Klaus odchází v hanbě. Dokážeme toho využít?

Obžalování Klause z velezrady, které formálně vyjadřuje hanbu, v níž opouští Pražský hrad, je největším výkonem české demokratické politiky, kam až paměť sahá. Je to příležitost. Už sjezd ČSSD napoví, nakolik jsme připraveni ji využít.

Ačkoli si to málokdo z přítomných uvědomoval, vlastně v té scéně byl zkoncentrován obraz současné české politiky. Dva opovrhovaní prezidenti dvou polovin nešťastně rozpadlého státu s úctyhodnou tradicí a rodokmenem, Klaus a Gašparovič, se potkali v proslule provinčním Brně, aby se na závěr Klausova v hlubokých rozpacích končícího panování navzájem vyznamenali.

Setkali se ve Vile Tugendhat, což je symbolické víc než Klaus patrně zamýšlel. Před více než dvaceti lety zde se svou charakteristickou zpupností rozbíjel se svým slovenským protějškem Mečiarem Československo, jehož výtečné humanistické tradice toužil odhodit spolu se Slováky, což se mu bohužel do značné míry podařilo.

Vila Tugendhat je totiž symbolická pro Klausovu éru ještě v jiných příznačnějších ohledech. Její oprava, zpackaná tak, že je znovu před uzavřením, aby bylo možné napravit chyby nepořádné rekonstrukce, stála zhruba o sto miliónů víc, než bylo nutné.

Oněch sto milionů rozkradly klientské sítě přisáté na veřejný rozpočet, čili nebohá památka je prostoupena duchem systému institucionalizované korupce, jehož je Klaus duchovním otcem. Pokud by někdo pátral, proč se ze sto šedesáti milionů sto vypařilo na zakázce zadávané městem, které řídí primátor Onderka, jenž je členem ČSSD, vysvětlení se mu včera nabídlo samo: primátor přijel v jednom voze s ministrem spravedlnosti za ODS Blažkem.

Ačkoli zpozdilejší brněnští politici Hašek a Onderka, v nichž je ze sociálních demokratů asi tolik, kolik je v Klausovi poctivce, ještě zahrnovali končícího ješitu nemístnou úctou, bezděčně groteskní charakter akce podtrhla studentská recese.

Trvalo to dlouho, déle než bychom si přáli a než bychom si snad i zasluhovali, ale nakonec se Klaus za své politické dílo dočkal spravedlivé odměny: výsměchu a opovržení. Před vilou jej kromě pískotu vítal happening, který jej a jeho těžkomyslného slovenského protějška ironizoval s prostořekou narážkou na jména obou nezamýšleně směšných politiků jako Klauna a Kašpárka.

Radost z toho, že éra Václava Klause na Hradě po nekonečně dlouhých deseti letech skončila, sice může kalit odpor vzbuzující postava jeho nástupce, ale dobré důvody k oslavě se přece najdou. Tím hlavním je okolnost, že Klaus, proslulý jako nejnafoukanější bytost v sluneční soustavě, odchází vyprovázen hlasitými projevy odporu a znechucení kdekoli se po Novém roce troufl mezi lidmi objevit. Ačkoli to na sobě nedává příliš znát, musí to pro něj být hořký konec.

Svůj nástup na Hrad Klaus původně vcelku oprávněně pokládal za okamžik triumfu. Po celou svou předchozí politickou kariéru byl až chorobně posedlý soupeřením s Václavem Havlem. A před deseti lety se zdálo, že situace se láme v Klausův prospěch. Havel unavený takřka až k cynismu a s pověstí pošramocenou řadou krajně problematických stanovisek, která v závěru své éry na Hradě zaujal v zahraničně-politické oblasti, odcházel do ústraní, zatímco Klaus ho s pompou střídal v nejvyšší ústavní roli.

Média ho ve své převážné většině vítala se znechucující servilitou, tehdejší rozhovory v Mladé frontě dnes mohou natrvalo sloužit jako projev nejhoršího novinářského úpadku polistopadové éry. Dotazující se redaktoři bez odporu ponechali prostor Klausovu vyšinutému mudrlanství o klimatických změnách či Evropské unii, jako by se jednalo o názory, které lze ve vzdělané společnosti brát se sebemenší váhou.

Klausovu pověst mezi širokou veřejností nakonec ovšem nezdevastovaly jeho projevy bizarního intelektuálního kutilství, příznačně balené do charakteristicky těžkopádného jazyka, jímž k nám z Hradu po deset let promlouval. Tak vyspělí zatím nejsme, do značné míry právě vinou médií, která – a na to nesmíme zapomenout – po většinu oněch deseti let s Klausem veleochotně tančila jeho manické tango a v pustošení české politické kultury, které Klausův Hrad provozoval jako svou hlavní činnost, mu přičinlivě asistovala.

