Pohádka o tom, jak pravice nenávidí přerozdělování
Ilona ŠvihlíkováPravice se nevyhýbá redistribuci, naopak: redistribuje, vytváří si tak pevné klientelistické sítě, které už Českou republiku obepnuly jako pavouk mouchu, a tváří se přitom, že zavádí tržní ekonomiku.
Ke klasické výzbroji pravice patří spoléhání se na „tržní síly“ a odpor k přerozdělování, které je údajně doménou levice a které „bere těm úspěšným a pilným a dává líným nemakačenkům.“ Když se ovšem podíváme na vývoj od devadesátých let po žhavou současnost, zjistíme přesný opak: nikdo totiž nepřerozdělil národní bohatství tak sofistikovaně, jako právě pravice. Trh slouží jako oficiální zdůvodnění, ale málokdo už se ptá, co ten trh — který se během současné krize hlavně v souvislosti s finančním sektorem málem píše s velkým T, jako nějaké božstvo — vlastně je a jak funguje.
Velmi silný příkladem takové mohutné redistribuce je koneckonců celá transformace — počínaje kupónovou privatizací a konče vstupem nadnárodních koncernů (lákaných investičními pobídkami placenými z našich daní). Právě zde se ukázalo, že pokud se nebere v úvahu institucionální zakotvení a elity se řídí učebnicovými grafy, co všechno to může napáchat. Trh je obecně zprostředkující mechanismus poptávky a nabídky. Ale: abychom mohli provést analýzu, tak je potřeba jít mnohem více hloubky a ptát se: jaké subjekty jsou na straně poptávky a nabídky? Jaká je jejich koncentrace? Jaká je dynamika vztahů (dominuje poptávka, či nabídka, jak na sebe reagují)? Jaké je institucionální prostředí (tvorba zákonů, jejich vymáhání, regulace)? Jak jsou informování účastníci trhu (málokdy obě dvě strany stejně, pro většinu trhů je charakteristická dosti silná informační asymetrie). Jaké je propojení účastníků trhu s politickou sféru (lobbying, korupce, tvorba zákonů „na míru“)? Obecné plky o tom, že Trh rozhodne (jako když se z Božích výšin snese deux ex machina) slouží jen k zakrytí pravého stavu věcí, k dominanci určitých účastníků nad jinými i k tomu, že případná „pravidla“ hry nejsou ani náhodou neutrální a čím dál častěji jsou tvořena takříkajíc na zakázku.
Pravice redistribuje skrytě, narozdíl od reformistické levice, která hovoří o tom, že selhání trhu je třeba napravit (ale málokdy jde do hloubky struktury daného trhu, nemluvě o tom, jak se vlastně vytvořila a jaký vliv má např. zahraniční ekonomické prostředí, nemluvě o povaze celého (!) systému). Pravice redistribuje a vytváří si tak pevné klientelistické sítě, které už Českou republiku obepnuly jako pavouk mouchu. Vše maskuje jinými cíli: zaváděním tržní ekonomiky (vzpomeňme na zhasnutí světel a na slavný výrok o tom, že nejsou špinavé peníze). To zcela odpovídá neoliberální víře (nic jiného to není), že volný trh se nastaví tak nějak sám a zdroje se samy od sebe přemístí správným způsobem. Že se „správným způsobem“ bezesporu přemístí k tomu, kdo má více informací a známostí, o tom už se cudně pomlčí.
V současnosti se provádí obrovská redistribuce a to s krycím názvem operace „fiskální konsolidace.“
První redistribuce je poměrně patrná, nicméně velmi rafinovaná. Týká se — mnou často zmiňovaného — vydlabávání veřejného sektoru a jeho privatizace. Nejedná se ale převážně o ad hoc akce, ale o zajištění pevné legislativní podpory, kterou bude nelehké odstranit. Typickým příkladem je tzv. II. pilíř penzijní „reformy“, případně reformy zdravotnictví. Tyto kroky jsou takového charakteru, že levice v příštím období — pokud bude chtít zůstat levicí — bude muset oprášit slovo znárodnění.
Druhá redistribuce už není tak viditelná. Týká se dopadů „fiskální konsolidace“ a la Kalousek, která nemůže vést k ničemu jinému než je zvyšování podílu dluhu na HDP. I když to na první pohled tak nevypadá, pravici se podařilo vytvořit ideální perpetum mobile: růst dluhu si vyžádá další škrty — další části veřejného sektoru s touto argumentací předáme vybraným částem soukromé sféry a zajistíme si tak a) rentu do dalšího období b) financování volební kampaně c) obojí — další růst dluhu budeme krýt vydáváním dalších dluhopisů — finanční trhy a ratingové agentury naši „zodpovědnou“ škrtací politiku, při které si taky přijdou na své, ocení vysokým ratingem, kterým budeme své oponenty mlátit po hlavě, případně opět získáme od lobby finančních spekulantů cenu Ministr roku.
Bohatým skupinám nabídneme koupi českého veřejného dluhu. Ty části obyvatelstva, které již dnes neplatí žádné daně a hromadně přesídlují do daňových rájů, se mohou těšit na úroky, na které se jim bude skládat zbytek (chudšího) obyvatelstva. Jako věřitelé se v případě koncentrace dluhopisů u několika osob či firem stávají i mocenskou pákou.
