Intelektuál je mrtev, ať žije demokracie

Představa o vládě intelektuálů jako nejkompetentnějších vykladačů světa stojí v cestě uskutečnění demokracie, jejímž východiskem je idea rovnosti všech občanů bez ohledu na jejich intelekt.

Česká republika je prý zemí plebejskou, což souvisí s pravidelnými historickými momenty likvidování tuzemských společenských elit (od Bílé hory po normalizaci, nebo snad i dál?). Přesto můžeme ve veřejném diskurzu sledovat značnou oblibu intelektuálů v oblasti vládnutí – takových intelektuálů, kteří stranickou příslušnost nahrazují svou údajně nadřazenou kompetencí vládnout.

Rozpor mezi těmito dvěma skutečnostmi je pouze zdánlivý. Anti-intelektualismus pouze zakrývá určitou intelektuální pozici, kde úřednické vlády a podnikaví spasitelé figurují jako dvě strany téže ideologické mince, jíž si chceme koupit náš apolitický klid. Přes všechny ty řeči o přímé demokracii a hospodské rozumování představuje český ideál správy věcí veřejných osvícenecký úředník – tak trochu normalizační, ale mravnější, a když už krade, tak alespoň méně, aby zbylo něco i pro nás.

Důležité je, aby to celé fungovalo, což intelektuál jako odborník na vládnutí dokáže zajistit. Ví totiž lépe než my, co je třeba, protože má vzdělání, schopnosti, peníze, morální autoritu či rovnou svatozář, a hlavně nám uleví od všeho toho parlamentního žvanění, hašteření a korupčního rozpočtového porcování, jemuž říkáme demokracie.

Hledání těch „pravých“ volených intelektuálů se stalo určitou konstantou české společnosti. Každé čtyři roky se stále menší množství lidí upíná k naději, že nyní se už konečně podaří najít ty nové a nezkažené, kteří budou alternativou prohnilému partajnictví a rázem vyřeší naše problémy. A že k tomu Věci veřejné měli opravdu blízko, to snad není třeba dodávat.

Obdobně jsme zhmotnění této politické fantazie mohli pozorovat v předvečer druhého kola brněnských senátních voleb. Poté, co se Stanislava Slavíková distancovala od politických stran (rozuměj KSČ), finančních skupin a disentu, odpověděli jí někteří zastánci Elišky Wagnerové stigmatizováním na základě nedostatečného vzdělání, působení v tesilových odborech či příslušnosti ke kandidátce ČSSD.

Těžko se pak divit výsledkům v nedalekém Zlíně, díky nimž bude Tomio Okamura udělovat své lekce z umění vládnout v horní komoře Parlamentu. A když už jsme u toho, jak asi dopadnou volby prezidentské. Vynese stejná vlna do prezidentské funkce Jana Fischera, kariérního odborníka, navíc slušně vystupujícího a úspěšnými podnikateli podporovaného?

S takovou poměrně široce sdílenou představou politiky a diagnózou společenských problémů se „demokracie“ nemůže nejevit než jako pojmenování příčiny našeho strádání. Celá ta myšlenka střetu politických idejí se nutně začíná zdát jako nadbytečná. K čemu demokracie, když by světlé zítřky mohli zajistit ti kompetentnější?

K čemu politické strany, když stejně jen myslí na svůj soukromý prospěch? K čemu je vůbec dobrá taková politika, když ve skutečnosti hledáme odborný management? Pokud někomu pokládání takto formulovaných otázek zavání fašismem či stalinismem, větří zcela správně. Jak jsem ale ukázal výše, tyto tendence nacházíme již v současných liberálních demokraciích. Skutečně se idea demokracie vyčerpává politickým zřízením, v němž si můžeme zvolit jedny odborníky namísto druhých?

Demokracie jako idea rovnosti

Správnou odpověď na tyto špatně položené otázky nabízí Jacques Rancière. Výchozím bodem politického myšlení tohoto francouzského filozofa je postulát obecné rovnosti v inteligenci lidí. Z tohoto předpokladu vyplývá, že každý může principiálně zastávat jakoukoli společenskou pozici.