Zdevastovaná média jsou jedním z hlavních politických problémů nadcházející éry, což se ostatně projevilo už tím, kdo Klause na Hradě střídá. Svému úpadku navzdory či právě jako jeho projev se ovšem média nyní vezou s vlnou lidového znechucení Klausem. Je to móda letošního předjaří, a tak Mladá fronta dnes dříve snaživě konstruující Klausův kult osobnosti, dnes nechává psychology analyzovat Klausův narcismus. Kdyby to nebyl Klaus a kdybychom si nepamatovali, co všechno má na svědomí, jeden by měl sklon ho i politovat.

Je dobře, že Klausovu pověst nakonec zničilo to, co jej, kdybychom byli bývali pozornější, důsledně vzato mělo diskvalifikovat na samém počátku jeho politické kariéry; když se – přesně ve vteřině, kdy již nebylo o výsledku sametové revoluce pochyb – vynořil jako oportunistický snaživec z prognostického ústavu.

Vulgární důraz na dominantní úlohu peněz a okázalá neochota poutat ekonomické děje jakýmikoli pravidly se měla již tehdy obnažit jako to, čím v jádru byla a zůstává: marxismus naruby. Vždyť právě takto ji popisuje už Masaryk v Ideálech humanitních. Bohužel jsme na to tehdy nestačili. Neschopnost Klause zastavit později Václav Havel zřejmě právem popsal jako jednu ze svých největších politických chyb.

Museli jsme prožít dvacet let rozkrádání státu Klausem překřtěného na přičinlivou podnikavost, proměnu jeho ODS v stranu organizované hospodářské kriminality, jeho nestydaté bratříčkování s korupčníky i panteon potrhlých postaviček, jimiž se na Hradě obklopil a které veřejnost obšťastňovaly průpovídkami jak vystřiženými z fantaskních povídek divokého ruského satirika, Remizova nebo Charmse. Kdybychom je neviděli na vlastní oči, jen nejvelkorysejší literární fantazii bychom mohli přiznat schopnost vymyslet něco jako duo Jakl & Hájek.

Ale ani to samo o sobě ještě nestačilo. Dokonce i ukradené pero v Chile a hanbu před celým světem nakonec Klausovi většina lidí byla ochotna prominout. Všechno se mu ale zřejmě sčítalo: ostuda k ostudě až pohár trpělivosti definitivně přetekl novoroční amnestií pardonující nejhorší z českých zlodějů, což samo o sobě je vyšší liga. Zde se ucho džbánu utrhlo, tady nastal zlom, jako by dítě řeklo: „Ale vždyť je nahý.“

Právem můžeme lamentovat, že nám cesta k prozření trvala strašlivě dlouho. Ale jedna možnost by byla ještě horší: neprozřít. Nic strašlivějšího by nás nemohlo potkat nežli Klaus, v úloze bývalého prezidenta, který by na společnost působil v duchu svých zvrhlých ideálů s autoritou, kterou by mu – v tom si nedělejme iluze – média pokřivená skoro jako on sám ochotně dopřávala. Tomu strašnému údělu jsme unikli o vlásek.

Jak správně včera upozornil Lubomír Zaorálek, Klausova zdeformovaná optika mu brání v těch, kdo vynalézavě po dvacet let vykrádali republiku, vidět to, co jsou: zloděje. Klaus v nich vidí podnikatele, kterým se prostě nepodařilo utéct před právníky; na rozdíl od Kellnera, Babiše či Bakaly už to nestihli.

Klaus je programově přímým následovníkem Husáka. Za Husáka se žitým krédem pokřivené normalizační morálky stalo „kdo nekrade, okrádá rodinu“, Klaus to přijal, ale navíc to, zač se malý normalizační Čechoslováček aspoň styděl, Klaus bez uzardění prohlásil za ctnost a vstupenku do lepší společnosti svého nového režimu.

Nejstrašlivější faktor Klausovy amnestie je zapotřebí znova a znova připomínat: někteří z dlouhodobě uprchlých zločinců se vrátili krátce před koncem roku a nastoupili do výkonu trestu, poněvadž jinak by se na ně nevztahoval jeho pardon. To znamená, že amnestie byla vyjednávána s podsvětím. Čím se strůjcům amnestie tito amnestovaní odvděčili, si může každý domyslet.

Klaus de facto svůj úřad vykonával v duchu své doktríny. Nejprve nakoupil hlasy, jimiž se ve funkci ocitl; v živé paměti přeci je, jak obchodník s politickými rozhodnutími a stále ještě neodsouzený zločinec Roman Janoušek lamentuje během nakupování hlasů pro Klause, jak „poslanci podražili“. Vypadá to tak, že na závěr Klausovy éry na Hradě si tedy to, co museli do zisku funkce investovat, obchodně pojatou amnestií vybrali zpět.

