S ideou základního příjmu českou veřejnost poprvé konfrontovali Martin Brabec a Marek Hrubec. V roce 2007 vydali k tématu publikaci „Všeobecný základní příjem: právo na lenost nebo na přežití?“ shrnující a rozšiřující diskusi, která předtím proběhla na stránkách Filozofického časopisu. Téma ale českou veřejnost ani média zvlášť nezaujalo a diskuse k němu se prakticky nevyvinula.

Snad i proto, že publikace zůstala příliš v zajetí liberálního diskursu, soustředila se převážně na otázku svobody ve vztahu k základnímu příjmu a do značné míry opomenula zdůraznit její zásadně emancipační charakter, protože idea základního příjmu je ve své podstatě ideou osvobození člověka.

Diskuse o základním příjmu se od vydání publikace v mezinárodním kontextu ovšem — i díky finančí krizi, která drasticky ukázala meze kapitalistického systému — značně posunula z utopické vize ke konceptu, který začíná být už v malých regionálních projektech zkoušen.

Zřetelně to ukázal podzimní kongres Mezinárodní sítě základního příjmu založené mimochodem Philipem van Parijsem. V této situaci se zdá neodkladné pokusit se iniciovat diskusi o základním příjmu také u nás, nejprve tím, že si připomeneme jeho základní východiska a cíle.

Nevěřme protiemancipační interpretaci člověka

Všeobecným základním příjmem se rozumí pravidelně každému obyvateli daného státu nebo jiného společenství vyplacená stejně vysoká peněžní částka, která není odměnou za vykonanou práci, ale jejímž smyslem je základní zajištění jeho existence. Není to tedy platba, protihodnota za nějaký výkon, ale dávka, k níž opravňuje člověkova existence sama.

Už tato definice je provokací pro myšlení industriální epochy, pro kterou je jakýkoliv příjem nebo výdělek i starobní důchod spjat s prodejem pracovní síly na trhu práce, jak to drasticky vyjadřuje slogan „kdo nepracuje, nechť také nejí“.

Pomiňme teď skutečnost, že ve své rigiditě tato zásada už dávno neplatí, rozmělněna jak příjmy z kapitálu, tak sociálními dávkami v nezaměstnanosti a celým systémem podpor, kterých se ovšem má dostávat jen těm, kteří pracovat nemohou.

Rozdílem mezi těmito dávkami a základním příjmem je, že se tato platba dostává všem, ať už pracovat mohou nebo nemohou či nechtějí, ať už jsou bohatí nebo chudí, což provokuje ještě dodatečně. Není proto divu, že myšlenka základního příjmu je často apostrofována jako příjem za lenost.

Přehlíží se přitom, že v základním příjmu má jít jen o základní zajištění existence, s nímž se určitý počet lidí může zcela jistě spokojit, ale velká skupina ostatních bude mít různě motivovaný zájem dál pracovat a normálně vydělávat, to znamená k základnímu příjmu mít ještě příjem z placené práce, ať už v plném nebo nižším pracovním úvazku.

Některé koncepce zahrnují do základního příjmu i děti přibližně polovinou vypočítané částky základního příjmu, které se od sebe liší a pohybují se přibližně od čtyř set do tisíce euro, abychom to řekli hned.

Jednou z prvních spontánních námitek proti základnímu příjmu je, že lidé, nebudou-li muset, pracovat nebudou a budou se celé dny neužitečně válet v posteli. Toto tvrzení vychází z typického myšlení industriální epochy, že lidé pracují proto, že jsou k tomu z existenčních důvodů nuceni, že pracují, protože musí, a kdyby nuceni nebyli nedělali by nic, že tedy nucení je základním předpokladem toho, aby lidé pracovali a vytvářeli produkty a hodnoty.

V této tezi ovšem rozpoznáváme představu, že člověk je ve své podstatě zlý a líný, jakési neřádné, v církevní terminologii hříšné stvoření a k dobru — a k tomuto dobru je počítána kategorie práce — musí být nucen, musí být použito nějaké formy násilí.

Jde tu o argumentaci hrubě protiemancipační, zatímco linie emancipační právě v osvobození od tlaku především tlaku existenčního vidí cestu k osvobození člověkových kreativních sil a tedy i cestu k rozmnožení obecného dobra a vytvoření solidární společnosti.

Tezi o zásadní lidské lenosti, která musí být z lidí vyháněna, vyvrací ovšem množství lidí, kteří si přímo hledají dobrovolnou, neplacenou práci a angažují se pro záležitosti obce ve smyslu polis.

Fourier, Friedmann, Baumann

I když myšlenka základního příjmu nabývá v západních společnostech aktuality od druhé poloviny sedmdesátých let, konkrétně první ropné krize v letech 1975-76, nejde zde o myšlenku novou. Po první byla dokonce realizována v roce 1795 v Anglii v období primární akumulace kapitálu a privatizace občin, kdy byla zákonem určena dávka, která se řídila cenou chleba a byla pravidelně rozdělována lidem určité oblasti.

