Chci přispět X

Levicové akcenty senátora Okamury

Šikovní populisté jako např. Tomio Okamura mohou posouváním své rétoriky směrem doleva odebrat nejedno procento hlasů sociální demokracii. ČSSD by takové nebezpečí neměla podceňovat – a měla by proto působit důvěryhodněji.

Často se mluví o tom, že současná společenská realita nahrává levici. Špatná ekonomická situace, zhoršující se sociální podmínky, zvyšující se nezaměstnanost to vše vede k tomu, že společnost se posouvá doleva. Proto se není čemu divit, že v takovéto situaci najdeme levicové akcenty i u lidí, kteří ve skutečnosti s levicí nemají mnoho společného.

Zajímavé jsou v tomto ohledu některé novější texty Tomia Okamury. Například ve svém „novoročním projevu“ navrhuje namísto zvyšování přídavků na bydlení, které často přináší nepřiměřený zisk spekulantům, stavět sociální byty nebo podporovat nákup vlastního bydlení. Zdůrazňuje, že jsme zřejmě jedinou zemí v Evropě, ve které neexistuje podpora sociálního bydlení, což se odráží i v porodnosti. Prý pláčeme nad důchody, ale neděláme nic proto, aby tu vyrostla silná generace, která bude důchody vytvářet.

Otík a přímá demokracie
Za pozornost stojí i to, jakým způsobem Tomio Okamura popisuje společnost, jak vyzdvihuje její soudržnost a potřebu spolupráce. Explicitně zmiňuje, že žádný miliardář by neměl ani halíř bez práce celé společnosti, popř. že ani nejdražší auto se neobejde bez silnice, kterou jsme postavili ze společných peněz. A nakonec říká: „Každý z nás jsme naší zemi a společnosti dlužní a měli bychom jí to s úctou vracet.“

V další části svého textu vzpomíná Otíka z filmu „Vesničko má středisková“ a přemýšlí nad tím, jaké by byly jeho osudy dnes. Podle senátora Okamury podobní Otíci díky lichvářům nejprve přicházejí o majetek, o bydlení a následně třeba končí jako bezdomovci. Tomio Okamura zdůrazňuje, že to není jejich vina, ale vina nás všech. Pan Okamura poukazuje na to, že neexistuje stejná startovní čára pro všechny. Tento problém je podle něho nutné řešit systémově a ne charitou.

To vše doplňuje důrazem na přímou demokracii. Stávající politický systém podle něho není skutečnou demokracií, ale vládou mocných, kdy občané nemají reálnou moc poměry měnit ani kontrolovat. Navíc náš politický systém podle něho není schopný řešit zásadní problémy této země, naopak je to on, kdo je vytváří, a nikdo z normálních lidí mu už nevěří. Tomio Okamura zdůrazňuje, že si nemáme nechat nalhávat, že naši občané nejsou schopni žít v přímé demokracii. Navrhuje zavedení přímé volitelnosti a odvolatelnosti všech zástupců od starosty po prezidenta, možnost odmítat či potvrzovat zákony v referendu. Pokud chceme žít lépe, tak se o to podle Tomio Okamury musíme postarat sami, protože to za nás nikdo neudělá.

Koktejl pana Okamury
Zajímavé je, jakým způsobem se proměnilo to, na co Tomio Okamura klade důraz. V celém jeho novoročním projevu se nevyskytuje jediná zmínka o Romech či u nás žijících cizincích, žádné rozdělování společnosti, poukazování na menšiny vymáhající si neoprávněné výhody nebo vymezování se proti pozitivní diskriminaci. Základní hranice ale zůstává. Na jedné straně stojí slušní lidé a na druhé ti, kteří na jejich práci parazitují. Najdeme zde ale jen jeden poukaz na to, koho tím myslí: vládu kmotrů a stranických špiček, které zvoní umíráček. Zároveň stranou oprávněnému rozhořčení lidí, které roste spolu s rozdíly mezi bohatými a chudými, ponechává ty schopné a úspěšné, kteří tuto zemi posouvají vpřed. Na ty se podle něho vzrůstající rozhořčení nevztahuje.

Tomio Okamura ví, co dělá. Jeho politická kariéra určitě neskončí jeho senátorským mandátem, proto se snaží reagovat na aktuální atmosféru ve společnosti. Některé akcenty upozadil a jiné přidal. Na jedné straně stupňuje rétoriku proti současnému politickému systému, který je podle něho založený na kšeftech s mocí a veřejnými penězi, a jeho hlavním aktérům. Na straně druhé zdůrazňuje jednotu společnosti stojící v opozici k politickému systému, důležitost solidarity a spolupráce. K tomu přidává prvky přímé demokracie a trochu sociální citlivosti a solidarity. Výsledkem je mix, který je dobré nepodcenit.

Zaskočená levice?
Počínání Tomia Okamury stojí za pozornost. Je pravděpodobné, že se tento senátor bude snažit oslovit co nejvíce potenciálních voličů levice, proto své sociální akcenty bude posilovat. Bude vyzdvihovat to, že přece vždycky říkal, že slabým je potřeba pomáhat a že proti Romům a migrantům nikdy nic neměl. Jinak řečeno, linii toho, kdo je parazit, kterou dříve vedl napříč celou společností a rozlišoval dobré a špatné Romy, gaye či migranty, nyní povede především mezi vládnoucí elitou a zbytkem společnosti. Veškerý důraz a pozornost napře tímto směrem tak, aby tato dělící linie vynikla a pomohla mu vytvořit dojem někoho, kdo společnost sjednocuje proti těm, kdo škodí nejvíc.

V této situaci sociální demokracii hrozí, že část voličů, které jejich životní okolnosti tlačí doleva, nakonec spíše než k ní zamíří k Tomio Okamurovi či někomu podobnému. Zkrátka ČSSD by se neměla soustředit jen na své vnitřní zápasy či boje na levici a už vůbec by si neměla být příliš jista svým úspěchem. O tolik potřebná procenta jí může připravit někdo, od koho by se to vůbec nenadála. Pro začátek by jí pomohlo, kdyby působila alespoň o něco věrohodněji.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Litschmann - M.Žižkov

pozn. bezsz Pátek, 22.Února 2013, 16:43:7

jedná se o srovnání možností a limitů obrazotvornosti osvč-politika a straníka-politika tradiční a velké strany... Tím se téma posouvá k otázce autonomější sebeprezentace stranických senátorů a schopnostem takových kandidátů na sebe pozornost strhnout i mimo vnitrostranickou diskusi. A pak samozřejmě kandidát stojí před zhodnocením kvality té stranické diskuse a dalších ne/výhod stranictví.
...aby se nám ten "populismus" nezjednodušil ;-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.