Snadné charakteristiky

Ivan Štampach

Hlásí-li se člověk k určité politické nebo náboženské skupině, vystavuje se nebezpečí, že bude vnímán skrze stereotypní představy o dané skupině, ba co hůře, že bude spojován s aktuálními negativními projevy uvnitř té které skupiny.

Po delším váhání a s opatrností vyvolanou předchozí špatnou zkušeností jsem se před více než rokem zaregistroval na jedné internetové sociální síti. Bez velkého uvažování jsem tam uvedl některé požadované údaje o sobě. Do rubriky vyznání jsem napsal křesťan a jako politické přesvědčení jsem uvedl socialista. Po dlouhé době jsem si klikl na vybrané charakteristiky, a byl jsem překvapen, k čemu že se to mám hlásit jako křesťan a co mám zastávat a k jakým zdrojům se mám přiznávat v roli socialisty. Ty dva výklady mluvily o dvou různých osobách, a žádnou z nich nejsem já.

Náboženská i politická charakteristika na síti pracuje s jednoduchými schématy. Zdroje jsou americké a vše je to v angličtině. Být křesťanem tam v podstatě znamená být příslušníkem směru, který je ve Spojených státech nehlasitější a který snad nejmohutněji ovlivňuje i politiku. Popis víceméně odpovídá americkému fundamentalismu, tedy hnutí náboženských konzervativců, které dal dohromady miliardář Lyman Stewart, zakladatel ropného gigantu Union Oil (Unocal). Zejména prostřednictvím série 12 brožur zdarma šířených v létech 1910 — 1915 v milionech exemplářů prosadil náboženskou a politickou agendu, která jde ostře proti směru dějin, který naznačilo americké Prohlášení nezávislosti a které vyjadřuje americká Ústava. Jsou to s překvapivou libovůlí formulovaná náboženská a politická dogmata. Série vrcholí svazkem obsahujícím ostrou kritiku socialismu.

Socialismus je pro americké autory charakteristik kuriozitou. Reálně se s něčím takovým nesetkali. Neumí odlišit demokratický, pluralitní, samosprávný, decentralizovaný socialismus, který se po desetiletí postupně, více či méně úspěšně prosazuje v některých částech světa, zejména ve Skandinávii a nověji v Latinské Americe, od karikatury socialismu, jíž představovaly diktátorské režimy 20. století ve střední a východní Evropě, též v Číně a dalších zemích Asie a od jejích ideologie.

Mohl jsem to tak nechat a spolehnout se, že čtenáři mého profilu na sociální síti dají mým charakteristikám vlastní význam podle znalosti dějin a současnosti. Jenže obě charakteristiky se staly problémem i pro mne. V poslední době vše nasvědčuje tomu, že čas trhl oponou, a že je třeba znovu uvažovat, vybírat, znovu souhlasit a odmítat. A nejde jen o to, že jsem charakteristiky upravil, aby byly aspoň relativně blíž tomu, co si myslím.

V posledních dnech se mi přihodilo něco, co zhuštěně představuje zkušenosti desítiletého politického vývoje. Odehrálo se to kolem zdánlivě nevinné diskuse na téma vztahu Izraele k Palestincům. Zaujal jsem postoj, který mi připadal standardní a normální. Podporuji existenci Izraele a jeho obyvatel různých jazyků a náboženství v bezpečných hranicích a zastávám se práva Palestinců na domov. Tedy snad žádná krajnost. Jeden z diskutujících je novinář, který kdysi opustil dráhu římskokatolického faráře, získal vzdělání v sociologii a osciluje mezi různými mainstreamovými médii. Nepatří však k novinářům, kteří si v nových podmínkách kladou nové otázky. Je mu totálně jasno. Karty jsou podle něj rozdány. Pozoruhodná jsou jeho východiska a závěry. Východiska v náboženství i politice jsou liberální, konce šovinistické. Jeho pohrdání Palestinci vyslovené v této diskusi nejde jen za hranice politické korektnosti, nýbrž hraničí s hanobením a podněcováním nenávisti podle trestního zákona. Kdyby tak vypjatý nacionalismus byl spojen se sociální demagogií, nebylo by to daleko od fašismu. Nedávno se týž diskutující vyslovil proti liberální české konfesní politice, tedy proti důsledně pojaté svobodě vyznání.

