Krátkodobé vítězství občanské společnosti v Plzni

Po vítězství v plzeňském referendu by se protagonisté tamější občanské společnosti měli zamyslet nad možnostmi dalších koalic v boji proti neoliberální pravici.

V historicky prvním referendu v Plzni řeklo 26,74 % Plzeňanek a Plzeňanů své ANO proti 14,09 % za účasti celkem 41,52 % oprávněných voličů, čímž se hlasování stává závazným a vedení města v čele s primátorem Baxou (ODS) nesmí developerské firmě Amadeus, zastupované panem Petříkem (volič ODS) postavit v centru města nákupně-zábavní centrum Corso.

Boj o obchodní dům v Plzni jako střet klausovkého a havlovského diskurzu
V boji o referendum a stavbu Corsa můžeme nalézt střet dvou zájmů, dvou segmentů společnosti a jejich rozprav, které v Plzni hrají dominantní roli. Jedná se o zájem tábora developerské frakce kapitálu (investoři, spekulanti, manažeři), jemuž na městských a obvodních orgánech slouží vrstva převážně pravicových politiků (ODS). Tento tábor užívá neoliberální diskurs, který můžeme označit jako klausovský, a nabízí lidem zastupitelskou demokracii, trh, materiální konzumerismus a destrukci veřejného života a prostoru jeho privatizací a komodifikací. Konkrétním příkladem této nabídky mělo být právě OC Corso, jehož prostřednictvím chtěli investoři a neoliberální politici přimět lidi, aby trávili svůj volný čas jako atomizovaný, osamělý dav pasivním způsobem. Jejich ideálním člověkem je homo economicus, sledující v obýváku Nemocnici na kraji města a žijící soukromý, depolitizovaný život, politiku přenechává profesionálům a neprotestuje.

Opozičním táborem je ta část občanské společnosti (zaniknuvší studentské hnutí, zelení, pravicový Člověk v tísni), která se rekrutuje vesměs z prekarizované/proletarizované střední vrstvy (zaměstnanci veřejných institucí, aktivisté, studenti, živnostníci) a jejímu diskurzu můžeme zjednodušeně říkat v tom lepším smyslu slova havlovský. Tito lidé nabízejí spíše přímou demokracii a možnost občanské seberealizace aktivní účastí ve veřejném prostoru, kterým jsou například veřejná prostranství, včetně městské zeleně. Tak, jako je tomu ve městech našich civilizovanějších sousedů, kde je možné na ulicích a v městských parcích, umístěných v centru, trávit spolu s ostatními volný čas a debatovat, protestovat atd. Škála politických preferencí aktivistů referenda se pohybuje od voličů předsedy vládní TOP 09 sKarla Schwarzenberga na prezidenta přes čtenáře dnes středového Respektu (což se kryje) po spíše radikálnější, levicové zelené. Stejně různorodí zelení a jejich voliči potom tvoří tvrdé jádro.

Minimálním konsensem a cílem tohoto protestního hnutí, organizovaného víceméně na bázi přímé demokracie a prosazujícího své cíle zdola, zapojením dobrovolníků, bylo tedy zabránit stavbě obchodního centra. Středním cílem již ne nejširšího spektra aktivistů bylo aktivizovat občanskou společnost a bránit veřejný prostor. Nejzazším cílem, který sleduje užší, ale asi nejaktivnější jádro aktivistů/ek (Martin Marek, Barbora Ottová a další) je boj proti neoliberálnímu kapitalismu. Minimální cíl byl tedy dosažen. Proč to tentokrát klaplo?

Zdá se, že díky formě a jazyku protestu, které aktivisté zvolili (museli zvolit?). Tradičně pravicoví plzeňští voliči, kteří ale paradoxně příliš nedůvěřují politickým stranám, by asi těžko přijímali aktivitu strany, která je ke všemu zelená, a proto bylo třeba zvolit formu ideově široké platformy referenda. Další taktikou, související s formou, byl jazyk havlovské nepolitické politiky, tj. nezávislé na politických stranách a jejich ideologiích a vytvářené občany. Jazyk politiky, která se tváří jako nepolitická, pak nemůžeme přeložit jinak než jako ideologii, falešné vědomí.

