně tak se dá očekávat, že už za nějakých tisíc let (z evolučního hlediska nepatrný časový úsek) na tom i pozemské lidstvo bude na tom s užíváním svého inteligenčního potenciálu mnohem lépe než to dnešní (pokud ovšem dokáže přežít hrozící ekologickou krizi).

Ještě jednou: ten zcela zásadní, kvalitativní rozdíl spočívá ve schopnosti transcendence, respektive ve schopnosti reflexe - tedy ve schopnosti daného subjektu překročit hranici své přírodní, nevědomé podmíněnosti, a začít jednat na základě vlastního volného, nepodmíněného úsudku.

Rozhodující je tedy právě ta schopnost r e f l e x e, toho duchovního vykročení ze sféry čiré (fyzikální) podmíněnosti. A pokud má ve svém filozofickém konceptu Hegel alespoň v zásadním principu pravdu, pak tato "reflexe" prochází celou evolucí vesmíru, od jejího samotného počátku!

Už samotné interakce mezi základními stavebními kameny našeho materiálního světa, tedy mezi atomy a molekulami, jsou svým způsobem "reflexí" - ty elementární částice při svém pohybu na sebe navzájem narážejí, a tím se "dozvídají" o tom, kým a čím je ten protějšek, jaké má vlastnosti, jaká je jeho kvalita.

Na této prvotní, fyzikální úrovni je toto "poznávání", tato reflexe samozřejmě teprve jenom mechanického charakteru; nicméně, je to už samotný počátek. V dalších, komplexnějších formách pohybu (chemickém, biologickém) má tato reflexe pak už složitější, vyspělejší formu; až na samém konci tohoto řetězce stojí reflexe vědomá, intelektuální.

Právě toto je nutno si uvědomit, abychom pochopili, že veškerá evoluce není - v rozporu s tím co nám neustále namlouvají současní evolucionisté - jenom víceméně náhodným produkováním těch či oněch organismů, ale že za tím vším stojí ještě mnohem hlubší, zásadnější, ontologický faktor vývoje veškerého bytí k vyšším, uvědomělejším formám.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Řekl jste přece, pane Poláčku, že nižší organismy (neobdařené schopností myšlení) Pátek, 31.Května 2019, 12:07:58

si mohou dělat co se jim zlíbí (narozdíl od člověka).

Tudíž by měly tedy větší svobodu než člověk, pokud je svoboda libovůlí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Naprosto harmonická rodina? Pátek, 31.Května 2019, 12:36:47

Pane Pospíšile, kdykoli se výzkumníci zajímají o tajemství manželských párů, které spolu dokázaly žít v harmonii dlouhá léta, prakticky vždy se jim dostane jedné a téže odpovědi: naprosto rozhodující je schopnost t o l e r a n c e.

Není tomu tedy v žádném případě tak, že tu nebyly přítomny žádné konflikty, žádné spory. Ale tito partneři se postupem času prostě naučí nedělat z každé slabůstky toho druhého aféru. To či ono jim na tom druhém sice vadí; ale spolknou to, v zájmu rodinné pohody.

No a prakticky to samé říká už Anaximandros: konflikty vznikají už jenom tím, že věci - a lidé - jsou individua. Už jenom tím nevyhnutelně vznikají třecí plochy mezi nimi. Ale není tu jenom ten konflikt, to "bezpráví"; je tu zároveň také schopnost - a nutnost - "splácet si navzájem svůj dluh", a obnovovat stav spravedlnosti, stav harmonie.

A víceméně to samé (jenom snad vycházeje z opačné perspektivy) říká i Hérakleitos: všude na světě je přítomen moment "lásky", vzájemné přitažlivosti. Nejen lidí, ale i věcí. Ale - stejně tak tu musí být přítomen i moment odpuzování, "nenávisti" - protože jinak by všechen pohyb, všechen vývoj ustrnul v té zdánlivě dokonalé, všepohlcující lásce.

----------------------------------

Ten "hřích": tady si zase musíme zřetelně ujasnit co tím máme na mysli. Jestli máme na mysli "hřích" v obvyklém slova smyslu, jako vědomé a záměrné prohřešení se člověka proti zásadám mravnosti, proti právům těch druhých. Anebo ale jestli mluvíme o "hříchu" v principiálním, metafyzickém smyslu - tak jak o něm například mluví Bible, v souvislosti s "prvotním hříchem". Který pak stíhá i celé další lidské pokolení. Čili: i když je někdo sám osobně zcela bez hříchu, žije - třeba jako poustevník - naprosto čistým a mravným a bohabojným životem, stejně i tak je stále ještě nositelem toho Adamova "prvotního hříchu".

V tom biblickém pojetí je opravdu nemalý kus pravdy, je tady to správné poznání, že člověk vůbec nemůže - reálně - existovat, aniž by nevstoupil do říše negace, konfliktu, a tedy "hříchu". V křesťanství se pak směšují respektive zaměňují dvě různé věci: překonání s v é h o v l a s t n í h o hříchu konkrétním člověkem - a principiálního odstranění hříchu z tohoto světa vůbec. To první je - v určité rovině - možné; to druhé nikdy.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je tedy podle Vás, pane Poláčku, evoluce Pátek, 31.Května 2019, 12:37:7

a) náhodnou produkcí různých organismů, z nichž pak uspějí ty organismy, které jsou pohou shodou okolností lépe vybaveny pro dané prostředí, nebo

b) je evoluce rozumná a má sama nějaký záměr?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 31.Května 2019, 13:27:29

Kdo tvrdí, že svoboda je libovůlí, pane Nusharte?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

PŮSOBENÍ, VÝZNAM, SMYSL Pátek, 31.Května 2019, 13:59:42

Na celé evoluční dění - a vývoj - je možno (a nutno) se podívat ještě pod jedním dalším úhlem pohledu.

Vraťme se k tomu obrazu vesmíru a evoluce, kterou podávají "objektivisté" typu M. Veverky a J. Šmajse. Kdy se tedy vychází z toho, že všechno jsoucí (včetně člověka, lidské kultury a lidského ducha) je jenom jakýmsi volným pokračováním samopohybu elementárních částic.

Připomeňme si ještě jednou: takovýto výklad v zásadě n e n í c h y b n ý. Tímto způsobem evoluce (ve své materiální podobě) dozajista probíhala. Ale ta zcela zásadní otázka je, jestli za tím vším nestojí ještě něco víc.

Už jsem doložil, že ten uvedený objektivistický (jmenovitě Veverkův) výklad je ve svých důsledcích naprosto redukcionistický. A i když Veverka sám sice uznává že lidská společnost a lidská kultura představují nějaké nové kvality - on tyto kvality může označovat stále jenom "starou řečí" fyziky, ve svém pojmovém aparátu nemá žádnou možnost, žádný nástroj k tomu, aby tu specificky lidskou, kulturní a duchovní sféru uchopil jako takovou, v její vlastní kvalitě.

Teď je na čase si ještě konkrétněji ukázat, v čem ten rozdíl vězí. Veverka jak řečeno vychází z čistě fyzikálního zkoumání skutečnosti; a ve fyzice je základním momentem faktor p ů s o b e n í.

To či ono těleso (či jiná fyzikální entita) se projevuje výhradně tím, že působí na svůj protějšek. (Proto je také centrálním Veverkovým pojmem "párové přiřazení".) Na té ryze fyzikální úrovni je to naprosto v pořádku; ale na vyšších úrovních existence už nastupují zcela nové kvality, které se do tohoto pouhého "působení" už prostě nevejdou.

Přinejmenším na evolučním stupni vyšších živočichů schopných komplexnějších forem svého vztahování se ke svému okolí nastupuje principiálně nová kvalita: totiž v ý z n a m.

Dejme tomu ve stádu divokých koní ten či onen jedinec ze stáda není (v aktuálním momentě) v žádném kontaktu s vůdčím zvířetem (není tu tedy žádné "působení" v onom fyzikálním smyslu). Ale přesto pro toho řadového jedince má eminentní význam to, jestli ten vůdce stáda má takové vůdčí schopnosti, aby celé stádo dokázal uchránit před nebezpečím. A stejně tak má pro toho řadového člena v ý z n a m, jestli ten vůdce je dominantní (v agresivním slova smyslu), či přece jenom tolerantnější. A tak dále a tak dále. Jak řečeno - jedná se o zcela novou kvalitu vztahování se (živých) subjektů k jejich okolí, k jejich světu, která se nikdy nemůže vměstnat do toho pouze fyzikálního "působení".

A nakonec: přinejmenším s příchodem člověka vstupuje na scénu ještě další, třetí kvalita: totiž s m y s l.

Jak je onen "význam" kvalitativním skokem vůči tomu pouhému fyzikálnímu působení, pak stejně takovým dalším skokem je nástup onoho "smyslu".

Protože tento "smysl" - ten už se definitivně nevejde do žádných objektivizujících, abstraktních kategorií. (Jako je jmenovitě kategorie "informace", se kterou Veverka neustále operuje.)

Tento "smysl" není pouhý (konec konců stále ještě praktický) význam; nýbrž tento "smysl" se vždy odehrává na c e l é m horizontu našeho žití a bytí, naší přítomnosti na tomto světě. Ten "význam" - ten je stál ještě možno si pouze uvědomit; zatímco ten "smysl", ten je nutno p r o ž í t, procítit; a třeba i protrpět.

Už výše jsem konstatoval, že ten Veverkův "velký příběh" by mohl být naprosto dostatečným, kdyby byl vyprávěn robotům. Neboť ti fungují konec konců jenom na základě jasných, předem daných algoritmů; a tedy v zásadě nepřekračují horizont toho "působení".

Ale na té opravdu vyšší části té linie evoluce, tam kde už je ve hře onen "smysl" - tak to už definitivně není nic pro roboty; tady už musí být přítomen samotný člověk. Sám člověk se svou duší - vnímající, prožívající, a třeba i trpící.

Ten Veverkův "Velký příběh evoluce" nakonec opravdu není nic pro člověka.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Libovůle bakterií Pátek, 31.Května 2019, 14:04:18

Bakterie totiž mohou dělat právě jen a p o u z e to, co se jim zlíbí, zatímco člověk může dělat (krom toho, co se mu zlíbí) i to, co se mu znelíbí. To bakterie nemůže.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 31.Května 2019, 14:16:8

Ostatně: právě z toho důvodu pro mě četba té Veverkovy "Evoluce" byla s přibývajícím časem stále monotónnější a únavnější. Když už čtenář jednou pronikl do logiky jeho základního vývojového vzorce - totiž že entity nižšího stupně komplexity se sdružují do entit vyššího stupně komplexity - pak už prakticky není nic, co by se zde člověk ještě mohl dozvědět nového, překvapivého, objevného. Všechno další je už jenom ve stovkách variant opakování této jedné jediné myšlenky.

--------------------------

Mimochodem, myšlenka: uvědomil jsem si po jisté době četby, že ta Veverkova "velká historie" vlastně vůbec žádným způsobem nenutí čtenáře k nějakému hlubšímu přemýšlení. Nenutí k myšlení, ale ani k němu nemotivuje; a co víc, vlastně ho ani vůbec neumožňuje!

V tom Veverkově objektivistickém podání je totiž celý ten vezdejší svět nakonec - přes všechnu jeho komplexitu - naprosto jednoduchý. Veverka všechno jsoucí pečlivě rozdělí do jednotlivých archivních přihrádek, těmto přihrádkám udělí velice precizní vědecké názvy - a tím je všechno hotovo, všechno utříděno, všechno je jednou provždy jasné a přehledně dané.

To jest: Veverka samozřejmě ví, že existují procesy natolik komplexní, že není možno je obsáhnout nějakým čistě lineárním logickým pochodem. Ovšem - on pak tuto složitost prostě uloží do n o v é přihrádky; s popiskou "stochastický", "nelineární", "dynamický", "hypercyklický", atd.atd.

Takže on má vědomost o tom, že tento živý, organický, biologický a sociální svět je velice složitý; ale on všechny tyto složitosti života ukládá do j e d n o d u c h ý c h, mrtvých schránek abstraktních názvů fyzikálních a systémových teorií.

Já jsem si po určitém čase četby Veverkovy "Evoluce" chodil doslova intelektuálně odpočinout k četbě Patočkových "Kacířských esejí" - které jsou sice intelektuálně nesrovnatelně náročnější, ale pokud už čtenář pronikl - po do jisté míry abstraktní úvodní části - do jejich sdělení, pak se zde začne rozvíjet fascinující příběh přítomnosti člověka na tomto světě. Něco, nad čím je možno - a nutno! - přemýšlet; ale toto přemýšlení přináší svou odměnu, neboť se tu čtenář dozvídá tajemství své vlastní existence, a ne pouze to, že je "vysoce komplexně strukturovanou entitou".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 31.Května 2019, 14:17:33

To je opravdu svérázná definice svobody, pane Nusharte. ;-)

Ale je nutno uznat: má to něco do sebe.

Jindřich Kalous - důchodce

Smysl evoluce? Pátek, 31.Května 2019, 15:30:52

"Je totiž faktem, že organismy které jsou vnitřně komplexnější (a tedy na té vývojové linii stojí výše), ty mají větší schopnost přežít při dramatické změně životních podmínek."

Omyl.

Kdyby někdo odstranil/něco odstranilo z pozemské atmosféry kyslík, přežily by jenom anaerobní bakterie. Opravdu splňují to kritérium vyšší komplexity?

Někteří cynici nebo srandisti mezi biology a ekology napsali, že zamoření atmosféry kyslíkem bylo prozatím největší ekologickou katastrofou v dějinách Země, zcela jistě z hlediska tehdy nejvyvinutější, nejrozšířenější a nejlépe prosperující populace pozemských organismů, totiž anaerobních bakterií. O vývojové úrovni anaerobních bakterií pak svědčí skutečnost, že si velice rychle a flexibilně dokázaly najít ekologické niky, kde od té doby úspěšně přežívají až dodnes. Jednou z těch nejrozšířenějších nik je například tlusté střevo savců včetně člověka. Ti nejtvrdší ultras z té biologicko-ekologické disentní komunity pak logicky tvrdí, že z hlediska možného smyslu evoluce lze z uvedeného učinit následující závěr: Smyslem existence člověka jako biologického druhu je poskytnout ve svém tlustém střevě životní prostředí anaerobním bakteriím.

Dalo by se pokračovat dál. Jestli se například lidstvu nedejbože podaří navzájem vyhladit v globální jaderné válce, jedním z druhů, který úspěšně přežije v následně modifikovaném životním prostředí, bude téměř s jistotou štír, který snese dávky radiace o dva řády vyšší než člověk. Co to říká o postavení štíra a smyslu jeho existence z hlediska evoluce?

Nechci to nijak dále komentovat, koneckonců nejsem biolog ani ekolog. Nicméně pokud jde o smysl evoluce nebo vůbec lidské existence, ztotožňuji se s postoji jedné slavné osobnosti považované některými tzv. slušnými lidmi za nihilistu a cynika, spisovatele Kurta Vonneguta. Nebudu to tady tapetovat úryvky jeho textů. Případné zájemce raději odkážu na sbírku jeho esejů a dalších textů z roku 2005 A Man without a Country (česky Muž bez vlasti); kdybych měl vybrat jeden, byl by to nejspíš Cold Turkey (česky Absťák). Koneckonců sám Vonnegut byl příkladem, že i s tzv. nihilistickým světovým názorem a bez víry v nějaký výjimečný význam člověka pro vezdejší svět lze žít zcela morálně a zbytku lidstva přinášet nějaký užitek...

Pavel Kolařík - informatik

Pátek, 31.Května 2019, 16:38:30

"sám Vonnegut byl příkladem, že i s tzv. nihilistickým světovým názorem a bez víry v nějaký výjimečný význam člověka pro vezdejší svět lze žít zcela morálně a zbytku lidstva přinášet nějaký užitek..."

A to je dobře, nebo špatně, nebo je to jedno?

Jindřich Kalous - důchodce

Pátek, 31.Května 2019, 16:48:42

"A to je dobře, nebo špatně, nebo je to jedno?"

Co myslíte Vy?

Pavel Kolařík - informatik

Pátek, 31.Května 2019, 16:49:59

Opakuji otázku: A to je dobře, nebo špatně, nebo je to jedno?

Jindřich Kalous - důchodce

Pavlu Kolaříkovi Pátek, 31.Května 2019, 17:09:25

Ne že bych neuměl a nechtěl odpovědět, ale naštěstí odpovídat nemusím. Ono se mi totiž zrovna teď nějak nechce reagovat na to Vaše "Opakuji otázku". Připomíná mi to určité móresy určitých lidí, o kterých jsem doufal, že už jich v životě budu ušetřen...

Pavel Kolařík - informatik

Děkuji, to mi stačí Pátek, 31.Května 2019, 17:12:26

Žádná odpověď, resp. "odpověď" hloupou protiotázkou je sama o sobě naprosto vypovídající.

Další otázky na vás nemám. Konstatuji tedy jenom, že "argument" Vonegutem byl hodně hloupý.

Jindřich Kalous - důchodce

Pavlu Kolaříkovi Pátek, 31.Května 2019, 19:40:56

Jestli byl argument Vonnegutem hloupý, máte nějaké chytřejší? Ale nejdřív byste měl upřesnit svůj vlastní světový názor. To byl původně hlavní důvod toho, proč jsem odpověděl otázkou. Ta Vaše opakovaná otázka položená tónem referenta X. správy SNB už mě jenom utvrdila v tom, že tahle diskuse fakt asi nemá smysl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Schopnost adaptace Sobota, 1.Června 2019, 12:50:33

Pan Kalous: přesně tuto námitku jsem očekával. Uvažoval jsem o tom že tuto záležitost raději osvětlím preventivně; ale pak se mi to do té myšlenkové linie už nevešlo.

Takže ty bakterie: samozřejmě, pokud vezmeme celou tu velkou skupinu (klad) bakterií jako celek, vyjde nám z toho, že je vysoce adaptabilní.

Jenže: to bychom pak skutečně nesměli srovnávat pouhý druh "člověk" s tímto obrovsky různorodým kmenem "bakterie"; nýbrž bychom museli porovnávat přinejmenším "bakterie" a "obratlovce".

Anebo naopak: kdybychom chtěli referenční druh vzít třeba člověka, pak bychom ho museli srovnávat se zcela konkrétním druhem těch či oněch bakterií. A teprve potom by se mohlo posuzovat, do jaké míry je právě tato konkrétní bakterie skutečně schopna se adaptovat na (náhle změněné) životní podmínky.

Dále. Uvědomme si, že jednoho krásného dne na zemi zmizí, vyhynou i ty nejodolnější bakterie (o štírech nemluvě). Totiž až celou zemi pohltí a spálí expandující slunce. A bude to pak člověk a jedině člověk, který - a to sice právě díky své extrémní komplexitě - dokáže (snad) přesídlit do jiných světů. (Jako "zavazadlo" s sebou ovšem vezme i ty bakterie - alespoň ty které jsou nerozlučně spojeny s jeho vlastní fyzickou existencí.)

Ale teď k samotnému principu: pokud položíme jenom otázku po holém přežití, pak by bylo opravdu možno říci, že evoluční výhodou je skutečně buďto být naprosto primitivně uspořádán - a v důsledku toho být relativně necitlivý vůči vlivům prostředí. Anebo ale naopak: být dostatečně komplexní pro to, aby v případě (náhlých) změn okolního prostředí zde byl k dispozici ten "záložní program", umožňující adaptaci.

Těm vyšším, vyspělejším živočichům (včetně člověka) asi už sotva bude možno vrátit se do stadia té primitivní tělní stavby jakou disponují bakterie; takže zbývá jenom ten druhý způsob pozitivní adaptace, tedy ta komplexita.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Má Bůh duši? Sobota, 1.Června 2019, 13:07:33

V souvislosti s tím trojstupňovým vývojem reflexe vnějšího světa "působení - význam - smysl", kdy to poslední (tedy smysl) dokáže vnímat jenom cítící a citlivá (lidská) duše mi vytanula v mysli otázka: A co Bůh - má ten vlastně duši?...

Řečtí bohové - ti by snad ještě duši mít mohli. Oni prožívali své emoce ne jinak nežli lidé, měli své ambice, prožívali pocity hněvu, a dost možná i smutku a utrpení. Židovský Jahve - o tom by se už ale sotva dalo říci že by měl "duši"; on sice také dokázal projevit emoce, ale v zásadě jenom hněv, když trestal svůj národ za jeho špatnost.

A Bůh křesťanský - ten je už plně vzdálen všem emocím, on je v prvé řadě transcendentální entitou; a i když si křesťané znovu a znovu tuto jeho transcendentální odosobněnost snaží zmírnit a přiblížit jeho vyobrazením jako důstojného starce s bílým plnovousem, v zásadě je nutno mít pochybnosti o tom, že by ten křesťanský Bůh mohl mít něco takového jako "duši".

Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak by to ovšem mělo dalekosáhlé důsledky pro postavení a hodnotu člověka. Pokud totiž souhlasí ta triáda "působení - význam - smysl", pak bylo řečeno, že ten "smysl" muže vnímat, pochopit jenom a pouze (citlivá, vnímající, trpící) duše. Pokud takovouto duší nedisponuje Bůh - pak je to člověk a jedině člověk, o kom s jistotou víme, že jí je vybaven.