Výsledek ovšem dobrý nebyl, protože obecná dávka vedla ke snížení ceny pracovní síly — na toto varování je třeba myslet i dnes: Zavádění základního příjmu musí být vždycky vázáno na stanovenou minimální hodinovou mzdu.

Intenzívně se otázkou základního příjmu zabývali utopický socialista Charles Fourier, John Stuart Mill a další myslitelé, kteří si hluboce uvědomovali problematiku rozdělování v kapitalistické industriální společnosti.

Ve dvacátých letech minulého století to byl ovšem i americký liberální ekonom Milton Friedmann, koncepcí negativní daně, jíž měly být vyrovnávány nízké příjmy. Friedmann stojí na počátku tržně liberální linie základního příjmu, která ovšem ideu základního příjmu instrumentalizuje pro potřeby ekonomického neoliberalismu. Nepočítá například s nutností stanovení minimální mzdy, a v základním příjmu vidí možnost posílení svobody jedince a omezení sociální funkce státu.

Prostředkem jak elegantně odbourat sociální stát, se myšlenka základního příjmu stala hamburskému ekonomovi Theodoru Straubhaarovi, který při základním příjmu 400 až 600 Euro navrhl zrušení všech sociálních pojištění. V této linii se pohyboval i návrh českého ekonoma Tlustého.

Také jen málo rozvinutá česká diskuse o zakladním příjmu zůstala do značné míry uzavřena v tomto pragmatickém rámci a probíhala v pojmové dvojici svoboda — rovnost. Z horizontu se jí tak do značné míry ztratil aspekt emancipační a aspekt zhodnocení práce v oblasti péče a reprodukce.

V emancipačním kontextu se základním příjmem zabývají a jeho ideu domýšlejí Zygmunt Baumann, André Gorz, Erich Fromm a další. V německém diskursu na této pozici stojí také Roland Blaschke, Katja Kippingová a Rakušanka Lieselotte Wohlgenanntová. Zvláštní místo v tomto diskurzu zaujímá majitel řetězce dm-drogerií, který je význačným reprezentantem hnutí za základní příjem.

V našem kontextu bychom neměli mezi praotci ideje základního příjmu zapomenout utopického myslitele Josefa Poppera-Lynkea, který systém odměny za existenci velmi podrobně rozpracoval a formuloval vyživovací povinnost státu vůči svým občanům. Ve své knize Pražský kruh se o něm zmiňuje Max Brod.

Jedná se o lidskou důstojnost

Současná aktuálnost ideje základního příjmu je dána skutečností, že industriální společnost kapitalistického typu naráží na své hranice. Rozpory, jež jsou tomuto systému vlastní, se globalizací a finanční krizí neobyčejně přiostřují a stávají zřetelnými a citelnými pro stále širší okruh lidí.

Jde tu o pět problémových okruhů:

1. Vysoká produktivita práce a mechanizace potřebuje stále méně pracovních sil, nezaměstnanost se stává imanentní součástí systému. K tomu přistupují důsledky globalizace, přenášení produkčních kapacit do oblastí s nízkou cenou pracovní síly. Dosažení plné zaměstnanosti, i když to politika ještě stále nebere na vědomí, je vyloučené, její snížení je možné jen za podmínek enormního hospodářského růstu, který naráží na meze přírodních zdrojů.

Nezaměstnanost v rámci systému založeném na námezdní práci má sociální a psychické důsledky (trh práce je centrální institucí industriální společnosti) — znamená snížení společenského statusu, sociální vyloučení, sníženou možnost podílet se na životě společnosti.

Nedostatek pracovních míst vytváří tlak na pracovníky k vyššímu výkonu, potlačení nemoci atd. — strach ze ztráty pracovního místa (viz likvidace podniků často ne z ekonomické nutnosti, ale protože neuspokojují nároky akcionářů nebo podílníků na zisk.)

2. Otevírající se nůžky mezi bohatými a chudými nastolují otázku, jakou míru nerovnosti si může dovolit demokratická společnost, a kde je hranice, kdy společnost, v níž rozdíl mezi bohatými a chudými dosáhl určitou míru, přestává být demokratickou, protože ekonomickými rozdíly je narušován základní demokratický princip rovnosti všech občanů.

Neoliberalismus si tuto otázku neklade, protože ve své ideologii svobodu chápe jako absolutní hodnotu nezávislou na dalších podmínkách. Na to lze ovšem jednoduše odpovědět citátem z díla indického myslitele Heleno Sany: „Sociální jistoty jsou bezpodmínečnou podmínkou svobody. Všechno ostatní je demagogie ve službách vlády kapitálu.“

3. Koncentrace kapitálu znamená ovšem také růst hospodářské moci, která se stává rozhodující silou ve společnosti, jejímž zájmům se politika až bezvýhradně podřizuje a ovlivňuje i hodnotový systém společnosti ve smyslu dobré je to, co se vyplácí. Klasický je v tomto ohledu výrok německé kancléřky Angely Merkelové, která hovoří o demokracii konformní s trhem — v originále marktkonforme Demokratii.

