Popisy a postuláty v ekonomii

Někteří levicoví komentátoři se snaží zpochybnit ekonomii, neboť v ní vidí hlavního spojence neoliberální ideologie. Jejich kritiky však často vycházejí z nepochopení vztahu ekonomie a ekonomiky. Samotný neoliberalismus se ovšem dopouští stejné chyby.

Mezi levicovými intelektuály bývá ekonomie, obzvláště její hlavní proud, velmi oblíbeným cílem kritického zájmu, avšak mnohé z těchto kritik se zakládají na jistém nepochopení vztahu ekonomických teorií a jevů ve skutečném světě. Dovolím si to ilustrovat na často zpochybňovaném předpokladu „homo economicus“, který je základním kamenem tzv. analýzy rozhodování jednotlivce.

Tento předpoklad vykresluje člověka jako svého druhu automat, jemuž jsou dostupné všechny relevantní informace o jednotlivých alternativách rozhodnutí, takže je schopen a ochoten vybrat si právě tu, která mu přinese nejvyšší užitek. Odpůrci této analýzy namítají, že člověk je snad vším kromě dokonale soudného tvora oplývajícího perfektní znalostí situace. Ekonomie podle nich dělá z lidí jakousi nudnou verzi robotů a není se proto co divit, že i společnosti tato věda doporučuje takové principy hospodaření, které by v důsledku vyhovovaly právě nemyslícím strojům (obecně sdílený obsah pojmu „myšlení“ v sobě zahrnuje jistou nepředvídatelnost jeho výsledku).

Že člověk není homo economicus, si můžeme ukázat třeba pomocí experimentu zvaného „Ultimate game“. Představte si, že sedíte u obyčejného stolu naproti svému protihráči. Kromě vás dvou se hry účastní pouze moderátor, který u sebe má deset tisícikorunových bankovek. Hra spočívá v tom, že váš protihráč navrhne jistý poměr, podle kterého si oněch deset bankovek rozdělíte. Vy na jeho návrh můžete odpovědět kladně nebo záporně. Pokud odpovíte kladně, moderátor vám rozdělí peníze podle dohodnutého poměru. Pokud odpovíte záporně, moderátor si peníze ponechá. Otázkou je, na jakou částku byste byli ještě ochotni přistoupit.

Zkuste si v duchu rozmyslet krajní hodnotu mezi nulou a deseti tisíci. Hessel Oosterbeek, který měl k dispozici výsledky různých variant tohoto experimentu, dospěl k závěru, že minimální akceptovaná hodnota je průměrně na úrovni 40 % rozdělované částky. V našem případě to znamená, že lidé jsou průměrně ochotni souhlasit s takovým rozdělením, které jim přinese minimálně čtyři tisíce. Zdá se, že pro lidi jsou přijatelná především taková rozdělení, která lze označit za „férová“. Z ekonomického hlediska je však racionální akceptovat jakoukoli nenulovou nabídku, neboť jakýkoli zisk je vyšší než žádný zisk.

Pokud je předpoklad homo economicus tak snadno vyvratitelný, proč se jej ekonomie drží a proč vlastně někdo bere ekonomii vážně? Naše argumentace je korektní až do bodu, ve kterém ukazuje, že reální lidé nejsou homo economicus. Avšak dopouští se chyby, když podsouvá ekonomii tvrzení, že reální lidé by měli být dokonale informované racionální stroje na rozhodování. Směšujeme v ní totiž dva způsoby, kterými se teorie může vztahovat k reálným jevům. Tuto konfúzi můžeme popsat pomocí distinkce mezi popisem a postulátem.

Jako popis berme výrok, kterým zaznamenáváme faktické znalosti o jistém reálně existujícím objektu. Postulátem pak označme definici, kterou vymezujeme část abstraktní struktury (např. imaginární objekt). Abstraktní struktury produkované vědami nám slouží k modelování reálných jevů. Stejně jako může být soustava kuliček a drátů modelem reálné molekuly DNA, může být soustava postulátů modelem lidského rozhodování.

Pokud by byl koncept homo economicus popisem, šlo by o tvrzení, který připisuje množině objektů (lidem) jisté vlastnosti. Jako u všech popisů můžeme ohodnotit jeho adekvátnost, pokud máme nějaký jiný způsob, jak definovat množinu lidí (např. definicí z biologie). V minulém odstavci jsme zpochybnili koncept homo economicus chápaný právě jako popis, když jsme ukázali nepodobnost skutečných lidí a jedinců postulovaných rozhodovací analýzou.