Že Klaus tedy nakonec ke svému nelíčenému údivu (vždyť co všechno mu tak dlouho procházelo!) odchází s hanbou, je větší věc, než se nám nyní jeví. A fakt, že se tomuto zostuzení dostalo i formálního výrazu senátní obžaloby z velezrady, je, kam až paměť sahá, největší výkon české demokratické politiky. Pamatujme si dobře, kdo ve veřejném prostoru význam toho činu nepochopil nebo se stavěl proti němu, neboť snad již na ničem se schopnost či neschopnost působit pro ozdravení zdejší politické kultury nezdiagnostikuje lépe.

Klausův odchod v hanbě je rovněž memento pro Zemana, lepší úvod jeho dráhy na Hradě jsme si nemohli přát. Musí se bát, aby neskončil ve stejné hanbě jako Klaus. O tom, že předpoklady k tomu má, nemůže být pochyb; pojem Klauzeman nevznikl pro nic za nic.

Je to podstatné i s ohledem na skutečnost, že ani v sociální demokracii nebyl vztah ke Klausově obžalování z velezrady všem jasný. Ostatně zmatené včerejší panáčkování Romana Onderky a Michala Haška ve vile Tugendhat je toho tragikomickou ilustrací. Jakoby Michala Haška palčivá touha odlišit se od Jiřího Dienstbiera přiváděla až na pozice mimo program evropské sociální demokracie.

Je to důležité i proto, že sociální demokraté mají před sjezdem. Žádná otázka na něm nebude tak sledovaná a tak štěpná jako Dienstbierova obhajoba místa v předsednictvu. Přitom nejde v nejmenším o něj osobně. Prezidentskou kampaní, v níž jasně a ostře zformuloval proč a v čem Miloš Zeman není sociální demokrat, i nezastupitelnou úlohou v obžalování Klause se Dienstbierovi podařilo stát se zosobněním programové orientace sociální demokracie, která ji sbližuje s nejslibnějšími proudy evropské politiky.

Rozhodování o Dienstbierovi tak bude i rozhodováním o příštím charakteru sociální demokracie, do značné míry se tu ukáže, s jakými nadějemi bude možné hledět k předpokládanému převzetí moci sociálními demokraty. A v jaké míře jsme připraveni prostoru uvolněného monumentálním Klausovým pádem využít.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Bohumil Trávníček - Brno

Klaus jako sociální i ekonomický analfabet Pátek, 8.Března 2013, 17:16:25

Obávám se, že Klaus všechno své počínání považuje za správné, má skutečně nulovou schopnost sebereflexe. Je typický sociopat, který nikdy nebude schopný pochopit, že trestání sobeckých parazitů je naprosto nezbytné pro to aby společnost lidí mohla vůbec fungovat a nedošlo ke zhroucení.

Klaus je sociologický analfabet. Je tragédie pro národ, když takovou osobu má 10 let prezidentem.

Co je ale pozoruhodné je to, že on je i ekonomický analfabet ačkoliv má z tohoto oboru dokobnce akademické tituly!

Zatímco většina skutečných ekonomů (např. Stiglitz, Krugman) již pochopila, že neoliberální doktrína vede k ekonomickému, sociálnímu i morálnímu kolapsu západního světa, Klaus se tohoto bludu drží dál jako náboženský fanatik.

Pokud by v zemědělském podniku měli agronoma, jehož agrotechnické postupy by opakovaně vedly k neúrodě a bankrotování tohoto podniku a on si své bludné postupy nenechal nikým vymluvit, nezbylo by jim než ho z tohoto podniku vyhodit.

Ne tak v oboru národohospodářství: přestože postupy Klause a Kalouska ničí hospodářství ČR, dostává se jim za jejich zničující postupy vědeckých titulů a mezinárodních ocenění.

Ekonomie se stala oborem fanatických stupidů. Je třeba aby se jich společnost zbavila než bude úplně pozdě.

(Čest výjimkám jako je u nás I. Švihlíková, M. Fassmann nebo byl M. Pick).

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 10.Března 2013, 12:03:46


Obžalování Klause z velezrady je účelné a svým způsobem spravedlivý manévr vůči této nesnesitelné figuře.

Střízlivě uvažující člověk ale už teď ví, že nic víc.

A časem, se zpožděním (jako ostatně vždy to bylo se zpožděním), se bude veřejnost senátní žalobě vysmívat víc a víc ... protože ať už je jakkoli manipulována, dobrý kořínek zdravého selského rozumu v lidech společenské většiny prostě pořád zůstává ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.