Sociální nerovnost je tudíž ze své povahy historickou nahodilostí, jež se ustanovuje jako funkce určitého politického řádu. Skutečná politika se zrcadlí v situacích, kdy ti, kdož jsou jako podřízení vyloučeni z politického rozhodování, vznášejí svůj nárok na rovné společenské postavení. V těchto momentech se zpochybňuje daný hierarchický řád tím, že politické jednání odhalí falešný charakter samotné hierarchie spočívající na zcela fiktivním ospravedlnění.

Uznání neplatnosti nerovnostářských principů, jimiž se legitimizují současné režimy, se překrývá s Rancièrovým pojetím demokracie. Demokracie pro něj nepředstavuje formu vlády, v níž oligarchie vládne ve jménu lidu, nýbrž označuje jednání, které směřuje k uzmutí výkonu moci nad veřejným životem oligarchické vládě.

Demokracie je jednáním, jímž lidé ruší jakýkoli speciální nárok na vládnutí, který jde za rovinu prostého bytí. Rovnost je nám totiž dána jako lidem, mužům a ženám, nikoli jako občanům, vzdělaným, schopným, bohatým či morálním, jelikož všechny tyto kategorie předpokládají existenci nerovnosti.

Co z toho plyne pro demokraty? Především je to nutnost rozejití se s ideálem politiky jako záležitosti intelektuálů, které v tomto eseji chápu jako „ty lepší z nás, a proto k vládnutí způsobilejší,“ ať už se jejich kvality odvozují z kategorie zkušenosti, vzdělání, schopností, majetku, či morální autority.

Vláda intelektuálů zcela očividně odporuje autenticky levicové idee demokracie jako otázce rovnosti. Intelektuál nemá žádný specifický nárok na vládnutí. Dokonce i procedura většinového hlasování se v tomto světle jeví jako nedemokratická. Skutečnou demokratickou alternativou je volba losem, jelikož pouze ta je schopna pominout veškeré společenské nerovnosti.

Pakliže demokracii chápeme tímto způsobem, má to radikální dopad na porozumění naší nynější krizi. To, co se jevilo jako problém s přebytkem demokracie, se ve skutečnosti ukazuje jako svůj opak. Je to stále rostoucí společenská nerovnost, vykořisťování v ekonomické i přírodní sféře a podřizování se vládě intelektuálů à la vykladačů Trhu, co tvoří náš problém.

Je to nedostatek demokracie, který je třeba napravit. První krok k tomu znamená identifikovat se svým symptomem, jak by řekl psychoanalytik Jacques Lacan. Pouze když přijmeme za své, že intelektuál, který nás má zachránit, neexistuje, teprve potom se můžeme vydat cestou demokratické politiky. Věci se začnou měnit pouze tehdy, když si uvědomíme, že ti, na které čekáme, jsme ve skutečnosti my sami.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Sobota, 3.Listopadu 2012, 15:48:39

Nikdo nezpochybňuje, že v politické a právní oblasti platí princip rovnosti, že nikdo nemá mít privilegia a práva žádného subjektu nemají být omezena. To však nemá tolik co dělat s intelektuály. Můžeme sice, pokud se nám to líbí, dávat tomuto slovu přerozmanité i kuriózní významy, ale smysluplnou definicí intelektuála je to, že to je člověk, který dává intelektu přednost před mocí. Intelektuál, který chce uplatňovat moc, přestává být intelektuálem. Jistě je nadále vzdělancem, ale dal přednost moci. Vzdělaných politiků máme málo a podle mne rovnost občanů občanům nebrání zvolit jako své reprezentanty lidi vzdělané a doufat, že budou vládnout dobře.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Možná trochu off topic... Neděle, 4.Listopadu 2012, 07:46:0

... ale v této souvislosti mi přijde celkem zajímavé volání po více profesionálních manažerech ve vedení universit.
(A těch knih co o tom vyšlo, třeba jen od Lodge...:-)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Skvělý článek. Neděle, 4.Listopadu 2012, 10:12:11

To, jak je v současnosti napadán stranický systém, a jak je "in" ono snění o přímých volbách osobností, které snad změní nevábný stav, to je docela hrůza. Nakonec u přímé volby stejně rozhodnou prachy.
Nebo ne?
Demokraté by rozhodně měli trvat na co nejsilnějším stranickém systému. Dlouhodobý program a ideje zkrátka musí stát nad jednotlivými osobnostmi.
Já osobně bych byl dokonce pro povinnou registraci jako minimum.
Abych to trochu osvětlil:
Každý občan starší 18 let by byl povinně registrován jako podporovatel některé z politických stran. Že by šlo o omezování nějaké svobody jistě stojí za zamyšlení, ale jsou i věci, které jde dát na jinou misku vah.
Zkrátka si je třeba uvědomit, že politika je stejně nedílnou součástí společnosti jako třeba umění nebo dopravní infrastruktura. Není to výlučná, elitní věc, určená pro vyvolené.
Dotýká se každého.