Pak by to ale byl definitivní důkaz toho, že přítomnost člověka na zemi není jenom nějakou nahodilostí; nýbrž nevyhnutelnou nutností. Protože bez něj by se ze světa zcela ztrácel jakýkoli smysl. Přesněji řečeno: bez jeho (člověka) duše by tu jinak nebyl nikdo, kdo by ten smysl věcí mohl vnímat, kdo by ho mohl prožívat - a kdo by ho mohl vlastním tvůrčím počinem uchovávat a dále rozvíjet.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 1.Června 2019, 13:23:12

Křesťanský Bůh má přece nejen duši, ale i tělo - v osobě Ježíše Krista.

Jindřich Kalous - důchodce

Smysl existence? A proč? Sobota, 1.Června 2019, 17:17:30

Já jsem si myslel, že moderní filosofie (o biologii nebo sociologii nemluvě) se s teleologickými úvahami už dávno vypořádala...

Chápu, že některým (většině?) se pod hrozbou chybějícího smyslu nebo bezúčelnosti vlastní existence žije těžko. Právě proto jsem se zmiňoval o těch údajných nihilistech v literatuře, kteří se s tímhle pocitem snažili různými způsoby vyrovnat.

Já sem přece jen kousek z toho Vonneguta pověsím. Cituji z eseje Absťák:

Až se dostanete do mého věku, podaří-li se vám to, bude vám jednaosmdesát a budete mít potomstvo, začnete se najednou ptát svých dětí, které budou již samy ve středním věku, o čem že vlastně život je. Mám sedm dětí, z toho čtyři adoptované... Položil jsem onu velkou otázku o životě svému biologickému synu Markovi. Mark je pediatr a autor autobiografické knihy Expres do ráje. Je o jeho zhroucení, o svěrací kazajce a vypolstrovaném nemocničním pokoji. Dostal se z toho a promoval pak na harvardské lékařské fakultě.
Dr. Vonnegut odpověděl svému starému vetchému otci toto: "Otče, jsme tady od toho, abychom si to tu pomáhali přežít, ať už ,to' znamená cokoliv." Takže vám to předávám. Zapište si to, uložte si to do počítače a můžete na to klidně zapomenout.
(Konec citátu.)

Je mi jasné, že hledačům nějakého vznešeného vyššího smyslu lidské existence to pochopitelně nebude stačit. Ti by si měli položit otázku, zda ve svém životě dosáhli aspoň takového cíle, o který se snažil dr. Vonnegut. Protože hledat nutně neznamená dosahovat. Ke schopnosti reálně pomáhat lidem (a nejen lidem, ale třeba i mimolidským formám života v přírodě) řečeno slovy Marka Vonneguta "přežít to tady" není potřeba moc mudrovat o nějakém vyšším smyslu existence. Tady se počítají spíš konkrétní činy, jichž jsou schopni i staří neznabozi a profláklí cynici. Koneckonců - jak dobře vědí třeba zen-buddhisté - není důležitý úmysl, ale výsledek... Avšak z tohoto hlediska prozatím hanebně selhává většina lidstva, včetně té jeho části zabývající se mudrováním o vyšším smyslu života. Prozatím je výsledkem to, že si rozebíráme zeměkouli pod nohama a dokonce i tuto skutečnost si někteří těmi vznešenými úvahami dokážou ospravedlnit.

Ivo Horák - Praha 3

Příspěvek k tématu adaptability organismů Neděle, 2.Června 2019, 10:07:13

Živočišné druhy, a to v různých taxonech, mají velmi nestejnou schopnost přežívání v čase. Je ovšem problematické považovat každý zánik druhu za neúspěch, adaptace může mít třeba podobu druhové radiace, takže těch několik párů „darwinových“ pěnkav, správně tangar, které zanesl kdysi vítr na Galapágy rozhodně uspělo. My máme sklon chtít nesmrtelnost, osobní i druhovou, proto nás fascinuje třeba nepomíjení (těl) prvoků, či existence „živoucích fosílií“ (třeba známé latimérie nebo hatérie).

Životnost druhů závisí na řadě faktorů. Samozřejmě, tak jako u jedinců (coby „materiálu“, s nímž bezprostředněji „pracuje“ přírodní výběr), záleží i u populací a druhů na jejich „štěstí“, na tom, jak rozšířené a stabilní životní prostředí si byly schopny osvojit jako své domovské. Pro velká vymírání minulosti (jejichž konkrétní příčina není většinou dostatečně zřejmá) se podařilo odhadnout přibližný podíl přeživších zástupců skupin různé úrovně, od nejvyšších až po čeledě. Samozřejmě, že čeledí přečkalo nižší procento než třeba tříd...

Zde nás mate, že pro nás jsou si bakterie podobné, asi tak jako třeba netopýři. Realitě podobnější je však pohled, že říše živočichové je oproti nadříši bakterie jen takovým silnějším výhonkem. Přežívání bakterií po miliardy let je tedy docela „v pořádku“. Na druhou stranu, vzali-li bychom za směrodatný časový úsek jedné generace (u bakterií taky jen 30 minut, u lidí třeba 30 let), životaschopnost taxonů bakterií by bylo třeba hodnotit o hodně výše.

Schopnost adaptace člověka, prostřednictvím jeho všestrannosti a inteligence, je výjimečná. Bakterie a nakonec i nám příbuznější organismy dokážou však na čistě genetické úrovni přece jen více než my, lidé, se vším naším užitečným i škodlivým příslušenstvím.

Ivo Horák - Praha 3

Už vím, co s tím Veverkou! Neděle, 2.Června 2019, 10:15:53

V 90. letech jsem většinu z toho, co u nás vyšlo o fyzice elementárních částic, astrofyzice a kosmogonii, přečetl. Souběžně jsem se zajímal též o evoluční biologii a sociobiologii. U těchto oborů jsem prodléval o něco déle a vytrvaleji. V poslední dekádě však už jen sporadicky.

Přesto jsem se zájmem sledoval zdejší (pro mě už rozsahem dost obdivuhodné) úvahy pana Poláčka nad tématem, pojednaném M. Veverkou v díle Evoluce svým vlastním tvůrcem. Musím však přiznat, že vlastní úsudek o knize jsem si udělat nedokázal. Rozhodl jsem se proto, že bude nejlépe, když si ji přečtu. Nevím ovšem, jak dlouho mi to může trvat, takže přidání svého názoru sem raději neslibuji.

Snad jen krátce zmíním, že já jsem celkem smířen s fragmentární povahou jsoucích výkladů světa. Myslím, že svět "o sobě" nás může uspokojit stejně jako "kdybychom byli roboty". Aspoň intelektuálně. Jinak půjde asi vždy o svět až příliš "pro nás", pro naši imaginaci a emocionalitu. Řekl bych to takhle: Můžeme číst Dawkinse, nebo Dickense (samozřejmě také ani jednoho, ba dokonce i oba), ale spojit je dohromady? To nesvedeme. Nebo - možná - jsme něco podobného už dokázali, kdysi, a dali to do služby moci a úspěchu svých společenství coby náboženství. Prostě nemáme tu, řekl bych, že naštěstí, „zelenou louku“, na níž by, nejinak než život, také náboženství mohlo vzniknout znovu a lépe.

Jindřich Kalous - důchodce

Ivo Horákovi Neděle, 2.Června 2019, 12:03:56

Třeba je hlavním nebo jediným smyslem veškerého toho pinožení ve všech částech živé přírody zachování a přenos genetické informace, jejímž původcům je vcelku jedno, jakým způsobem se uchovává a předává... Někteří autoři sci-fi se této myšlenky chopili velice tvůrčím způsobem a vyřádili se na tématech jako kde se ta informace vzala, kdo a proč ji sem zanesl a co s ní někdy ve vzdálené budoucnosti udělá. Z tohoto hlediska může být vznik a vývoj lidstva náhodnou událostí, s níž se původně nepočítalo (a otázkou je, zda se vůbec počítalo se vznikem tak rozrůzněné říše živých organismů...), avšak původnímu účelu slouží stejně dobře jako ty anaerobní bakterie, aspoň dokud/pokud svou činností neohrozí samotné podmínky toho uchování, tj. existenci živé přírody. A kdyby tomu tak bylo, vůbec bych se nedivil, kdyby možnost zániku lidstva (podobně jako kteréhokoli přírodního druhu) byla v potenciálu evoluce přímo vestavěna jako pojistka pro případ, že by to hrozilo.

No nic, asi bych neměl číst tolik sci-fi...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 2.Června 2019, 12:23:12

Proč by se vlastně smysl měl ukazovat někomu, kdo ho vůbec nehledá a obejde se klidně bez něj?

Pavel Kolařík - informatik

Jenom pár řečnických otázek Neděle, 2.Června 2019, 13:29:30

" zachování a přenos genetické informace, jejímž původcům je vcelku jedno, jakým způsobem"

Jakým původcům? Kdo to jako mají být, ti tajemní "původci"?

"může být vznik a vývoj lidstva náhodnou událostí, s níž se původně nepočítalo (a otázkou je, zda se vůbec počítalo se vznikem tak rozrůzněné říše živých organismů...)"

Kdo s tím jako měl počítat nebo nepočítat?

" avšak původnímu účelu slouží"

Jakému původnímu účelu? Jak zněl, a kdo ho stanovil?

" aspoň dokud/pokud svou činností neohrozí samotné podmínky toho uchování, tj. existenci živé přírody."

Proč? Proč by jako živá příroda neměla zaniknout?

Jak říkám, na odpovědi se nečeká, jsou to jenom řečnické otázky.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 2.Června 2019, 15:42:13

To s tím Ježíšem jsem přesně očekával, paní Hájková. Nic proti tomu, je to argument který leží na dlani.

Ovšem, nedá se nic dělat - ať se křesťanská teologie jakkoli snaží Ježíše prezentovat jako nedílnou součást boží Trojjedinosti, v konkrétní podobě je Ježíš - jakožto člověk přítomný zde na zemi - přece jenom někdo osobně jiný, nežli Bůh vládnoucí na nebesích.

Takže tomu Ježíšovi tu duši dozajista přiznat můžeme; ale s tím Bohem je to už velmi problematické. Jak jsem napsal, už se samotným Jahvem se ten pojem "duše" dá jen sotva spojovat; a to byl Jahve ještě pořád mnohem emocionálnější, nežli křesťanský Bůh, který už je povznesený nad všechny emoce.

Ostatně sám Ježíš - skoro by se dalo říci že on je v tomto ohledu vnitřně rozdělený do dvojí pozice: jakožto reálný, lidský Ježíš Nazaretský dozajista měl svou duši - citlivou, toužící (po lepším světě), trpící ( světem špatným).

Ale už Ježíš ve své pozici jakožto kazatel, jakožto zvěstovatel slova božího, či dokonce jako mesiáš - tady už plně splývá se svou (transcendentální) rolí, a tady už jsou všechna hnutí vlastní duše přinejmenším zatlačována do pozadí, pokud nemizí vůbec.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Smysl a účel Neděle, 2.Června 2019, 15:55:51

Pane Kalousi, "smysl" a "účel" jsou přece jenom trochu rozdílné záležitosti. I když se ovšem úzce dotýkají.

Konkrétně: je v zásadě možné, že skutečně žádná teleologie v přírodě neexistuje, že tedy evoluce nemá (nezná) žádný účel. To by ale ještě v žádném případě nemuselo nutně znamenat, že my - my lidé - nemáme žádnou schopnost své existenci nějaký smysl propůjčit, vytvořit. Ať už jsme vznikli jakkoli - v tuto chvíli jsme sami tvůrci svého osudu, jsme sami autoři našich účelů, a jsme tedy i tvůrci veškerého smyslu (i nesmyslu), který je s tím spojen.

Já jsem se v předešlých úvahách soustředil na ten moment, že d o k o n c e i pro tu teleologii mohou být docela dobré argumenty, pokud se dokážeme podívat za omezený horizont fyzikálních a jiných empirických věd. Ale i kdyby se toto nepodařilo dostatečně prokázat, jak řečeno ještě to neznamená automaticky ztrátu smyslu jako takového.

To že se s teleologií "už dávno vypořádala" moderní filozofie (a biologie a sociologie) - to sice může být pravda; jenže já jsem holt takový zpátečník, že jsem přesvědčený že v té prastaré antické filozofii bylo mnohem více moudrosti, nežli v dílech naprosté většiny současných autorů. Ti současní autoři se víceméně naprosto utopili v partikularismu, zkoumají už jenom dílčí aspekty skutečnosti, ale už se většinou ani nesnaží ji pojmout jako jeden vnitřně provázaný celek. A že tyto z toho celku vytržené, izolované části samy v sobě žádný vyšší účel nemají, to se rozumí samo sebou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 2.Června 2019, 16:13:18

Pane Horáku, já jsem tu Veverkovu "evoluci" četl asi tak tři měsíce. Je ovšem fakt, že paralelně s ní jsem četl - a stále ještě čtu - i knihu "Jak se dělá evoluce". - Mohu taktéž doporučit, ta je sice jenom o evoluci v užším smyslu, ale ta je tu podávána skutečně velmi čtivým (pokud to předmět vůbec umožňuje) způsobem, a je prokládána a oživována specifickým (mnohdy dosti drsným) českým humorem.

Zde ostatně malá ukázka, spojená s nečekaným, ale dost zajímavým exkurzem do sfér politiky:

"Podobně lze dvěma způsoby zodpovědět otázku, proč politici lžou, kradou a pohrdají obyčejným člověkem ("lamarckismus": kdo přijde do sněmovny, ten se přizpůsobí místním podmínkám a zkazí se; "darwinismus": z variabilního národa jsou volebním mechanismem vybíráni jedinci již kradoucí, lhoucí a obyčejnými lidmi pohrdající a následně deponováni ve sněmovně)."

Tu Veverkovu knihu je tedy možno přečíst i rychleji, pokud by se čtenář věnoval jenom jí.

V každém případě jsem, pane Horáku, už teď skutečně zvědavý na Vaše závěry o ní a jejím vyznění.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Neděle, 2.Června 2019, 16:47:7

"Proč by se vlastně smysl měl ukazovat někomu, kdo ho vůbec nehledá a obejde se klidně bez něj?"

Na to Vám odpovídá třeba taoismus. Položit se do proudu směřování světa a nechat se jím unášet není projevem životního oportunismu, ale základní morální zásadou. Její dodržování je zárukou toho, že se jednotlivci i společnost jako celek nebudou chovat z hlediska fungování světa kontraproduktivně; proto by taky každý jednotlivec, i když o to nijak zvlášť nestojí, měl mít o tom směřování aspoň základní ponětí. Zajistit to pak bylo úkolem čínských císařů, kteří odpovídali za to, že společnost se tomu nebesy danému směřování nebude protivit. Hlavním směrem pohybu světa je podle této filosofie směřování k rovnováze; jakákoli odchylka od rovnováhy se pak napraví "sama", a to s tím horšími následky pro společnost, čím větší ta odchylka byla. A zodpovědnost za ty následky bývala připsána císařům, kteří tím prokázali, že nebyli schopni splnit svůj vlastně jediný panovnický úkol.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 2.Června 2019, 18:00:42

No ano. Čínský svět neznal osobního Boha, nýbrž jen neosobní Nebesa, která "udávají tón". To ona (a nikoliv křesťanský Bůh, jak si myslí pan Poláček) jsou povznesená nad všechny emoce.
Člověk by se měl nechat unášet životem a svatým Duchem, nikoliv proudem směřování světa k rovnováze, jejímž garantem je císař.

Jindřich Kalous - důchodce

Neděle, 2.Června 2019, 21:40:37

"Člověk by se měl nechat unášet životem a svatým Duchem, nikoliv proudem směřování světa k rovnováze..."

Proč?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 2.Června 2019, 22:02:48

Já bych se zas mohla zeptat, proč by se měl člověk "položit do proudu směřování světa a nechat se jím unášet"? Nebo nějaké jiné "proč"?
Vlastně jsem původně měla v úmyslu napsat "křesťan" namísto "člověk".

Jindřich Kalous - důchodce

Neděle, 2.Června 2019, 22:59:51

"Proč" není odpověď...

A nekřesťani jsou taky lidi... Zdá se, že spousta jich žije mravně a spokojeně i bez Ducha Svatého a ostatních Božích Osob.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 3.Června 2019, 05:28:52

To máte pravdu. Spousta lidí Boha nezná. Zato on zná všechny. I nekřesťany. Dokonce i ty, kteří žijí nemravně a nespokojeně.
Mimochodem, kdo určuje, co je mravné?

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Pondělí, 3.Června 2019, 07:14:18

Otázka je nesprávně položená. Měla znít takto: Je morálka dílo Boží nebo lidské?

Vzhledem k tomu, že všechna desatera, sedmera a patera všech světových věrouk odvozené z nepsaných morálek různých lidských splečenství mají společný průnik obsahující stejná pravidla, odpověď zní, že samozřejmě lidské. Pochopitelně, protože každé lidské společenství na světě se především snaží o to, aby se navzájem nevyvraždilo, což by jinak hrozilo, kdyby byl ponechán volný průchod fungování opičího a ještěřího dědictví v lidských mozcích. Ergo, morálka je důsledkem snahy lidských společenství o vlastní přežití. (Proto se taky "naše" morálka obvykle nevztahuje na "ty druhé" a před "námi" je nechrání, protože "ti druzí" přece nejsou lidi...)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 3.Června 2019, 08:14:47

A ten, kdo se o vlastní přežití nestará, se může chovat stejně k příteli i k nepříteli.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pondělí, 3.Června 2019, 09:49:24

Domnívám se, že vím, jak je to s Bohem a s Ježíšem, přece jen o něco lépe než vy.
Napsala jsem o něm článek.
https://www.krestandnes.cz/ohen-jsem-prisel-na-svet-uvrhnout/

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Uvědomme si, že jednoho krásného dne na zemi zmizí, vyhynou Pondělí, 3.Června 2019, 11:32:18

i ty nejodolnější bakterie (o štírech nemluvě). Totiž až celou zemi pohltí a spálí expandující slunce."

--------------------------------------

Tak proč tady vlastně šílíme kvůli nějaké globální klimatické změně? 

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 3.Června 2019, 12:03:48

"Se samotným Jahvem se ten pojem "duše" dá jen sotva spojovat; a to byl Jahve ještě pořád mnohem emocionálnější, nežli křesťanský Bůh, který už je povznesený nad všechny emoce."

Proč bychom měli pojem "duše" spojovat s emocemi? Proč třeba nespojovat emoce s biochemickými ději?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 3.Června 2019, 13:55:35

"Nechat se unášet proudem světa" a "nechat se unášet životem a svatým Duchem" - jaký v tom má být vlastně rozdíl?...

V obojím je naprosto totožný v zásadě p a s i v n í postoj člověka ke světu. V obou případech se tu jako samozřejmost postuluje existence něčeho "Velkého", co člověka absolutně převyšuje, čeho je člověk jenom nepatrným, nedokonalým odleskem či výrazem. A pak ovšem - při takovémto pojetí - tento nicotný člověk nemůže udělat nic více, nežli se jenom pasivně "nechat unášet"...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 3.Června 2019, 13:58:19

Pan Kalous: to že morálka je b e z p r o s t ř e d n ě dílo lidské, to ještě není konečným důkazem toho, že za ní nestojí nějaký absolutní transcendentální princip (v religiózním vyjádření: Bůh).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 3.Června 2019, 14:12:28

Paní Hájková, kdybyste v tom svém článku o Ježíšovi zůstala u té dialektiky "chtěl abychom byli v pohodě" a "chtěl abychom nebyli v pohodě", pak to opravdu mělo něco do sebe. Ale bohužel jste pak zase sklouzla k tomu typickému křesťanskému zjednodušení s údajnou Ježíšovou "láskou". A že on - prý - neměl nic jiného za cíl, nežli "spálit veškeré naše sobectví".

Ta citovaná Ježíšova věta „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!" (předpokládejme že je skutečně autentická, opravdu zní velice spontánně) - tak té bych nepřisuzoval žádné hlubší výklady, sotva asi bude znamenat něco jiného nežli prostě výlev Ježíšova zhnusení ze světa, který on vidí kolem sebe, jeho špatnosti a jeho falše. A výkřik marnosti z jeho vlastního počínání, když ani jeho naléhavé výzvy nevedou k žádnému obratu v chování lidí, ve stavu tohoto světa. Odtud - a jedině odtud - se dá pochopit tu niternou vášnivost Ježíšova výkřiku, s nímž tomuto světu přece, aby "se už vzňal". Má to sice samozřejmě souvislost i s tím vnitřním přerodem, ale ta primární Ježíšova motivace byla zřejmě ta, jak jsem ji zde zmínil.

"Aby zůstalo jenom to co je ryzí" - to je sice v pořádku, o toto Ježíš dozajista usiloval; ale jak řečeno Vaše chyba je v tom že jste opustila dialektiku, u Ježíše (toho pravého) nikdy není (jenom) nějaká všeobjímající láska, ale je tam - a to daleko více - i ten neustálý zápas, boj. "Jenom to ryzí" nezůstane v člověku nikdy, dokud člověk zůstane člověkem (a nestane se éterickým andělem), potud bude muset znovu a znovu vybojovávat ty vnitřní boje se sebou samým.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Matematická hlubinná struktura světa Pondělí, 3.Června 2019, 14:35:34

Svou polemiku proti Veverkově ryze přírodovědném pojetí evoluce vesmíru jsem zahájil tím, že jsem konstatoval, že už ty číselné poměry uvnitř struktury atomů poukazují na určitou skutečnost, která předchází vzniku samotného hmotného vesmíru. Kteréžto poměry (konstanty) mají matematický (tedy "ideální", imateriální) charakter; a jsou apriorní, mají tedy svou určující platnost už před vznikem tohoto vesmíru.

