Nejen v době, kdy „čas trhl oponou“ je třeba uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat. To by měl stále, každý sám za sebe, umět – a jestliže to neumí, měl by k tomu být veden – pokud mu záleží na tom, aby lidstvo sebe samo v nejbližších desetiletích nevyhladilo.

Mám totiž za to, že varování: „ … NEPOCHOPÍ-LI DRUH HOMO SAPIENS STUPIDUS SÁM SEBE, ZANIKNE. MÁ TOTIŽ JEDINÉHO, ZATO SMRTELNÉHO NEPŘÍTELE – SAMA SEBE“ (F. Koukolík: Já - o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. UK Praha, Karolinum, 2005, s.7) je plně opodstatněné.

Jako u živočichů je pro nás to, co nevnímáme jako „moje“ cizí. Pro člověka to platí nejen v hmotném světě, ale i v tom nemateriálním, abstraktním. Navíc většina lidí to, co považuje za „moje“, zaměňuje za sebe, za své „já“. A pak vše, co je „cizí“ a co si nemohu přisvojit (třeba i proto, že si to přisvojit nechci), mě ohrožuje, je to pro mé „já“ nebezpečné. Nejlépe se pak ohrožení vyhnu, když zničím, co je nebezpečné. U zdroje netolerance v lidských vztazích bychom měli hledat převahu přežívajícího živočišného postoje.

Co s tím? Člověk je sice živočich a může poznávat stejně jako on, ale na rozdíl od živočichů může svého poznání také vědomě i v delší perspektivě než jeden individuální život využívat.
V živočišném životě již existuje kooperace – dokonce někdy překračující rámec druhu. Člověk může tento živočišný dar lidsky rozvíjet formou tolerance. Ke své individuální pohodě, k prospěchu generací, mezi kterými žije, a k prospěchu života generací, jež přijdou po něm by měl být veden k tomu, aby stále uvažoval, vybíral, souhlasil a odmítal.

To je zajímavé. Pan Outrata ve svém dnešním článku také mluví o nějaké nice - dokonce v dějinách. Nedalo mi to, abych se nepodívala do slovníku cizích slov, který vykládá niku jako:
1. výklenek ve zdi s okrouhlým nebo pravoúhlým zaklenutím
2. začlenění organizmu do struktury a funkce ekosystému
Musím napsat, že jsem po nějaké nice vždycky toužila. Ale zároveň vím, že není možné v žádné nice vydržet, protože mi k tomu prostě něco chybí. Nebo přebývá?

považuji za celkem ojedinělý příspěvek k projektu emancipace člověka.
Dokázala neoddiskutovatelně ojediněle otevřít cestu k vývoji fenomenu pluralitního smýšlení - ekumenismu a tím významěho vlivu na vytváření společenských rozhodnutí na základě společenského konzensu - na moderní demokracii.
Bez reakčního působení konzervativců především v katolické frakci křesťanství se něco takového neobejde,,,,,,,,,,tvrdil bych.

Není západní civilizace spíš dílem antiky? Nebo počítáte do západní civilizace i Rusko, které je vlastně taky křesťanské?

Začlenění člověčího organizmu do struktury a funkce lidského ekosystému probíhá v každém okamžiku, každý z nás existujeme od svého početí v nějaké struktuře a v nějaké funkci.
Protože člověk je tvor nejen fyzický, ale též společenský, ba dokonce i víceméně duchovní, jeho skutečná nika je poněkud rozmanitější, než by představoval výčet začlenění jeho organizmu do struktury a funkce ekosystému.Uvažujeme-li o realitách, týkajících se jedince a jeho začlenění, pak nelze pominout, že se člověk sám proměňuje a že se proměňuje i jeho „ekosystém“. Jsme tudíž nuceni akceptovat, že jako procesující individuum jsme vždy součástí procesujícího „ekosystému“.

Myslím si osobně, že jsem vždy solitér a zároveň současně „bydlím“ v nějaké nice. A že jen na mě záleží, co si z této skutečnosti uvědomuji a co mi toto mé uvědomování umožňuje si z ní zvolit. Snadné charakteristiky mi nejsou nic platné, proto mi nezbývá, než v každém okamžiku uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat.

