Socialistické a sociální

Životní bilance dnešních důchodců je často smutná: za celoživotní práci povětšinou v minulém režimu, a tedy mizerně placenou, se jim dnes dostává trvalého snižování kupní síly a nálepky mandatorní zátěže státního rozpočtu.

Můj život je z velké části záležitostí socialistickou, tj. socialistického Československa. Není to z mé vůle, ale narodil jsem se v době Vítězného února. A tak jsem od Února až do Listopadu (všimněte si velkých písmen) pracoval pro režim, který mi sice nebyl nakloněn, ale přežil jsem a nechci si stěžovat. Prostě jsem žil za „socialismu“, tak jako většina dnešních důchodců. Jiní prožili válku nebo války, bylo to jistě horší. A tak si nestěžuji.

A tak si nestěžuji, jen přemýšlím. Mám nižší důchod než mají spolužáci ze základní školy, protože jsem za socialismu prostě nevydělával víc než dělník, řidič nebo policista nebo voják z povolání. Ale důchod mám nižší než oni, a něco jako výsluhy si už vůbec nedovedu představit. Dvacet let po Listopadu jsem na tom pořád hůř. Ale nechci si stěžovat.

PŘESTO: podstatnou část života jsem pracoval pro stát (jako učitel, tj. zaměstnanec státu – ale ve školství, tj. bez výsluh); platil jsem daně a zdravotní pojištění… Myslím, že jsem byl – tak jako „my vůbec“ placen mizerně, nicméně z našich daní, lépe řečeno: z nadhodnoty, kterou jsme produkovali, jsme si vydržovali mohutnou administrativu tohoto státu, partaj, která vládla, také důchodce, ba i ty, kteří dostávali výsluhy, tedy vojáky ze štábů a kanceláří; a také statisíce vojáků, kterých byla všude plná kasárna.

Pár tisíc jich bylo v Domažlicích, pár tisíc v Janovicích, to je několik kilometrů na jihozápad, pár tisíc jich bylo na Vysoké, v Tachově atd., to je pár kilometrů na severovýchod, tisíce vojáků jsme měli také směrem do vnitrozemí, v Holýšově, v Plzni na Borech, v Plzni na Slovanech atd. atd.

Také na policii, tehdy Veřejnou bezpečnost, jsme se skládali, sice bezděčně a bez souhlasu, tak jako na všechno. Výhodou českých poměrů bylo, že nebylo třeba ani moc přemýšlet, ani daleko jezdit a pozorovat, jak to tam chodí, aby člověk věděl, jak se věci mají: bylo to všude stejné.

Žili jsme s tím, že tak to prostě chodí. A tak jsme brali mizernou mzdu, ale přispívali: na studenty i učitele, také na politiky, kteří dovedli v pravý čas na správné tribuně zatleskat, také na provoz zdravotnických zařízení včetně zdravotnického školství, na železnice a Státní plánovací komisi a nevím na co ještě.

Dnešní důchodci se podíleli na vytvoření nemalých hodnot. V republice před privatizací nebyl jen svrab a neštovice – mnozí hrdinové privatizace to vědí nejlépe. My si jen připomínáme, co nebylo: pomeranče, banány, toaletní papír, auta. Ale co bylo, si nepřipomínáme: podniky velkého průmyslu, energetický systém sahající z uhelných pánví až do jednotlivých domácností. – Po Listopadu se společnost diferencuje, ale neměla by se rozpadnout na „úspěšné“ a „neúspěšné“ a vyznávat jen zášť místo solidarity.

A teď sleduji z perspektivy důchodce, jak mi snižují důchod (jeho kupní sílu), jak se zdražují léky a přibývá lékáren, také právníků, kteří vymáhají dluhy, lékařů, přilepšujících si poplatky (byť studovali bez poplatku). Sleduji, jak ubývá všeho, co stát zajišťuje a dává k dispozici (dopravní spoje, dálnice, distribuci dopisů i elektřiny…), protože to údajně lépe a levněji zajišťuje privátní vlastník. Privátní vlastník, to je soukromník. Těm malým, jak se zdá, se nedaří špatně, o těch velkých nevím, nejsou na očích, spíš někde na tichomořské pláži – ale určitě tu mají někoho za sebe „u telefonu“.