Shodou okolností jsem v knize (dozajista stejně tak striktně přírodovědně pojaté) "Jak se dělá evoluce" narazil na velice podobnou záležitost. Nebude snad od zajímavosti si ji zde uvést.

Autoři uvádějí: "Poměr velikosti těch znaků, které bezprostředně souvisejí se získáváním potravy, třeba poměr délek zobáků zrnožravých ptáků, je u každé dvojice druhů, které v této řadě sousedí, vždy přibližně roven 1,3 : 1. Ekologická interpretace je taková, že kdyby byl tento poměr menší, ptáci by si byli příliš podobní, a tak by si konkurovali, zatímco kdyby byl větší, zanechávali by nevyužité zdroje potravy. Jenže podle stejného pravidla je rozdělena také velikost dechových nástrojů v orchestru. (!!) Co teď s tím? Buď si řekneme, že koneckonců píšťaly se také jaksi dělí o tóny a nemají si ani konkurovat, ani ponechávat některé tóny volné, anebo si řekneme, že poměr velikosti zobáků neznamená nic, co by se mělo vysvětlovat pomocí ekologických úvah, a že to poukazuje na jakousi hlubinnou matematickou strukturu světa."

A tato "hlubinná matematická struktura světa" je přesně to, co nás zajímá. Tedy to, jestli za fenomény jsoucího, hmotného, empirického světa nestojí ještě nějaká hlubší, o sobě nehmotná skutečnost, která je vůči tomuto empirickému světu vposledku určující.

Autoři se tu - jak to ovšem bývá obvyklé - dopouštějí zbytečné dichotomie. Tedy - že platí jenom jedno, a n e b o to druhé. To že v empirickém světě se pro ten či onen fenomén vždy najde t a k é nějaký bezprostřední účel či příčina, to ještě zdaleka nevylučuje, že se za tím vším empirickým světem neskrývá ještě jeho nějaká hlubší vrstva, nějaká "hlubinná matematická struktura světa".

Přičemž - abychom předešli nedorozumění - tato "hlubší vrstva" nemusí mít bezpodmínečně ryze matematický charakter; je docela dobře možné že z této hlubší roviny bytí jenom její u r č i t á č á s t je vyjádřitelná prostřednictvím matematických veličin a vzorců.

Takže uvedený příklad je nám v každém případě dalším poukazem na existenci takové hlubší, apriorní, imateriální skutečnosti, předcházející světu materiálně empirickému.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 3.Června 2019, 14:49:19

Vám se to může zdát totéž, pane Poláčku - tedy nechat se unášet světem nebo Duchem svatým. Ale není. Sice nevím, co přesně tím světem myslel pan Kalous - zřejmě za tím je nějaká taoistická představa, že svět jaksi sám od sebe spěje k rovnováze. Ale podle křesťanské představy se svět ubírá špatnou cestou, pokud je vzdálen Bohu. Křesťané říkají, že svět (myšleno ovšem ten lidský svět) ve zlém stojí, tedy že jeho vládcem je Satan. V Bibli se píše "tento svět" nebo také "tento věk", což je prakticky totéž. Lidé, kteří tomu podléhají, se pak nazývají "lidé tohoto světa" nebo "lidé tohoto věku".
Vy věříte, že boj je věčný, ale já věřím v Boží vítězství. I když, pochopitelně, to může nastat až někdy ve vzdálené budoucnosti, takž vám to nemohu nijak dokázat.
Redakce o ten můj článek neměla zájem, protože se vymyká obvyklým komentářům a je prý příliš osobní. Nevadí, já se nezlobím. Dokonce budu ještě více osobní a dám sem úryvek z jednoho svého mailu, který jsem napsala asi před dvěma týdny. Je z něj patrné, jak jsem přišla k výkladu oné Ježíšovy věty:
"Dnes v noci jsem se probudila se zjevením, které muselo být od Boha - totiž jak to bude s koncem světa. Nepřijde konec hmotného světa - světa, který stvořil Bůh, ale lidského světa - toho, o němž se mluví, když se říká "vládce tohoto světa". Součástí "tohoto světa" je veškeré ego. "Tento svět" bude spálen ohněm Ducha svatého a ze světa zůstane jen to, co je Boží. Bude tedy s "tímto světem" spáleno veškeré lidské ego - pýcha, sobectví a jiné hříchy, jako by to bylo ze slámy. A zůstane jenom to, co je ryzí. Kdo má jen ego, s tím bude konec. Nic mu totiž nezbude. Kdo má něco víc než ego, ten se stane součástí budoucího světa. Věřím, že každý člověk má něco víc. Aspoň malinko lásky."

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pondělí, 3.Června 2019, 18:15:6

...to že morálka je b e z p r o s t ř e d n ě dílo lidské, to ještě není konečným důkazem toho, že za ní nestojí nějaký absolutní transcendentální princip (v religiózním vyjádření: Bůh).

OK. Jak tedy z tohoto pohledu vysvětlujete její zřejmý skupinový - nebo kmenový, chcete-li - charakter?

Technická: Když už zdůrazňujete některá slova p r o l o ž e n ě, tj. znak - mezera - znak - mezera - znak, měl byste respektovat starou polygrafickou zásadu, že v zájmu čitelnosti textu v takovém případě před a za t a k o v ý m i s l o v y uděláte mezery dvě nebo i tři, podle fontu písma; a když se Vám nevejdou na jeden řádek, tak byste je měl buď rozdělit "natvrdo", s pomocí pomlčky a odřádkování, nebo odřádkovat před nimi. Pokusil jsem se to tak udělat, i když nevím, jestli se mi to v textovém poli při psaní ukazuje stejně, jak se to potom ukáže tady na stránkách. Nicméně čte se to proložené bez mezer hrozně...

Jindřich Kalous - důchodce

Pondělí, 3.Června 2019, 18:16:59

Aha, tak chyba. Ono to ty dvojité a trojité mezery samo zkracuje na jednoduché... Omlouvám se, s tím asi nic udělat nepůjde... Máte někdo nějakou představu?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Prosba k paní Hájkové Pondělí, 3.Června 2019, 23:51:21

Paní Hájková, mohla byste mi, prosím, ten Váš článek, který redaktoři DR odmítli, poslat mailem?
Moc děkuji,
Jiří Vyletal

Dm

Dalibor Mašek - Praha 4

Pane Poláčku a paní Hájková, Úterý, 4.Června 2019, 11:15:15

není žádný Bůh Jahve (pro Izraelity [a Jehovisty]) na straně jedné, a Bůh křesťanský (pro Křesťany) na straně druhé, případně ani bůh neexistující (pro ateisty a materialisty). Bůh není takový nebo onaký. On je ten, který prostě je.

Je to stále jeden a týž Stvořitel pro všechny. Tento Bůh (Stvořitel) je duch, a uvažovat o něm v souvislosti s duší, neřku-li tělem, je zcela od věci. A že duch má ve své výbavě prožívat a prociťovat, zajisté víme, resp. vědí to všichni ti, kteří jsou Duchem Božím naplněni a z Jeho moci konají.

Ježíšem (Kristem) bych věc nezahušťoval a zbytečně nemátl, on je prvorozeným z mnoha bratří. A my jsme druhorození, třetirození a dalšírození, tedy aspoň v závislosti na tom, kde se kdo vnímá nacházet.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spalte veškeré ego! Úterý, 4.Června 2019, 11:29:48

No ano, paní Hájková, i právě podle toho Vašeho podání mezi dejme tomu taoismem a křesťanstvím není žádného zásadního rozdílu. Je to jen rozdíl formy, možná rozdíl v intenzitě, v radikálnosti.

I podle taoismu je ten "transcendentální" svět (taoismus neužívá ovšem pojmu "boží", ale fakticky je to totéž) jenom on sám naprosto dokonalý a čistý. Ten pozemský, lidský svět - ten se může této dokonalosti pouze přibližovat, a to právě tím že se bude snažit co nejvíce přizpůsobit jeho charakteru, jeho intencím. Není tu snad výslovně řeč o "spálení ega", a ani o tom že by tento vezdejší svět byl vysloveně propadlý ďáblu - ale jinak ta základní struktura je zcela stejná, na jedné straně dokonalé Absolutno, a na druhé straně ta nepatrná lidská bytost, která se ve vztahu k tomu Absolutnu chová naprosto pasivně a submisivně.

--------------------------------

S tím "spálením ega" jste celou věc ovšem vystihla naprosto dokonale; nicméně ve zcela opačném smyslu než jak jste zamýšlela.

"Kdo má jen ego, s tím bude konec. Nic mu totiž nezbude." - Bohužel, paní Hájková, přesně naopak: kde naprosto a bezezbytku zmizí "ego" (jinými slovy: zde zmizí lidské Já) - tam zmizí všechno, a nezůstane naprosto nic.

To co zůstane je pak už jenom pouhá transcendence - bez těla, bez obsahu, bez života. Jenom prázdná bublina.

Všechno co nějakým způsobem reálně existuje, a tedy i všechno co žije - to existuje a žije jenom jako s u b j e k t, a tedy jako Já, jakožto ego. Ta subjektivita, tedy moje vlastní osobní existence, ta se od toho ega prostě vůbec nedá oddělit. Nějaké nadčasové vznášení se v "boží" transcendenci - to je jenom sen, iluze. (Mimochodem, právě těmto chimérám se oddává východní spiritualita; například buddhisté věří že když svou mysl naprosto a bezezbytku rozpustí v nirváně, tedy "spálí své ego", že tím dosáhnou dokonalosti a věčné blaženosti.)

Ještě jednou: kde mizí ego, reálná identita mého já, tam mizí všechno jsoucí, tam umírá veškerý život, a nastává jenom stav naprosté, beztvaré a bezživotné entropie.

Musím přiznat: mně osobně je skutečně naprostou záhadou, jak někdo může na něco takového závažně věřit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 4.Června 2019, 11:42:10

Mimochodem, právě křesťanství v tomto potírání ega naprosto a vůbec není důsledné: na rozdíl od těch východních směrů je křesťanský Bůh sám obvykle chápán jako jedna určitá bytost - jako subjekt, a tedy jako někdo kdo má své vlastní "já", své vlastní ego.

Stejně tak Ježíš sám samozřejmě měl své "já", své ego. Ta jediná entita která by v celé křesťanské teologii mohla být chápána bez vlastního ega, to by byl Duch svatý; ale i ten má přinejmenším určité momenty kdy vystupuje v individualizované formě, do někoho "vstupuje" apod.

Snad by bylo možno namítnout, že tato boží individualita je něčím zcela jiným nežli "ego" v obvyklém smyslu, které je vždy přinejmenším latentně egoistické.

Jenže: jak známo v každém případě bůh Jahve byl naopak až extrémně (!) žárlivý na své ego, tedy na svou vlastní výlučnost oproti všem možným konkurentům.

Křesťanský Bůh - ten si sice tyto zcela očividné projevy žárlivosti může skutečně do jisté míry odpustit; ale to jenom díky tomu že tuto práci s odstraněním veškeré (pohanské) konkurence za něj obstaral právě už starý Jahve.

Ale v reálné církevní praxi se i ten křesťanský Bůh choval nakonec stejně tak žárlivě jako Jahve; natolik žárlivě že po celá staletí ohněm a mečem potíral Alláha, ačkoli ten je nakonec přece - ten samý Bůh!!...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Tentýž Stvořitel pro všechny Úterý, 4.Června 2019, 11:44:46

Pane Mašku, vejde se do toho Vašeho "Ten, který je" například i takový hinduistický Šiva?... Protože jenom a pouze v tom případě by skutečně ztrácelo smysl rozlišovat mezi jednotlivými božskými postavami, tak jak si je ve svých představách vytvořili lidé.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Partikulární charakter náboženských forem Úterý, 4.Června 2019, 11:54:8

To není nijaký problém, pane Kalousi. Jenom se tady nesmí konstruovat nějaká mechanicky lineární souvislost.

Samozřejmě, že ty čistě lidské představy toho obecného transcendentálního principu ("Boha") jsou velice různé, podle místních podmínek, místních tradic, místní mytologie. Ale tato rozrůzněnost forem opravdu ještě nemusí nijak vylučovat, že za všemi těmito různými formami nestojí jeden společný moment, společný princip, a tedy společný Bůh. Stejně tak jako například za vším tím obrovským množstvím forem života, tak jako je vytvořila empirická evoluce, stojí nakonec - jedna a ta samá univerzální buňka!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 4.Června 2019, 11:57:9

Mimochodem, pane Kalousi, dík za to upozornění na ty problémy s tím, když něco píšu proloženě. Já sám jsem tam ty dvojité mezery vždycky dělal; ale protože po sobě nikdy nečtu vlastní texty když už jsem je v hotové podobě odeslal, nikdy jsem si nepovšiml toho že ty dvojité mezery jsou automaticky zkráceny na jedinou. Čímž ovšem trpí přehlednost.

Pokusím se tedy do budoucna mé snahy po zvýrazňování pokud možno omezit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 4.Června 2019, 12:06:37

Pane Mašku, já věřím v Boha trojjediného. Tedy v Boha Stvořitele a Otce jakožto první osobu, pak v osobu Ježíše Krista, který je Božím Synem a zároveň Jeho Slovem směřovaným k nám a třetí osobou je Duch svatý. Kristem se nic nezahušťuje. On je náš bratr, ale zároveň nám zprostředkovává kontakt s Otcem, který by nám byl jinak nepřístupný a mohli bychom jej pouze uctívat, jako to dělají třeba muslimové. Jenže my potřebujeme Ježíše Krista, aby nás osvobodil. Tedy aby pomohl ven tomu vnitřnímu člověku, který je v nás uvězněn a nemůže se bez Krista projevit a nemůže se tedy ani rozvíjet. To je naše pravé Já, nikoliv Ego, o kterém si myslí pan Poláček, že je důležité a že by bez něj nic nebylo. Jak to, že by všechno zmizelo, pane Poláčku? Jsme snad pouhé Ego? Nejsme snad také tělo (spojené s duší a duchem)? Bůh není žádné Ego. I když ve Starém zákoně praví: Jsem, který jsem.

Dm

Dalibor Mašek - Praha 4

To je, pane Poláčku, Úterý, 4.Června 2019, 13:42:1

pro mě moc komplikované a přisadil bych si, i docela nadbytečné.

Já znám pouze jediného Boha – Stvořitele, a toho se držím. Ostatní bohové – lidské to výplody jejich pokrouceného uvažování – se mě netýkají a držím se od nich raději stranou. V mém věku se na cestě d-o-m-ů už nehodlám zbytečně zdržovat jakýmikoli náboženskými a modlářskými tanečky ani artefakty, které vedou toliko k marnému filozofování, a ještě hůř, třeba k zatemnění mysli a zbloudění.

A ještě jedna poznámka, kde spíš souhlasím s paní Hájkovou.

Pane Poláčku, podstata mého minulého ega zahynula již před cca 35 lety. Naprosto nemám ani nejmenší pochybnost o tom, že jakmile opustím tělo, že by nic nezbylo. Tvrdíte-li, že ano, pak nemůžete tušit nic o tom, co „oko nevidělo, ucho neslyšelo a nikomu ani na mysl nepřišlo“.
__

A paní Hájková,

Vám pochopitelně role Kristova není v porozumění věci překážkou (mně také ne), ale ateistickým filozofům, soudě z toho, jak téma pojímají, jak je diskutují a jak argumentují, jak se zdá, matoucí komplikací je (což oni ale necítí).

Petrasek Milan - penzista

Kdo mám to zkomplikoval a nadále komplikuje Úterý, 4.Června 2019, 18:44:1

Tuším, že to byl ponejprv Bůh sám - stvořil, nás, dal nám svobodu a neznalost svého záměru.
A druhotně jsou to lidské potuchy o božím záměru - "lidské to výplody uvažování".
Mnohé lidské potuchy proto musí být mnohdy matoucí a pro neznalé božího záměru mnohdy i zraňující....bych se domníval

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Úterý, 4.Června 2019, 19:08:15

Takže Božím záměrem bylo stvořit vyvolený národ a nespočet "pronárodů", vložit těm i oněm do hlav morálky vztahující se jen na své vlastní příslušníky, tím zajistit, aby "ti druzí" nebyli považováni za lidi a povolit jejich vyhlazování vyvoleným národem?

Koneckonců starozákonní pámbu se nejčastěji chová jako náladový a vzteklý kmenový náčelník, přičemž v některých částech Starého zákona se nejvíc jeho pokynů výslovně týká vyhlazování "pronárodů"...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Petraskovi Středa, 5.Června 2019, 05:54:23

Kdo člověku nejvíc komplikuje život? No přece on sám a také jiní lidé. A samozřejmě i jejich "matoucí potuchy" o různých věcech.
Člověk potřebuje najít svého Boha, aby ho před nimi aspoň do jisté míry - nechci říct chránil - ale přinejmenším stabilizoval.
Ale na druhé straně ho Bůh mezi lidi zase posílá.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Víra a myšlení Středa, 5.Června 2019, 11:31:34

Pane Petrasku, zase jste mě jednou tak trochu předběhl. Ještě než jsem četl ty nové příspěvky zde, projela mi - při uvažování nad těmi příspěvky minulými - hlavou myšlenka, že víra je v určitém smyslu vysloveně útěk před myšlením.

Tedy: dozajista ne tak docela. Naopak, je to velkou předností a vymožeností velkých náboženských systémů jako je křesťanství nebo buddhismus, že v sobě obsahují i svou "filozofickou" stránku, že jsou tedy myšlenkově hluboce propracované a strukturované. A v tomto smyslu člověka naopak přivádějí k myšlení.

Ale - i takto relativně vyspělá, strukturovaná víra je nicméně útěkem před jedním specifickým způsobem myšlení: totiž před myšlením kritickým.

I ty myšlenkově nejbohatší náboženské či duchovní směry nakonec svým věřícím předkládají jenom jeden jediný koncept, jeden jediný názor, jeden jediný výklad; a k tomuto jedinému názoru mu nakazují: Věř!

Můžeš sice přemýšlet o tom či onom - ale jenom v rámci daného názoru, daného modelu; ale nikdy nesmíš vyjít za tento rámec, za tyto hranice. Nikdy nesmíš zpochybnit základní články víry. V rámci dané víry je naprosto nepřípustné jakékoli skutečně kritické myšlení.

To kritické myšlení - to ovšem vždycky bolí, to je spojeno se vzdáním se dosavadních jistot, je to spojeno s odvahou vydat se za hranice důvěrně známého, jistého, bezpečného. Víra je tedy - jak nám to ostatně ve svém posledním vstupu dokonale předvedl pan Mašek - v daném smyslu útěkem před kritickým myšlením, před "filozofováním".

Ostatně, přesně z toho důvodu se na filozofy své doby obořoval už apoštol Pavel. A jako "myšlení" povoloval jenom a jedině takové, které bude sloužit víře. Tedy myšlení zbavené svého základního znaku - totiž schopnosti kritického přezkoumání všech zdánlivě jistých pravd.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 5.Června 2019, 11:39:50

Paní Hájková, jak od sebe vlastně chcete oddělit "já" a "ego"? V obvyklém užívání jazyka totiž obojí znamená naprosto totéž.

A jak chcete oddělit tělo (které je tradičně spojováno právě s tělesnými, přírodně podmíněnými potřebami, nikoli s duchovními) - jak chcete toto tělo oddělit od "ega"?...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 5.Června 2019, 11:41:35

Pane Mašku, věcná otázka: má tedy ten Váš "Stvořitel" vlastně vůbec něco společného s křesťanským Bohem? (Respektive spíše naopak, ten "Stvořitel" je samozřejmě obecnější pojem, nežli křesťanský Bůh.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bůh a lidské představy o něm Středa, 5.Června 2019, 11:50:33

Pane Kalousi, tady zase mícháte dohromady zcela různé věci. (Odhlédněme teď od toho, že zřejmě zcela mylně vykládáte termín "vyvolený národ".)

Dejme tomu, že opravdu Bůh existuje. A to sice ve své pravé, lidskými představami nezfalšované podobě - tedy jako obecný duchovní princip či moment, který prolíná, profiluje a předurčuje vše jsoucí, aniž by se ovšem nějakým přímým způsobem vměšoval do bezprostředního materiálně-empirického dění.

To znamená: takovýto Bůh působí jenom v pozadí, vskrytu, velmi subtilně a zprostředkovaně. On tedy není v žádném případě odpovědný za to, jaké konkrétní představy si o něm vytvářejí věřící bytosti kdekoli ve jsoucím vesmíru; a tím méně pak za to, jaké představy si o něm vytvářejí věřící zrovna na této jedné planetě Zemi.

Na straně druhé: tyto náboženské představy jsou - přes všechnu svou podmíněnost a limitovanost svých partikulárních forem - nutné a správné, neboť tak či onak reflektují přítomnost Boží v tomto světě. (Viz můj následující příspěvek.)

Takže ještě jednou: to že si lidé vytvářejí o Bohu různé (a mnohdy dozajista značně exotické) představy, to ještě nijakým způsobem nevyvrací možnost reálné Boží existence jakožto duchovní substance veškerého Bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Středa, 5.Června 2019, 12:27:41

Jak chci od sebe oddělit já a ego? To, myslím, u člověka může udělat Bůh, respektive Ježíš. Prostě zmizí rozdíl mezi Já a Ty. Člověk bude milovat bližního jako sebe samého. Popřípadě ještě víc než sebe samého - jako to uměl Ježíš. Ale pochopitelně, to je ještě hodně daleko. Představovala jsem si, že to bude až na konci času, až bude všude Boží království.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 5.Června 2019, 12:31:21

Nicméně, ego má více významů, jak se píše třeba zde: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Ego
Ego, o kterém se zmínil pan Mašek, by mohlo znamenat třeba identitu.
Chce to vždycky vysvětlit, co přesně člověk myslí. Což je ovšem těžké.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Proč lidé věří v Boha? Středa, 5.Června 2019, 12:33:21

Už několikrát jsem sem chtěl vložit toto téma; ale vždy mi do toho přišly nějaké aktuální diskuse. Takže až teď, při dané příležitosti.