K samotným výhodám povinné registrace:
Ve volební den D by vlastně proběhl pouhý součet registrací pro jednotlivé politické strany. A z tohoto součtu by bylo stanoveno poměrné zastoupení stran.
Každý občan by v den D byl buď -
- pasivní volič - tj. nemusel by do volební místnosti vůbec fyzicky dorazit. Dal by automaticky hlas kandidátce sestavené stranou, u které je registrovaný.
- aktivní volič - došel by fyzicky vykonat volbu do volební místnosti, což by mu dalo možnost ovlivnit kandidátku vybrané strany i preferenčními hlasy.
- ten, kdo se uchází o zvolení.

Rozpětí politické aktivity, kterou by občan musel či mohl "zažívat", by tedy byl stanoven mantinely -
minimum - v 18nácti se zaregistruju např. u sociální demokracie a tím to pro mě do smrti končí (za předpokladu, že soc. dem. během této doby nezmizí v propadlišti dějin)..
maximum - jsem předseda nejúspěšnější politické strany a předseda vlády.

Občanská výchova na středních školách by vrcholila registrací, tj. nějakým činem, vědomým rozhodnutím. Nebylo by to tak nepopulární učení se pro učení.

Už před volebním dnem by bylo díky registracím v obrysech jasné, jak by volby mohly dopadnout, a voliči by měli příležitost, pokud by cítili tu potřebu, změnit svou registraci, popř. jít aktivně volit.

Napadá mě zkrátka spousta výhod...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 4.Listopadu 2012, 11:07:33

To, co navrhuje pan Morbicer, by bylo něco jako kdysi povinné a státem registrované náboženské vyznání :-)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Hm... zrovna dneska na mši byla pokřtěna malá Anna Neděle, 4.Listopadu 2012, 17:11:5

... a myslím, že rodiče v tomhle případě museli rozhodnout za ni (já ke křtitelnici neviděl, ale Anna myslím ještě nemluvila :-). Takže jednoho docela napadá, jak to vlastně je s tou svobodnou volbou (čehokoli).

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 4.Listopadu 2012, 20:47:32

"něco jako" paní Hájková?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 4.Listopadu 2012, 20:56:12

No, dá se říct, že by to bylo registrované politické vyznání. Prostě by každý musel "přiznat barvu".

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pondělí, 5.Listopadu 2012, 17:58:22

Ano, to by nepochybně musel.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 5.Listopadu 2012, 18:31:33

Nejsem stálým příznivcem jedné politické strany. Jsem příznivcem nějaké strany podle toho, jakou dělá politiku. Nejde totiž jen o její program, ale i o to, co pro prosazení tohoto programu dělá a jestli pro to vůbec něco dělá. A to se děje průběžně. Chci mít tedy v den voleb ještě pořád možnost se rozhodnout jinak. Myslím, že "registrací" pro podporu té či oné strany je akt volby. Jeném s tím rozdílem proti panu Morbicerovi, že se uchová mé ústavní právo na tajnost volby. Kdybych totiž musel nějakému úřadu dát vědět jmenovitě, kterou stranu podporuji (ať by se to udělalo v den voleb nebo předem), mohl bych si velmi zkomplikovat život. Úředníci, kteří by znali mou stranickou preferenci, by mi pomáhali, kdybych byl např. podnikatelem získat zakázky, protože bych byl ze spřízněné strany, nebo by mi komplikovali život a nevyřizovali by patřičně různé mé žádosti, protože bych byl registrován u strany, kterou nemají rádi.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Je to zajímavé Pondělí, 5.Listopadu 2012, 19:58:31

Koukal jsem pane Štampachu do mé oblíbené VDLP a tam je skutečně tajná volba uvedena ovšem s doplňkem "nebo podobnými svobodnými (nebo zadarmo?:-) postupy " ("..or by equivalent free voting procedures"). Tak se zdá, že ta volba se dá dělat svobodně i veřejně zároveň, což mě osobně vyhovuje víc, když furt něco podepisuju.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 6.Listopadu 2012, 10:50:49

Co to v takovém případě vzít jako osobní výzvu osudu, občane Ivane Štampachu?

