Juraj Jánošík – mytický hrdina i historická osobnost

Připomínáme si třísté výročí smrti Juraje Jánošíka, historické postavy, která byla v lidové představivosti mytizována, jejíž činnost ovšem skutečně nepostrádala sociálně-politický rozměr.

Před třemi sty lety zemřel Juraj Jánošík, stalo se tak nejspíš 17. března 1713. Můžeme se ptát, jestli má jeho příběh co říci i dnešku. V případě Jánošíka však nejsou zajímavé jen jeho životní osudy, ale i mýtus, který se kolem něho vytvořil.

Juraj Jánošík se dostal do historie především díky legendě, kterou si kolem jeho jména vytvořilo venkovské obyvatelstvo. To z něj učinilo hrdinu s nadpřirozenými schopnostmi, který bohatým bral a chudým dával, měl sílu za dvě stě mužů, napravoval křivdy atd. Díky této legendě se stal Jánošík slovenským národním hrdinou – archetypální postavou balancující v našich očích mezi historickou realitou a hrdinským mýtem.

Nad příběhem této postavy si lze dodnes klást zajímavé otázky, a to i takové, které se týkají obecněji hodnoty našeho historického poznání. Například historikové ve 30. a 50. letech došli při interpretaci jeho skutečných životních osudů k diametrálně odlišným závěrům, přestože měli k dispozici stejné historické prameny. Pro polského historika Jana Krzyżanowského byl Jánošík obyčejným zločincem, pro slovenského etnologa Andreje Melicherčíka byl reprezentantem třídního boje za feudalismu.

Samozřejmě to můžeme lehce odbýt mávnutím ruky s tím, že historikové 50. let byli poplatní marxistické ideologii a nemohli fabulovat jinak. Jenomže marxističtí historikové byli k pravdě přece jen o trochu blíže než jejich generační předchůdci. Byla v tom i trochu náhoda, neboť marxistická historie byla ochotna vidět třídní boj téměř všude – i u obyčejných loupežníků, kteří žádné jiné než kořistnické cíle neměli. Činnosti Jánošíka však nelze upřít jistý politický rozměr.

Zajímavé na tom je, že jediný zásadní pramen – výslechové protokoly z Jánošíkova procesu – dokázali číst různí historikové tak odlišným způsobem. Samozřejmě v identifikaci konkrétních faktů z Jánošíkova života se shodli, zasadili je ovšem do dvou rozdílných „metapříběhů“, které odpovídali jejich předsudkům a filtrům. Ukazuje se, že snaha demaskovat legendu a ukázat za každou cenu její pomýlenost, která se projevila v označení Jánošíka za obyčejného loupežníka, není univerzálním nástrojem, jak se dobrat historické pravdy.

Řekli jsme, že Jánošík sledoval určité politické cíle a nelze se proto v jeho případě spokojit s tím, že bychom jej označili za obyčejného zločince. Přesvědčivě to ukázal například slovenský historik Ján Kočiš. Jánošík se účastnil povstání Františka II. Rákócziho, v němž sehrálo důležitou roli spojenectví uherské šlechty a poddaných. Uherská šlechta se cítila ohrožena omezováním svých práv ze strany habsburské dynastie a rolnické obyvatelstvo neslo nelibě vzrůstající vrchnostenská břemena. Šlechta využila nespokojenosti poddaných a získala venkovany na svou stranu v boji proti Habsburkům. V průběhu povstání zazněly ze strany vůdců např. přísliby zrušení poddanství. Povstání proto mělo zákonitě silný sociální rozměr.

Po jeho potlačení se stal Jánošík nakrátko císařským vojákem a poté vstoupil do zbojnické družiny Tomáše Uhorčíka, aby se vzápětí stal jejím vůdcem. Skupina shromáždila během své činnosti takové množství „výzbroje a výstroje“, že její počínání není možné vysvětlit jinak než jako přípravu na obnovu povstání. Jánošík i Uhorčík byli také ve spojení s někdejšími stoupenci Rákócziho, např. s plukovníkem Viliamem Vinklerem nebo podžupanem malohontské stolice Pavlem Lánim.