Já už jsem se tohoto tématu jednou dotkl, v souvislosti s otázkou, jestli máme tento svět chápat jenom čistě přírodovědecky, tedy prostřednictvím poznávání jeho jednotlivých empirických součástí a entit; anebo jestli ho máme chápat primárně jako jeden jediný vnitřně provázaný celek, a tedy "holisticky".

Je nutno si ještě jednou se vší zřetelností připomenout a uvědomit: to "anebo" je tady naprosto falešná alternativa, která nás nikdy nemůže přivést k pravdě. Která jako taková musí dokázat pojmout celou skutečnost - nejen obsahově či kvantitativně, ale i co se týče forem jejího projevování se.

Připomeňme si ještě jednou, co k dané věci řekl Jan Patočka: ten empirický, materiální, partikulární svět na straně jedné, a ta transcendentální celistvost veškerého Bytí - to je ve skutečnosti jedno a totéž, jenom nahlíženo z různých stran, z různých úhlů pohledu.

To ale znamená především toto: to celostné, to "holistické" Bytí se nevznáší v nějakých éterických výšinách někde zcela mimo toho vezdejšího materiálního světa; nýbrž to holistické, transcendentální Bytí je přítomno bezprostředně zde, na tomto materiálním světě a v něm, je tedy přítomno v každé z těch reálných, materiálních věcí, s kterými se dnes a denně setkáváme, s kterými se potýkáme, které opracováváme.

To transcendentální, celostní, holistické Bytí je tedy přítomno neustále mezi námi; jenomže je napohled "neviditelné", není možno ho spatřit v žádné jednotlivé věci, nýbrž jenom tehdy, když se na všechny ty věci našeho vezdejšího světa dokážeme podívat v jejich souhrnu, v jejich celku, v jejich (totální) vzájemné souvislosti a provázanosti.

A tím už se dostáváme k otázce, proč lidé vlastně věří v Boha. Tyto příčiny mohou být samozřejmě v konkrétních případech různého druhu; mohou to být příčiny psychologické (touha po splynutí, touha po pocitu bezpečí, po přijetí), mohou to být příčiny existenciální (touha po smyslu), mohou to být i příčiny kulturně-sociální (tam kde je náboženství státní doktrínou se i jednotlivý člověk spíše přikloní k víře nežli ve státech ateistických), a tak dále a tak dále.

Všechny takovéto příčiny a vlivy tedy mohou být ve hře, když se klade otázka, proč v Boha (či jiné nadpřirozeno) věří právě ta či ona konkrétní osoba.

Ale - naprosto klíčový a rozhodující je ten fakt, že za těmito všemi jednotlivými vlivy stojí zcela primární, objektivní stav věcí: totiž ta existence holistické celistvosti vesmíru, veškerého Bytí.

Protože je to právě tato holistická, transcendentální celistvost Bytí, která je prapůvodním zdrojem víry, náboženského cítění. "Bůh" - to není nakonec nic jiného nežli náboženský výraz toho vědomí, že za vším empirickým světem stojí jeden jediný, všemu společný a vše pronikající princip. Princip o sobě nehmotný, ideální (neboť nevázaný na žádnou materiální entitu); a princip transcendentální, protože nepodmíněný, nadčasový, věčný.

Tohle je tedy primární, objektivní, nezrušitelný zdroj religiózního vnímání světa. Je tedy v daném smyslu naprosto nesmyslným počinem pokoušet se věřícím nějakými logickými, racionálními argumenty vymluvit jejich víru. Jejích víra je nejenom nezničitelná, neodstranitelná; ona je dokonce v uvedeném smyslu naprosto pravdivá. Oni - a právě oni - tímto způsobem reflektují, zachycují a zobrazují něco, co skutečně naprosto reálně existuje. Od "nevěřících" se odlišují jenom tím, že oni pro tuto transcendentální dimenzi bytí mají vyšší citlivost, vyšší vnímavost. Tam kde materialista a racionalista dokáže vnímat jenom existenci jednotlivých materiálních, fyzikálně uchopitelných předmětů, tam oni cítí přítomnost té transcendentální, holistické dimenze. Jejich vědomí, a dost možná už i samotný jejich mozek je doslova "specializovaný" na schopnost vnímání této celistvosti Bytí.

Proto - opakuji ještě jednou - je o sobě nesmyslným počinem, odsouzeným předem k nezdaru, pokoušet se věřícím vymluvit jejich víru. Toto "nadsmyslové vnímání" vyšší roviny bytí zde bylo, je, a téměř s jistotou bude stejně tak i v budoucnosti. A - chtělo by se bezmála říci - díkybohu za to že tu bylo, je a bude. Protože bez něj by se lidstvo ochuzovalo o obrovskou část svých kulturních, duchovních, ale i filozofických a jiných možností.

To jediné tedy, co je věřícím možno vytýkat, jsou konkrétní f o r m y jejich víry. Kteréžto formy jsou ovšem nevyhnutelně vždy časově, kulturně i čistě místně podmíněné. A tedy jenom partikulární. A především - s postupem času se přežívají, stávají se archaickými, ztrácejí svou dřívější pravdivost.

Ještě jednou: je nesmyslným počinem věřícím vyvracet jejich víru. Ale co je po nich - a to sice plným právem - možno žádat je to, aby se jejich víra oprostila od všech archaických, partikulárních, nepravdivých elementů. A aby se stala tím, čím má být, a čím také od samého počátku ve své podstatě je: citlivým vnímáním nejhlubšího tajemství veškerého Bytí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Zmizí rozdíl mezi Já a Ty Středa, 5.Června 2019, 12:48:33

No ano, paní Hájková, to je přesně to buddhistické či obecně asijské "rozpuštění se" v obecném duchovním principu. Jenže s tímto rozpuštěním se zároveň nevyhnutelně mizí i sám člověk, jako konkrétní osoba, jako svébytná osobnost. (Bezmála by se tu chtělo říci "Rozpuštěný, vypuštěný...")

Kde není "Já" a "Ty", tam neexistuje nikdo. Kde neexistují žádné rozdíly, tam není nic. To co zbývá je jenom zcela amorfní stav všeobecné souvislosti všeho se vším.

A ostatně - bylo by naprosto zásadním a hlubokým omylem domnívat se, že Ježíš nečinil žádné rozlišení mezi "Já" a "Ty". On takovéto rozlišení se vší samozřejmostí dělal ve svém "civilním" životě; ale i v jeho ryze spirituálním působení tento principiální rozdíl nijak nemizí.

Vezměme si právě ten klíčový moment s "milováním bližního svého". A tedy - v krajní formě - s milováním nepřítele svého.

Ježíš tu ale v žádném případě netvrdí: já jsem t o t é ž co je můj nepřítel. Ježíš chce, aby lidé - a to svým aktivním počinem - dokázali překonat tu propast nenávisti mezi "Já" a "On". To ale v nijakém případě neznamená, že to "Já" a "Ty" by se tu slilo do nějaké jednolité kaše či tekutiny bez jakýchkoli rozdílů. Přesně naopak: tento osvobozující čin překonání vlastní nenávisti může vždy učinit právě jenom to zcela konkrétní, jedinečné, individuální Já. Nikdo jiný. Pokud by tato "Já" a "Ty" byly bez rozdílu totéž - pak by už vůbec nebylo o co usilovat, nebyla by tu žádná diference, a tento akt mravního osvobození by vůbec nebylo možno provést.

To co je na člověku skutečně mravně hodnotné to je právě znovu nové a nové překonávání jeho - vždy latentního - egoismu; ale pokud by tento latentní egoismus zmizel, zmizí spolu s ním i veškerá možnost toho mravně hodnotného lidského činu. To, co se zdá být konečným dosažením vznešeného cíle, by ve skutečnosti bylo naprostým zánikem, v ničím nediferencované amorfnosti veškeré existence.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Život, vesmír a vůbec...", Středa, 5.Června 2019, 16:30:3

všechno to funguje a člověk nemusí mít strach, že by to fungovat přestalo, kdyby přestal mít strach, že to přestane fungovat.

(Klidně může opustit Já.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 6.Června 2019, 07:41:48

Jeden člověk se v diskusi pod mým článkem "Oheň jsem přišel na zem uvrhnout" vyjádřil, že ego, sobectví a pýcha zmizí teprve, až budeme v nebi. Dřív to nebude možné.
A já jsem mu na to napsala: "Takže vy si tedy myslíte, že Ježíš vlastně chtěl po člověku něco (na zemi) nedosažitelného či nesplnitelného? Vždyť „miluj svého bližního jako sebe“ – to je přece návod k tomu, aby Ego úplně zmizelo. Aby byl setřen rozdíl mezi Já a Ty. Co je dobré pro tebe, je dobré pro mě, tvoje radost je moje radost atd.
Je jasné, že bez Ducha svatého to jít nemůže. Ale s ním by to jít mělo."

Dm

Dalibor Mašek - Praha 4

Čtvrtek, 6.Června 2019, 10:08:56

Pane Poláčku, nevím, co by reálně měl znamenat „křesťanský Bůh“ (ačkoli Vašemu pojmosloví samozřejmě rozumím).
Rovněž Stvořitel není osobitě „můj“, nýbrž je Bohem Stvořitelem všeho a všech.

Na vysvětlenou:
Má-li otec dceru a syna, jistě to neznamená, že je nějakým zvláštním „synovým otcem“ a nějakým jiným, specifickým „otcem dceřiným“. Je to stále týž otec obou (i kdyby si jeho děti sveřepě stáli stále na svém, že je buď synův, nebo dceřin).

Nechci se nechat zatáhnout do kliček filozofické rétoriky, jíž sice obstojně rozumím, ale která od skutečného stavu věcí spíše odvádí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk a anděl Čtvrtek, 6.Června 2019, 11:07:5

Paní Hájková, ten Váš čtenář měl naprostou pravdu. Jenom trochu jinými slovy vyjádřil to, co zde sám konstatuji celou tu dobu: to naprosté zmizení rozdílu mezi "já" a "ty" není možné v tomto jsoucím světě; nýbrž jenom ve světě ryze duchovním, nehmotném; podle klasické náboženské terminologie tedy "v nebi".

A opakuji ještě jednou: Ježíš žádné "vygumování" rozdílu mezi "já" a "ty" po lidech nežádal.

Ovšem - a tady se opravdu Ježíš dostává do neřešitelného rozporu - Ježíš nechce odstranit to "já" (a jeho nevyhnutelný protějšek a protiklad "ty"); ale on chce odstranit to, co je nevyhnutelným důsledkem existence "já" a "ty".

Ten Ježíšův neřešitelný protimluv tedy spočívá v tom, že on chce odstranit důsledek, ale nikoli jeho předpoklad. Chce odstranit symptom, ale ne jeho příčinu.

Krátce řečeno: Ježíš chce, aby člověk zůstal reálným člověkem - ale přitom aby se choval jako anděl.

To obojí opravdu nejde dohromady. Jako anděl je možno se skutečně chovat až jenom a pouze v nebi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk a anděl Čtvrtek, 6.Června 2019, 11:07:9

Paní Hájková, ten Váš čtenář měl naprostou pravdu. Jenom trochu jinými slovy vyjádřil to, co zde sám konstatuji celou tu dobu: to naprosté zmizení rozdílu mezi "já" a "ty" není možné v tomto jsoucím světě; nýbrž jenom ve světě ryze duchovním, nehmotném; podle klasické náboženské terminologie tedy "v nebi".

A opakuji ještě jednou: Ježíš žádné "vygumování" rozdílu mezi "já" a "ty" po lidech nežádal.

Ovšem - a tady se opravdu Ježíš dostává do neřešitelného rozporu - Ježíš nechce odstranit to "já" (a jeho nevyhnutelný protějšek a protiklad "ty"); ale on chce odstranit to, co je nevyhnutelným důsledkem existence "já" a "ty".

Ten Ježíšův neřešitelný protimluv tedy spočívá v tom, že on chce odstranit důsledek, ale nikoli jeho předpoklad. Chce odstranit symptom, ale ne jeho příčinu.

Krátce řečeno: Ježíš chce, aby člověk zůstal reálným člověkem - ale přitom aby se choval jako anděl.

To obojí opravdu nejde dohromady. Jako anděl je možno se skutečně chovat až jenom a pouze v nebi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Stvořitel, Demiurg, Bůh Čtvrtek, 6.Června 2019, 11:32:37

Pane Mašku, já z mé strany zase chápu, proč chcete mít jenom toho jednoho jediného Boha-Stvořitele. Ona se tím celá řada věcí velice zjednoduší; a takové obecné pojetí se velmi blíží také dejme tomu Parmenidově pojetí "čistého Bytí", proti kterému není možno mít žádných principiálních námitek.

Ten problém ale vězí už v tom označení "Stvořitel". Jestliže tedy tento Bůh má být jenom a pouze Stvořitelem a nic víc - i pak není možno se vyhnout otázce, jaký je ten svět, který on stvořil.

Totiž: podle platónského (a ovšemže i křesťanského) pojetí tento Stvořitel stvořil tento svět jako nejlepší možný; protože on vůbec nemůže chtít nic jiného nežli to, co je o sobě dokonalé a dobré.

Ovšem: když zůstaneme v helénském prostředí, tak už helénská gnóze to viděla zcela opačně: Demiurg-Stvořitel stvořil tento svět velice nezdařeně, tento svět je tedy principiálně o sobě špatný, nedostatečný, plný vad a hříchu. A spásu je možno nalézt pouze v čistém duchu.

Jinak řečeno: pane Mašku, nedá se nic dělat, ale i když se všem otázkám chceme vyhnout poukazem na jednoho jediného Stvořitele - tak ty otázky se nám vrátí neodbytně hned vzápětí.

Buď tedy toho "Stvořitele" musíte pojmout víceméně jako Parmenides své "čisté Bytí" - s tím ovšem že takto pojatý "Stvořitel" nemá žádné další vlastnosti, žádné konkrétní určení. Že tedy neznamená nic víc, nežli jenom čirou transcendenci. V tom případě nemá ale pro náš jsoucí svět žádný další konkrétní význam.

No anebo tohoto "Stvořitele" budeme pojímat přece jenom konkrétněji, se zcela určitou náplní, se zcela určitými intencemi - no a pak se nemůžeme nijak vyhnout otázce, jaký je to vlastně konkrétně Bůh, jakým způsobem stvořil tento svět, co od tohoto světa očekává a kam ho vede.

Jednou větou: buďto je tento "Stvořitel" zcela prázdný, nic neříkající; anebo je plný života a bytí, ale pak zase nevyhnutelně vstupuje do sféry výkladů a kontroverzí, co ten život v jeho podání má vlastně znamenat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Evoluce a revoluce Čtvrtek, 6.Června 2019, 12:10:41

Jedno z témat, která je v souvislosti s tou Veverkovou "big history" ještě nutno projednat, je vztah evoluce a revoluce.

Už bylo řečeno, že snad vůbec největší Veverkovou předností je jeho vynikající cit pro systém. Pro vnitřně propojený, organizovaný celek, a především pro jeho vyspělejší formy, to jest systémy dynamické, nelineárně se vyvíjející. A takovýmto dynamickým, nelineárním systémem je kromě jiného také lidská společnost, její pohyb a vývoj v dějinách.

Veverka tady - a to je skutečně nutno s plným uznáním kvitovat - naprosto přesně sleduje dynamiku, či snad až přímo dialektiku mezi primární snahou systému (dané společnosti) o vlastní stabilitu na straně jedné, a mezi čas od času nastávající nutností radikální změny (revoluce) na straně druhé.

Každý dynamický systém, každá společnost má tedy primární potřebu a nutnost přes vší dynamiku svého pohybu a dílčích změn udržovat konstantní, stabilní, neměnné své zcela základní systémové nastavení. Svůj "zdrojový kód", dalo by se říci řečí computeristiky. Tento základní kód musí být v sobě konzistentní, homogenní, nelze připustit aby byl vnitřně rozporný, aby v sobě obsahovat dva různé, či dokonce protikladné principy. To by nevyhnutelně vedlo k destabilizaci celého systému. (Není například možné, aby otrokářská společnost byla zároveň demokratická, v plném smyslu, tedy že by ten demokratický element zahrnoval i otroky.)

Na straně druhé ale Veverka zcela správně vidí a uznává: i tyto systémy/společnosti usilující o vnitřní stabilitu se mohou dostat do situace (respektive vývojové fáze), kdy už není možno tuto stabilitu žádným způsobem udržet. Může k tomu dojít v důsledku změn vnitřních; ale také v důsledku změn vnějších, kdy je nutno se adaptovat na změněné rámcové existenční podmínky. (Čili jako kdykoli jindy v obecné evoluci.)

A Veverka naprosto uznává: toto je chvíle pro revoluci. Pro revoluci v pozitivním smyslu, kdy to dosavadní nastavení systému je už dysfunkční, už nedokáže udržet vnitřní stabilitu; a kdy je tedy nutno celý systém postavit na nový, progresivnější, vůči změněným podmínkám adaptovaný základ.

Potud tedy dobře; a jak řečeno, je nutno M. Veverkovi vyslovit uznání za to, jak naprosto správně a objektivně líčí tyto obecné dynamismy progresivního vývoje.

Ovšem: když se Veverka ve svých výkladech dostane do blízkosti konkrétních politických a ideových směrů, to jest jmenovitě do blízkosti revolucí sociálních - pak tady najednou se zjevným despektem až přímo pohrdáním mluví o "sociálních mesiáších"!...

Takže na jedné straně - v obecně abstraktní rovině - jsou pro Veverku revoluce naprosto přirozené, potřebné a nutné; ale jakmile přijde řeč na revoluce sociální, pak ty náhle nejsou naprosto přirozeným systémovým řešením nahromaděných neřešitelných problémů, nýbrž jenom svévolným počinem nezodpovědných "sociálních mesiášů"!...

Veverkův napřed objektivní, vědecký pohled se tu tedy dostává do zřetelného konfliktu s jeho bytostným konzervatismem, respektive s jeho ideologickým přesvědčením; no a jako obvykle nad rozumem spolehlivě vítězí ideologie.

------------------------------

Vezměme si ale od Veverky raději to pozitivnější, progresivnější z jeho vývodů: není radno, ale fakticky vůbec není možno zatracovat revoluci. Revoluce - to je nakonec jenom druhá stránka evoluce.

Každý systém, a tím spíše každý organismus musí procházet určitým vývojem; a tento vývoj je vždy složen z vývoje evolučního (v užším smyslu), a vývojových skoků (tedy vývoje revolučního). A to samozřejmě naprosto platí i pro lidskou společnost.

Přičemž - a i to nám sděluje Veverka - právě proto že každý systém se až do posledka ze všech sil snaží udržet si svou vlastní integritu, svou stabilitu, ty revoluční, zásadní systémové změny přicházejí obvykle zcela nečekaně. Ty krizové momenty, ty hluboké vnitřní rozpory jsou tady už dávno; ale systém se je celou dobu snažil všemi dostupnými prostředky potlačovat, oslabovat, marginalizovat. Až pak najednou nastane okamžik, kdy už ty vyhrocené rozpory není možno dále potlačovat, a vybuchne revoluce.

Pro nás to znamená: to že současný systém demokratického kapitalismu se napohled stále jeví být stabilním a "věčným", to nemusí samo o sobě naprosto nic znamenat. Že i tento systém trpí neustálými vnitřními konflikty rozpory, o tom snad nebude žádné pochybnosti. Ta jediná otázka je, jestli se tyto rozpory jednou nahromadí tak, že je stávající systém už nedokáže zvládnout, nedokáže marginalizovat, nedokáže potlačit - a pak nastane čas pro změnu nastavení celého systému, pro změnu radikální, pro změnu revoluční.

V tuto chvíli - budiž to řečeno ještě jednou - ovšem není možno (z takto obecného systémového hlediska) s jistotou tvrdit, že tato systémová, revoluční změna přijde. Že se ukáže být nevyhnutelnou. Ale - stejně tak to v žádném případě není možno vyloučit. To že se tento systém sám definuje jako "demokratický" a "pluralistický" - to ještě není žádnou zárukou toho, že nemůže jednoho dne narazit na hranici svých systémových možností; s nutností zásadní a revoluční systémové změny.

Tím se budeme ostatně ještě podrobněji zabývat v souvislosti se snad posledním tématem ohledně Veverkovy "Evoluce" - totiž ohledně jeho chápání "pluralismu".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nejlepší možný a nejhorší možný stvořený svět Čtvrtek, 6.Června 2019, 12:23:59

Nejlepší možný svět by třeba mohl být svět, v němž panuje deflační:-) láska.

Lásku ovšem nemůžete na nikom vynutit, musí jít o svobodné rozhodnutí (rozhodnutí "milovat bližního svého stejně, jako sebe sama"). Podmínkou existence lásky je tedy svoboda, lásku nelze nařídit. Když ale existuje svoboda, můžete se svobodně rozhodnout pro lásku i pro nenávist. (Pravá svoboda je poznaná nutnost - člověk pozná, že k tomu, aby byl svobodný, je nutno rozhodnout se pro lásku. Nenávist člověka svobodným nečiní, naopak ho svazuje.)

