V historicky prvním referendu v Plzni řeklo 26,74 % Plzeňanek a Plzeňanů své ANO proti 14,09 % za účasti celkem 41,52 % oprávněných voličů, čímž se hlasování stává závazným a vedení města v čele s primátorem Baxou (ODS) nesmí developerské firmě Amadeus, zastupované panem Petříkem (volič ODS) postavit v centru města nákupně-zábavní centrum Corso.

Boj o obchodní dům v Plzni jako střet klausovkého a havlovského diskurzu

V boji o referendum a stavbu Corsa můžeme nalézt střet dvou zájmů, dvou segmentů společnosti a jejich rozprav, které v Plzni hrají dominantní roli. Jedná se o zájem tábora developerské frakce kapitálu (investoři, spekulanti, manažeři), jemuž na městských a obvodních orgánech slouží vrstva převážně pravicových politiků (ODS). Tento tábor užívá neoliberální diskurs, který můžeme označit jako klausovský, a nabízí lidem zastupitelskou demokracii, trh, materiální konzumerismus a destrukci veřejného života a prostoru jeho privatizací a komodifikací. Konkrétním příkladem této nabídky mělo být právě OC Corso, jehož prostřednictvím chtěli investoři a neoliberální politici přimět lidi, aby trávili svůj volný čas jako atomizovaný, osamělý dav pasivním způsobem. Jejich ideálním člověkem je homo economicus, sledující v obýváku Nemocnici na kraji města a žijící soukromý, depolitizovaný život, politiku přenechává profesionálům a neprotestuje.

Opozičním táborem je ta část občanské společnosti (zaniknuvší studentské hnutí, zelení, pravicový Člověk v tísni), která se rekrutuje vesměs z prekarizované/proletarizované střední vrstvy (zaměstnanci veřejných institucí, aktivisté, studenti, živnostníci) a jejímu diskurzu můžeme zjednodušeně říkat v tom lepším smyslu slova havlovský. Tito lidé nabízejí spíše přímou demokracii a možnost občanské seberealizace aktivní účastí ve veřejném prostoru, kterým jsou například veřejná prostranství, včetně městské zeleně. Tak, jako je tomu ve městech našich civilizovanějších sousedů, kde je možné na ulicích a v městských parcích, umístěných v centru, trávit spolu s ostatními volný čas a debatovat, protestovat atd. Škála politických preferencí aktivistů referenda se pohybuje od voličů předsedy vládní TOP 09 sKarla Schwarzenberga na prezidenta přes čtenáře dnes středového Respektu (což se kryje) po spíše radikálnější, levicové zelené. Stejně různorodí zelení a jejich voliči potom tvoří tvrdé jádro.

Minimálním konsensem a cílem tohoto protestního hnutí, organizovaného víceméně na bázi přímé demokracie a prosazujícího své cíle zdola, zapojením dobrovolníků, bylo tedy zabránit stavbě obchodního centra. Středním cílem již ne nejširšího spektra aktivistů bylo aktivizovat občanskou společnost a bránit veřejný prostor. Nejzazším cílem, který sleduje užší, ale asi nejaktivnější jádro aktivistů/ek (Martin Marek, Barbora Ottová a další) je boj proti neoliberálnímu kapitalismu. Minimální cíl byl tedy dosažen. Proč to tentokrát klaplo?

Zdá se, že díky formě a jazyku protestu, které aktivisté zvolili (museli zvolit?). Tradičně pravicoví plzeňští voliči, kteří ale paradoxně příliš nedůvěřují politickým stranám, by asi těžko přijímali aktivitu strany, která je ke všemu zelená, a proto bylo třeba zvolit formu ideově široké platformy referenda. Další taktikou, související s formou, byl jazyk havlovské nepolitické politiky, tj. nezávislé na politických stranách a jejich ideologiích a vytvářené občany. Jazyk politiky, která se tváří jako nepolitická, pak nemůžeme přeložit jinak než jako ideologii, falešné vědomí.