Zneužitá milost

Prezidentská milost je pozůstatkem doby, kdy panovník z Boží milosti vládl a také ji prostředkoval. I v demokracii může mít svůj smysl, její udílení ale musí být přesněji definováno a omezeno.

Novoroční prezidentova amnestie, zvláště její druhý článek, vzbudil bouřlivé reakce. Právem, zákonodárci jsou rozhořčeni a ihned se ozvaly hlasy žádající, aby institut této milosti byl, ne-li přímo zrušen, alespoň omezen. Vždyť je to nepatřičná výjimka v celém dnešním právním systému, cizí prvek, anomálie. Je to podivný relikt starých předdemokratických dob, dědictví svémoci panovníků. Snad tomu tak opravdu je – avšak jakto, že se tento relikt v evropských demokratických státech podnes zachoval?

Milost je opravdu v jakémkoliv právním systému cizím prvkem. Zákony stanoví práva i povinnosti občanů, regulují jejich vzájemné vztahy a postihují jejich porušovatele, aby byla zachována rovnováha spravedlnosti. Naproti tomu milost se neměří žádným zákonem, je tu jakoby s nebe spadlá. Je to vskutku dědictví dob, kdy vůle panovníka byla sama zákonem, bez odmluvy platila, ať se to komu líbilo či nelíbilo. Jakto, že to po staletí společnost panovníkovi dovolovala? Protože vládlo přesvědčení, že je mu jeho moc svěřena samým Bohem a vznášet proti ní námitky bylo jako námitky proti přírodním zákonům. Panovník mohl – třeba i nespravedlivě – provinilce trestat i mu odpouštět.

Bylo to zakotveno v křesťanské antropologii. Ta vychází z toho, že v každé lidské bytosti jsou prvky dobra i zla, důsledkem je pak i to, že všechno lidstvo je porušeno základní úchylkou, jíž se nikdo nevyhne. „Nevcházej v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý,“ píše se v jednom biblickém žalmu. Jistě jsou lidé vzácně dobří, obdivuhodní, příkladní, kteří umožňují výborné vztahy mezi lidmi nebo kteří se velmi zasluhují o povznesení kultury, vědy i techniky – a jsou naopak také lidé špatní, kteří dokáží bořit dobré vztahy a vůbec ničit všechno prospěšné. Ale ta základní úchylka je chtě-nechtě přítomna v každém, i v tom nejlepším.

Takový pohled umožňuje hledět i na nejhoršího viníka jako na lidskou bytost, křehkou a patrně taky v nitru trpící. Biblické poselství, z něhož křesťanství vychází, si všímá i podpovrchových rysů lidských povah a vidí: vždyť i surový násilník v sobě asi nosí potlačené trauma, jež se snaží v sobě vytěsnit a proto dává svému okolí najevo zdání své moci a síly. A pak jedinou cestou ven ze soukolí provinění není odčinit to zlé, co on napáchal, to namnoze už ani nejde. Jediná možná cesta – a ovšem i riskantní, je odpuštění. Na odpuštění nemá viník právo, to je dar. A jestliže jej dával panovník, směl tak činit proto, že i Bůh je milostivý, a rád odpouští.

Podle křesťanského humanismu absolutní spravedlnost není mezi námi dosažitelná. A udělená milost je vzácný ojedinělý prvek, jímž můžeme vnášet do porušených lidských vztahů kus vstřícného pochopení pro omyly a úchylky a tím i prvek humánní naděje pro lidskou společnost. Amnestie panovníků zde nebyla proto, aby napravovala možný justiční omyl – byť i tak může v některých případech fungovat, ale proto, aby nabídla nezasloužený dar milosti. A tím i riskantní krok k nápravě věcí lidských, jak o ní snil např. Komenský.

Je-li prezidentská amnestie reliktem minulých dob, a my si nemyslíme, že by prezident měl právo zastupovat Boha, přesto bych se chtěl přimluvit za to, aby zde tento relikt zůstal a byl příspěvkem k dědictví evropské humanity. Ovšem asi bude muset tento relikt být přesněji definován a raději omezen. Pro případ, který nikoho předem nenapadl, totiž že prezidentem může být někdo, kdo tento klenot, jemu na čas svěřený, svévolně zneužije.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.