Bůh tedy stvořil nejlepší možný svět - svět, v němž se můžeme svobodně rozhodnout pro lásku, svět, v němž existuje i utrpení, jehož smyslem je snad možná to, aby se láska mohla projevit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 6.Června 2019, 12:26:47

Ani jedno ani druhé, pane Poláčku. Tedy ani nepovedený svět stvořený demiurgem, ani „deistický“ stvořitel, který je vzdálen tomuto světu. Znovu opakuji, že hmotný svět byl stvořen jako dobrý, ale byl brzy zkažen hříchem, pocházejícím od hada-ďábla. A tento had, respektive jeho semeno, mělo být v budoucnu zlikvidováno „semenem ženy“, jak je psáno v Genesis. A tím „semenem ženy“ nebyl nikdo jiný než Ježíš Kristus (on totiž neměl lidského otce). A Ježíš Kristus, Boží syn, Syn člověka a Mesiáš zároveň nebyl nikým jiným než vtělením samotného jediného Boha.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Poláčkovi Čtvrtek, 6.Června 2019, 19:54:34

A aby nezůstalo u toho nehmotného andělského světa, je třeba věřit ve vzkříšení těla. V což křesťané vždycky věřili, jenom se na to jaksi zapomínalo. Vzkříšené tělo bude tělo duchovní. Už bez smrti i bez hříchu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 7.Června 2019, 05:56:36

Pane Mašku, nejdřív Vám chci poděkovat za Váš web, který občas a jen minimalisticky (pro mou technickou nezdatnost) používám. Mohu Vaše odmítání složitých diskusí chápat podobně jako je chápala historická Jednota bratrská, která chtěla žít s Kristem a ne rozebírat jej teologicky? (M. Luther: Vy máte lepší život, my máme lepší teologii.) Filosofie v teologii se stávala svárem, ovšem Jednota do tohoto sváru byla stále zatahována, poněvadž doba ohánějící se "pravdou" vyžadovala přesné vymezení se. Dnes už jsme k filozofování "nuceni" pouze snahou dorozumět se s jinak smýšlejícími, přes to, že (podle Pavla 1.Kor 13 i skutečnosti) jen částečně poznáváme. Pane Poláčku, naopak! Víra není slepá. Věřící stále přemýšlí, jestli by byl možný svět bez Boha a jak je to možné, že jej tak někteří lidé chápou. U nevěřících tuto snahu pochopit věřící nevidím. Prostě jsme pro ně nižším vývojovým stupněm, který je nutno poučit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Univerzální a partikulární Bůh Pátek, 7.Června 2019, 11:29:33

Paní Hájková, v mém příspěvku (na který reagujete) se jednalo především o něco jiného - totiž o to že není možno se utéct do nějakého "Stvořitele vůbec", a vyhnout se tím nutnosti ho určit nějakým konkrétním (a tedy vposledku filozofickým) způsobem. Čímž ovšem ten univerzální Stvořitel vzápětí nevyhnutelně ztrácí svou univerzalitu, a stává se Bohem pouze partikulárním. Pouze Bohem jednoho určitého náboženství, jednoho určitého teologického výkladu, jednoho určitého kultu.

Pan Mašek má v principu naprosto správné tušení toho, že těm filozoficko-teologickým výkladům Boha je nutno se vyhýbat jako čert kříži, a že je zapotřebí se držet toho neurčitého, univerzálního Stvořitele. Protože jedině tak je možno ho uchránit před ztrátou jeho univerzality, před mutací v bytost pouze partikulární. Ale bohužel, jak se ukázalo, právě toto je nemožné. Bůh může být pojímán buďto absolutně univerzálně - a pak je naprosto prázdný, bezobsažný; anebo je pojímán konkrétně, spjatý s určitými výklady, tématy, legendami - a pak už nemůže platit jako univerzální. Z této čistě logické pasti není východiska, není úniku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 7.Června 2019, 11:33:42

Takže k danému případu: i tady platí, že ten křesťanský Bůh stvořil svět zcela určitým, specifickým způsobem: nestvořil ho ani jako "špatný", ale ve skutečnosti ani jako - absolutně - dobrý; on ho totiž stvořil přesně takový, jaký je, tedy snad ve svém jádru dobrý, ale přinejmenším s akutní možností svého propadu. Kdyby ho Bůh s touto možností vlastní deformace nestvořil, nikdy by k ní nemohlo dojít.

Jinak řečeno, Bůh stvořil tento svět i s jeho ďáblem. Ďábel nevznikl z ničeho; ani se nestvořil sám.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Bůh stvořil tento svět i s jeho ďáblem." Pátek, 7.Června 2019, 14:19:25

Někteří lidé věří, že existuje pouze Bůh, v existenci ďábla nevěří. Nechci to teď komentovat.

Pokud tedy předpokládáme existenci ďábla, pak ďábel vznikl nejspíše v důsledku svobody. Božím záměrem podle mě není existence ďábla, ale existence svobody rozhodnout se být čímkoliv, tedy v tomto případě i svobodně se rozhodnout být ďáblem. Rozhodnutí má samozřejmě vždy nějaké důsledky...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Svoboda ke zlu? Pátek, 7.Června 2019, 15:34:56

Tento způsob svobody ale v žádném případě není kompatibilní s tvrzením, že "Bůh stvořil svět jako dobrý".

Kdyby tomu tak bylo, proč ve světě (a to i v tom který zcela evidentně žádným svobodným rozhodováním obdařen není) existuje tolik zla, tolik násilí?

A za druhé: kdyby Bůh stvořil člověka jako dobrého (i když třeba s tou svobodou se t a k é rozhodnout pro opak, pro zlo) - proč se tedy tento o sobě dobrý člověk znovu a znovu v takovém masovém měřítku rozhoduje pro zlo? Takto masivní přítomnost zla asi sotva bude možno vysvětlit pouhým faktem svobody.

To neustálé odvolávání se na "svobodu ke zlu" je konec konců jenom výmluvou křesťanů, aby se nemuseli smířit s faktem, že tento svět ve své reálné podobě v žádném případě není možno nazvat "dobrým dílem".

Tento svět je "dobrý" v tom smyslu, že funguje v zásadě přesně tak jak fungovat může: totiž jako nepřetržitý proud pozitivního a negativního, plus a minus, lásky a odporu.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pátek, 7.Června 2019, 15:55:20

"Bůh může být pojímán buďto absolutně univerzálně - a pak je naprosto prázdný, bezobsažný; anebo je pojímán konkrétně, spjatý s určitými výklady, tématy, legendami - a pak už nemůže platit jako univerzální. Z této čistě logické pasti není východiska, není úniku."

Máte za to, že Bůh panteistů (třeba Spinozův) nebo deistů (k nimž se prý počítal dokonce i Albert Einstein...) je "naprosto prázdný, bezobsažný"?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Veverkův pluralismus Pátek, 7.Června 2019, 16:22:56

Zbývá ještě jedno zásadní téma, které je v souvislosti s Veverkovou "Evolucí" nutno projednat. A to sice jeho adorace pluralismu.

Veverka se v naprosté většině svého díla pečlivě vyhýbá prvoplánovým politickým vyjádřením. Že z tohoto pravidla učinil jednu nápadnou výjimku, jsme už zmínili v souvislosti s jeho pohrdavých výrocích o "sociálních mesiáších". Kteří tedy podle něj zřejmě nemají nárok na to, být "těmi správnými" revolucionáři.

V samém závěru své knihy se ale Veverka nakonec přece jenom pouští do ryze ideologických záležitostí - když zde vehementně propaguje princip pluralismu. Pluralismu ideového, společenského, a tedy nakonec i politického.

Budiž; o pluralismu je možno si myslet leccos; ale co je zde už na první pohled naprosto nápadné, jak Veverka - jinak víceméně striktně dodržující požadavek vědecké objektivity a neutrality - zde náhle odkládá a odhazuje veškerý kriticismus (který je nezbytným průvodcem jakékoli objektivní vědeckosti), a argumentuje naprosto jednostranně a evidentně zaujatě ve prospěch tohoto ideového principu. Jistě - u někoho kdo sám měl zážitek s totalitní diktaturou, a navíc byl touto i osobně a kariérně postižen, je to z psychologického hlediska celkem pochopitelné; ale to nemění nic na tom, že své líčení evoluce v samém závěru nechá degradovat v ideologickou přednášku.

Samozřejmě, Veverka se snaží tento pluralismus deklarovat jako přirozený výsledek samotné evoluce. S tím argumentem, že tento princip pluralismu plně odpovídá přirozené biodiverzitě, jakož i schopnosti organismů (respektive obecně systémů) adaptovat se na měnící se rámcové podmínky.

Ale přesto: Veverka zcela zjevně argumentuje jenom naprosto jednostranně, jenom pro pluralitu, a plně ignoruje všechno, co by mohlo být argumentem proti ní.

Naprosto evidentní je tu v tu chvíli, kdy připouští, že tomuto pluralismu je vytýkán mravní relativismus. Proti této výtce Veverka nemá žádný jiný argument, nežli že toto spojení popírá. Veverka t v r d í, že "kulturní a ideovou pluralitu nelze zaměňovat za mravní relativismus"; že prvky názorové a jiné diverzity by "neměly sloužit jako záminka k bezbřehému relativismu a k opouštění hodnot".

Ovšem: nepřipomíná nám tento způsob argumentace něco? Něco důvěrně známého z minulosti? "Ano, soudruzi, socialismus je ten nejpokrokovější společenský systém ze všech možných; to jenom někteří jedinci si to ještě nedokázali uvědomit, u nich se stále ještě projevují přežitky minulosti, přežitky buržoazního řádu, a oni nám svým zpátečnictvím ten náš socialismus narušují!"

Takže: princip sám je dokonalý; to vždycky jenom "hrstka narušitelů" to pořád ještě nechce pochopit, a chová se zlovolně v rozporu s posvátným principem.

Tato Veverkova snaha obhájit svůj ideál pluralismu má ovšem jednu zásadní trhlinu: ten mravní a hodnotový relativismus totiž vyplývá ze samotného principu té plurality. V zásadě je totiž možná jenom dvojí alternativa: buďto jeden závazný hodnotový princip - spojený s totalitou. Anebo tedy žádná totalita, naprostá volnost ohledně zastávaných názorů, tedy názorová pluralita - ale pak je ten hodnotový relativismus nevyhnutelným důsledkem.

Veverka sice - jako pravý konzervativec - brojí proti relativismu, proti libovůli, proti "dezorientaci" a "zmatku". Ale jako antikomunista zároveň prosazuje princip, který všem těmto fenoménům otvírá dveře dokořán. Veverka se tu tedy nevyhnutelně dostává do dilematu, které žádným způsobem nemůže vyřešit.

Veverka se snaží pluralitu prezentovat jako přirozený moment a výsledek evoluce; ale přitom naprosto ignoruje ten fakt, že každý živočišný druh, když už se jednou vytvořil, naopak musí jako první věc hledět na fixaci, na upevnění, na neměnnost svého základního druhového určení. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby se genetický kód tohoto druhu měnil ze dne na den - pak by vůbec nebylo možno tento genetický základ reprodukovat po generační linii, a daný druh by velice záhy vyhynul.

Jinak řečeno: ano, v evoluci pluralita existuje; ale v rámci konkrétního druhu jenom a pouze jako ten "záložní program" pro případ nouze, jak už jsme si o tom vyprávěli. Veverka naprosto opomíjí, že lidská společnost v sobě neztělesňuje kompletní evoluci jako takovou; nýbrž že lidský rod sám, a tím spíše jedna konkrétní společnost v jednom konkrétním státě je prakticky jeden jediný konkrétní biologický či živočišný "druh", kterým nelze libovolně manipulovat, vystavit ho nekontrolovatelným, chaotickým změnám.

Pluralismus je - a to Veverka ostatně sám přiznává - takovýmto chaotickým stavem, kde se nutně rozpadají všechny dosavadní hodnoty; a není tu nic, co by vytvářelo hodnoty nové, s výjimkou čistě pragmatické potřeby spolu navzájem vyžít pokud možno bez ničivých vzájemných bojů. Toto ovšem není "hodnota" v původním, ideovém smyslu, nýbrž jak řečeno ryze praktická nutnost vlastního přežití.

---------------------------------

Veverka tedy své velké dílo o evoluci končí jak řečeno ryze ideologickým výkladem toho, jak má svět podle jeho představ vypadat. Tato ideologická deformace je ovšem logickým důsledkem celé jeho koncepce. Už bylo opakovaně řečeno, že jeho ryze materialistické, fyzikální pojetí evoluce selhává čím dál tím více, čím dále - a výše - se dostává po vývojové linii k jejím nejvyspělejším formám, tedy k lidské společnosti a kultuře. O těch Veverka se svým objektivistickým, scientistickým konceptem nedokáže vyslovit nic obsažného, nic významového; a proto je nakonec nucen - aby se jeho "velký příběh" nerozplynul v naprosté nicotě - si vypomoci tímto zideologizováním evolučního procesu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 7.Června 2019, 16:25:56

Pan Kalous: a čím pak byste toho "Boha panteistů" chtěl nějak dále určit, konkretizovat? - Protože aby něco (či někdo) měl nějaký obsah, pak tento obsah musí být konkrétně určitelný, uchopitelný. Což ve všech těchto případech právě není dáno; tady je fakticky přítomen jenom nějaký vposledku ryze transcendentální princip, jakási "božskost", o které se ale nedá nijak konkrétně určit, jaký je její charakter, její vlastnosti, a tedy její reálný obsah.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pátek, 7.Června 2019, 16:38:18

Jestliže Bůh = příroda, pak tím konkrétním obsahem jsou všechny přírodní zákony... Takové konstanty jako π nebo e jsou v námi pozorovatelné části vesmíru universální a řídí se jimi nejen kosmické děje, ale i něco tak reálně uchopitelného jako třeba geometrie stavby schránek některých měkkýšů nebo rohů a klů některých kopytníků...

Jindřich Kalous - důchodce

Pátek, 7.Června 2019, 16:44:14

A to jsem ještě zapomněl na číslo φ čili zlatý řez... I pro mě jako agnostika je přijatelná představa, že čísla Ludolfovo, Eulerovo nebo Fibonacciho jsou "něčím" dílem...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 7.Června 2019, 17:42:4

"Proč se tedy tento o sobě dobrý člověk znovu a znovu v takovém masovém měřítku rozhoduje pro zlo? Takto masivní přítomnost zla asi sotva bude možno vysvětlit pouhým faktem svobody."

Masivní přítomnost zla ve druhých lidech lze podle mě vysvětlit masivní potřebou soudit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Svoboda ke zlu?  Pátek, 7.Června 2019, 17:43:29

"Tento způsob svobody ale v žádném případě není kompatibilní s tvrzením, že 'Bůh stvořil svět jako dobrý'."

Jak by tedy mohla existovat láska bez svobody k lásce?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 7.Června 2019, 18:07:28

Nevím, zda existuje svoboda k lásce nebo zda je jí člověk prostě "zasažen".
Ale někde jsem četla, že jenom zranitelná bytost je schopna lásky. Možná proto se Bůh stal člověkem.
A skutečně nejde o žádného "křesťanského Boha", jak si stále myslí pan Poláček. On je tady přece pro všechny lidi - aniž by bylo zapotřebí vstupovat do nějaké církve, měnit či přijímat tradice apod.
Ježíš ani apoštol Pavel ani nechtěli zakládat nové náboženství.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bůh jako písmeno pí Sobota, 8.Června 2019, 12:48:16

Pane Kalousi, to je záležitost o které jsem už sám psal. V souvislosti s tím jak M. Veverka líčí počátky (fyzikálního) vesmíru; a kdy (aniž by on sám si toho povšiml) se mu pod jeho vlastníma rukama vynořují určité matematické vzorce či relace, které evidentně mají (vůči tomuto fyzikálnímu vesmíru) apriorní charakter.

V tomto smyslu je tedy skutečně alespoň s určitým oprávněním dělat závěr, že před tímto naším fyzikálním světem existuje ještě nějaká jiná skutečnost, která má principiálně apriorní, nemateriální charakter.

Tuto - stále ještě hypotetickou - předfyzikální skutečnost můžeme postihovat (pojímat, chápat) v zásadě třemi možnými způsoby:

- jako čistě matematicky vyjádřitelnou, tedy prostřednictvím zcela exaktních čísel respektive algoritmů (čili písmeno pí atd.);

- jako určité, matematicky vyjádřitelné proporce nejen vesmíru, ale vůbec veškerého Bytí (jako to zřejmě učinil Platón);

- anebo jako něco, co je samo o sobě matematicky neuchopitelné, respektive co přesahuje všechny možnosti nějakého exaktního určení.

Jakož jsou možné i kombinace všech těchto možností.

Ten problém je v tom: jestliže za "Boha" označíme jenom a pouze přírodu (to jest: přírodní zákony) - pak tím asi sotva dostaneme nějakého Boha, ke kterému je možno se modlit. Respektive takového, který nám bude schopen zadat nějaký vyšší smysl a význam veškerého dění, nežli právě ta - principiálně redukcionistická - Veverkova evoluce.

Takto všeobecný, abstraktní "Bůh" má sice určitý obsah - ale není to obsah božský, nýbrž triviálně fyzikální respektive evolucionistický.

Pokud bychom měli mít nějakého opravdu "božského Boha", tedy Boha s autenticky božským obsahem, pak by toho bylo možno čerpat jenom z té třetí kategorie - tedy z toho, co nějakým způsobem přesahuje všechny ty matematické modely. Přinejmenším by bylo nutno ho odvodit z toho stupně druhého: tedy z té principiální proporcionality, symetričnosti, a tedy harmoničnosti veškerého Bytí. Takovýto "Bůh" by opravdu mohl splňovat dva základní požadavky: na jedné straně nebýt v rozporu s nálezy přírodních věd; a na straně druhé přesahovat jejich omezený dosah, a sdělovat a poskytovat nám něco víc, nežli kolik mohou kdy poskytnout ony.

Ale - i k takovémuto "Bohu symetrie" by jen stěží bylo možno se modlit. Což je jedna ze základních potřeb, které pociťují věřící.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 8.Června 2019, 12:51:20

Paní Hájková, "pro všechny lidi" tu byl například i řecký Bůh Zeus. Každý kdo chtěl se mohl stát jeho vyznavačem a jeho uctívačem, nikoli pouze rodilý Řek. A přece asi nebudeme o tomto Diovi tvrdit, že to byl nějaký absolutní, univerzální Bůh. Byl to totiž bůh jednoho jediného zcela specifického kultu - stejně tak jako křesťanský Bůh je bohem jednoho jediného zcela specifického kultu, jedné jediné zcela specifické mytologie a teologie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 8.Června 2019, 13:06:28

Ještě panu Kalousovi: ten "Bůh přírody" by totiž byl přesně tou nadbytečnou duplikací, jak pozemského Boha charakterizovala ta mimozemská Umělá inteligence v tom Clarkově románu. V takovémto "panteistickém Bohu" by nebylo o nic více, nežli co už je tak jako tak v přírodě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 8.Června 2019, 13:14:17

Chtěl jste patrně říct, pane Poláčku, že PŘEDSTAVU o Diovi mohl přijmout kdokoliv, i když ta představa patří do specifického řeckého kultu, že?
Pochopitelně, existují i různé křesťanské představy o Bohu (říkám různé, protože křesťanství se dnes rozpadá na "denominace").
Ale mimo těchto představ opravdu existuje jeden SKUTEČNÝ Bůh, který je na těch představách o něm nezávislý.
Zatímco skutečný Zeus neexistuje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Je možný dokonale mravný svět? Sobota, 8.Června 2019, 13:26:40

Shodou okolností zrovna dnešní vydání německého deníku "Süddeutsche Zeitung" referuje o výzkumu psychologů z kolínské univerzity na toto téma. Tito psychologové sledovali určitý čas tisíc účastníků prostřednictvím jejich smartphonů v jejich každodenním běžném životě.

Výsledkem jejich výzkumu bylo: "Dabei stellten sie fest, was jeder Einzelne ahnt, aber gerne verdrängt: Ein Tag setzt sich offenbar aus unzähligen kleinen Verfehlungen zusammen. Es wird gelogen, geschummelt, betrogen, geklaut, über den Tisch gezogen, schlecht über andere gesprochen und vieles mehr. Natürlich geben sich die wenigsten in betrügerischer Absicht als Arzt aus und verüben auch beruhigend selten schwere Gewalttaten, aber kleine Verfehlungen sind fast wie das Atmen: Sie gehören zum Leben."

Čili: "Běžný den zjevně sestává z nesčetných malých prohřešků. Lže se, chytračí se, podvádí se, krade se, hledá se vlastní prospěch na úkor toho druhého, pomlouvá a mnohé jiné. (...) Malé prohřešky jsou skoro jako dýchání. Patří k životu."

Pro nás to znamená: prostě vůbec není možné stvořit reálný svět bez hříchu. Není vůbec možný reálný život, aby se v něm člověk znovu a znovu nedopouštěl nějakých (třeba i relativně drobných) mravních prohřešků. Pokud dotyčný nežije jako svatý poutník v jeskyni, pokud žije mezi reálnými lidmi reálným lidským životem, vůbec není možno žít nějakým svatým životem bez prohřešků. To není otázka nějakého "svobodného rozhodnutí"; je to záležitostí holé reality.