Vzhledem k tomu, že Jánošík během vyšetřování neodpovídal na otázky týkající se jeho kontaktů se „zrádci a škůdci krajiny uherskej“, soudilo se, že vyšetřovatelé chtěli učinit z jeho kauzy neprávem politický proces. Ve skutečnosti však tyto otázky měly své opodstatnění.

Jánošík se choval před soudem inteligentně a statečně. Přiznal se k některým zločinům, odmítl však, že by se někdy dopustil vraždy a tvářil se, že nechápe otázky týkající se případných politických kontaktů. Ačkoliv byl podroben lehčímu i těžšímu mučení, svou výpovědí nikomu ze svých společníků neuškodil. Při dotazech na jména kumpánů uváděl pouze ty, kteří byli v té době již po smrti. Snažil se krýt i svého druha Tomáše Uhorčíka, když o něm prohlásil, že ho zabili hajduci v kremnických horách. Uhorčík byl zatčen spolu s Jánošíkem, ale vystupoval v té době pod jménem Martin Mravec, takže soud dlouho nevěděl, kdo se jim ve skutečnosti dostal do rukou.

Přesto, že se Jánošíkovi nepodařilo prokázat ani vraždu (zřejmě jako zbojník nikoho nezabil) ani politickou činnost, byl odsouzen k trestu smrti. Popravili ho v Liptovském Mikuláši na hák zavěšením za žebro. Bylo mu 25 let.

Jeho posmrtná sláva je poněkud překvapivá, porovnáme-li ji s rozsahem jeho zbojnické činnosti. Byl totiž zbojníkem jen něco málo přes rok. Příčinu jeho věhlasu je třeba hledat spíše v dobových souvislostech. Jánošík byl popraven po potlačení rákócziovského povstání, v době obnovení habsburské moci, zesílené represe a zhoršení životních podmínek poddaných. Jeho současníci si tak s ním snad mohli (budeme-li trochu spekulovat) spojit nereálnou představu, že jeho vystoupení mohlo zvrátit definitivní porážku celého hnutí. Mohl se tak stát symbolem zklamaných nadějí. Tato představa se k nám dostala transformovaná do pověstí o hrdinovi, který se dokázal zastat poddaného lidu a za jehož života se vedlo chudým lidem lépe.

Mohli bychom uvést řadu příkladů osob relativně malého politického významu a vlivu, které díky tomu, že se vyskytly u některé zvláště významné porážky, zajistily sobě posmrtnou slávu. V Čechách je to např. Jan Roháč z Dubé, v Srbsku legendární kralevic Marko.

Navzdory tomu, že dnes máme tendenci rehabilitovat dobu barokní, pravdou je, že přelom 17. a 18. století byl dobou ze sociálního hlediska neutěšenou. Poddaným na venkově i ve městech se sotvakdy vedlo hůře, ať už z hlediska ekonomického či z hlediska osobních práv a svobod. Lze to doložit např. při srovnání se stoletím patnáctým a šestnáctým na různých aspektech každodenního života. Tato skutečnost se odrazila i v tom, že doba kolem roku 1700 nám zanechala ve folklorním podání řadu postav výrazných sociálních hrdinů. Vedle Juraje Jánošíka mezi ně patří slezský zbojník Ondráš z Janovic, Jan Sladký Kozina nebo lužickosrbský Krabat. Historické osobnosti, které se staly předobrazem pro tyto čtyři legendy o sociálním hrdinovi, zemřely v rozmezí pouhých dvaceti let (1695–1715).

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Luděk Ševčík - OSVČ

Zajímavé Úterý, 19.Března 2013, 11:40:8

a poučné. Jen bych měl výhrady k tomu "Poddaným na venkově i ve městech se sotvakdy vedlo hůře, ať už z hlediska ekonomického či z hlediska osobních práv a svobod." Na panství Schwarzenbergů tomu jistě tak nebylo. Neboť kníže má k lidu blíže!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.