Evropskou politiku po léta tvoří liberální, křesťansko-demokratický a sociálnědemokratický proud. Oživují ji zelení a radikální levice a kazí všemožní nacionalisté. Pohled na frakce dnešního Evropského parlamentu platnost tohoto popisu potvrzuje.

Budoucí prezident má Českou republiku do Unie přirozeně integrovat. Kandidát, který nepatří do některého z hlavních proudů evropské politiky, toho nebude schopen. A to je špatně. Alternativou k dnešní Evropské unii totiž v České republice není lepší Unie. Alternativou je nacionalistická sebezahleděnost, kterou snášíme v podobě dosluhujícího Velkého Klauna. A která poškozuje celou zemi, když ničím jiným, tak úplnou převahou dosebezahleděných a do českého prostoru uzavřených médií.

Z evropských politických proudů se nabízejí kandidáti dva: Za křesťanské demokraty Zuzana Roithová. A za sociální demokraty Jiří Dienstbier. Liberály v českém prostředí nemáme. Kandidatura Táni Fischerové je programovým osvěžením. Leccos z návrhů na participaci občanů nebo decentralizaci energetiky se v programech politické levice teprve objeví. Metodologicky — podporou aktivistů, samostatným vylepováním plakátů nebo drobnými finančními příspěvky, se kampaně Táni Fischerové a třeba Zuzany Roithové výrazně neliší. Struktura podporující Zuzanu Roithovou je ovšem dlouhodobá, nevzniká jen pro prezidentskou volbu a máme jistotu, že neskončí s oznámením jejích výsledků.

Důležitou charakteristikou Táni Fischerové je pak její nerozhodnost. Nejprve podpořila kandidaturu Zuzany Roithové — protože je „nesmírně čestná a drží slovo“. A až pak sama souhlasila s kandidaturou, pokud pro ni někdo nasbírá podpisy, jejichž sběru se ale sama účastnit nebude. Když už ale Zuzanu Roithovou podpořila, zajímá mě, zda Táňa Fischerová souhlasí i s jejím programem. A co z něj bude případně prosazovat sama.

Hlavní politické aktivity Zuzany Roithové z ní totiž činí kromě jiného obhájkyni privilegovaného postavení církve v České republice, ideologickou odpůrkyni spolupráce s komunistickou stranou, zastánkyni studentských půjček nebo poplatků za návštěvu u lékaře. „Považuji řadu z reformních kroků za správný cíl“, napsala Roithová před časem. „Zvolenou cestu k němu ovšem za špatnou.“

Zde, a ještě v otázce adopcí dětí homosexuálními páry, se křesťanská demokratka Roithová od sociálního demokrata Dienstbiera odlišuje. A proto, pokud mám volit mezi Jiřím Dienstbierem a Zuzanou Roithovou, tedy mezi dvěma politiky přináležejícími k hlavním evropským politickým proudům, volím Jiřího Dienstbiera. Coby kladenský senátor sice nezná Evropu tak dobře jako europoslankyně Roithová, ale stejně jako ona má evropské kolegy, od kterých snadno může zjistit vše důležité.

Je přitom zvláštní choroba, že snad každý, kdo se v České republice prohlásí za proevropského, téměř automaticky zapadne do škatulky neoliberála. Kdyby myslet po evropsku znamenalo myslet neoliberálně, co by pak znamenalo myslet po česku? Že je třeba zrušit cyklistiku, že Hájek s Jaklem neexistují a že Země je modrá, nikoli zelená?

Jiří Dienstbier je kandidát hodnotově liberálnější než Zuzana Roithová. Kandidát, který na rozdíl od ní nechce privilegované postavení církve: Sám navrhoval na financování církví zřídit zvláštní veřejnoprávní fond. Kandidát, který nechce pro komunistické voliče zakládat ani jen symbolická ghetta. Kandidát, který je proti školnému i poplatkům u lékaře. Kandidát, který oponuje vládní politice a nesouhlasí ani s jejím obsahem, natožpak cestou, kterou jí vláda vnucuje.

Protože chci prezidentem politika. Chci prezidenta, který bude zastáncem společenské solidarity a rovnosti. Chci prezidenta ochotného učit se myslet po evropsku. Tak z těch dvou, co jsou na výběr, jsem si už vybral.