Svět skončil a přichází noc. Noc tvorby. Starý svět, který nás zplodil, se rozpadl. Máloco proto dává smysl. Fragmenty a rozvaliny víří ve stále nepochopitelnějších křivkách. Noviny chrlí vodopády slov i obrazů. Továrny produkují zboží, které málokdo používá. Turisté a nomádi bezcílně bloudí krajinami světa. Města nekontrolovatelně bují a urbanizují planetu. Bio-chemo-radio-genetický odpad neviditelně mutuje. Planeta se ohřívá, rozohňuje a mění. Svět končí tak, že se potápí do chaosu, z něhož se kdysi vynořil.

Posledních několik století bylo svědkem nebývalého Růstu. Růstu Moderní civilizace, která se uchytila ve všech koutech Země. V jejím jádru je Jedinec a Systém, kteří jsou dialekticky provázaní, a jejichž růst a rozrůznění je formou ko-evoluce. Exponenciální růst Systému doprovází současné umocňování Jedince a odmocňování Člověka. Křivky vedoucí do nebe či do pekel už přestaly být pěkně tradičně lineárně přehledné; zdivočely a zmnožily se. Matematika se už dávno odtrhla od horizontu běžného člověka — a tomu tak zbyly jenom kupecké počty: má dáti dal, dennodenně dál a dál.

Výsledkem modernity je neuvěřitelná, nepřehledná a nedohledná tvorba i bujení. Tak jako by neolitiční lovci nevěřícně zírali na starověký Babylón, Řím či Peking a jeho obyvatele, tak by i Řekové a Římané zírali na moderní New York, Tokaidó či Dubaj a na lidský i strojový mumraj, který tyto globální metropole dvacet čtyři hodin denně oživuje.

Není to o mnoho víc než století, co začalo systematické studium diverzity organického života na Zemi. Diverzita antropogenních výtvorů se sice studuje déle, leč diverzita lidských jedinců, to že a jak jsme každý jedinečnou osobností, začala být studována teprve nedávno. Už škola nás ale učila, že Dějiny tvoří Osobnosti — přinejmenším od doby renesance. Pozastavme se však chvíli nad tímto výrokem a zeptejme se: co tvoří a co je tvořeno? Jsou Dějiny výsledkem činnosti Osobností anebo Osobnosti produktem Dějin? A není to spíše koprodukce? Jak vlastně chápat pojem Osobnost?

Nenarážíme tu na problém, jemuž stojí za to věnovat hlubší pozornost? Otázku po Člověku, Osobnosti a Jedinci proto rozeberme hlouběji. Vlastně si tu, v kocovině po konci světa, nově položme otázky typu: kdo jsme? kdo jsem? a co s tím? Začněme několika rozlišeními: Člověk se obvykle vymezuje vůči barbaru či zvířeti; Osobnost vůči davu; Jedinec vůči systému.

Co těmito rozlišení otevíráme, je ale problematika lidské homogenity a diverzity — stejnosti a různosti. V jakém smyslu jsou lidé stejní a v jakém různí? Když mluvíme o všeobecných lidských právech, jsou stejní. Když o vzhledu, nadání či společenských rolích, jsou různí. Když o rasách, máme problém. A podobný, i když odlišný problém nastane, když lidi vztahujeme k majetku, čili k věcem.

Tím se dostáváme i k dělbě práce, specializaci či talentu. Toto vše se s postupem modernity velice rozvinulo, čili rozrůznilo, čili diverzifikovalo: evolucí se to mnohdy proměnilo k nepoznání. Systém lidi tlačí k tomu, aby se stali Jedinci, zatímco oni touží být Osobnostmi, a přitom se k druhému — v tom lepším případě — chovají jako k Člověku. Sledujete tu mnohost a asymetričnost ve vnímání našich i druhých „já“?

V nastolování témat a pojmů budu pokračovat vztahem Věcí, Zboží a Hmoty — ať tu máme další pěknou trojici. Moderní doba se hodně točí okolo materiálního světa: věda ho zkoumá, technika mění a peníze mu vládnou. Člověk kdysi z Hmoty tvořil Věci, které následně používal k různým, dost často i Bohu libým činnostem. Netrvalo to však dlouho, a naučil se dělat z Věcí Zboží a směňovat ho za „slušný“ peníze.