A tak chápu, co je „socialistické“, protože jsem to zažil. Ale nechápu, proč se politika sociální, kterou tak vyzdvihují sousední Bavoři a Rakušané, u nás stala věcí tak nežádoucí, „non grata, non gratissima“?!

Chápu, že mám ani ne poloviční příjem oproti sociálním případům na západě nebo jihozápadě od našich hranic. Ano, nežiji ani v Bavorsku, ani v Rakousku – ale v České republice. Ale nechápu, proč má Nečasova úřednice vydělávat každý měsíc na Octavii, když minimální mzda pomalu nestačí ani na nájemné? A mnozí za ni pracují, nevydělávají víc.

A tak si zpívám „Za co, pane Bože, za co, trestáš tenhle prostý lid!“ Tenhle šlágr Tomáše Kluse, zlatého slavíka 2012, veřejnoprávní média více nehrají než hrají. Pro jistotu; je to totiž zhudebněné veřejné mínění. Ještě že mají v těch médiích dost autocenzury. A dávají přednost hitům hvězd už předlistopadových. Je to jistější. Co kdyby výmluvnost refrénu písně Tomáše Kluse udělala z autora nového Škroupa a Tyla v jedné osobě?

Nemluví ze mne nostalgie po dobách, kdy se uhelné pánve ještě nedaly ukrást – to vůbec ne. Ani si nemyslím, že by mě minulý režim nějak hýčkal; věnoval jsem mu, i když nechtěně, nejlepší léta svého života. Proč bych si ale měl teď připadat, že novému režimu vadím a překážím? Proč mám neustále s ostatními důchodci slyšet, že jsme jakousi mandatorní zátěží…

Vždyť přece i naši miliardáři zbohatli z hodnot, které byly vytvořeny kdysi dávno, když jsme pracovali mlčky, bezděčně a za málo; jak oni zhodnocují hřivny, jichž se jim dostalo? A představitelé státu – jak ti spravují a zhodnocují, co by měli spravovat a zhodnocovat?

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Rozum a cit Čtvrtek, 27.Prosince 2012, 07:44:45

Slovo „sociální se vyskytuje 2x v textu („sociální politika“; „sociální případy“) a 1x v nadpise („socialistické“ A „sociální“). Otázka co to znamená „sociální“ v PRAXI (sociální politika) je bohužel v článku naprosto opominuta.

City jsou sice decentně utlumené, ale rozum mlčí úplně.

Takhle je článek přes všechnu snahu „nestěžovat si“ nakonec jen fňukání – závěrečná otázka „A představitelé státu – jak ti spravují a zhodnocují, co by měli spravovat a zhodnocovat?“ je tečkou za výpovědí zoufalství.

Nejde přece o to, co „představitelé“… Vždyť STÁT jsme my.

Očekával bych víc. Škoda.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

JK Čtvrtek, 27.Prosince 2012, 15:46:37

Stát jsme my? Opravdu? Řekla bych spíš, že stát BYCHOM MOHLI BÝT my, ovšem museli bychom opravdu všichni chtít.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Nářek a kritika Čtvrtek, 27.Prosince 2012, 17:46:7

Já, a Jan Kopecký to dobře ví, ani nebydlím, ani se nestravuji nuzně. Nenaříkám si nad zásobami, co mám „ve špajzu“. Ale běduji, uvědomím-li si smýšlení dnešní doby, její „morání profil“. Je to doba krutá a nelítostná – a sobecká, protože si hedí jen svých utilitárních propočtů. To je sice ubohé, ba hloupé – ale „mnohým“ to vyhovuje.
Kritizuji, nebo naříkám, když připomínám současnou tendenci nahrazovat solidaritu výčitkami, kolik „nás stojí“ prodlužování života, resp. důchodci?
Naříkají snad důchodci nad fiskálními důsledky populační pasivity, ba nečinnosti mladých? Nad tím, že aktivní pracovní síla není schopna „se reprodukovat“? Nad tím, že dává přednost pohodlí? Nenaříkají – a ani já nenaříkám. Ale nemohu se smířit s tím, že dnešní mládí nechápe „svou“, tj. historicky dosaženou životní úroveň jako něco, co je také dílem generací otců a dědů… Jako něco, co je podmíněo pra)cí starších generací – a také aktivní rolí státu?
Proto má můj článek v názvu dvě slůvka:
„socialismus“, protože ten jsem reálně prožil a musím konstatovat: „Nic moc. Žádné zvláštní blaho to nebylo!“
a slůvko „sociální“, které se po Listopadu stalo nežádoucím, ba opovrhovaným, a to jak v pohledu na sociálně tržní hospodářství, tak na fiskální aspekty sociální politiky a také dožití a přežívání starých lidí.
Vztah ke starým lidem a reflexe tohoto vztahu ej podstatou, základem a důvodem sebeúcty člověka a jeho důstojnosti. Skutečné důstojnosti, nikoli jeho fanfarónské namyšlenosti „úspěšného“. V tomto kontextu si můžeme hrdě prozpěvovat: „Za co, pane Bože, za co trestáš tenhle prostý lid?“ My skoro všichni, protože "stát jsme my", si tak můžeme zazpívat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 27.Prosince 2012, 18:52:28