Ač srdcem a přesvědčením socialista, jsem také liberál. Pro mne se to nevylučuje. Naopak socialismus (ne jeho zmíněná karikatura) umožňuje převést deklarované ústavní svobody a práva ve svobodu reálnou, dostupnou všem, kdo o ní stojí. Kapitalismus a s ním jakási počáteční demokracie vítězí od revolucí z konce 18. století nad vládou vyvolených, postupně nad starým režimem, jak se už tehdy říkalo, nad despocií či tyranií. Tato emancipace zjevně není dokončena. Demokratický a liberální program vrcholí v programu socialistickém, a k tomu dochází zatím jen experimentálně, metodou pokus omyl a v ohrožení mocným okolím.

Jenže jsem se zhruba před týdnem setkal se skupinou většinou mně už dobře známých, sympatických lidí. Jako obvykle v tomto proměnlivém kroužku prakticky jediným tématem byla politika. Tváře těchto lidí se objevují na pódiích protivládních demonstrací, jména v titulech článků nebo i knih na levicová témata. Respektuji různost odstínů socialistického programu, ale velmi daleko za mou ochotou tolerovat byla více než půl hodiny trvající debata na téma, koho v případě vítězství pověsit a koho zastřelit. Podotýkám, že nešlo o členy a snad ani o voliče komunistické strany. Kdybych se jich na to dodatečně zeptal, řekli by možná, že to nebylo myšleno vážně. Ale mně se ani (polo?)žertovné koketování s představou aktivního násilí nezamlouvá. Nejsem bezbřehý pacifista, ale etika úcty k životu je pro mne základním principem jednání. Za etický cíl pokládám ochranu života, péči o něj a jeho rozvoj, a nejsem ochoten od toho ustoupit. Jsou mi nakonec tito moji myšlenkoví souputníci stejně vzdálení jako zmíněný pravicový žurnalista? A ocitám se mimo připravené bojové linie? Jsem solitér, který nemá žádnou skutečnou niku a bez ní (ideově) zhyne?

I když nenacházím pro své osobní vlastnosti a preference v žádné církvi prostor pro systematické působení, pokládám se stále za křesťana. Neznamená to, že jsem proti nekřesťanům na způsob sparťanů proti slávistům či baníkovcům. Historické snahy uchopit impuls Ježíše Krista jsou pro mne zajímavé jen jako lidské pokusy. Biblické texty, dogmata a církevní struktury a ceremonie mají pro mne jen tuto váhu.

Přesto pro mne v poslední době bylo důležité se identifikovat jako křesťan. Vidím totiž jaký děs a hrůzu produkuje mocenská elita odpoutaná od křesťanských inspirací. Zdálo se, že brutální moc nejbezohlednějších, kteří se prohlásili za aristokraty, vrchnosti a panovníky, máme za sebou. Mohli bychom si myslet, že vnitřně rozporné absolutistické režimy, které se snažily prosazovat pokrok reakčními autoritářskými postupy, jsou už také za námi. Iluzi o pokroku narušily diktátorské režimy 20. století, avšak zdálo se, že jen dočasně. Vítězství pokroku se však stále nedostavuje. Nastoupila a trvá vláda mamonu, moc, prakticky (a někdy i teoreticky) popírá ústavně zaručené (např. podle Listiny základních práv a svobod, čl. 6, odst. 1) právo na život. Je rozvrácen solidární systém. To je situace, kdy je třeba zastávat nepopulární, alternativní postoje. Tady je třeba s Ježíšem stát na straně chudých, slabých a marginalizovaných.

Někdy se ale stydím za to, že jsem pokládán za křesťana. Zázrakem se přihodilo, že na stolec římských nejvyšších pontifiků dosedl křesťan. Papež František není modernista ani liberál, a v tomto smyslu nepřišel vyhovět preferencím současných mocných. Ale vypadá to, že následuje Ježíše. Že uprostřed vatikánského luxusu chce prosazovat to, co prý řekl, když mu před prvním vystoupením na balkón svatopetrské basiliky chtěli na bílou papežskou kleriku dát rudou mozetu lemovanou hermelínem: „Karneval skončil“. A co dal najevo, když se rozhodl bydlet ve dvoupokojovém bytě v domě, kde bydlí kardinálové na návštěvě v Římě, a ne v luxusním apartmá v apoštolském paláci, o kterém řekl, že by tam mohlo bydlet 300 lidí. Pozoruhodné bylo i jeho setkání s reprezentanty jiných křesťanských vyznání a jiných náboženství hned v prvních dnech. Poprvé v dějinách pokládal za možné přijet na inauguraci cařihradský patriarcha a ujmout se role zástupce všech pozvaných.

