Máme za sebou jeden z konců světa. Nikdo z nadzemských režisérů a loutkoherců neinscenoval žádný z dramatických scénářů, kterými jsme byli unavováni nejméně rok. Vzkazy v podobě obrazců v obilí asi nebyly správně přečteny, blackout tentokrát ještě nenastal, počítače fungovaly celý den stejně dobře nebo stejně špatně jako včera nebo zítra. Žádné viditelné příšery se neproháněly ovzduším. A není ještě jasno, byl-li někdo převibrován do vyšších vibrací.

Ti, kdo očekávali konec, se poněkud překvapivě předzásobili potravinami a jinými potřebami na přežití, takže to přece jen tak úplný konec neměl být. Možná mělo jít o konec civilizace, tak jak ji známe a ti, kdo absolvovali něco z bohaté nabídky kursů přežití, by snad dokázali zachovat sebe a svou rodinu, kdybychom se ze dne na den všichni ocitli v situaci podobné životu před několika desítkami tisíc let. My ostatní bychom rychle spotřebovali zbytky jídla a pak bychom podlehli v darwinistickém boji o přežití.

Jeden z desítek pokusů o převod nedostatečných mayských podkladů do gregoriánského kalendáře (Thompson—Lounsbury, publikováno 1978) ukazoval na letošního 23. prosince. Protože lépe vypadalo spojení s naším slunovratem, udělali strůjci letošního konce ještě malou korekturu a posunuli ho na 21. prosince. Jiné propočty kladou souběžný konec několika mayských kalendářních cyklů až na druhou půlku našeho nebo dokonce na další tisíciletí.