Depolitizovaný měšťácký metadiskurz
Ač máme co dělat se sociálně-politickým konfliktem diskurzů klausovské pravice a havlovského levého středu, jež oba vycházejí z revoluční tradice roku 1989, přece je protíná depolitizovaný husákovský metadiskurz měšťácké společnosti, jemuž stále vládne ospalý duch Nemocnice na kraji města. V něm lidé chodí i nad rámec svých soukromých životů na schůze strany, k volbám a do průvodů, občansky se angažují, ale jaksi v mezích slušného vychování a zákona. Meze, které tvoří mocenský rámec a tabu tohoto metadiskurzu, nám ukazují, že se jedná o rodinný konflikt, nepřesahující pečlivě zametený práh společné domácnosti.

Tento depolitizovaný měšťácký metadiskurz se stává sebereprodukujícím mocenským mechanismem, jehož mentalitu a hodnoty plzeňští občané vědomě či nevědomě internalizují a přijímají za své a budují si tak bezpečí, které je má chránit před nejistotou alternativní politiky. Diskurzivní bezpečí se stává silou, jež retarduje politické myšlení a jednání Plzeňanek a Plzeňanů, kteří tak po krátkém probuzení 1989 dobrovolně opět usnuli v budovatelských 90. letech, jejichž osu určoval právě střet klausovské pravice a havlovského levého středu, který se tak stává jedinou legitimní, mainstreamovou levicí.

Současně je tento konflikt něco víc než sporem uvnitř jedné domácnosti – je věcí celé obce. A to díky tomu, že každá ze stran konfliktu svůj zápas a jazyk univerzalizuje a tlumočí tak jako hlas všech členů obce. Pravicové vedení města opírá svoji politiku o mandát voličů. Aktivisté referenda zevšeobecnili svou kampaň tak, že nebyla politikou jedné strany, ale nepolitickou politickou všech občanů, kteří s referendem a zrušením stavby souhlasí.

Výsledky referenda nakonec ukázaly, že tato kampaň byla bojem za zájmy většiny obyvatel města. Tak či tak udržuje ve městě střední třída svou hegemonii. V občanské společnosti města je potom hegemonním diskursem ten havlovský. Mainstreamová občanská společnost je tedy stále bürgerliche Gesellschaft (měšťácká společnost) 18. století, zahrnující pouze střední třídu, a nikoli moderní civil society, tedy společností opravdu občanskou, zahrnující i jiné třídy a jejich organizace (odbory).

Protože však dnes již prekarizovaná střední vrstva stojí svým sociálním postavením rozkročena mezi vyšší střední třídou a marginalizovaným proletariátem, hranice těchto světů a jejich jazyků se roztékají. Ačkoli v Plzni pomaleji a okrajověji než v Praze či jiných městech, o zahraničí nemluvě. Vydejme se tedy za hranice měšťákovi známého, spořádaného světa do dosud neprobádaných konců vesmíru, plného „nemytých mas“, „extrémistů“ a jiných politizovaných kosmických vetřelců, kteří stojí vlevo od dominantního klausovsko-havlovského husákismu.

Za hranice světa spořádaných měšťáků
Prekariát, který je sociálním nositelem revolučních hnutí v arabských zemích, jižní Evropě a v USA, vyklonil v roce 2011 diskurz od neoliberálního kapitalismu směrem vlevo. Stejně tak v Praze vytvořil levicově liberální prekariát (ProAlt) koalici s odborově organizovanou vrstvou proletariátu proti vládě. Vzhledem k sociální struktuře města a svému sociálnímu postavení, ale i díky dominantnímu metadiskurzu se však někteří prekérní intelektuálové v Plzni cítí být kulturně nadřazenou elitou a solidarizují se spíše s třídami nahoře než dole, a proto inklinují spíše k pravici, takže volí Schwarzenberga. Pouze jeho nepatrná hrstka se organizovala v ProAltu a navázala kontakty a spolupráci s odborovými předáky.

Abych předešel obvinění z fňukání, je třeba říci jasně a veřejně, že levice nalevo od středu v Plzni sama selhala a selhává, a to lidsky, politicky i intelektuálně. Přesně jak o tom píše Slavoj Žižek, elitářská přezíravost intelektuálů vůči pracující třídě se zde setkala se stejnou přezíravostí proletářských radikálů vůči mainstreamu. Selhává také pro neschopnost nalézat vize a volit strategii a taktiku.