Reakce na křesťanské projevy papeže z prostředí jeho církve eskalují během pouhých dvou týdnů od údivu přes znepokojení k nepřímému napomínání papeže a ostrou kritiku jeho kroků. V diskusích kolem nového papeže se vylilo tolik sektářské zloby, tolik pohrdání jinými křesťany a příslušníky jiných náboženství, a pak také chudými a potřebnými, že se člověk o nového papeže až bojí. Nebude to tak totiž jen u českých diskutérů nebo polských biskupů, ale i v papežově bezprostředním okolí. S touto zlobou nechci být spojován. Je-li toto křesťanství, nechci s ním být k němu počítán a spokojím se s charakteristikou sekulárního humanisty.

Co tedy s jednoduchými charakteristikami? Někdy je asi nutné zjednodušení a prosté přiznání k určitému programu, myšlence, osobnosti nebo iniciativě. Asi je nutno vyvažovat a doplňovat přiznání ke křesťanství a k socialismu tak, že jedno bez druhého neplatí. A že přednost má život, který se s jednoduchými schématy nesnáší.

    Diskuse
    ŠŠ
    April 9, 2013 v 20.03
    Živočišné kořeny netolerance a tolerance
    Nejen v době, kdy „čas trhl oponou“ je třeba uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat. To by měl stále, každý sám za sebe, umět – a jestliže to neumí, měl by k tomu být veden – pokud mu záleží na tom, aby lidstvo sebe samo v nejbližších desetiletích nevyhladilo.

    Mám totiž za to, že varování: „ … NEPOCHOPÍ-LI DRUH HOMO SAPIENS STUPIDUS SÁM SEBE, ZANIKNE. MÁ TOTIŽ JEDINÉHO, ZATO SMRTELNÉHO NEPŘÍTELE – SAMA SEBE“ (F. Koukolík: Já - o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. UK Praha, Karolinum, 2005, s.7) je plně opodstatněné.

    Jako u živočichů je pro nás to, co nevnímáme jako „moje“ cizí. Pro člověka to platí nejen v hmotném světě, ale i v tom nemateriálním, abstraktním. Navíc většina lidí to, co považuje za „moje“, zaměňuje za sebe, za své „já“. A pak vše, co je „cizí“ a co si nemohu přisvojit (třeba i proto, že si to přisvojit nechci), mě ohrožuje, je to pro mé „já“ nebezpečné. Nejlépe se pak ohrožení vyhnu, když zničím, co je nebezpečné. U zdroje netolerance v lidských vztazích bychom měli hledat převahu přežívajícího živočišného postoje.

    Co s tím? Člověk je sice živočich a může poznávat stejně jako on, ale na rozdíl od živočichů může svého poznání také vědomě i v delší perspektivě než jeden individuální život využívat.
    V živočišném životě již existuje kooperace – dokonce někdy překračující rámec druhu. Člověk může tento živočišný dar lidsky rozvíjet formou tolerance. Ke své individuální pohodě, k prospěchu generací, mezi kterými žije, a k prospěchu života generací, jež přijdou po něm by měl být veden k tomu, aby stále uvažoval, vybíral, souhlasil a odmítal.
    April 10, 2013 v 18.36
    "Jsem solitér, který nemá žádnou skutečnou niku...."
    To je zajímavé. Pan Outrata ve svém dnešním článku také mluví o nějaké nice - dokonce v dějinách. Nedalo mi to, abych se nepodívala do slovníku cizích slov, který vykládá niku jako:
    1. výklenek ve zdi s okrouhlým nebo pravoúhlým zaklenutím
    2. začlenění organizmu do struktury a funkce ekosystému
    Musím napsat, že jsem po nějaké nice vždycky toužila. Ale zároveň vím, že není možné v žádné nice vydržet, protože mi k tomu prostě něco chybí. Nebo přebývá?
    PM
    April 10, 2013 v 23.43
    Křesťanskou epochu a její dítko - západní civilizaci
    považuji za celkem ojedinělý příspěvek k projektu emancipace člověka.
    Dokázala neoddiskutovatelně ojediněle otevřít cestu k vývoji fenomenu pluralitního smýšlení - ekumenismu a tím významěho vlivu na vytváření společenských rozhodnutí na základě společenského konzensu - na moderní demokracii.
    Bez reakčního působení konzervativců především v katolické frakci křesťanství se něco takového neobejde,,,,,,,,,,tvrdil bych.
    April 11, 2013 v 0.32
    Pane Petrásku
    Není západní civilizace spíš dílem antiky? Nebo počítáte do západní civilizace i Rusko, které je vlastně taky křesťanské?
    ŠŠ
    April 11, 2013 v 9.50
    Nika: začlenění organizmu do struktury a funkce ekosystému