-------------------------------

Mimochodem: v tom článku v SZ je řeč také o tom, jakých psychologických triků lidé používají k tomu, aby - přestože jak řečeno každý se dopouští běžně určitého množství "hříšků" - aby se před sebou samými prezentovali jako mravně čistí. V prvé řadě se používá zcela masivního vytěsňování: všechno co by nám nějak nabouralo náš vlastní pohled na sebe jako mravně dokonale čistých, tak to prostě vytěsníme ze své mysli. Zapomeneme na to. Anebo si přinejmenším namluvíme, že jsme na to zapomněli. (Například se zjistilo, že ve hrách ti co byli přistiženi při podvádění velice rádi poté tvrdili, že "zapomněli" že platí zrovna ta či ona pravidla.) Anebo si najdeme spoustu výmluv, proč to či ono bylo zrovna nutné a nevyhnutelné. Anebo pro někoho dobré. A přinejhorším je možno si své vlastní (zlo)činy odůvodnit či přinejmenším relativizovat tím, že "svět je stejně špatný, a ti druzí jsou ještě horší než já!"

Zkrátka: mravně bezvadný život možný je - ale jenom v naší vlastní fantazii.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 8.Června 2019, 13:29:49

Skutečný Zeus existuje; křesťanský Bůh neexistuje.

Zkuste mi toto tvrzení vyvrátit, paní Hájková.

Ten "křesťanský Bůh" je specifickou transformací judaistického Boha Jahve; a tento byl zase specifickou transformací podle všeho babylónského Boha jménem El. A není žádného důvodu tohoto babylónského boha El stavět na principiálně jiný stupeň, nežli řeckého Dia.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 8.Června 2019, 13:39:34

"Křesťanský Bůh" skutečně neexistuje, neboť "křesťanský Bůh" je vaše představa. Tedy vaše představa o tom, co si představují křesťané pod pojmem Bůh.
Existuje jenom Bůh.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 8.Června 2019, 14:51:4

A dokonalá mravnost nikdy nebyla křesťanským cílem. Ježíšovi zjevně vadila víc "tvrdost srdce" některých lidí, než to, že by žili nemravně.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 8.Června 2019, 17:12:6

Takže váš "Bůh, pane Poláčku je perpetuum mobile - něco tvořící materii a zároveň z ní plynoucí?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 9.Června 2019, 12:45:46

Paní Hájková, kdyby ten Bůh kterého vyznávají křesťané opravdu měl být Bohem absolutně univerzálním, pak by se musel zbavit takových umělých, a zcela specifických artefaktů jako je třeba mýtus o stvoření (převzatý do značné míry právě z babylónských eposů), musel by se zbavit té legendy o "božím Synovi" (převzaté z helénské gnóze); musel by se zbavit legendy o "oběti" (převzaté jak ze starých judaistických, tak i řeckých obětních rituálů); atd. atd.

Zkrátka, máme tu pořád to samé dilema: buďto chceme mít Boha opravdu naprosto univerzálního; ale pak to musí být Bůh zcela prázdný, bez jakýchkoli specifických vlastností a mýtů. Anebo chceme mít Boha spojeného s nějakou konkrétní podobou, s konkrétním příběhem, s konkrétní legendou - ale pak nám okamžitě mizí ten univerzalismus, a tento Bůh se stává Bohem jenom těch, kdo dokáží na tyto mýty a legendy uvěřit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bůh jako perpetuum mobile Neděle, 9.Června 2019, 13:11:14

Pane Pospíšile, jak by Vám už mohlo asi být mezitím dosti zřejmé, já existenci žádného Boha nepředpokládám - takže neexistuje ani žádný "můj Bůh".

Ale s tím označením "perpetuum mobile" jste to trefil vlastně opravdu jedinečně výstižně.

Ano, všechno hovoří pro to, že to co je ve filozofické terminologii nazýváno "Bytím", že je to neustálá vzájemná proměna (a interakce) mezi obsahem a formou. Tedy mezi materií, která je tvořena (formována) formou, ale která zároveň ty konkrétní formy ze sebe rodí, svým vlastním samopohybem. Takovýto podvojný pohled na skutečnost se jeví tím jediným, který ji může obsáhnout celou. Kdykoli se totiž pokusíme všechno podřadit pod jeden jediný moment, jeden jediný princip - pak nám vždycky bude něco chybět.

Totiž i ten Váš Bůh - ani ten totiž ve skutečnosti nemůže být ničím jiným nežli opět takové "perpetuum mobile". To jenom věřící si namlouvají, že Bůh mohl všechno (hmotný svět) stvořit jenom z nějakého čistě duchovního principu či impulsu.

Nikdo totiž (a to ani sám Bůh) nemůže totiž stvořit něco, co nemá vůbec k dispozici. Krátce řečeno: jestliže Bůh mohl stvořit hmotný svět, pak musel být sám hmotný. Musel mít tu hmotu, tu materialitu v sobě samém. Kdyby ji neměl, kdyby on sám byl pouhým duchem pouhou myšlenkou - pak by neměl, z čeho by ten hmotný svět mohl stvořit.

Alternativní výklad by mohl být, že ta hmota jako taková už tady byla, respektive že je věčná jako Bůh sám (což ostatně v tom babylónsko-judaistickém mýtu o stvoření je vyjádřeno přítomností vod, nad nimiž "se vznáší Duch") - ale pak zase máme ten vztah, že Bůh je jenom a pouze ten formující impuls, ale že materie (a tedy hmotný svět sám) je na něm nezávislá.

Takže to "perpetuum mobile" tady máme tak jako tak.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Energie světa, Bůh a ďábel Neděle, 9.Června 2019, 13:25:44

Ovšem ten problém "perpetuum mobile" se vztahuje především na energii. Bylo by tedy možno položit otázku, kde se vlastně ve vesmíru vůbec bere ten zdroj energie, z které vzniká veškerý pohyb, a tedy i veškerý hmotný svět.

Tak za prvé: tem problém s perpetuem mobile vzniká jenom a pouze v důsledku ztrát třením. Proto nemůže žádné (hmotné) perpetuum natrvalo fungovat. Třením se z něj ztrácí energie.

Jenže - toto samozřejmě neplatí pro vesmír (hmotu, Bytí) jako takový. V rámci celého vesmíru se žádná energie neztrácí. Nemá kam.

To jediné co tu hrozí, to je entropie - vyrovnání energetických hladin. Když nebudou gradienty - rozdíly v energetických rovinách - nebude ani pohyb.

To je dozajista problém; ale tento problém nevyřeší ani sám Bůh. Respektive ho nemůže vyřešit jinak, než jak je to možné i jinými prostředky respektive cestami.

Jestliže Bůh má být tím zdrojem energie, zdrojem pohybu (přinejmenším na samotném počátku, jakožto ten "První hybatel" u Aristotela) - pak se nedá nic dělat, ale platí to samé jako v případě hmoty: i takovýto Bůh musí být sám energií. Kterou odněkud musel vzít; a svým předáním hmotnému světu ji zase ztrácí. Ta úloha Boha je tu pak zcela přebytečná; ten samý proces se může udát i zcela přirozeným způsobem.

A především: ani tohle neřeší problém hrozící narůstající entropie.

Daleko větší možnosti tady skýtá koncept Hérakleitův: totiž že ve všem jsoucím je přítomen jak moment přitažlivosti ("lásky"), tak i moment negace ("nenávist"). A ten moment negace je konec konců univerzálnější.

Pokud by tomu tak bylo, pak by nebyl zásadní problém: tu entropii (tedy to splynutí v bezrozporné jednotě) by ten moment dominantní negace nakonec vždy znovu a znovu rozbíjel, a tím by vznikal další pohyb.

Religiózní symbolikou by se vlastně muselo říci: tento svět drží v pohybu nikoli Bůh, nýbrž ďábel.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Tajemství Bytí a Zlatý řez Neděle, 9.Června 2019, 13:39:43

Pane Kalousi, já bych se ještě vrátil k tomu Vašemu Zlatému řezu. To je skutečně samo o sobě inspirativní myšlenka.

Já jsem napřed zavrhl že by něco takového mohlo plnit (plnohodnotně) tradiční úlohu Boha, protože je to zcela neosobní.

Ale na straně druhé - ano, to je opravdu něco v tom smyslu, co já sám v tomto světě hledám, k čemu se pokouším směřovat. Nějaké "něco víc", co na jedné straně přesahuje pouhou bezprostřední jsoucnost materiálně-empirických věcí, co jim propůjčuje vyšší řád; ale co na straně druhé není žádnou fikcí, žádnou chimérou lidských představ, nýbrž má svou vlastní zcela přirozenou jsoucnost. Je to tajemství - ale zároveň tajemství zcela přirozené.

Ale na straně druhé - opravdu nerad bych zůstával u něčeho, co zůstává v rovině čísel. I když ovšem právě tohle na Zlatý řez jak známo neplatí - to je čirý poměr, který není vyjádřitelný reálnými čísly.

Blíží se to tedy asi dost tomu, jak si prazáklad veškerého Bytí představoval Platón - jakožto určité proporce. Které je sice možno vyjádřit nějakým matematickým způsobem, ale které jsou přesto něčím více.

Takže ještě jednou: někde tady bych opravdu sám viděl řešení. Ale ten samotný Zlatý řez (ani cokoli podobného) nemůže opravdu sám o sobě splnit ani suplovat roli Boha, na to je příliš abstraktní. Může být jenom základem pro to, co hledáme; pro to, co je zapotřebí najít.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Neděle, 9.Června 2019, 15:55:18

"...to je čirý poměr, který není vyjádřitelný reálnými čísly."

:-D

To ale vůbec nic nedokazuje. Možná jedinou věc: Že právě v těch reálných číslech, resp. v tom, že jsme si díky počtu prstů na rukách zvykli počítat v desítkové soustavě, spočívá naše omezení stran poznávání vesmíru - "světa", chcete-li. (Není to tak dlouho, kdy se počítalo na tucty a kopy - pozůstatek vidíme denně na hodinách... Někteří tvrdí, že staré Sumery, kteří s tím začali, učili počítat nějací mimozemšťani nebo mutanti, kteří měli na rukách 12 prstů...)

Co když Velký Architekt našeho Vesmíru zachází s "iracionálními" čísly a přirozenými logaritmy (ejhle! pro matematiky a inženýry je logaritmus s "iracionálním" základem e přirozený, zatímco dekadický logaritmus s "reálným" základem 10 musí označit speciálním pojmem...) tak "racionálně" a přirozeně jako my s desítkami nebo naše počítače s dvojkami a šestnáctkami? Koneckonců hexadecimální kód není tak těžké se naučit i pro středoškoláka a věřím tomu, že kdyby k tomu děti byly vedeny, naučily by se počítat i v nějaké pro nás šílené číselné soustavě založené na základu přirozených logaritmů... Co když to nějaká jiná hypotetická civilizace zvládla a naopak jí "iracionální" připadá naše desítková soustava?

(Schválně dávám matematické pojmy do uvozovek... Tahle diskuse má daleko od úvah matematika nebo inženýra.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Neděle, 9.Června 2019, 16:12:36

Bůh tady není pro všechny v absolutním smyslu. Je tu pro všechny, kdo ho přijímají do svého života. Vnucovat se nebude.
Pokud se univezalismus rovná světovládě, pak křesťanství už univerzalistickým náboženstvím nebude. Možná se stane jednou z kultur, podobně jako třeba židovství.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Tajemství vesmíru a svět čísel Pondělí, 10.Června 2019, 11:04:14

Tady nejde o ten či onen početní systém, pane Kalousi. Že 1 = 1 (identita) a 1 nerovná se 2 (rozdíl, neidentita) - to bude asi platit stejně tak v oblasti Alfa Centauri jako na Zemi. Všechno ostatní jsou jenom odvozeniny těchto základních daností.

To o co jde je to, zda je možno danou záležitost (dejme tomu Zlatý řez) vyjádřit prostřednictvím diskrétních čísel.

Už Zenón z Eleje dokázal svými aporiemi, že určité prostorové vztahy (pohyb v prostoru) právě není možno vyjádřit prostřednictvím diskrétních čísel. On tím polemizoval proti Pythagorejcům, kteří chtěli právě toto: celý jsoucí svět sevřít do své numerologie.

Přičemž ovšem i ti pythagorejci naprosto nezůstávali stát u pouhých čísel v běžném smyslu. Bylo by zásadní chybou je takto vnímat. Naopak, oni ta určitá čísla vykládali metafyzicky; tedy připisovali jim hluboké významy, daleko přesahující jejich bezprostřední matematickou kvalitu.

To je právě to o co se tu nakonec jedná: jestli je tu nějaké to "něco více".

Vrátím se znovu k Platónovi. On byl jak řečeno vyznavač pythagoreismu; ale přece jenom byl už o něco dál. On viděl tento svět především jako založený správnými proporcemi; ovšem ani tyto "proporce" nebyly jenom nějakou pouze matematickou či geometrickou záležitostí.

Tyto "správné proporce" u něj totiž zároveň znamenají či přinášejí (generují) princip či moment "Krásy"; a tato "Krása" má u něj zase v zásadě ten samý význam, jako "Dobro".

Dobře proporcionovaný svět je tedy světem harmonickým, světem krásným; a takto harmonicky uspořádaný a proporcionovaný svět je zároveň světem dobrým; je zhmotněním samotného principu Dobra.

Takže jak je vidět, ten Platónův napohled pouze matematický model vesmíru respektive veškerého Bytí má zároveň

- 1. význam metafyzický a ontologický

- 2. význam mravní.

Zkrátka, ještě jednou: je docela dobře možné, že pokud se ptáme po skrytém tajemství vesmíru, že n ě k t e r á z těchto určení je možno vyjádřit matematicky, ať tím či oním způsobem. Ale nikdy nelze zapomenout na to, že to pravé tajemství se skrývá až někde dál, za tímto světem čísel.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Křesťanství jako jedna z kultur Pondělí, 10.Června 2019, 11:12:6

Tak tohle už zní podstatně lépe, paní Hájková.

Pokud by si křesťanství opravdu dokázalo jednou provždy přiznat, že je nositelem jenom jedné jediné části celkové pokladnice lidské kultury, lidského ducha, lidské spirituality - pak by bylo všechno v naprostém pořádku, a křesťanství by bylo možno plně uznat jeho zásluhu na tom, že tento svůj díl uchovalo přes vzdálenost celých staletí a tisíciletí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Závěrem k "Evoluci" M. Veverky Pondělí, 10.Června 2019, 11:30:39

V předcházejících příspěvcích jsem kriticky zhodnotil základní rysy, momenty a důsledky Veverkova striktně scientistického pojetí vesmírné evoluce. Teď už tedy zbývá tuto sérii analýz jenom ukončit.

Aby nedošlo ke klamnému dojmu, že toto Veverkovo dílo jenom kritizuji: opakuji ještě jednou, že z určité strany je to opravdu vynikající dílo, které čtenáři zprostředkuje přehled prakticky všeho zásadního poznání, které současná věda má k danému tématu k dispozici. A opakuji ještě jednou: z této knihy by se vlastně musela skládat povinná státní maturita.

Veškerá má kritika mířila prakticky jenom na jeden jediný cíl: totiž právě ten striktní Veverkův scientismus. Na jeho přesvědčení, že metodami a pojmovým aparátem současných věd je možno bezezbytku obsáhnout, pojmout a vysvětlit veškerý jsoucí svět.

Pokusil jsem se ukázat, že tomu tak není. Že tento scientistický náhled a výklad je uzavřen jenom do svých vlastních kategorií; a že není schopen vnímat nic, co se do těchto abstraktních kategorií nevejde.

Opakuji ještě jednou naprosto zásadní vadu tohoto scientistického přístupu: neustále narůstající redukcionismus.

Jestliže ještě při popisu samotného vzniku hmotného vesmíru se tento ryze vědecký pojmový aparát zdá být naprosto dostatečný (jak jsme viděli, ve skutečnosti už ani v této první fázi tomu tak není), pak čím výše se stoupá po linii evoluce, tedy k evoluci organické, ale především pak k fázi a éře člověka, jeho kultury a jeho ducha, tím více tato napohled dokonale vědecká metoda ztrácí dech. Tím více celé to bohatství humánních, kulturních a duchovních obsahů redukuje, ochuzuje jenom na suché kategorie obecné teorie systémů.

Jestli si tedy z tohoto přemítání nad Veverkovou "Evolucí" můžeme odnést nějaké skutečně podstatné poznání, pak právě toto:

Zcela principiálně není v moci, není v možnostech exaktních, empirických věd postihnout c e l o u skutečnost, ve všech jejích vrstvách, souvislostech a významech. Vždy tu bude něco více, na co tyto pozitivistické vědy nikdy nedosáhnou. A co je tedy nutno hledat jiným způsobem, jinými metodami, jinými cestami.

Tímto tedy z mé strany mé vývody a komentáře k Veverkově "Evoluci" pro tuto chvíli končím. A počkejme si teď na to, jestli s nějakými novými hodnoceními či zjištěními přijde pan Horák, až dokončí svou četbu této knihy.

(Nemusí to ovšem být zdaleka jenom pan Horák; opakuji ještě jednou, tato kniha může být velice hodnotnou četbou prakticky pro každého.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Evoluce bez cíle? Středa, 19.Června 2019, 09:30:33

Musím sem připojit ještě jeden dodatek. Víceméně souběžně s Veverkovou knihou "Evoluce svým vlastním tvůrcem" jsem četl i knihu "Jak se dělá evoluce". Tato druhá kniha se stejně tak zabývá evolucí - ale jenom tou ve vlastním, užším, čistě biologickém významu.

Ovšem - její autoři dospívají k tomu samému závěru: že totiž evoluce nemá žádné směřování, žádný privilegovaný cíl. Žádný vlastní smysl. Autoři výslovně píší: "Myšlenka evoluce bývá spojována s představou pokroku. Už jsme si ukázali, jak je tato představa falešná: evoluce nemá cíl a je řešením momentálních problémů, které plynou z toho, že prostředí se mění, a to tím spíše že 'prostředí' jsou ostatní organismy a ty se také mění.Evoluční myšlení obecně odmítá představu lineárního žebříku směřujícího k savcům, primátů , lidem (a bělochům) - kdyby neprobíhala kladogeneze, kdyby se druhy neštěpily, mohlo by to tak teoreticky být, jenže ony se štěpí. Každé dva dnešní druhy (například člověk a šimpanz nebo člověk a améba) jsou od svého společného předka s t e j n ě vzdálené a lze očekávat, že budou vykazovat i obdobné množství evolučních novinek (což se v případě lidí a šimpanzů potvrdilo). Totéž platí uvnitř druhu: bez ohledu na to, jak vzdáleni či blízcí jsou si pygmej a Čech, pygmejové rozhodně nejsou 'primitivními' předky Čechů (Němců, Číňanů, Bantuů...), nýbrž unikátní lidskou skupinou, navíc dokonale přizpůsobenou životu v prostředí, kde bychom my ostatní stěží přežili. (...) To, co z hlediska vývoje lidské civilizace vypadá jako cílený pokrok (či naopak úpadek, to záleží na osobním vkusu), je ve skutečnosti vedlejší důsledek vnitrokulturních a později i mezikulturních her. (...) 'Pokrok' je jenom nezamýšlený důsledek řešení lokálních problémů plynoucích z předchozího vývoje."

Takže podle pevného přesvědčení našich evolucionistů evoluce sama nikam (lineárně) nesměřuje, nemá žádný úběžník, žádný cíl. Neexistují kritéria pro měření rozdílu mezi nižším a vyšším dosaženým stupněm vývoje. Jediné co platí je schopnost přežití.

Ve svém románu "Foucaultovo kyvadlo" podává jeho autor Umberto Eco prostřednictvím jedné postavy, redaktora v nakladatelství, svou definici hlupáctví: "Hlupák se nedopouští prostředků v chování. Dopouští se prohřešků a chyb při uvažování. Hlupák je ten, kdo tvrdí, že všichni psi jsou domácí zvířata, a všichni psi že štěkají, pročež kočky jsou taky domácí zvířata a proto taky štěkají. (...) Všechny velké antropomorfní opice vznikly z nižších forem života, lidé vznikli z nižších forem života, všichni lidé jsou tudíž velké antropomorfní opice."

Čili: naprosto přesně ten způsob argumentace, o kterou naši - dozajista seriózní, odborně kvalifikovaní a osobně inteligentní - evolucionisté opírají své tvrzení o tom, že neexistuje žádný privilegovaný vývoj a že člověk je jenom "antropomorfní opice" - tak přesně tento samý způsob uvažování demaskuje světově proslulý autor Umberto Eco jako dokonalý prototyp hlupáckého myšlení!!

Čím je možno si tento rozpor vysvětlit? Jsou tito vysokoškolsky vzdělaní vědci skutečně "hlupáci"? - Samozřejmě že nejsou; ale oni se plně utopili ve zúžené perspektivě své vlastní specializace. Oni se na člověka (a jeho dějiny a jeho vývoj) nedokáží vůbec podívat jinak, nežli prizmatem ryze biologické evoluce. Pak jim z toho zákonitě vyplyne závěr, že člověk není ničím jiným nežli tou "antropomorfní opicí". Která v daném - ryze evolučním - smyslu nezaujímá ovšem nijak privilegované postavení vůči jakémukoli jinému biologickému druhu.

A kdybychom na této škále těch či oněch "striktně vědeckých" pohledů a perspektiv sestoupili ještě o příčku níže, pak například z hlediska biochemika člověk není ničím více, nežli jenom u r č i t ý m způsobem zřetězené a uspořádané kvantum určitých organických molekul respektive bílkovin.