Málokdo si dnes pamatuje, že peníze začali razit vládcové, aby se skrze Zboží dostali k Věcem, aniž by se museli párat s Hmotou či organizací celého procesu tvorby a dělby práce. Známý je třeba případ římských legionářů, kteří tím, že jim Řím platil žold, vlastně rozšiřovali tehdejší peněžní ekonomiku: Řím skrze ně pouštěl do oběhu peníze, za něž si legionáři kupovali Věci, čímž byla ekonomika de fakto zavedena čili vytvořena, neboť takto byl, patrně za občasného chřestění meči, stimulován lid říše, aby Věci, které vytvořil, prodával jako Zboží. Zboží buď putovalo říší a dalšími stezkami sem a tam, anebo se zase přeměnilo na Věci (které dodnes nacházejí archeologové), případně zpátky na Hmotu (z níž lze buď vyrobit další věci anebo si ji dát třeba k večeři).

Rozdíl mezi starověkem a modernitou je ten, že modernita do toho všeho, čili především do vztahu mezi Věcmi, Zbožím, Jedinci a Člověky zavedla Systém. A jakmile se někde vynoří Systém, začnou se dít věci (teď nemám na mysli Věci)! Systém totiž tím, že žije, čili funguje, uvádí své součásti do vztahů, a tím pádem se vyvíjí a mění jak Systém, tak jeho součásti, tak jejich vzájemné vztahy. Může se tak stát i to, že s Člověkem se zachází jako s Věcí či se Zbožím, že Systém roste a zapojuje tak do svého fungování další Hmotu a občas produkuje i výjimečné Osobnosti — třeba takové, které fungování Systému reflektují a fungují tak, mimo jiné, jako jeho vědomí či svědomí.

Leč zpátky k diverzitě. Je třeba si povšimnout vztahu mezi dvěma druhy diverzity: přírodní a antropogenní. Na počátku lidské historie se zrodila diverzita antropogenní a ta postupně rostla, aniž by to nějak zásadně ovlivňovalo diverzitu přírodní, která se řídila svými vlastními, tehdy ještě nezbadatelnými cestami. Jakmile však Systém, díky tomu, že vyprodukoval dostatečně velkou masu Jedinců (populační růst), kolonizoval celou Zemi a zahrnuje stále další a další součásti do svého fungování (globalizace), začíná nejen ubývat využitelné Hmoty (různých zdrojů), ale ubývá i ta přírodní diverzita.

A to je problém.

No jo, ale proč? V čem ten problém vězí? Geologická minulost Země přeci byla svědkem mnoha vymírání druhů — a přesto se vždy jejich diverzita opět rozvinula. Máme snad zasahovat do „přirozeného“ (sprostě řečeno „business as usuall“) běhu a řádu věcí? Já říkám ano! A to tak, že je třeba zkrotit sebe samotné.

Lidé si v průběhu své nepříliš dlouhé historie ochočili, čili zkrotili, tedy buď podřídili či jinak zapojili do Systému různá zvířata a rostliny. Pak si však začali krotit a do Systému zapojovat různé další energie a síly: vodu, uhlí, ropu, uran, elektrony, chemické prvky, enzymy. Nepozorovaně zkrotili i sebe samé a zavřeli se do betonových krabic a do krabic na kolečkách. Zbývá však udělat další krok: zkrotit Systém!

A taky probudit svojí vlastní vnitřní diverzitu — osvodit sebe sama zevnitř.

Jestliže modernita se točila okolo vztahu Jedince a Systému, což bylo zhusta zprostředkováno Hmotou, tak dnes, v noci po konci světa, je třeba se ponořit dovnitř. Vztah Jedince a Systému byl vnější, objektivní. A tato objektivita byla, pro „dobro“ systému, zvnitřněna, čili subjektivizována. Descartovo „myslím, tedy jsem“ vedlo nakonec k tomu, že nás, jedinečné Jednotlivce, řídí naše Systémem utvářená mysl (o které si navíc myslíme, že má řídit naše životy), která zestejňuje a krotí naši diverzitu.

Zkrocení spáči se však mohou probudit. Koneckonců, poslední desetiletí byla svědky probuzení mnohého a mnohých. Součástí naší vnitřní diverzity je i rozmanitost našich „já“, našich vnitřních autorit a způsobů rozhodování: není to jen mysl a ego, je to i intuice, emoce, či naše energie.

Noc po konci světa je příležitostí k tomu, abychom se vydali dovnitř, do snů, na cestu sebepoznání, odvážili se tápat i věřit druhým, vydali se po vláknech vztahů až tam, odkud pramení. Nechme svět, ať skončí bez bolesti. Neudržujme ho na přístrojích. Na rozdíl od mrtvého organismu je mnoho jeho součástí stále použitelných a funkčních, jen je třeba z nich vytvořit a poskládat systémy nové. Nikoli jeden hierarchizovaný a centralizovaný Systém.

Zkrátka, jsem přesvědčen, že nový svět by se měl zrodit z diverzity lidí, systémů i přírody.