Pokud jde o odboráře, kteří jsou v Plzni trnem v oku politickému mainstreamu, ti se sami vmanévrovali do marginální pozice, když KOVO odmítlo stávkovat. Odboráři sami pak tvoří početně marginální, ale privilegovanou vrstvu proletariátu, a proto s nedostatečným protestním potenciálem. Roztříštěné proletářské mase pak nezbývá než mlčet. Anarchisté se vyčerpali svým aktivismem a někteří z nich i svým zkostnatělým myšlením, projevujícím se ideologickou nedůvěrou vůči širším koalicím. Z radikálnějších aktivit pak ve městě existují charitativní Food not Bombs, vařící veganské jídlo pro bezdomovce – oběti kapitalismu.

Plzeňskou ČSSD, ovládanou mafiány, občanská společnost nezajímá a KSČM je stejně jako dominantní diskurs kontrarevolučním reliktem ancien regime.

Paradoxem plzeňské politiky se tak stalo to, že tím, kdo je de facto aktivní a úspěšnou opozicí vůči neoliberální komunální politice, je havlovská nepolitická občanská společnost, která sama sebe i svůj diskurs, aniž si to možná někteří aktivisté uvědomují, posunula vlevo od této politiky. Splnili tedy úkol, při jehož plnění selhali na celé čáře odboráři a ProAlt. Je ovšem otázka, zda se havlovský diskurz posune vlevo, anebo zůstane stát tam, kde je, jen na ose, která se celá posune vpravo, se náhle ocitne na levici?

Zatím však v Plzni máme co dělat s třemi osami konfliktu: osa v rámci dominantního diskursu mezi klausovskou pravicí a havlovským levým středem, mezi dominantním a marginálním diskuržem jako celky a pak mezi havlovským levým středem a radikálnější levicí v rámci občanské společnosti.

Budoucí koalice občanské společnosti
Havlovský levý střed dosáhl v referendu krátkodobého vítězství. Má-li se stát vítězstvím dlouhodobějším, občanští aktivisté si musejí uvědomit, jaké jsou jejich zájmy, s kým a proti komu je prosazovat. Někteří z nich, kteří volili sKarla, mohou uvěřit své narcistní představě o solidaritě s hoch-světem a vymezovat se vůči „nemytým masám“, levici a odborářům. Je ale očividné, že spojenci napravo, kde jsou kromě klausovské pravice už jen fašisté, neexistují. Zbývá tedy hledat partnery nalevo nebo vzít do ruky Derridu, dekonstruovat pravolevou osu a izolovat se od obou stran. Z vzájemného vymezování se elitářského havlovského levého středu a levice a jejího selhávání může těžit jen společný nepřítel, kterým je kapitál spolu s neoliberálními politiky.

Pro začátek by mohlo stačit, přestanou-li prekarizovaní řadoví asistenti, studenti pracující po barech a kavárnách a zaměstnanci divadel, galerií a muzeí, kteří volí sKarla, ohrnovat nos nad zrovna tak pracujícími lidmi, štítit se odborářů a děsit se levičáků. Jinak by totiž mohli místo nich v ulicích, které nám ještě zbudou, proti vládě a vedení města pochodovat krajně pravicoví sekáči, kteří se nezakecají. Jen tak můžeme privilegovanou měšťáckou společnost 18. století změnit ve skutečně občanskou společnost 21. století.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Laco-tousek

Laco Toušek - Plzeň

Možná zajímavé, ale jaksi postrádající sociální relevanci Středa, 16.Ledna 2013, 12:31:47

Menší problém textu je ten, jakkoli je místy zajímavý, že bohužel postrádá sociální relevanci. Uvedený popis není popisem situace, neboť o ní ví autor jen zprostředkovaně a navíc se ani nesnažil tyto zprostředkované informace nějak analyzovat (protože je mizerným, ale velmi mizerným empirikem), ale je to popis jeho vlastní projekce toho, jak si přeje, aby tato situace vypadala a jeho myšlenky na ní pasovaly. Flagrantní je zejména to, že vůbec nereflektuje roli ČSSD, která referendum odmítala silněji než ODS a jejíž hlavní představitelé hlasovali ve prospěch developera nebo jeho posedlost Karlem Schwarzenbergem, kterého podle mě nikdo z členů přípravného výboru či jádra dobrovolníků nevolil a ve vztahu k tématu je to zcela nepodstatné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.