Ke slovům pana Vyšohlída: "dnešní mládí nechápe „svou“, tj. historicky dosaženou životní úroveň jako něco, co je také dílem generací otců a dědů… Jako něco, co je podmíněno prací starších generací".
To tedy mladá generace opravdu nechápe a nechápe to zejména proto, že se šmahem zavrhlo všechno, co tady před listopadem 1989 vůbec bylo. Ze stejného důvodu se mladí na nás a na starší generaci nedívají jako na ty, co něco vybudovali, ale jako na ty, co tady všechno přivedli ke krachu. Starší generace prostě byla mladými zavržena jako neschopná. A takový k nám má naše mládež vztah. Bez ohledu, zda patří k těm, kteří doufají, že krize zase přejde a kapitalismus pojede dál, nebo k těm, kteří vůbec nevěří v nějakou lepší budoucnost. Zejména komunisté byli chápáni jako někdo, kdo to "zvoral", a proto má jít "od válu" a nechat jednat zase ty druhé. A oni to tedy udělali (když ovšem nepočítám ty "quasikomunisty" kteří se hned pustili do nějaké nekalé činnosti).
Jednou se tu v nějakém článku mluvilo o tom, že listopad 1989 nikdy nebyl komunisty uznán jako osvobození celé společnosti od minulého systému. Pro všechny to ovšem neplatí. Já jako bývalá členka KSČ opravdu uznávám, že listopad 1989 nás osvobodil. Ale osvobodil nás takovým způsobem, jak jsme nikdy svobodní být nechtěli! Žádné zvláštní blaho to nebylo, pane Vyšohlíde, to máte pravdu. Ale nikoho tenkrát nikdy ani nenapadlo, že by člověk byl něco, co příliš mnoho stojí, něco, co se nevyplatí.
Omlouvám se za tento pesimistický tón, asi mám po svátcích špatnou náladu, ale prostě to tak cítím.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Atlas Mraků VS Atlas Států Čtvrtek, 27.Prosince 2012, 19:03:19

Minulý týden jsem shlédl film Atlas Mraků. Nečetl jsem knihu, podle které byl natočen a přiznám se, že si nejsem úplně jistý, zda jsem dobře pochopil co nám (mi osobně) tvůrci chtěli filmem sdělit.
Ale z některých recenzí jsem vyčetl, že film ukazuje, že v každé době lidé řeší (etické) problémy, jejichž řešení má vliv na další běh dějin lidstva (pokud to dobře chápu, film ukazuje, že není jednoduché určit která je ta příslovečná "poslední kapka" se kterou přeteče číše a dojde k nějaké výrazné změně - třeba zrušení otroctví).
Přijde mi pozoruhodné že scénka ze současnosti líčí útěk 4 seniorů z "domova důchodců se zpřísněnou o bsluhou"a přiznám se, že zejména u tohoto příběhu bych ocenil nějakou interpretaci směrem k našim nefilmovým životům.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Něco, co moc stojí Pátek, 28.Prosince 2012, 11:34:14

Ano, tenkrát by nikoho ani nenapadlo, že „člověk je něco, co moc stojí a co se nevyplatí“. Je to zdrcující kritika: jestliže dnes mnozí tak smýšlejí, a mnozí mladí tak smýšlejí, pak je to buď diagnóza nemocné společnosti, nebo konstatování jejího počínajícího rozpadu. Kdo si přečte text Evy Hájkové „O komunismu trochu jinak“, musí jejím slovům přiznat zvláštní lidskou hloubku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.