I tento výrok otevírá z jiného úhlu pohledu otázku demokratické moci a míry demokracie, která je v dnešních postkapitalistických společnostech ještě realizovatelná. Posílení demokratických struktur je dnes sotva možné bez přerozdělení společenských zdrojů. Zavedení základního příjmu by takovým přerozdělením bylo.

4. Před další okruh problémů nás staví otázka využívání a majetnictví přírodních a veřejných zdrojů. Trend deregulace a neoliberální postulát slabého státu vede k privatizaci přírodních zdrojů a jejich využívání jako zdrojů zisku (viz například koupě pramenů, rudných dolů atp.) stejně tak jako částí veřejného obecného majetku, financovaného z kapitálu vytvořeného daňovými poplatníky, jako jsou železnice, kanalizace, rozvody proudu, veřejné služby jako například pošta atp.)

Tento trend de facto znamená vyvlastnění statků, které patří občanům. Rizika provozu těchto zařízení např. atomových elektráren nesou ale obyvatelé regionu.

5. Posledním okruhem problémů je dominance hodnoty směnné nad hodnotou užitnou související s definicí práce. Jako práce je v industriální společnosti definována činnost realizovaná prostřednictvím prodeje pracovní síly na trhu práce. Jen práce, která vytváří produkt, tedy zboží je definována jako produktivní. Ostatní práce realizované přes trh práce, ale nevytvářející produkty jsou chápány jako sice užitečné, ale neproduktivní. A činnosti, jež se realizují mimo trh práce, nejsou prací vůbec a jen činnostmi neproduktivními par excellence.

Jde tu o celou oblast reprodukce pracovní síly a reprodukce lidského rodu, celou oblast péče a starosti i sociální komunikace, jež je existenciální potřebou člověka jako sociálního tvora. Jde tu o činnosti tradičně realizované především ženami.

Celá tato oblast je nesmíně komplexní, takže se vymyká postižení matematickými formulemi, jimiž se ekonomická teorie snaží postihnout ekonomické procesy. Zavedením základního příjmu by se tato oblast automaticky zhodnotila v rámci této platby, jež by nebyla monetarizací tohoto výkonu, ale umožnila by jeho realizaci bez ztráty společenského statusu, znamenala by možnost volby této činnosti, důstojnou existenci a větší míru svobody v různých polích společenského a pracovního života, jak pro muže tak pro ženu.

Znamenala by emancipaci hodnoty užitné, lidských potřeb vůči hodnotě směnné. V tomto smyslu nejsou snahy, jež dnes pozorujeme například v Německu, o zhodnocení lidského kapitálu žen jejich totálním zapojením do oblasti práce pod záminkou vytváření rovných příležitostí, žádným zrovnoprávněním ženy, ale pouze dalším posílením hodnoty směnné vůči hodnotě užitné, tedy lidských potřeb.

Velmi správně upozorňuje Lieselotte Wohlgenant na tři faktory, na nichž závisí produktivita společnosti:

a. přírodní zdroje

b. neplacená práce, která je vykonávána převážně ženami,

c. souhrn vědění dřívějších generací a další vývoj znalostí a techniky

Všechny tyto výkony nevznikají jen výdělečnou prací a je na čase, aby se na nich podíleli určitým dílem všichni. Právě aspekt neplacené práce a všech sociální kontaktů v oblasti žitého světa je podle mého soudu tím základním argumentem pro postupné zavádění základního příjmu.

Téma základního příjmu začíná být v současné době aktuálním i v diskusích uvnitř politických stran v Německu, Francii ale i v OSN, která už v malých regionálních projektech např. v Namibii zkoušela důsledky dočasného zavedení základního příjmu na obyvatelstvo a jeho situaci. Tyto projekty se osvědčily.

Nejde tu už zdaleka jen o pokusné projekty. Obyvatelé Aljašky se například podílejí na zisku z výnosu naftových polí, které Aljašce jako jedné z členských zemí USA náleží. Stejně tak se obyvatelé Lucemburska už od konce druhé světové války podílejí na kapitálových výnosech.

Evropská Občanská síť za základní příjem letos oslavila deset let své existence a na jejím XIV. kongresu letos v září se intenzívně diskutovaly otázky postupného zavádění základního příjmu přes nejprve nízké částky nebo jejich regionální zavádění. Otázkou zde samozřejmě zůstává klasifikace obyvatel ve smyslu občanů a migrantů.

Pro tuto proměnu ideje a vize v koncept bychom neměli zapomínat na ten nejhlubší základ, z něhož úsilí o zavedení základního příjmu pramení: je to listina lidských práv, podle níž má každý člověk právo na důstojnou existenci.

Půjdeme-li ještě dále, dostaneme se ke křesťanskému chápání člověka jako obrazu božího, čímž je definována zvláštnost člověka jako stvoření božího. V této křesťanské definici člověka vlastně také kotví listina lidských práv. Základním příjmem bychom této představě o člověku jako zvláštním stvoření a jeho důstojnosti učinili zadost.