    Začlenění člověčího organizmu do struktury a funkce lidského ekosystému probíhá v každém okamžiku, každý z nás existujeme od svého početí v nějaké struktuře a v nějaké funkci.
    Protože člověk je tvor nejen fyzický, ale též společenský, ba dokonce i víceméně duchovní, jeho skutečná nika je poněkud rozmanitější, než by představoval výčet začlenění jeho organizmu do struktury a funkce ekosystému.Uvažujeme-li o realitách, týkajících se jedince a jeho začlenění, pak nelze pominout, že se člověk sám proměňuje a že se proměňuje i jeho „ekosystém“. Jsme tudíž nuceni akceptovat, že jako procesující individuum jsme vždy součástí procesujícího „ekosystému“.

    Myslím si osobně, že jsem vždy solitér a zároveň současně „bydlím“ v nějaké nice. A že jen na mě záleží, co si z této skutečnosti uvědomuji a co mi toto mé uvědomování umožňuje si z ní zvolit. Snadné charakteristiky mi nejsou nic platné, proto mi nezbývá, než v každém okamžiku uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat.
    April 11, 2013 v 17.27
    "...nezbývá, než v každém okamžiku uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat"
    ...až do doby, než dostaneme svou niku v ekosystému.
    ŠŠ
    April 11, 2013 v 18.02
    …až do doby, než dostaneme svou niku v ekosystému.
    A pak už sami sebe ujišťovat, že my sami i ta nika včetně ekosystému zůstanou stejné na věčné časy. Pakliže o takové jistotě zapochybujeme, nezbývá, než uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat v každém okamžiku - permanentně.
    April 11, 2013 v 18.07
    Já jsem si myslela, že až dostaneme svou niku (tu opravdovou) v ekosystému (v tom opravdovém), tak už uvažovat nebudeme.
    April 19, 2013 v 22.15
    Přiznám se, že jednu chvíli mi přišla na mysl paralela "niky v ekosystému" a hrobu. Občas mě prostě přepadne taková malá "depka", špatná nálada, nebo - řečeno po slovansku "chandra". Ale vždycky mě to zase rychle přejde a to je dobře. Kdo by myslel na umírání a rozklad, vždyť žádný člověk se nenarodil kvůli tomu, aby umřel. Naopak, všichni se narodili proto, aby žili, aby milovali a byli milováni.
    Jedna slovenská báseň se o básníkovi vyjadřuje jako o někom, kdo: "tisíckrát plakal veciam na pohrebe a tisícjedenkrát im spieval na krstinách". A tak to je. Život má vždycky navrch.
    Básníci často psali o kráse života. I ti, kterým ještě dnes leckdo nemůže přijít na jméno. Autor následující básně byl původně anarchista, později možná i stalinista - ale odpusťme mu to, protože kdo jím v roce 1945 nebyl, že? Svou materialistickou obdobu křesťanské modlitby, jež je zároveň oslavou života, napsal jako úvod ke své - prý nejlepší - básnické sbírce "Z lesů, vod a strání".
    Ta báseň se mi ani dnes nejeví jako zastaralá, proto ji tu připomínám. A pokud se nehodí právě sem, pak se za tu svévoli omlouvám....

    Vstupní modlitba

    Ve jménu života i radosti i krásy.

    Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
    jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
    buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
    přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
    nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

    Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
    pokorné bylině i zpívající vodě,
    jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
    tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
    abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
    a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

    Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
    když máme času dost na paláce a básně,
    na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;
    však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
    a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
    i naše synovství nad zápor zbabělý.

    A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
    jichž dračí semeno do prostých srdcí sejí
    sluhové fantomů a blasfemických věr.
    Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí
    do bahen ohavných, že ve své beznaději
    ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever.

    Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,
    vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,
    kypící, milostné a širé tělo tvé!
    My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,
    tvá míza v poskoku se cévami nám řine,
    a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.

    Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
    a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
    v temnosvit života se pohrouží jak robě
    pro sladkou zralostí již pukající plod.
    Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy...

    Ve jménu života i radosti i krásy.
    ŠŠ
    April 20, 2013 v 19.11
    Ve jménu života i radosti i krásy.
    O život nemám starost, život si vždycky poradí, starost mám o člověka v tom procesu Života. Jestli tam časem zbude ještě pro něj místo. Jako jiný úhel pohledu si dovolím v té souvislosti citaci z cizího soudku (http://www.dalailama.com/news/post/929-lamp-for-the-path-teachings-in-fribourg):
    Příslušníci theistických náboženství věří v boha stvořitele, který jím dává naději. Příslušníci ne- theistických náboženství jako buddhisté a jainisté věří v příčinnost.

    Pokud člověku záleží na tom, aby v životě na Zemi bylo trvale místo také pro život lidí, pak by měl méně věřit svým nadějím a více respektovat skutečnost, že věci vznikají a události se dějí jako důsledek proměnlivého řetězu příčin a podmínek. Znamená to více než na současné tance kolem zlatého telete se soustředit na objektivní analýzu příčin a podmínek existence lidí v Životě a usilovně pracovat na tom, aby člověk sám sebe nezničil. Již nyní svou existenci přímo i nepřímo úspěšně ohrožuje.
    April 20, 2013 v 20.01
    "Pokud člověku záleží na tom, aby v životě na Zemi bylo trvale místo také pro život lidí".....V tom je právě ten problém: co dělat, pokud na tom člověku nezáleží?
    Myslím například, že mně by na tom třeba záleželo, kdežto ostatním ne, v tom případě bude úplně lhostejné, že mně na tom záleží, protože můj názor neznamená nic proti názorům druhých.
    Anebo dejme tomu, že nás bude hodně, co si to budeme myslet a budeme i něco pro to dělat, ale stačí to jako smysl života? Když navíc ani nevíme, jestli se to podaří?
    Mimochodem, ta mizerná nálada, která tady teď panuje, ta není způsobena tím, že je ohrožena naše budoucnost. To nevychází z rozumného uvažování. Rozumné uvažování by nás vedlo spíš k tomu, že nám osobně to může být jedno, co se bude dít za padesát nebo sto let. Mizerná nálada není způsobena tím, že je ohrožena naše budoucnost, ale tím, že je ohrožena právě jen jakási naděje (vlastně nevím ani jaká a na co), která dává životu smysl a která ovšem nevychází z rozumného uvažování.
    April 20, 2013 v 21.04
    On ten článek je vlastně asi o něčem jiném - o tom, jak nesnadné je někam se zařadit, protože když se člověk zařadí, tak ho pak ostatní mohou považovat za něco jiného, než ve skutečnosti je. Ty (společenské) niky jsou zkrátka nějaké rozplizlé..... Člověk se sice může spokojit jen s tím, že bude uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat (a jinak nebude ničím nebo nikým), ale neunaví ho to časem?
    ŠŠ
    April 21, 2013 v 7.20
    Když navíc ani nevíme, jestli se to podaří?
    Tuším, že do úst Cyranovi z Bergeracu vložil Edmond Rostand větu: „C´est plus beau que c´est inutile“. Netroufám si v češtině přesně uchopit smysl této věty, leč lepší odpověď na položenou otázku neznám.
    April 21, 2013 v 7.57
    Já francouzsky neumím. Ale pokud to znamená, že krásnější je to, co je bez užitku, pak je to možná pravda, ovšem jen za jistých okolností. Nejdříve totiž musíme stanovit, co je to užitek. Je to nějaký statek, něco, co je přepočitatelné na peníze? Nebo je pro člověka užitečná i radost z krásy? Může ho ta radost udělat lepším člověkem? V tom případě by naopak platilo, že to, co je krásné, je i užitečné.
    April 21, 2013 v 8.40
    Pak by člověk ovšem také musel definovat, co je krásné. My jsme se kdysi v teorii literatury učili, že krásné je to, co je dobré, a dobré je to, co je pravdivé.
    April 21, 2013 v 8.56
    A stejně....
    Pokud nebudeme přemýšlet o nějakém obecném smyslu (který by nám přinesl radost), skončíme zase u budování osobního morálního profilu. Člověk si řekne: já jsem udělal všechno, co jsem mohl a co děláte vy ostatní, je vaše věc. Tak uvažovali stoikové....
    April 21, 2013 v 9.02
    A ještě mě napadá....
    Byla by to velká drzost říkat: lidi, změňte se k lepšímu, abyste mi udělali radost?
    April 21, 2013 v 10.53
    Vlastně ještě musím říct: prosím! Aspoň tak mě to kdysi dávno učili....
    ŠŠ
    April 21, 2013 v 11.49
    V mém osobním případě
    si člověk řekne: já jsem udělal všechno, co jsem mohl, protože s lidmi soucítím. Těm ostatním neřeknu: co děláte vy ostatní, je vaše věc. Pokouším se jim sdělit: toto se může stát i vám, a kdybyste se naučili soucítění, žilo by se vám radostněji.
    Většinou se pokouším neúspěšně. Jak se zachovat v případě neúspěchu záleží na každém z těch, kterým na životě lidí záleží a udělali všechno, co mohli. Já si v tom případě říkám: „C´est plus beau que c´est inutile“.

