Ekonomové platí za profesní skupinu pravicového zaměření. Netvrdím zde, že by všichni byli zarytými konzervativci, avšak citelného vychýlení rovnováhy naznačeným směrem si jistě všiml každý z nás. Proč je tento jev zajímavý? Ekonomové jsou odborníci na hospodaření a z jejich převážně pravicového světonázoru by se tedy dalo usuzovat, že pravicové pojetí státu je objektivně racionálnější, podložené a vůbec lepší. Dalo by se usuzovat, že tu máme něco jako spor rozumu a citu, kde se levicoví snílci snaží vzdorovat chladné vědecké skutečnosti. Implicitním argumentem autoritou je už to, kolik dostávají ekonomové prostoru v médiích, aby komentovali z pozice odborníka různé politické kroky a popřípadě poskytli erudovaný pohled na různé otázky tematizované volebními programy.

Analyzovat či jen identifikovat světonázor „průměrného ekonoma“ by jistě bylo obtížné, takže jej pro potřeby dalšího textu redukuji na názor ke vztahu privátního a veřejného sektoru. Nejen z našich médií se zdá, že dobré čtyři pětiny ekonomů se vesměs shodně zaměřují na kritiku veřejných organizací a obecně „velkého“ státu, tedy modelu se širokým veřejným sektorem poskytujícím např. většinu zdravotních a sociálních služeb. Implicitně či explicitně tato kritika doporučuje větší podíl privátního poskytování služeb, vyšší úlohu trhu a nejlépe „malý“ stát. Nejeden divák se může podivit, jsa toho názoru, že podobné přístupy se v historii příliš neosvědčily a byly převálcovány právě konceptem „sociálního státu“. Takovému diváku možná přijde až prapodivné, proč se ekonomové snaží právě tyto tradičně pravicové modely hájit a podporovat. V následujících bodech zkusím uvést několik velmi pragmatických (ve smyslu neodborných) důvodů, proč tomu tak mohlo být.

1. Zatímco ve veřejném sektoru se používá rozhodování veřejnou volbou, kde (volení) zástupci rozhodují o penězích druhých lidí, v privátní sféře jde o volbu majetkovou, tedy podle toho, jaký vklad jednotliví lidé v podniku drží. Kritika privátních podniků, že jejich akcionáři dělají cosi špatně, se dá v podstatě kdykoli shodit pod stůl s tím, že jde o jejich vlastní peníze a co je danému ekonomovi „po tom“. Na druhou stranu veřejný sektor je kritice nakloněn a v demokratickém systému ji vlastně musí vyslechnout, neboť nemůže občanu a plátci daní říci, že mu do jeho hospodaření nic není.

2. Privátní firma jen těžko zaměstná člověka, který ji kritizuje či přímo očerňuje v médiích, zatímco u státu to možné je. Privátní firmy ekonomy ovlivňují či přímo korumpují poskytovanými výhodami, což je problém především v USA, kde univerzitní profesoři zasedají v různých správních a dozorčích radách společností — není poté divu, že zpívají písně svých chlebodárců. Peníze od univerzity a státu naopak nejsou implicitně podmíněny straněním veřejnému sektoru. Jen si představte, jaké pobouření by vyvolala snaha veřejné instituce ovlivňovat postoje vysokoškolských profesorů.

3. O privátních firmách zpravidla není dostupných tolik dat v potřebné jakosti. Zatímco totiž veřejný sektor, pracujíce s penězi daňových poplatníků, musí svá data o hospodaření zveřejňovat a dávat všanc kritice, povinnosti privátních firem zveřejňovat detaily svého hospodaření (či dokonce plánování a perspektiv) jsou velmi limitované. Pro ekonomy je tak mnohem snazší veřejně analyzovat a kritizovat státní sektor než soukromé firmy.

4. O státu je poměrně snadné vytvářet různé stereotypy, například jej pasovat do pozice molocha a odporné stvůry, která jen tahá lidem peníze z kapes. Na kurzech ekonomie člověk slyší téměř každý den o tom, jak jsou daně legalizovaná krádež a státní aparát byrokracií se smyslem v sobě samém. Naopak soukromé společnosti jsou obvykle líčeny jako chvályhodná iniciativa „strašně-supr-chlápka“, který na tom parádně zbohatl a všichni chceme být jako on.

