První pětiletka ÚSTRu: Co se (ne)povedlo?

V pondělí proběhla v poslanecké sněmovně konference věnovaná činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů. Přinášíme příspěvek, který na konferenci přednesl historik Matěj Spurný.

Spurny_matej_07

Matěj Spurný

11.04.2013 08:03

Související

Ústav pro studium totalitních režimů byl zřízen jako státem úkolovaná vědecká instituce. Možná podstatnější než hmatatelné výsledky jeho práce je role ústavu v politickém životě České republiky na počátku 21. století. V budoucnu se zcela jistě ústav sám stane předmětem bádání historiků a politologů. Ti velmi pravděpodobně budou jím ztělesňované plnění antikomunistické zakázky srovnávat s rolí, kterou hrálo v československé historiografii padesátých a šedesátých let téma fašismu a partyzánského odboje.

Dnes ještě není možné tuto pozoruhodnou roli nějak celistvěji analyzovat. Zaměřím se proto jen na otázku, jak moc ÚSTR přispěl k porozumění diktaturám 20. století. Tedy na otázku, která je z hlediska existence této instituce v současném českém veřejném životě vlastně spíš okrajová.

Co se povedlo

Praktická nedostupnost oficiálně přístupných archivních fondů mocenských a bezpečnostních složek z doby státního socialismu patřila v devadesátých letech k největším podivnostem českého přístupu k nedávné minulosti. V tomto kontextu mělo jistý smysl napumpovat peníze do specifického archivu bezpečnostních složek a zásadním způsobem zjednodušit přístupnost důležitých materiálů, které tento archiv nabízí. Způsob, jakým ke zpřístupňování dochází, tedy masové skenování podle nejasného klíče (namísto odborného třídění a výběrové digitalizace na základě standardních archivářských pravidel) v současnosti napovídá, že je nejvyšší čas, aby Archiv bezpečnostních složek normálně fungoval v archivním systému ČR. I tak byl ale počáteční impuls zřejmě smysluplný.

Díky debatám kolem ÚSTRu se zvýšila pozornost věnovaná našim moderním dějinám, zejména období socialistické diktatury. To je v zásadě dobře, i když většinou jsou tyhle debaty zvláštně pokroucené, diskutující se mlátí po hlavách hesly, místo aby nabízeli argumenty a vzájemně si naslouchali.

Díky činnosti konkrétních schopných lidí zaměstnaných ústavem se podařily jednotlivé akce, jejichž zajímavost bych rozhodně nechtěl zpochybňovat. Například řada přednášek a diskuzí nabízí často hosty, zahraniční historiky, kteří patří ke špičkám oboru – jako v poslední době například Mark Kramer nebo Benjamin Frommer. Jistě, ti nejlepší většinou přijeli do Prahy na pozvání jiných institucí (Ústavu pro soudobé dějiny, FF UK…), které mezi intelektuály ze zahraničí požívají lepší pověsti. ÚSTR nicméně dokáže oslovit ještě jiné publikum než instituce orientované na vědeckou a akademickou obec.

Co se nepovedlo
V čem je tedy problém? V zásadě ve všem ostatním, počínaje samotným vznikem ústavu.

Je naprosto v pořádku, že vedle podpory nezávislých vědeckých institucí stát také vyvíjí to, čemu se v německém prostředí říká Geschichtspolitik – politika dějin. Ve většině civilizovaných států evropského západu patří ale politika dějin k agendám, u nichž si jsou čelní političtí aktéři vědomi důležitosti celospolečenského konsensu – a tedy i nutnosti konsensu v rámci spektra demokratických politických stran. Politika dějin je v těchto zemích cosi, co má dlouhodobě pomáhat utvářet a udržovat demokratickou a humanistickou identitu – a něco takového se nemůže radikálně měnit podle toho, kdo je zrovna u moci.

U nás je to jinak. Ústav pro studium totalitních režimů byl prosazen silově, proti vůli demokratické opozice, s níž se o tom nikdo nebavil, a navzdory kritice velké části expertů. Dnes se ti, kdo ho silou prosadili, pochopitelně bojí jakékoliv kritiky, protože se obávají odvety. Já bych si přál, aby ti, kteří dnes v Senátu mohou jednat z pozice síly, projevovali velkorysost, protože by mělo jít o porozumění minulosti a kultivaci našeho vztahu k ní – a ne o oplácení někdejší politiky síly politikou podobnou. Shoda na základních hodnotách je pro smysluplnou politiku dějin nezbytná.

Společně s kolegou Michalem Kopečkem jsme před čtyřmi lety v Lidových novinách napsali následující: „Tři nezbytné složky historického poznání, totiž zpracovávání a zpřístupňování archivů, vědecké historické bádání a konečně občanské vzdělávání, existují v rámci ÚSTR ve zvláštní nezdravé prorostlosti. Je třeba, aby tyto činnosti, které spojuje zájem o minulost, avšak odlišuje všechno ostatní, byly od sebe rozlišeny a odděleny.“

Myslím, že vývoj od té doby potvrdil, jak riziková tahle propojenost je. Trpí jí nejvíce vědecké historické bádání, které nelze zaměňovat za prezentaci dokumentů bez jasných kritérií výběru a zpravidla bez interpretace.