    Pro ty, kdo chtějí vědět, jak se zachovat v případě neúspěšného pokusu sdělit ostatním, že se mají učit soucítění, může být prospěšné poučení z historie. Doporučuji vyslechnout pořad „Obětovaní lidé aneb Marný boj za záchranu evropských Židů“ opakovaný na rozhlasové stanici dvojka v pondělí 22. dubna v 18:05.
    Obvykle nejásám, pokud na pořady Stanislava Motla narazím. Jeho reportáž z roku 1938 o jedné málo známé a zamlčované historii však považuji za velice záslužný čin.
    April 21, 2013 v 18.04
    Já si nemyslím, že když někdo soucítí s každým člověkem, žije radostněji. Vždyť by v takovém případě musel neustále prožívat totéž, co ti trpící. Nebo snad soucítění znamená něco jiného než spoluprožívání utrpení?
    Nebo je třeba soucítit jen s někým a s někým ne?
    April 21, 2013 v 18.22
    Ještě jedna poznámka: Četla jsem, že je prý také třeba rozlišovat mezi bolestí, která je fyzická, a utrpením - to je naopak duševní.
    ŠŠ
    Lidová moudrost nerozlišuje, zda je bolest nebo utrpení pouze fyzické či pouze duševní – a má pravdu, obrazné rčení o někom, kdo jinému pije krev, nevzniklo pro nic za nic.

    V normální lidské duševnosti vzbuzují pozitivní emoce celkové pozitivní ladění. Soucit je nesporně pozitivní emoce, soucítění pokládám za schopnost soucitu, bez ohledu na to, trpí-li můj přítel, někdo neznámý nebo můj nepřítel.. Utrpení druhých může sice v jistém typu abnormální duševnosti vyvolat pozitivní emoce. Pokud ale člověk není zasažen sadismem a tudíž neprožívá rozkoš z utrpení druhých, je na něm, jaký úhel pohledu při setkání s utrpením zvolí a od čeho se odvíjejí jeho postoje a činy. Může si vybrat ustrašenou, línou či stoickou lhostejnost nebo ve svém soucítění hledat, jak utrpení druhých zmírnit nebo mu předejít. Nejlépe, když se o tom, co přináší lhostejnost k utrpení druhých a co soucítění poučí a přesvědčí každý sám. Život poskytuje každému spoustu možností, aby si to ověřil. Jen hlupákem při tom nesmí být, neb všeho se dá zneužít…
    + Další komentáře