5. Stát je v důsledku poměrně abstraktní entita: jsou jím v určitém smyslu všichni a zároveň nikdo. Po výhře na mistrovství světa se každý rád cítí jeho součástí. Avšak kdo jej bude dotčeně hájit proti nespravedlivému obvinění? Pokud ekonom náhodou ukřivdí v médiích soukromé firmě, může jej tato zažalovat za pokaženou pověst, ale u státu se takových důsledků vlastně obávat nemusí. Například periodika The Economist nebo Wall Street Journal poškodily myslím vícekrát nekorektními články Českou republiku. Stalo se jim za to něco?

6. Pozice kritika či přímo bojovníka proti veřejnému sektoru mnoha laikům konvenuje a má za následek jistou oblíbenost ekonoma na veřejnosti. Populární jsou především důsledky, které z oněch kritik plynou, totiž že stát by neměl od lidí a firem vybírat tak vysoké daně a neměl by vstupovat do soukromého sektoru, protože jej jenom kazí, brzdí schopné a vůbec bere lidem „laissez faire“ sny. Asi žádný člověk si sám o sobě nemyslí, že je neschopný. A pokud už takový objektivně je, raději za své neúspěchy obviní škaredé působení státu než sám sebe. Někdo jiný zase nemá financí nazbyt a přikyvuje ekonomovi, který mu nepředstavuje daně jako nákup služeb, ale jako krádež, čímž v tomto člověku vytváří iluzi, že by bez státu měl více peněz.

7. Sami ekonomové jsou občany a plátci daní, což se jim jistě nemusí líbit. Zatímco u státem poskytovaných služeb o ceně pochybují, neboť si přijdou erudovaní k jejímu posouzení, u privátních firem jim nezbývá než respektovat jejich nárok si cenu stanovit. Média navíc dávají hlas, alespoň co jsem si všiml, poměrně úzké skupině ekonomů zaměstnaným velkými soukromými společnostmi, ať už jde o Partners, ČSOB, ČS apod. Tito ekonomové s vysokými platy a minimem (špatně placených) podřízených zaměstnanců, kteří často vykonávají také konzultační činnosti na ŽL, jsou poměrně standardní cílovou skupinou pravicové rétoriky.

8. Stát je neziskový a donucující subjekt. Ona neziskovost znamená, že jeho výkony spočívají v jiných cílech, než je tvorba zisku. Pro nástroje neoklasické ekonomie jsou tyto výkony zpravidla špatně uchopitelné a hodnotí se ještě hůře (Jakou cenu má spokojené stáří?). Ekonomové proto od smyslu těchto výkonů víceméně abstrahují a zaměřují se pouze na technickou stránku hospodaření státu, jako by byl obrovskou korporací (takto např. vzniká zavádějící dichotomie „efektivita vs. rovnost“). Někdy se tento moment popisuje i tak, že politické konsekvence nejsou pro pozitivní ekonomii relevantní. Ale procesy jsou ovlivněny svým zaměřením. Ekonomové tak v důsledku aplikují teorie a modely, které byly vytvořeny pro subjekty zaměřené na tvorbu zisku, na subjekty, jež na tvorbu zisku zaměřené nejsou. Není proto divu, že stát podle těchto teorií působí jaksi vadně a selhává. Selhává však podobným způsobem jako propiska při psaní e-mailu. Druhá specifická vlastnost, totiž možnost použití donucujících prostředků, má poté mobilizační efekt. Dostane-li se úvaha (např. podle klíče popsaného výše) k tomu, že stát selhává, působí až drakonicky, že navíc nutí svobodné lidi k podílu na tomto selhání.

Má argumentace se víceméně zakládá na sociohistorické podmíněnosti člověka, a to se všemi nevýhodami takového stanoviska. Jistě není udržitelné tvrzení, že je člověk takto podmíněn zcela. Důvody, které jsem uvedl, však nechtějí hájit úplnou determinaci, nýbrž jisté vychýlení rovnováhy na ose levice/pravice u ekonomické veřejnosti. A dovolím si názor, že s jejich uvážením by bylo až podivné, kdyby ona rovnováha vychýlena nebyla. Oprávněnou námitku by jistě představovalo tvrzení o existenci determinant opačného směru. Takové patrně existují, ale nepřipadá mi, že by byly stejně silné a dotýkaly se tak vysokého počtu ekonomů. Argumentaci tímto směrem bych si každopádně rád přečetl (myšleno bez jakékoli ironie). Abych to tedy shrnul: Netvrdím, že jsou ekonomové svou sociohistorickou situací zcela determinováni, avšak důvody, které jsem uvedl, dovolují představit si, že mohou být jejich poměrně pravicové názory důsledkem zcela neodborných vlivů. Nakolik je tento scénář reálný, to ať si každý ekonom šáhne do svědomí a popřípadě kriticky přečte knihy, od kterých se jeho názory odvíjí.