Poučení: nenechme si namlouvat od příslušníků těch či oněch přírodovědných specializací, že prý bezpečně vědí, co je a co není člověk. Oni se na věci lidské nedokáží nikdy dívat jinak, nežli jak jsou k tomu doslova předprogramováni svým úzce odborným pohledem, svou specializací. A tak dochází znovu a znovu k tomu, že i vysoce erudovaní vědci pronášejí s vážnou tváří soudy, které objektivně spadají do kategorie hlupáctví.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pygmej a moderní člověk; svoboda a duch Středa, 19.Června 2019, 10:27:6

Všechny tyto zmatky a nesmysly ostatně pramení v posledním důsledku z naprostého, až přímo děsivého úpadku filozofického myšlení v současné době. Filozofie byla z veřejného prostoru plně vytlačena těmi úzkokolejnými speciálními vědami; a podle toho to pak také vypadá.

Podívejme se blíže na ten zcela konkrétní - autory oné učebnicové příručky uvedený - vztah mezi Pygmeji a příslušníkem současné moderní, technické civilizace. Autoři výslovně popírají, že by zde existoval jakýkoli kvalitativní rozdíl; ti Pygmejové jsou stejně tak dokonale (a možná dokonaleji) přizpůsobeni svému životnímu prostředí, jako člověk té průmyslové civilizace na jeho životní prostředí. V tomto ohledu tedy neexistuje žádný kvalitativní, vývojový rozdíl mezi jedním a druhým.

Tady je naprosto rozhodujícím uvědomit si, CO vlastně porovnáváme, a podle jakých kritérií.

Samozřejmě, z toho ryze evolučně-ekologického hlediska uvedené tvrzení naprosto souhlasí; ohledně schopnosti přizpůsobení se na dané životní podmínky tu není zásadního rozdílu (a rozhodně ne ve prospěch "civilizovaného" člověka). A stejně tak z obecně humánního hlediska - naštěstí i ten člověk té "moderní" technické civilizace, který po dlouhá staletí na příslušníky méně rozvinutých národů hleděl jenom jako na méněcenné primitivy, mezitím přece jenom většinově dokázal pochopit a ujasnit si, že co se ryze lidské, osobnostní kvality týče, tady mají ty "civilizované" národy často jen velice nepatrný nárok na to, cítit se být něčím "lepším". (A ve své posedlosti drancovat životní prostředí stojí ten moderní člověk ovšem ještě velmi hluboko p o d tím "primitivem".)

Poněkud jinak ale celá záležitost začne vypadat, když se na celkový vývoj podíváme z hlediska natolik základního, univerzálního principu, jako je princip svobody.

Zvíře není svobodné; zvíře je pouze volné. To je zcela zásadní rozdíl. (A na tom nic nemění tom, že i v současné době se tento rozdíl zcela obecně nevnímá a stírá; a že tedy například politický systém liberální demokracie, který přináší pouhou volnost individua, je vydáván za pravou lidskou svobodu.)

Zvíře je volné, neboť může - ve volné přírodě - běhat sem a tam, dělat to či ono, jak mu zrovna napadne. Není ale svobodné - neboť není schopno reflexe nad motivy tohoto svého jednání. Jedná tak či onak, podle toho jak ho řídí jeho pudy, anebo náhoda okamžiku.

Svoboda - to je právě ta schopnost vystoupit z této pouze přírodní, animální určenosti; schopnost reflektovat motivy, souvislosti a důsledky svého vlastního jednání; a podle tohoto reflexivního posouzení pak své chování nově určovat. Ne podle nepodmíněných reflexů, ale podle volného úsudku ducha. V tomto smyslu je pravá svoboda vždycky transcendentální; neboť "transcendence" znamená právě toto, dokázat překročit omezený dosah pouze bezprostředně, materiálně daného, a vstoupit do sféry nepodmíněnosti.

A teď si položme - klíčovou, ožehavou a dost možná i "heretickou" otázku: je ten příslušník kmene Pygmejů skutečně svobodný? Podle těch kritérií, které jsme si zde uvedli?

On má dozajista svou volnost; ale jak jsme si ukázali, volnost sama ještě neznamená pravou svobodu.

On má taktéž dozajista i určitou schopnost reflexe; tedy základní podmínku pravé svobody. Teď je ale zapotřebí se podívat blíže, jaký konkrétní charakter tato jeho schopnost reflexe má.

Absolutně nepostradatelnou součástí pravé lidské svobody je odpovědnost; schopnost vědomého převzetí odpovědnosti za svět jsoucí i svět lidský. Bez této odpovědnosti jakákoli svoboda degeneruje k pouhé svévoli.

Ten příslušník onoho kmene Pygmejů dozajista takovouto schopnost odpovědného jednání má - ve svém běžném, profánním, každodenním životě. Ale - tato odpovědnost (jejímž výrazem je povinnost) se mu konec konců ukazuje v pouze nevědomé, mytologické rovině, jako "tabu". Jako absolutní zákaz, o kterém on neví odkud pochází, co je jeho zdrojem a jeho podstatou. Určité věci se dělat nesmí, prostě proto že je zakazuje "tabu". A mystická platnost a závaznost tohoto "tabu" je znovu a znovu utvrzována ve svém principu orgiastickými rituály a kulty.

Ten příslušník toho přírodního národa tedy už vstupuje do říše svobody; ale ještě není tak daleko, aby tuto svobodu - jak řečeno říši transcendence - dokázal realizovat, zvnitřnit v plné míře; tato jeho svoboda je stále ještě do značné míry ovládána, a tedy limitována před-vědomými, nevědomými, nereflektovanými elementy. Jeho odpovědnost vůči světu není ještě definována ani tak, jak je tomu u velkých monoteistických náboženství - alespoň jako odpovědnost vůči Bohu, jakožto bytosti ryze transcendentální.

Pokud tedy chceme lidskou bytost pojímat a definovat jako bytost principiálně svobodnou - pak není možno se zastavit na tomto (mezi)stupni vývoje; nýbrž je nutno pokročit ještě dál a výš. Ke schopnosti skutečně transcendentálního - to jest: nepodmíněného - myšlení a jednání, spojenému s pravou, to jest vědomou a uvědomělou odpovědností.

Tady se nejedná o určování toho, do jaké míry je současný člověk skutečně svobodný či nikoli. Tady se jedná o pochopení základního faktu: evoluce směřuje ke svobodě.

Už ty nejprvotnější, nejprimitivnější interakce, vztahy mezi organismy mají právě onen zmíněný reflexivní charakter. Dostávám se do kontaktu s tím či s tím, a zjišťuji že ten druhý má takové či onaké vlastnosti. To je ten nejzákladnější stupeň reflexe, reflexivního vztahu.

Ale jak řečeno: ten nejvyšší stupeň této schopnosti reflexe je reflexe transcendentální; která je ze své samotné podstaty osvobozená od všech předmětných, lineárních determinací. A nedá se nic dělat - v celém nám známém vesmírném regionu je to člověk a jedině člověk, který je schopen se k této transcendentální reflexi a transcendentální svobodě propracovat. A míru jeho vývoje (a spolu s tím tedy i míru pokroku a kvalitu evoluce) je možno poměřovat právě tím, jak daleko na této cestě k pravé svobodě dokázal dospět.

Petrasek Milan - penzista

Z včerejších cest M. Aurela k pravé svobodě Středa, 19.Června 2019, 16:05:16

jedna z jeho poznámek z roku ca 150:
Člověk, Bůh a Svět přináší plody, z nichž hodnota každého z nich je svému času odpovídající.
Jde sice o rčení určené vinné révě, ale je i širší platnosti.
Podobné můžeme očekávat od hodnot plodů rozumu - jejich rozmanitost je sice dána svým časem, ale rozumu navíc je schopen vnímat a plodit pro celek i jedince.
K transcendentální reflexi - svobodě tu scházela směrodatná znalost a schopnost vlivu na hodnoty plodů.
Jsme na tom dnes lépe ....bych se na okraj nejistě pozeptal.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi o svobodě Středa, 19.Června 2019, 19:12:25

Jenom dva skromné dotazy.

1. Proč bychom se na věc měli dívat zrovna z hlediska svobody? Proč má zrovna toto kritérium být natolik důležité, že má větší váhu než jakékoli jiné libovolně vybrané kritérium?

2. Neurověda považuje za spolehlivě prokázané, že každému vědomému a zdánlivě svobodnému lidskému rozhodování předcházejí na nevědomé úrovni procesy, které výsledek takového rozhodování předurčují, aniž by je vědomí bylo schopné zaznamenat, natož jejich výsledek ovlivnit. O jaké svobodě tady mluvíme?

Jiří Karen - Opava

Středa, 19.Června 2019, 22:50:33

Já bych to možná zradikalizoval. Neurověda (a filozofie mysli) v zásadě (ano, s jistou nadsázkou, ale malou) vylučují existenci svobodné lidské mysli a obzvláště svobodného lidského "konatele". Svobodná vůle se zdá být iluzivním nesmyslem a ego ve smylu "konativní Jáství" je víceméně vyvráceno.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 20.Června 2019, 02:14:12

Když tedy neurověda vyloučila existenci svobodné lidské vůle, buďme rádi, že svobodnou vůli má alespoň neurověda.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 20.Června 2019, 11:14:54

Tak tohle je opravdu trefa, pane Nusharte! :-DD

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jsme na tom lépe? Čtvrtek, 20.Června 2019, 11:38:8

To je opravdu zatrachtilá otázka, pane Petrasku.

V prvé řadě je nutno si uvědomit: ta téze o "směřování k (transcendentální) svobodě" - to je opravdu téze v posledku evoluční. Jinak řečeno: je to trend působící (a vůbec pozorovatelný) víceméně v průběhu celé řady tisíciletí, respektive ještě mnohem delších časových úseků. A v rámci tohoto obecného vývoje je v reálném lidském světě ovšem kdykoli možný proces regresivní. Kdy tedy už dosažená míra uvědomění, a tedy i míra svobody klesá na mnohem nižší úroveň.

Přesně v tomto regresivním vztahu se nacházíme dnes v poměru k antice. To velkolepé vědění (a uvědomění), kterého bylo tehdy dosaženo (a které si pak v modifikované podobě nalezlo svůj výraz a svého nositele v křesťanství), to je dnes v obecném životním prostoru víceméně zapomenuto, a je duševním vlastnictvím prakticky už jenom hrstky specialistů.

Na straně druhé - samozřejmě svět se od dob antiky přece jenom někam pohnul, a dnes už není možno ten myšlenkový aparát antiky jen tak bez dalšího přenést do současného světa, na současného člověka.

Michael Hauser ve svých "Cestách z postmodernismu" vyjádřil přesvědčení, že ten antický model fixovaný na jednu jedinou (transcendentální) pravdu v moderním mobilním, pluralitním světě už nikdy nebude možno obnovit.

To je sice dozajista pravda; ale na straně druhé leccos hovoří pro to, že je to pravda jenom dílčí. A není vůbec jisté, jestli spása současného světa (a současného člověka) neleží právě v tom, dokázat se časem osvobodit z hodnotového nihilismu tohoto bezbřehého, dezorientovaného pluralismu, a objevit zase ten prapůvodní jednotný základ.

Ještě jednou: ten fixní antický model s jeho statickým charakterem ovšem dozajista už nebude možno obnovit; a není to ani žádoucí. Ale jde o to nevylévat s vaničkou i dítě; a to pravé, hodnotné jádro antického dědictví dokázat propojit s tím novodobým pohybem a pluralitou.

Takže konkrétní odpověď na otázku, jestli jsme na tom dnes - ohledně schopnosti dosažení vyššího stupně svobody - ve srovnání s antikou lépe: ano i ne. Dalo by se říci: na té vývojové linii jsme dále - ale zároveň níže. Máme vědomí o mnoha věcech, kterých si antika ještě vědoma být nemohla. Ale zároveň jsme hluboko poklesli v tom, že my dnes - na rozdíl od antiky - vlastně už ani vůbec nehledáme. Utopili jsme se v moři dílcích poznatků empirických věd, a už jsme naprosto ztratili povědomí o tom v čem leží pravá lidská svoboda. (Zcela typickou ukázkou této záměny jsou repliky pánů Kalouse a Karena.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Determinace a transcendentální svoboda Čtvrtek, 20.Června 2019, 13:03:15

Pánové Kalous a Karen: je mi opravdu líto, že to takto musím formulovat - ale jste naprosto mimo.

A já vám to vlastně ani nemohu mít moc za zlé. Jste - to jest, váš způsob myšlení - naprosto přirozeným a zákonitým produktem současné doby; tedy přesně té doby, která už naprosto ztratila jakoukoli schopnost myšlení přesahujícího bezprostřední, víceméně jenom materiální kauzální řetězce.

Každý způsob myšlenkové reflexe jsoucího světa předpokládá alespoň určitou míru vzdělání. (Nakonec i zvířecí mládě se musí naučit od svých rodičů, jakým způsobem má vykládat a hodnotit ty či ony jevy v jeho okolí.) Třeba s tou (ryze biologickou) evolucí: jenom ten kdo má alespoň základní vzdělání v oblasti evoluce dokáže tuto evoluci vůbec rozpoznat. Dokáže to nepřeberné, nekonečné množství druhů a forem organického života vřadit do příslušných souvislostí a kategorií. Kdo takovéto vzdělání nemá, ten vidí jenom tu nekonečnou mnohost forem, ale jinak nic víc.

A ne jinak je to i s tou transcendencí; a tedy i s otázkou transcendentální svobody.

"Transcendence" - to opravdu není pojem, který by bylo možno jenom tak prostě si vyčíst z knih (případně z Wikipedie). Transcendence - to je specifický způsob vnímání skutečnosti, který je nutno si osvojit, zvnitřnit - a to jako výsledek dlouhodobého, vlastně mnohaletého procesu. V kterémžto procesu je nutno se krok za krokem osvobodit z "přirozeného", ale nijak nereflektovaného náhledu, že "svět" je prostě to, jak se nám ukazuje v jeho bezprostředních, materiálních formách, a nic jiného. Kdo tímto procesem poznávání neprojde, kdo tedy nemá toto před-vzdělání; ten fakticky vůbec nemá možnost pochopit, že tato "transcendence" není jenom nějaká svévolná hříčka podivínských filozofů (případně teologů), nýbrž naopak že právě ona vyjadřuje jednu zcela zásadní dimenzi, základní modus veškeré existence.

Dnešní svět - na rozdíl od světa antického - tuto schopnost vnímání, chápání transcendence naprosto ztratil. Není tedy poskytována jeho výuka; a proto jak řečeno není možno se nijak divit tomu, že běžný člověk současnosti pro tuto dimenzi vůbec nemá pochopení. Nemá vůbec cvik pro její vnímání.

----------------------------------------------

Teď konkrétně. Pan Kalous: jistě, v dané souvislosti pojem "svoboda" (transcendentální) není nezbytně ten jediný možný. Stejně tak dobře by bylo možno říci, že "evoluce směřuje k naplnění"; bylo by to jinými slovy víceméně totéž.

To co je za těmito všemi označeními (z nichž každé jednotlivé je ovšem svým způsobem nepřesné, nepostačující na uchopení celé nekonečné skutečnosti) - co je tedy za nimi všemi společného je to, že člověk je skutečně něčím více. Totiž - něčím více nežli co je pouze ryze materiální svět. Který skutečně funguje víceméně na základě pouhého principu příčina - následek. Tedy na úrovni vposledku ryze mechanického pohybu.

Transcendence - dalo by se říci, že to je to, co zůstane, když se odhlédne od všech jednotlivých forem tohoto světa, od všech jeho mechanických řetězců příčin a následků. Transcendence je v tomto smyslu absolutní negace - ale zároveň je to kvintesence, je to shrnutím všeho, co v sobě obsahují všechny ty jednotlivé části a formy.

Právě z tohoto důvodu je možno udělat rovnítko mezi "svobodou" a "naplněním". Svoboda - to je v bezprostředním smyslu osvobození se od bezprostřední, mechanické determinovanosti jevového světa; ale zároveň je pravá svoboda finálním naplněním všeho pozitivního, co tento svět v sobě obsahuje. Proto je (pravá) transcendence vždy zároveň i ona kvintesence - živoucí obsah všeho jsoucího.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Determinace, zpětná vazba a reálná svoboda Čtvrtek, 20.Června 2019, 13:47:15

A teď ještě k té neuropsychologické determinaci: za prvé, ten argument s tím že naše myšlenky, ještě než jsme si je sami dokázali uvědomit, byly už předtím "prefabrikovány" v nevědomých procesech našeho vědomí či nevědomí, se vynořil před několika lety, a zdá se že je stále populární.

Ovšem - tento argument je naprostý nesmysl. Samotná skutečnost že mé myšlenky pramení zčásti z hlubin mého nevědomí, ještě zdaleka nic nevypovídá o mé nesvobodě. Jsou to totiž stále ještě m é vlastní myšlenky; a pokud jsou v mých intencích, tedy pokud odpovídají mým vlastním názorům a přesvědčením, pak jsou vyjádřením mého já, a tedy nijak nepopírají mou individuální svobodu. A pokud tyto myšlenky vyjadřují hodnoty univerzálně lidské, pak stejně tak nejsou v naprosto žádném rozporu s mou svobodou jakožto univerzální lidské bytosti.

Právě toto je ten zcela fundamentální omyl: že se do souvislosti uvádějí dvě zcela rozdílné skutečnosti, determinace na straně jedné, a svoboda na straně druhé. Ještě jednou: to jsou dvě principiálně různé roviny.

Samozřejmě, jsoucí svět je materiální svět; a tedy podstatně svět ovládaný determinací. V určitém smyslu je skutečně možno právem tvrdit, že veškeré dění v celém vesmíru je konec konců determinované. (Mimochodem, pane Karene: nebyl jste to náhodou zrovna Vy, kdo mi v souvislosti s tou Veverkovou evolucí - a kvantovou mechanikou - tvrdil, že tento svět n e n í determinovaný?...)

Ale jde o to: jestliže hovoříme o svobodě a o determinovanosti, pak vždycky musíme naprosto přesně vymezit a určit, v relaci k č e m u se tyto pojmy mají vztahovat.

Jak řečeno tento svět je dost možná v absolutním smyslu naprosto a bezezbytku determinovaný. Jenže: nad určitou mírou, nad určitou hranicí komplexity tato mechanická, lineární determinovanost naprosto ztrácí svůj smysl. Těch jednotlivých (lineárních) determinací je tak obrovské množství, že se navzájem vyrušují. Není možno je reálně jednotlivě vysledovat. (Proto také ostatně například fyzika pro popis komplexnějších útvarů od lineární, mechanické determinace přechází k termodynamice.)

Tak to za prvé. A za druhé (a především): na určitém stupni vývoje fyzikálních entit vzniká jev nazývaný "zpětná vazba". (Velice přesvědčivě to líčí právě Veverka ve své knize.) Ta byla svého času - dá se říci - doslova revolučním počinem, který zcela zásadně změnil a převrátil charakter (makro)procesů ve vesmíru. - A mimochodem: tato "zpětná vazba" je v principu přesně to samé jako to, co já jsem označil poněkud filozofičtějším termínem "reflexe".

Ten princip je tento: dejme tomu, že na mě něco působí. Jsem tím tedy determinován. (Pokud je to silnější než já.) Pokud zůstáváme v rovině čistě mechanického pohybu, není úniku: musím se podrobit tomuto externímu působení.

Jenže: pokud mám schopnost oné zpětné vazby respektive reflexe, pak se mohu z dosahu tohoto lineárně mechanického působení osvobodit. (Alespoň v zásadě.)

Já si totiž u v ě d o m í m, že tady je něco, co na mě působí, respektive působit chce. A když to vím - můžu proti tomu něco podniknout. Mohu z dosahu jeho působnosti uhnout (například letícímu kameni). Nebo mohu podniknout jiná opatření - ten působící faktor odklonit jiným směrem, zničit ho, ubrat mu na síle, a tak dále a tak dále.

Je to tedy právě tato schopnost zpětné vazby (reflexe), která v prostředí původně mechanicky determinovaného světa obnovuje a zakládá mou svobodu.

Já jsem sice - ovšem! - interně sám také mnohočetně determinovaný, těmi či oněmi faktory; ale tady zase platí to už výše řečené, za prvé pokud tato interní determinace je v souladu s mým vlastním já (například s touhou neinkasovat úder hozeným kamenem), pak to není v žádném rozporu s mou vlastní svobodou.

A za druhé, ta schopnost zpětné vazby/reflexe platí stejně tak i směrem dovnitř - do těch determinant v mém vlastním nitru. I tady si mohu ty determinující vlivy uvědomit, mohu je reflektovat - a následně se mohu pokusit jejich vliv (pokud by byl v rozporu s mým já, s mými vitálními intencemi) omezit, neutralizovat. V posledním ohledu je tato schopnost vlastní sebereflexe právě transcendentální - jako schopnost osvobodit se od vší determinance mechanickými vlivy a podmíněnostmi. Tato naše schopnost nebude samozřejmě - pokud jsme reálná individua - nikdy absolutní; ale právě proto si ji jako absolutní můžeme zkonstruovat, v onom pojmu či modelu "transcendence".

