Deník Referendum Názory

K Vánocům už tradičně několik let dostávám diář. Mám rad malý, ale ne úplně, na výšku mívá čtrnáct a půl centimetru, na šířku dvaaosmdesát milimetrů a pevné desky.

Na třináctou hodinu prvního ledna jsem si do něj napsal: Klaus odchází. Poctivě jsem usedl v daný čas k televizi, vyslechl slavnostní fanfáry a uhranutě vyposlechl slova na rozloučenou, včetně vyhlášení částečné amnestie. S tou souhlasím, na počet obyvatel máme nechutně mnoho vězňů. Podrobnosti zkoumat nehodlám, od toho jsou tu povolanější.

Vybavilo se mi, jak jeden spoluvězeň ve vazební věznici Brno-Bohunice v roce 1973 pravidelně hodnotil, v závislosti na blížících se výročích, hustotu Aminů ve vzduchu. Nešlo o útržky duše ugandského prezidenta Idi Amina, pro jeho krutost přezdívaného „řezník z Kampaly“, ale o jednotku pravděpodobnosti vyhlášení amnestie. Nikdy se netrefil, ale dobrá vůle byla.

Amnestii jsem zažil až ve výkonu trestu na Borech, kdy z naší cely pustili studenta žijícího v Chotěboři, který se prý provinil tím, že hrál na koleji písničky Karla Kryla. Někdo ho práskl a dostal rok za pobuřování.

Ale zpátky k novoročnímu projevu Václava Klause. Když skončil, žena se mě zeptala, jak projev hodnotím. Chvíli jsem přemýšlel a pak řekl: „Zákeřný.“ Prezident nikoho jmenovitě nenapadl, ale jako by měl v pórech zažraného nebožtíka Václava Havla a nemohl se předpojatosti vůči „pravdoláskaři“ zbavit. Aspoň tak mi to připadalo.

Přiznám se, že zbytek respektu k neosobnosti dosluhujícího prezidenta jsem ztratil, když jsem zhlédl akci „chilské pero“. Dodnes ji najdete na internetu (poprvé jsem ji tuším viděl v pořadu 168 hodin). Občas se na ten trapas znovu podívám, pravděpodobně to lze označit za perverzi.

Když jsem jej předvedl bratrovi, který přiletěl z Kalifornie, kde žije, hořce se smál, ale v pozadí jsem cítil stud. Bratr má dvojí občanství a video se ho dotklo stejně jako mě.

Mohu si stokrát opakovat, že u pana prezidenta šlo jen o dětinskost (můj dolenický dědeček často říkával „kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem“), ale stydím se přesto pořád.