Ve styku s úřady jde málokdy o život. Jste veřejně známá osoba, máte skvělé formulační schopnosti, jistě by se našlo médium, které by zveřejnilo Vaše svědectví o diskriminaci ze strany úřadů kvůli politické příslušnosti.
Bezpochyby by se za vás postavili přátelé.
A - konec konců - máme zde i nezávislé soudy.

Ale vážně - proti tomu, co jsem zlehka nastínil, a co mě napadlo po přečtení toho skvělého, i když trošku zmateného (dle mě) článku, lze jistě najít spoustu námitek. To s úřady mě nenapadlo. Samozřejmě by třeba hrozilo, že si budou strany registrace prostě kupovat....... - - - ale opravdu by to hrozilo???

P.S. onu "registraci" byste mohl změnit v podstatě kdykoliv. Nemyslím, že by bylo mutné ji mít vytetovanou na čele.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Politická odpovědnost Úterý, 6.Listopadu 2012, 11:30:53

Je to zajímavé... zda se mohu svobodně pro něco rozhodnout a pak za to i nést odpovědnost, pokud je mé rozhodnutí tajné... Každopádně velmi mnoho právních, ekonomických a tím pádem i politických aktů je činěno veřejně... A já osobně si myslím, že cokoli "veřejného" nemůže být současně "tajné"...

A dost je to taky zajímavé v souvislosti s hlásáním evangelia (a vůbec obecně pravdivých a radostných zvěstí.. :-)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 6.Listopadu 2012, 17:16:54

Námitky proti registraci jsou relevantní, protože mimo to, že lidé jsou dost často politicky nevyhranění nebo s politikou určité strany souhlasí jen částečně, by to jistě bylo zneužitelné i ze strany těch úřadů. V tom případě však pan Štampach patrně nemá strach o svou osobu - vždyť on své názory dává veřejně najevo, takže nepotřebuje před úřady nic zatloukat.
Jenže obyčejní lidé by se třeba bát mohli. Dnes totiž mají všichni hrůzu (většinou zbytečnou) z toho, že bude nějakých údajů někým zneužito, a proto je pro jistotu skoro všechno tajné (od data narození přes národnost až po jánevíco). Vždyť někteří lidé se bojí podepsat i petici nebo tam nechtějí napsat adresu. Proto je problematické tlačit lidi k tomu, aby sdělovali údaje, o nichž se domnívají, že mohou být použity proti nim. Je to pochopitelné. Proto jsou také volby tajné.
Skutečnost je však taková, že dokud lidé z vlastní vůle tento strach nepřekonají, nezačnou dávat své názory otevřeně najevo i za cenu, že si tím přivodí nějaké komplikace, dotud nebude občanská společnost pravděpodobně fungovat.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Konrkétní akty svobody Pátek, 9.Listopadu 2012, 07:46:8

neříká se tomu překonání strachu a otevřenému projevení názorů "coming out"? Koukám, že ne tak úplně: http://en.wikipedia.org/wiki/Come-outer VS http://en.wikipedia.org/wiki/Coming_out VS https://www.youtube.com/watch?v=H3ZLbtWEQ54.
:-)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Davidu Lobpreisovi Úterý, 13.Listopadu 2012, 11:17:16

Taky si myslím, že je to zajímavé.

Vývoj kolem tzv. druhého pilíře by mohl odpovědět na otázku, jestli má smysl tímhle směrem dál uvažovat.
Jak se ukázalo, ten slavný druhý pilíř je výhodný jen a jedině pro fondy, které ho budou provozovat. Kdyby si kdokoliv peníze, které odvede fondům, ukládal na běžný spořící účet v bance, tak má v důchodu zaručeně víc peněz. O dost víc.
Potvrzeno MPSV.
Jinými slovy - to, co tahle vláda pod rouškou tmy a s přispěním čachrů machrů schválila, slouží pouze velkým penězům, ničemu a nikomu jinému.
Tato informace proběhla tištěnými i elektronickými médii.

Já doufám, že se "druhý pilíř" pro naprostý nezájem lidí nerozjede.

Byla by to dobrá a nadějná zpráva.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 13.Listopadu 2012, 11:39:24

.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.