Petrasek Milan - penzista

O co jsme dál než stoikové před plusmínus 2000 lety Čtvrtek, 20.Června 2019, 16:38:3

proces poznávání je nadále završený pouze vědeckým/systematizovaným poznáváním
naše přítomnost ve vesmíru je nadále pouze osudem prozřetelnosti neznámého imanentního rozumu
naše psychické "zdraví" spočívá na absenci vášně/ovládání vůle a úsudku a tím v trvale ambivalentním vztahu vůči společenské morálce
naše možnost svobodného uchopení skutečnosti je pouze nekonečným řetězcem záblesků dílčího poznání - obzvláště v periodách regrese (aktuálně Rovelli a jeho útěk do svobodného světa základní vědy a jeho "a co když neexistuje čas")
Jak dlouho si as vystačíme se stálým apdejtem programu Stoia10...........bych se zeptal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vřeteno nutnosti a svobodná volba Pátek, 21.Června 2019, 11:45:40

Napřed ještě dodatek k minule řečenému: tím vztahem mezi determinovaností a svobodou lidské mysli se zabýval už Platón, a tento vztah vyjádřil svým způsobem dokonalým, a navíc krásně poetickým způsobem:

"Vřeteno nutnosti se otáčí - ale každý sám volí svůj daimon (sudbu, osud)."

Platón tedy jasně vidí, že člověk stojí, žije ve světě určovaném determinovaností ("vřeteno nutnosti se otáčí") - ale na straně druhé člověk má i v tomto o sobě determinovaném prostředí stále ještě možnost vlastní volby. Z té mnohosti alternativ které stále ještě nabízí i ta říše determinovaností si může vybrat tu či onu; a tato volba předurčí (čili vlastně opět determinuje!) jeho vlastní příští osud, jeho život.

My tedy ve svých životech už navždy budeme stát a pohybovat se na hraně mezi říší determinovanosti a říší svobody. Obě tyto říše budou spolu svádět věčný boj o vládu nad námi. Ale - žádná z těchto obou říší tento boj nikdy natrvalo nevyhraje.

Alespoň pokud my sami dokážeme v tom ohni frontových bojů vytrvat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Záblesky dílčího poznání Pátek, 21.Června 2019, 12:12:40

Prvním krokem k vlastnímu osvobození je právě to, si tu principiální omezenost "záblesků dílčího poznání" dokázat uvědomit, pane Petrasku.

Staří myslitelé - a nemýlím-li se, byl tu Parmenides tím prvním - rozlišovali mezi "dobrou nekonečností" a "špatnou nekonečností".

Ta "dobrá nekonečnost" - to je v prvé řadě nekonečnost samotného Bytí. To je nekonečné v prostoru i čase, jakýkoli pokus ho nějakým způsobem ohraničit okamžitě končí jeho zánikem. Ale stejně tak tou "dobrou nekonečností" je jakákoli (uchopená, poznaná) pravá podstata věcí. Věc samotná, v její předmětné podobě, je dozajista ohraničená; ale její podstata má univerzální charakter, platí stejně tak tady jako tam, dnes jako za deset tisíc let.

Zatímco ta "špatná nekonečnost" - ta je čistě kvantitativní. To je pokus uchopit věci, které jsou o sobě nekonečné, univerzální, nějakým konečným způsobem. Tedy například to nekonečné Bytí chtít omezit jenom na tak či onak pojatý materiální vesmír. Anebo dejme tomu chtít hloubku lidské duše změřit počtem neuronů.

Takže to dílčí poznání: pane Petrasku, tohle je právě ta "špatná nekonečnost". K jakékoli sumě dílčího poznání vždycky přijde ještě nějaké dílčí poznání další. A pokud bychom přistoupili na tuto hru, pokud bychom akceptovali to pojetí poznání, že pravé poznání je až tam, kde jsme "poznali všechno" - pak skutečně nezbývá nic jiného, nežli rezignovaně svěsit hlavu a smířit se s tím, že skutečného poznání nedosáhneme nikdy.

Jenže - když budeme neústupně setrvávat na tom, že jedině pravé poznání směřuje k té "dobré nekonečnosti", tedy k poznání podstat, pak tu máme situaci zcela jinou.

Ta lidská podstata (a tedy i podstata světa, neboť my okolní svět vnímáme především jako lidský svět) - tato lidská podstata zůstává přinejmenším v průběhu posledních desetitisíciletí víceméně stejná. A nedá se předpokládat, že by se v dohledné době nějak zásadně změnila.

Je to jenom a pouze chybou samotných lidí, že tuto o sobě stálou a jednotnou podstatu znovu a znovu rozsekávají jenom do těch "záblesků dílčího poznání". Že vždycky ten či onen z tohoto jednoho celku vyškubne jednu jedinou část, a toto své dílčí poznání začne s velkou slávou vydávat za celek.

Jak bylo řečeno úvodem: prvním - a zásadním - krokem k pravému poznání je právě uvědomění, přiznání si své (současné) partikularity. Ten hluboký regres současného poznání vůči antice spočívá právě v tom, že my tu - jednotnou - podstatu už vůbec ani nehledáme. Že jsme se plně vydali do moci té "špatné nekonečnosti". Že pořád dále hromadíme další a další "záblesky dílčího poznání", a utvrzujeme se ve své fixní ideji, že tímto způsobem pouhého kvantitativního hromadění můžeme jednou dospět k poznání skutečnému, úplnému.

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Neděle, 23.Června 2019, 18:33:3

http://casopisargument.cz/2019/06/23/proc-odkladame-lidskou-sebezachovu/

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk, příroda a odpovědnost Pondělí, 24.Června 2019, 16:23:34

Díky za ten link, pane Kalousi, ten článek od J. Šmajse je opravdu zajímavý, musím přiznat že mě docela překvapil.

Je celá řada bodů, v kterých je možno se Šmajsem zcela bezvýhradně souhlasit. Že je zapotřebí zcela zásadního převratu postoje člověka k jeho světu (a tedy i k přírodě), je dnes už očividné (alespoň pro všechny, kdo nejsou polapeni v dogmatu nekonečně expandující tržní ekonomiky).

Vysoce je nutno na J. Šmajsovi ocenit jak jeho kritiku současných přírodních věd (v čele s fyzikou), tak především jeho přesvědčení, že to musí být (nová) filozofie, která musí v nadcházejícím století tyto principiálně partikularistické přírodní vědy svrhnout z jejich trůnu, z jejich současné dominance v celospolečenském diskurzu.

Tady se ovšem zároveň otvírá zásadní otázka, jak konkrétně by tato "nová filozofie" měla vypadat, co by mělo být jejím základem.

J. Šmajs je toho názoru, že toto "nové myšlení" by mělo být ve své podstatě biofilní, tedy orientované na vlastním chodu a vývoji přírody, evoluce. A že by v důsledku této nové perspektivy i samotná země měla obdržet svou vlastní, autonomní subjektivitu.

Jistě: J. Šmajs to myslí naprosto dobře. A v dnešní době masové devastace životního prostředí je možno mít pro jeho snahy velké porozumění.

Ale je nutno se obávat: tohle nebude stačit. Ta nová filozofie, pokud má mít opravdu sílu a potenciál spasit tento svět, se nemůže obracet na pouhou přírodu - nýbrž ona musí mít schopnost oslovit a strhnout samotného člověka.

A toho člověka nemůžeme oslovit a strhnout tím, že mu řekneme, že on sám není vlastně ničím více, nežli jenom bezvýznamnou součástí přírody. Ne že by to nebyla v určité rovině pravda; ale jak řečeno, je to prostě příliš málo.

Toto velmi problematické Šmajsovo pozicionování té nové filozofie souvisí zjevně s jeho stejně tak problematickým výkladem filozofie antické. Že by tato vedla k nadřazenému, predátorskému vztahu člověka k přírodě - ne, něco takového se opravdu nedá takto paušálně prohlásit. Už proto ne, že už ta antická filozofie se rozštěpila na dva základní směry: právě na jeden ryze přírodovědecký, ale zároveň na druhý, zcela opačný, totiž směr metafyzický.

Šmajs je zřejmě názoru, že i ten metafyzický směr (či snad právě on) zavinil ten pocit nadřazenosti člověka nad přírodou. To je ale zase přílišné zjednodušení.

V daném smyslu je ta antická metafyzika přinejmenším ambivalentní: ano, na straně jedné je skutečně postulováno, že zde existuje nějaká vyšší skutečnost, než je pouhý jsoucí, předmětný svět (a tedy i příroda); a že člověk má schopnost se svým duchovním úsilím k tomuto vyššímu (božskému) světu přiblížit. V tomto smyslu tedy takovýto (nejvyššího poznání dosahující) člověk je skutečně něčím více, nežli pouhý předmětný svět.

Ale - na straně druhé právě s tou antickou filozofií přichází velice silný impuls zásadní o d p o v ě d n o s t i člověka za tento svět; za to, že tento (lidský) svět se bude přibližovat dokonalosti toho světa vyššího, božského. O nějakém "predátorství" tady tedy nemůže být ani řeči.

A tento impuls či moment primární odpovědnosti člověka se pak ještě (ovšem i ve své ambivalentnosti) transformuje a transponuje do křesťanství, kde je ještě intenzifikován momentem "hříchu" a "spasení".

Člověk si prostřednictvím momentu hříchu uvědomuje svou fundamentální nedostatečnost - a s pohledem na věčné zatracení, ale i na možnost spásy se snaží tuto svou nedostatečnost, tuto "hříšnost" svého jednání překonat.

Je to tedy principiálně právě tato anticko-křesťanská tradice primární odpovědnosti člověka za jeho svět, za stav a kvalitu tohoto světa, na kterou je nutno navázat, pokud chceme nějakým zásadním způsobem změnit chování současného lidstva k jeho světu, a tedy i k přírodě. Ten koncept opačný - tedy člověka definovat jenom jako (nepodstatnou) součást nadřazené přírody - jak ho navrhuje J. Šmajs, je sice jak řečeno pochopitelný a dozajista dobře míněný, ale opravdu sotva může mít reálný potenciál nějak intenzivně a hluboce oslovit současného člověka. A tedy i podstatně změnit jeho chování.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 24.Června 2019, 18:34:38

Pane Poláčku, člověk bez Boží pomoci nemůže svou hříšnost překonat. Nedonutí ho k tomu výhrůžka věčného zatracení. To je nesmysl. Nicméně, platí, že člověk opravdu je porušen. Nedávno mě zaujal jeden křesťan, nějaký pan Rada, který v jedné diskusi uvedl, že prý nějaký katolický teolog řekl: "Dědičný hřích za prvé není dědičný (geneticky) a za druhé to ani není hřích". Někdy se i v Bibli místo "hřích" říkalo "smrt". Cituji toho pána, protože jeho vstup je zajímavý a já to neumím dost dobře přetlumočit:
"Hebrejština (i řečtina) zná pro pojem hřích asi 5 výrazů, přičemž každý představuje trochu něco jiného: Např. Šágáh znamená „odchýlení“, které vždy nutně vede k Hattát „minutí cíle“. Tyto dva pojmy mohu chápat také metafyzicky jako výraz pro „porušenost světa“ následkem Adamova pádu, ale jiní i v nich vidí jen jiné vyjádření pro stále tentýž morální hřích „neposlušnosti“ u každého jedince, kterého se ostatně dopustil i Adam.
Pavel o Adamově hříchu říká:
Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. Řím 5:14
Proto si myslím, že žádný další hřích Kajnem počínaje a islámskými teroristy (i námi) konče nemůže způsobit, abychom jako lidstvo byli vyhnanější z ráje než byl Adam.
Ani malé děti se nerodí „v ráji“ a nejsou z něho vyháněné, až když začnou odmlouvat rodičům. Rodí se hned do tohoto srabu bez Boha, kde jsme už od Adama všichni. Čili do hříchu. Pak je ovšem hříchem také celý prostor mimo ráj (?).
Jinde Pavel píše:
Neboť celé tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Řím 8:20
Tím, kdo celé tvorstvo vydal marnosti (zániku) je míněn Adam. To nezpůsobil po něm už žádný jiný člověk svým sebestrašnějším hříchem.
(N. T. Wright tuto porušenost světa nazval „vykloubený vesmír“.)
Zde hledám biblickou odpověď i na všechny společenské otázky.
Vyhnání z ráje podle mne nezpůsobilo jen to, že pro Adama už Boha přestalo být vidět, ale i to, že lidstvo tím ztratilo schopnost tvořit živé společenství a dodnes se to nenapravilo. Ani v biblickém Izraeli, ani v dějinách církve se zatím nikdy nepodařilo obnovit to, co Bůh zamýšlel původně s celým lidstvem.
Vzor můžeme hledat jen metaforicky v přírodě. (tlupa surikat, termitiště apod.) Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví. Jób 12:7
https://www.krestandnes.cz/o-strukturalnim-hrichu/

Pavel Kolařík - informatik

Paní Hájková Pondělí, 24.Června 2019, 19:30:55

Něco k tématu ze starších Teologických listů. O tom, že zlo bylo na světě (ve vesmíru) už před Adamem (tedy před člověkem). Však také Adam s Evou by se hříchu nebyli dopustili, kdyby k němu nebyli bývali svedeni.

https://drive.google.com/open?id=1tN_hALDgRkR0zSJj92cFZVOhvJJQaY3S

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 24.Června 2019, 20:59:8

Zlo možná existovalo dřív než člověk, ale kdo (když nepočítáme Boha) věděl, že je to zlo? Zvířata znají bolest, možná mají i tušení smrti (to nevím), ale myslím si, že dobro a zlo nerozeznávají. A chovají se přirozeně. Zatímco člověk, když se stal člověkem, čím dál tím víc přestával být přirozeným tvorem. Ani nemohl, pokud říkáte, že přirozeností zvířat je zabíjet - i členy své tlupy nebo smečky či nějakého jiného zvířecího společenství. Přirozenost lze do jisté míry (a na jiné úrovni) zase získat, aniž by člověk ovšem musel zabíjet.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Úterý, 25.Června 2019, 09:54:42

Zlo je lidský pojem, stejně jako morálka. Vesmír ani příroda s takovými pojmy vůbec nezacházejí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vesmír a zlo Úterý, 25.Června 2019, 13:45:53

Ovšem, pane Kalousi, člověk je stejně tak součásti toho vesmíru; a jsou opravdu dost dobré důvody pro domněnku, že člověk je (relativním) vyvrcholením tohoto vesmíru. Jinak řečeno: když člověk konstatuje existenci "zla", pak je to sice bezprostředně samozřejmě jenom náš lidský pojem; ale pořád je docela dobře možné, že vyjadřuje něco objektivního, něco co se dotýká samotné podstaty vesmíru.

Bylo by možno snad říci: zlo - z vesmírného hlediska - je to, co narušuje samotné základní principy existence tohoto vesmíru.

A pokud akceptujeme ten základní předpoklad, že vesmír není jenom nějakou mrtvou hmotou, ale že se někam vyvíjí - tedy právě k člověku, to jest k vědomé, inteligentní, ale zároveň i cítící a trpící formě bytí - pak by tedy zlem bylo všechno, co tento vesmírný proces jeho vlastního samovývoje brzdí, blokuje, svádí na falešné, regresivní cesty pohybu.

"Zlem" by tedy v tomto kosmickém měřítku tedy nebylo utrpení samo (jak řečeno k tomu vývoji k vyšším formám patří nevyhnutelně i senzualita, schopnost cítit - a tedy i schopnost cítit utrpení); zlem by bylo utrpení bezcílné, svévolné, samoúčelné. Utrpení má z tohoto kosmického hlediska svou pozitivní hodnotu, pokud vede k nápravě, k hledání progresivnějších forem existence.

Bylo by možno říci: člověk (jakožto reprezentant vesmíru a jeho vývoje) musí hledat stav bez utrpení; ale k tomuto vysněnému finálnímu stavu se může propracovávat jenom cestou utrpení.

Kterážto paradoxie je nakonec docela dobře vyjádřena v křesťanství: hluboká a intenzivní touha po ráji (stav prostý utrpení) - ale zároveň maximální fokusování právě na moment (Ježíšova) utrpení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vesmírná harmonie, člověk, dobro a zlo Úterý, 25.Června 2019, 14:19:43

Shodou okolností jsem zrovna dnes narazil na jeden citát z oblasti zenu, který má docela dobrou souvislost s daným tématem:

"Sedět tiše a nedělat nic; jaro přichází
a tráva roste samy od sebe."

Zenrin (autor výroku)

Co nám tato velice úsporně formulovaná myšlenka má vlastně sdělit?

Dozajista ne pouze to, že "jaro přichází a tráva roste"; rozhodujícím je tady to určení "samy od sebe".

To znamená: vesmír je sám o sobě správný, dokonale jsoucí, a tedy i dobrý. Veškeré dění ve vesmíru ("jaro přichází, tráva roste") má svůj smysl a řád. Právě proto se hned na počátku od člověka (vyznavače zenu) vyžaduje: "sedět tiše a nedělat nic".

Cokoli by člověk vlastního přidával k tomu vlastnímu chodu vesmírného dění, by bylo nejen přebytečné; ale co hůře, bylo by špatné. Bylo by narušením toho o sobě dokonalého řádu všech věcí.

Zenrin tady tedy uvažuje plně nejen v (zen)buddhistické, ale vůbec asijské duchovní tradici: vesmír je sama v sobě dokonalá entita (respektive ta síla či - kosmické - vědomí co za tímto vesmírem stojí); a člověk tedy vůbec nemůže dělat nic lepšího, nic smysluplnějšího, nežli se tomuto dokonalému vesmírnému řádu podrobit, zvnitřnit ho, splynout s ním.

A když se na věc podíváme pozorněji, zjistíme nakonec, že ten křesťanský koncept je nakonec velice podobný. Namísto toho poněkud neosobního "kosmického řádu" zde stojí "boží řád", respektive "ráj", jakožto prožitek štěstí v tomto dokonalém božím řádu. A i tady platí: jakmile se do tohoto řádu vplete člověk, se svými vlastními akty, se svou netrpělivostí, se svými vlastními aktivitami - okamžitě a nevyhnutelně tento prapůvodní dokonalý řád naruší. A to původní, dokonalé "Dobro" je tedy nevyhnutelně přinejmenším kontaminováno, ne-li vůbec zatlačeno "Zlem". Právě proto mistr zenu nakazuje "tiše sedět a nedělat nic" - protože jedině v tomto stavu člověk může splynout s tím prapůvodním řádem celého vesmíru, tedy s (božím) Dobrem.

Takže ještě jednou: jak zenový buddhismus, tak křesťanství nám sdělují konec konců to samé. Kde se tady ale skrývá zásadní chyba, je bezprostředně lépe vidět u toho zenbuddhismu: člověk sám je tu odsouzen k naprosté pasivitě. Jenom a pouze tehdy, když "sedí tiše a nedělá nic", může zakusit dotyk s Univerzem, s jeho nejvlastnější podstatou.

Jenže, to se nedá nic dělat - člověk je všechno jiného nežli tento vposledku mrtvý klid. Člověk je tady právě od toho, aby byl činný; aby neustrnul na jednom místě, aby šel dál, aby hledal stále nové a nové cesty. Aby - promluvme teď květnatou japonskou mluvou - aby nechal rozkvétat novým a novým květům.

To samé platí i pro křesťanství: ano, s příchodem člověka nevyhnutelně přichází "hřích"; to jest, narušení toho prapůvodního kosmického či božího pořádku, tedy "Dobra". Jenže: ten svět absolutního Dobra je skutečně možný jenom bez přítomnosti člověka; musel by to tedy být doslova a do písmene svět ne-lidský.

Ale ne pouze ne-lidský, tedy bez člověka. On by totiž ve skutečnosti byl i bez té trávy, i bez toho jara. Protože i ta tráva, i to jaro nepřicházejí jenom tak nějak samy ze sebe: celá příroda páchá v posledku ten samý "hřích" jako člověk, je to neustálý zápas o místo na slunci.

Já jsem tento zenový příběh chtěl zmínit vlastně především v souvislosti s tím konceptem J. Šmajse: on chce vlastně také návrat člověka k "čisté", nepredátorské přírodě; ale přitom si vůbec neuvědomuje, že samotná tato příroda je predátorská, není tu prakticky jednoho jediného nejen zoologického, ale vůbec i biologického druhu, který by se neustále nesnažil agresivně rozšířit svůj vlastní životní prostor. Jako zdánlivá harmonie se nám to jeví jenom a pouze proto, že my se díváme už jenom na ten výsledek, kdy už došlo k relativní rovnováze mezi různými predátory. Takže my potom s pocitem až mystické bázně žasneme, jak je to v té přírodě všechno tak dokonale zařízené a krásné.

Takže ještě jednou k jádru věci: ano, my skutečně můžeme předpokládat nějakou zcela prapůvodní, základní harmonii, symetrickou vyváženost vesmíru, veškerého bytí.

Ale na straně druhé: jakmile vznikne ne pouze sám člověk, ale vůbec samotný materiální svět, pak nám tu okamžitě vznikne pohyb plný vzájemných srážek, konfliktů, bojů. Tyto konflikty a boje se na jedné straně mohou ovšem zdát narušením té prapůvodní harmonie ("hřích") - ale na straně druhé tento svět nikdy nemůže reálně existovat jinak, nežli v tomto neustálém pohybu, a tedy i v neustálém narušování té původní harmonie. Existence v totální harmonii (tedy "bez hříchu") by byla existencí naprosto mrtvou, bez jakéhokoli pohybu.

To jediné co se tedy nakonec nabízí za možnost reálné existence je neustálé oscilování mezi obojím: mezi pohybem, konflikty a "hříchy" světa vezdejšího, a mezi neustálou touhou po prapůvodní harmonii, a snaze se k této harmonii zase vrátit. Tento "návrat" v plném smyslu nikdy nebude jinak možný, nežli v naprostém klidu definitivní smrti; ale přesto se k té harmonii můžeme - a to i v reálném životě - alespoň stále více a více přibližovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.