Ústav pro studium totalitních režimů mezi své úspěchy počítá, že vydal 113 publikací. Monografií, tedy knih, které předkládají nějaké ucelené autorské sdělení, je ovšem podle webu ústavu pouhých 25. U těch několika kvalitních, jako je třeba kniha o Janu Palachovi nebo kniha Jana Rychlíka o česko-slovenských vztazích, ÚSTR fungoval jako vydavatelství nebo finanční partner, až na naprosté výjimky nevznikly prací historiků této instituce. Zbytek tvoří podivná směs velice dílčích témat a věcí, které vůbec nezapadají do tematického záběru ústavu – od Osudů svatobořických dětí, přes První vietnamskou válku na pozadí osudu Ladislava Charváta až po Recepci Kritické teorie Frankfurtské školy v západoněmeckém levicovém hnutí šedesátých let.


Řada těchto publikací jsou opět přetištěné práce vzniklé na jiných institucích, často diplomové práce dočasných pracovníků ústavu, sepsané dávno předtím než je ÚSTR najal. Je zcela zřejmé, že kritické vědě se Ústav nevěnuje, nevytváří pro ni prostředí, ba naopak odrazuje i velkou část těch historiků, kteří s ním na počátku spolupracovali. Hledám-li odpověď na otázku, proč tomu tak je, nezbývá než upozornit na určitý rozdíl mezi kritickou vědou a propagandou.

Propaganda funguje tak, že se předem stanoví určitá hodnotící tvrzení, k nimž je nutné dojít (například, když se zákonem stanoví, že nějakou éru je nutné představovat jako zločinnou a totalitní) a pak se produkuje něco, co to má vědecky, fundovaně podložit. Kritická věda naopak předpokládá dvě věci, které v případě ÚSTRu chybí – totiž koncepci a zároveň otevřenost, tedy schopnost zpochybnit i původní teoretická východiska v případě, že si to nové poznání žádá.

Před čtyřmi lety jsme se ve zmiňovaném textu s kolegou Kopečkem podivovali nad tím, že v ÚSTRu „neexistuje žádný projekt na dějiny StB, pro něž má právě tato instituce ideální, takřka exkluzivní podmínky – když by přitom analytické dějiny tajné policie byly velice potřebné.“ Tomu, že ÚSTR nic, co by alespoň šlo tím směrem, nejen nevyprodukoval, ale pokud vím, dodnes ani nenabídl obdobný záměr, se po dalších čtyřem letech nedivím. Kritické a koncepční práce, i o tajné policii, prostě musí vzniknout jinde a s jinými lidmi.

Co s tím?
Řešení gordického uzlu, kterým je Ústav pro studium totalitních režimů, podle mě existuje, aniž by ony tři oblasti (zpřístupňování minulosti, její zkoumání a z něho vycházející občanské vzdělávání) přišly o prostředky, které v rámci ústavu nyní dostávají. Bude to ale muset být řešení systémové. ÚSTR netrpí nachlazením, které přejde, až se ho chopí jiní lepší lidé, ale zrodil se se závažným poškozením, které je možné odstranit a napravit jenom chirurgicky.

Souhlasím s Danielem Hermanem, když říká, že hlavní náplní práce ústavu je digitalizace archivů bezpečnostních složek a práce s nalezenými fakty – a že do kompetence ústavu nespadá zkoumání jiných, s bezpečnostními složkami nesouvisejících, aspektů nacistické nebo socialistické diktatury. Souhlasím s tím, že vietnamská válka nebo frankfurtská škola by vůbec neměly mít nic společného se záběrem této instituce. A že ústav se vydává za něco, čím není, pokud se považuje za ústřední českou instituci studující autoritativní režimy ve 20. století.

Nejen z těchto obsahových, ale i z čistě didaktických důvodů (vzkázat politikům, že parlamentním násilím, bez dohody s demokratickou opozicí, se politika dějin nemůže prosazovat) je nutné změnit zákon. Poslanci ze všech demokratických stran by společně s odborníky měli v rámci parlamentní komise (po německém vzoru) formulovat, čím ústav je a především čím být má. Z mého pohledu se nabízejí dvě smysluplné možnosti:

Ústav může být specializovaným pracovištěm, které se věnuje bezpečnostním složkám, po vzoru německého „Úřadu spolkového pověřence pro dokumenty státní bezpečnosti“. Primárním úkolem takové instituce není studium tzv. totalitních režimů jako celku. Již z názvu takového ústavu by muselo být jasné, že se věnuje státním represivním praktikám ve 20. století. Do jeho kompetence by zároveň muselo být začleněno i dosud nesmyslně vynechané období 1945-48, jedno z nejnásilnějších v českých dějinách. I tak by bylo v rámci institutu nutné promyslet, jak oddělit vědeckou sekci, aby se jednalo opravdu o kritickou, analytickou vědu.

Druhou možností je začlenit archiv do archivní struktury, vědu přenechat jiným a zaměřit se na to, v čem je ústav nejhůře nahraditelný a co u nás obecně nejvíc chybí, totiž na občanské vzdělávání. To by ale potom naopak nesmělo být redukováno na státní represi a vázáno na jeden konkrétní archiv. Mělo by jít o občanské vzdělávání v moderních dějinách, které musí být v rámci demokratických a humanistických mantinelů pluralitní a jehož koncepce musí vycházet z nějakého základního konsensu napříč politickým spektrem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.