"...nezbývá, než v každém okamžiku uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat"
...až do doby, než dostaneme svou niku v ekosystému.

A pak už sami sebe ujišťovat, že my sami i ta nika včetně ekosystému zůstanou stejné na věčné časy. Pakliže o takové jistotě zapochybujeme, nezbývá, než uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat v každém okamžiku - permanentně.

Já jsem si myslela, že až dostaneme svou niku (tu opravdovou) v ekosystému (v tom opravdovém), tak už uvažovat nebudeme.

Přiznám se, že jednu chvíli mi přišla na mysl paralela "niky v ekosystému" a hrobu. Občas mě prostě přepadne taková malá "depka", špatná nálada, nebo - řečeno po slovansku "chandra". Ale vždycky mě to zase rychle přejde a to je dobře. Kdo by myslel na umírání a rozklad, vždyť žádný člověk se nenarodil kvůli tomu, aby umřel. Naopak, všichni se narodili proto, aby žili, aby milovali a byli milováni.
Jedna slovenská báseň se o básníkovi vyjadřuje jako o někom, kdo: "tisíckrát plakal veciam na pohrebe a tisícjedenkrát im spieval na krstinách". A tak to je. Život má vždycky navrch.
Básníci často psali o kráse života. I ti, kterým ještě dnes leckdo nemůže přijít na jméno. Autor následující básně byl původně anarchista, později možná i stalinista - ale odpusťme mu to, protože kdo jím v roce 1945 nebyl, že? Svou materialistickou obdobu křesťanské modlitby, jež je zároveň oslavou života, napsal jako úvod ke své - prý nejlepší - básnické sbírce "Z lesů, vod a strání".
Ta báseň se mi ani dnes nejeví jako zastaralá, proto ji tu připomínám. A pokud se nehodí právě sem, pak se za tu svévoli omlouvám....

Vstupní modlitba

Ve jménu života i radosti i krásy.

Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
když máme času dost na paláce a básně,
na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;
však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
i naše synovství nad zápor zbabělý.

A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
jichž dračí semeno do prostých srdcí sejí
sluhové fantomů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí
do bahen ohavných, že ve své beznaději
ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever.

Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,
vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,
kypící, milostné a širé tělo tvé!
My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,
tvá míza v poskoku se cévami nám řine,
a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.

Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě
pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy...

Ve jménu života i radosti i krásy.

O život nemám starost, život si vždycky poradí, starost mám o člověka v tom procesu Života. Jestli tam časem zbude ještě pro něj místo. Jako jiný úhel pohledu si dovolím v té souvislosti citaci z cizího soudku (http://www.dalailama.com/news/post/929-lamp-for-the-path-teachings-in-fribourg):
Příslušníci theistických náboženství věří v boha stvořitele, který jím dává naději. Příslušníci ne- theistických náboženství jako buddhisté a jainisté věří v příčinnost.

Pokud člověku záleží na tom, aby v životě na Zemi bylo trvale místo také pro život lidí, pak by měl méně věřit svým nadějím a více respektovat skutečnost, že věci vznikají a události se dějí jako důsledek proměnlivého řetězu příčin a podmínek. Znamená to více než na současné tance kolem zlatého telete se soustředit na objektivní analýzu příčin a podmínek existence lidí v Životě a usilovně pracovat na tom, aby člověk sám sebe nezničil. Již nyní svou existenci přímo i nepřímo úspěšně ohrožuje.

