Můj život je z velké části záležitostí socialistickou, tj. socialistického Československa. Není to z mé vůle, ale narodil jsem se v době Vítězného února. A tak jsem od Února až do Listopadu (všimněte si velkých písmen) pracoval pro režim, který mi sice nebyl nakloněn, ale přežil jsem a nechci si stěžovat. Prostě jsem žil za „socialismu“, tak jako většina dnešních důchodců. Jiní prožili válku nebo války, bylo to jistě horší. A tak si nestěžuji.A tak si nestěžuji, jen přemýšlím. Mám nižší důchod než mají spolužáci ze základní školy, protože jsem za socialismu prostě nevydělával víc než dělník, řidič nebo policista nebo voják z povolání. Ale důchod mám nižší než oni, a něco jako výsluhy si už vůbec nedovedu představit. Dvacet let po Listopadu jsem na tom pořád hůř. Ale nechci si stěžovat.PŘESTO: podstatnou část života jsem pracoval pro stát (jako učitel, tj. zaměstnanec státu — ale ve školství, tj. bez výsluh); platil jsem daně a zdravotní pojištění… Myslím, že jsem byl — tak jako „my vůbec“ placen mizerně, nicméně z našich daní, lépe řečeno: z nadhodnoty, kterou jsme produkovali, jsme si vydržovali mohutnou administrativu tohoto státu, partaj, která vládla, také důchodce, ba i ty, kteří dostávali výsluhy, tedy vojáky ze štábů a kanceláří; a také statisíce vojáků, kterých byla všude plná kasárna. Pár tisíc jich bylo v Domažlicích, pár tisíc v Janovicích, to je několik kilometrů na jihozápad, pár tisíc jich bylo na Vysoké, v Tachově atd., to je pár kilometrů na severovýchod, tisíce vojáků jsme měli také směrem do vnitrozemí, v Holýšově, v Plzni na Borech, v Plzni na Slovanech atd. atd. Také na policii, tehdy Veřejnou bezpečnost, jsme se skládali, sice bezděčně a bez souhlasu, tak jako na všechno. Výhodou českých poměrů bylo, že nebylo třeba ani moc přemýšlet, ani daleko jezdit a pozorovat, jak to tam chodí, aby člověk věděl, jak se věci mají: bylo to všude stejné.Žili jsme s tím, že tak to prostě chodí. A tak jsme brali mizernou mzdu, ale přispívali: na studenty i učitele, také na politiky, kteří dovedli v pravý čas na správné tribuně zatleskat, také na provoz zdravotnických zařízení včetně zdravotnického školství, na železnice a Státní plánovací komisi a nevím na co ještě.Dnešní důchodci se podíleli na vytvoření nemalých hodnot. V republice před privatizací nebyl jen svrab a neštovice — mnozí hrdinové privatizace to vědí nejlépe. My si jen připomínáme, co nebylo: pomeranče, banány, toaletní papír, auta. Ale co bylo, si nepřipomínáme: podniky velkého průmyslu, energetický systém sahající z uhelných pánví až do jednotlivých domácností. — Po Listopadu se společnost diferencuje, ale neměla by se rozpadnout na „úspěšné“ a „neúspěšné“ a vyznávat jen zášť místo solidarity. A teď sleduji z perspektivy důchodce, jak mi snižují důchod (jeho kupní sílu), jak se zdražují léky a přibývá lékáren, také právníků, kteří vymáhají dluhy, lékařů, přilepšujících si poplatky (byť studovali bez poplatku). Sleduji, jak ubývá všeho, co stát zajišťuje a dává k dispozici (dopravní spoje, dálnice, distribuci dopisů i elektřiny…), protože to údajně lépe a levněji zajišťuje privátní vlastník. Privátní vlastník, to je soukromník. Těm malým, jak se zdá, se nedaří špatně, o těch velkých nevím, nejsou na očích, spíš někde na tichomořské pláži — ale určitě tu mají někoho za sebe „u telefonu“.A tak chápu, co je „socialistické“, protože jsem to zažil. Ale nechápu, proč se politika sociální, kterou tak vyzdvihují sousední Bavoři a Rakušané, u nás stala věcí tak nežádoucí, „non grata, non gratissima“?!Chápu, že mám ani ne poloviční příjem oproti sociálním případům na západě nebo jihozápadě od našich hranic. Ano, nežiji ani v Bavorsku, ani v Rakousku — ale v České republice. Ale nechápu, proč má Nečasova úřednice vydělávat každý měsíc na Octavii, když minimální mzda pomalu nestačí ani na nájemné? A mnozí za ni pracují, nevydělávají víc.A tak si zpívám „Za co, pane Bože, za co, trestáš tenhle prostý lid!“ Tenhle šlágr Tomáše Kluse, zlatého slavíka 2012, veřejnoprávní média více nehrají než hrají. Pro jistotu; je to totiž zhudebněné veřejné mínění. Ještě že mají v těch médiích dost autocenzury. A dávají přednost hitům hvězd už předlistopadových. Je to jistější. Co kdyby výmluvnost refrénu písně Tomáše Kluse udělala z autora nového Škroupa a Tyla v jedné osobě?Nemluví ze mne nostalgie po dobách, kdy se uhelné pánve ještě nedaly ukrást — to vůbec ne. Ani si nemyslím, že by mě minulý režim nějak hýčkal; věnoval jsem mu, i když nechtěně, nejlepší léta svého života. Proč bych si ale měl teď připadat, že novému režimu vadím a překážím? Proč mám neustále s ostatními důchodci slyšet, že jsme jakousi mandatorní zátěží… Vždyť přece i naši miliardáři zbohatli z hodnot, které byly vytvořeny kdysi dávno, když jsme pracovali mlčky, bezděčně a za málo; jak oni zhodnocují hřivny, jichž se jim dostalo? A představitelé státu — jak ti spravují a zhodnocují, co by měli spravovat a zhodnocovat?