Koncept homo economicus však pro ekonomii není popisem, nýbrž postulátem – jeho účelem je ukázat odlišnost objektu, který v ekonomickém modelu nazýváme člověkem, od skutečných lidí. Smyslem postulátu tak není říkat, jací jsou skuteční lidé (a už vůbec ne, jací by být měli), nýbrž přesně vymezit (omezené) možnosti ekonomie simulovat chování člověka. Rozhodování člověka je nesmírně složitá záležitost a ekonom má vlastně jen dvě možnosti – buď tuto složitost uměle zmenší zavedením postulátu, nebo pokusy o jeho strukturování rovnou vzdá.

Podobných zjednodušení lidského chování je tak ekonomie plná, stejně jako je fyzika napěchována zjednodušeními přírodních dějů. Proto naše zpochybnění konceptu homo economicus skrze experiment, kterého se účastnili reální lidé, neznamenalo zpochybnění samotné analýzy rozhodování jednotlivce (a tím i ekonomie jako takové).

Rozdíl mezi dvěma právě uvedenými rovinami vztahu teorie a skutečnosti nám umožňuje vidět v poněkud jiném světle celé ideové směry zaklínající se svou vědeckostí. Začněme neoliberalismem. Je pravda, že podle neoklasické mikroekonomie dokonale konkurenční trh přirozeně směřuje k dosažení rovnováhy, ve které je maximalizován přebytek výrobce i spotřebitele. Avšak ekonomie v zásadě netvrdí, že nějaký skutečný trh je shodný s tím, co nazývá „dokonale konkurenčním trhem“ ve svých analýzách.

Pokud tedy neoliberalismus říká, že trh nějaké konkrétní země nepotřebuje zásahy státu, neboť sám přirozeně inklinuje k výše uvedené rovnováze, dostává se do pozice, pro kterou je ve skutečnosti velmi těžké najít oporu v ekonomické vědě. Jeho doporučení minimalizovat zásahy státu je poté pouze vyjádřením jistého životního pocitu. Stejnou chybu činí i ekonomika blahobytu, která má sice pravdu v tom, že zájmy jednotlivce se mohou lišit od zájmů společnosti (tento jev lze modelovat pomocí tzv. externalit), avšak tvrzení, že by stát měl tuto diskrepanci regulovat pomocí daní, z oné pravdy nijak neplyne a má v ekonomii podobně slabou oporu jako neoliberální teze volného trhu. Čeká-li tedy někdo, že ekonomie rozhodne spor mezi neoliberalismem a ekonomií blahobytu o tom, zda stát má či nemá zasahovat do ekonomiky, čeká podle všeho zbytečně.

Vzhledem k tomu, že neoliberalismus ani ekonomie blahobytu nejsou v přísném smyslu podloženy ekonomií, je pro odpůrce těchto politicko-filozofických směrů poměrně zbytečné ekonomickou vědu zpochybňovat a hledat k ní různé alternativy, které ve skutečnosti neposkytují nijak oslnivé možnosti analýzy hospodářských jevů a svoji hodnotu odvozují pouze z odlišnosti od hlavního proudu. Nevidím proto jasný přínos v pátrání po ekonomii, která by nevyžadovala neustálý hospodářský růst, neboť jej žádná rozumná ekonomie nevyžaduje ani teď, či podezřívání konceptu inflace ze snahy legitimizovat znehodnocování lidské práce. Inflace je jev, který nám může nějaká vědecká teorie osvětlit, nikoli označit za dobrý nebo špatný.

Konfúze popisů a postulátů vykonává směrům jako neoliberalismus medvědí službu tím, že jejich oponenty navádí k útokům na nesprávná místa. Avšak právě poukázáním na onu konfúzi samotnou můžeme ukázat, že tento směr ve skutečnosti není podložen ekonomickou vědou tolik, jak se tváří jeho příznivci, a minimálně většina (spíše všechny) jeho argumentů odkazující k ekonomickým modelům ve skutečnosti není relevantní. Neoliberalismus by tak ztratil pozlátko vědeckosti a nemohl se dále tvářit, že je něčím racionálnějším než například levicově laděné politické filosofie.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.