"Pokud člověku záleží na tom, aby v životě na Zemi bylo trvale místo také pro život lidí".....V tom je právě ten problém: co dělat, pokud na tom člověku nezáleží?
Myslím například, že mně by na tom třeba záleželo, kdežto ostatním ne, v tom případě bude úplně lhostejné, že mně na tom záleží, protože můj názor neznamená nic proti názorům druhých.
Anebo dejme tomu, že nás bude hodně, co si to budeme myslet a budeme i něco pro to dělat, ale stačí to jako smysl života? Když navíc ani nevíme, jestli se to podaří?
Mimochodem, ta mizerná nálada, která tady teď panuje, ta není způsobena tím, že je ohrožena naše budoucnost. To nevychází z rozumného uvažování. Rozumné uvažování by nás vedlo spíš k tomu, že nám osobně to může být jedno, co se bude dít za padesát nebo sto let. Mizerná nálada není způsobena tím, že je ohrožena naše budoucnost, ale tím, že je ohrožena právě jen jakási naděje (vlastně nevím ani jaká a na co), která dává životu smysl a která ovšem nevychází z rozumného uvažování.

On ten článek je vlastně asi o něčem jiném - o tom, jak nesnadné je někam se zařadit, protože když se člověk zařadí, tak ho pak ostatní mohou považovat za něco jiného, než ve skutečnosti je. Ty (společenské) niky jsou zkrátka nějaké rozplizlé..... Člověk se sice může spokojit jen s tím, že bude uvažovat, vybírat, souhlasit a odmítat (a jinak nebude ničím nebo nikým), ale neunaví ho to časem?

Tuším, že do úst Cyranovi z Bergeracu vložil Edmond Rostand větu: „C´est plus beau que c´est inutile“. Netroufám si v češtině přesně uchopit smysl této věty, leč lepší odpověď na položenou otázku neznám.

Já francouzsky neumím. Ale pokud to znamená, že krásnější je to, co je bez užitku, pak je to možná pravda, ovšem jen za jistých okolností. Nejdříve totiž musíme stanovit, co je to užitek. Je to nějaký statek, něco, co je přepočitatelné na peníze? Nebo je pro člověka užitečná i radost z krásy? Může ho ta radost udělat lepším člověkem? V tom případě by naopak platilo, že to, co je krásné, je i užitečné.

Pak by člověk ovšem také musel definovat, co je krásné. My jsme se kdysi v teorii literatury učili, že krásné je to, co je dobré, a dobré je to, co je pravdivé.

Pokud nebudeme přemýšlet o nějakém obecném smyslu (který by nám přinesl radost), skončíme zase u budování osobního morálního profilu. Člověk si řekne: já jsem udělal všechno, co jsem mohl a co děláte vy ostatní, je vaše věc. Tak uvažovali stoikové....

Byla by to velká drzost říkat: lidi, změňte se k lepšímu, abyste mi udělali radost?

Vlastně ještě musím říct: prosím! Aspoň tak mě to kdysi dávno učili....

si člověk řekne: já jsem udělal všechno, co jsem mohl, protože s lidmi soucítím. Těm ostatním neřeknu: co děláte vy ostatní, je vaše věc. Pokouším se jim sdělit: toto se může stát i vám, a kdybyste se naučili soucítění, žilo by se vám radostněji.
Většinou se pokouším neúspěšně. Jak se zachovat v případě neúspěchu záleží na každém z těch, kterým na životě lidí záleží a udělali všechno, co mohli. Já si v tom případě říkám: „C´est plus beau que c´est inutile“.

Pro ty, kdo chtějí vědět, jak se zachovat v případě neúspěšného pokusu sdělit ostatním, že se mají učit soucítění, může být prospěšné poučení z historie. Doporučuji vyslechnout pořad „Obětovaní lidé aneb Marný boj za záchranu evropských Židů“ opakovaný na rozhlasové stanici dvojka v pondělí 22. dubna v 18:05.
Obvykle nejásám, pokud na pořady Stanislava Motla narazím. Jeho reportáž z roku 1938 o jedné málo známé a zamlčované historii však považuji za velice záslužný čin.

Já si nemyslím, že když někdo soucítí s každým člověkem, žije radostněji. Vždyť by v takovém případě musel neustále prožívat totéž, co ti trpící. Nebo snad soucítění znamená něco jiného než spoluprožívání utrpení?
Nebo je třeba soucítit jen s někým a s někým ne?

Ještě jedna poznámka: Četla jsem, že je prý také třeba rozlišovat mezi bolestí, která je fyzická, a utrpením - to je naopak duševní.