Pravice si touto „skrytou“ redistribucí, kterou vydává za zcela přirozenou (tržní), zajišťuje finanční a mocenské zázemí dost silné na časy, kdy by přeci jen nemusela vyhrát volby.
Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.
To ale k ničemu nevede. Lepší je útočit přímo na samotnou ideologii volnětržní společnosti.
Já tu ideu považuji za pomýlenou z vícero důvodů:
1. Tržní konkurence nefunguje tak, jak se píše v učebnicích a jak si to představuje většina lidí. Ty zbytky, které fungují, jsou paradoxně založené na lidem vrozeném altruismu.
2. I samotná idea poptávky a nabídky, jako signálovacího mechanismu, má řadu nevýhod. Není náhoda, že v krizi se státy uchylují k regulaci. Mimochodem, té představě poptávky a nabídky jako něčeho dokonalého propadá i hodně lidí, co rozhodně pravicoví nejsou.
3. A dokonce i samotná idea společnosti, kde si každý všechno s každým vyúčtuje je zcestná, protože nepřipouští lidské chyby (a podvody, což je jen úmyslné vyvolání chyby někoho jiného). Proto nemůžeme říct "dluhy se musí vždycky splatit" nebo "soukromý majetek je posvátný" - eventuální chyby jednotlivých lidí způsobí, že na to doplatí celá společnost (jako je tomu v současné dluhové krizi). Takže, čas od času je zkrátka nevyhnutelný určitý restart, mimo jakoukoli podobu "exaktního" účetnictví.
Mně se naopak takto koncipovaný článek líbí jako málokterý jiný.
Je to i ve stylu Wallersteina a liberální levice - včetně té radikální libertariánské - dávno zdůrazňuje, že jeden z největších podvodů a iluzí na úseku politického střetnutí PRAVICE - LEVICE, je představa, že pravice a svobodný trh jedno jest. zejména víme, že jde o vyjednávací pozice subjektů (účastníků) na trhu, který by jako mechanismus jinak byl neutrálním a vhodným mechanismem - nicméně ovšem zvyšujícím náskok toho, kdo měl v tržním vztahu nějakou výhodu.
Mě ze zbytku těchto iluzí o pravici (pokud u mne ještě vůbec nějaké zůstávaly) dokonale vyléčil zejména vývoj po r. 2008.
Pravice je konstruktérem "socialismu pro nejbohatší", ty největší motivační výnosy těch nejbohatších jsou utkány z vytloukané (seeking) renty místo z klasického zisku a současná fáze začíná nabírat polofeudální rysy velkých patronů a prosebníků-klientů. Liberalismus u pravice dávno zmizel, jeho zakladatelé (J.S.Mill) jsou součástí myšlenkového dědictví široké levice. A mezi liberalismem a neoliberalismem je podobný rozdíl jako mezi keynesovstvím a neokeynesovstvím - neokeynesovci zcela a naprosto zradili princip keynesovství jako samostatné a obecné doktríny, stali se speciálním přívěskem neoklasicismu a bastardem (slovy Robinsonové) keynesovství, které posluhovalo svému neoklasickému protipólu. Odkazu Keynese zůstali věrni postkeynesovci (s vyjímkou odvětvových dílčích zásahů a průmyslových politik, se kterými Keynes nikdy nesouhlasil, ale postkeynesovci v nich nalezli zalíbení)
To může být klidně pravda, ale je velká skupina slušných lidí, kteří prostě tu představu mají, a pak je jedno, jak to pojmenujete. Mě na tomhle tvrzení vadí, že je to vlastně totéž, jako když se tvrdí, že exponenti bývalého režimu (a třeba Stalin) byli levicoví. Jinak řečeno, pokud někdo prodává nějakou ideologii, a pak pokrytecky dělá něco jiného, vůbec to není chyba té ideologie a nijak to nesouvisí s její reálnou aplikovatelností.
Proto by se měli přesvědčovat tito lidé, že ta ideologie je špatná; naopak těm politikům a jinak mocným jsou ideologické úvahy u zadku. A těžko je přesvědčíte, pokud je a priori označíte za pokrytce.
"Můžete rozvést, resp. definovat ty pojmy neokeynesián a postkeynesián?"
Tohle pěkně rozebírá Steve Keen ve svém 2. vydání Debunking Economics (nebo v článcích na jeho blogu). V podstatě říká (pozn. nejsem ekonom), že neokeynesiánství vychází z Hicksovy pomýlené interpretace Keynese (kterou později paradoxně odvolal) a dnes je to v podstatě určitá odnož neoklasické ekonomie, která se liší v detailech, ale nijak zásadně metodicky - stále chápou ekonomiku v podstatě jako rovnovážný systém.
Naopak postkeynesiáni (kam patří i částečně Steve Keen, ale je to trošku heterogenní škola), narozdíl od jiných škol, se snaží uchopit ekonomiku jako systém nerovnovážný, a chápou třeba rozdíl mezi rizikem (můžeme určit pravděpodobnost jevu) a nejistotou (nevíme nic o jevu), což bylo jedno z podstatných pozorování Keynese. Více toto například rozebírá poněkud matematická knížka J.M.Blatt: Dynamic Economic Systems, kterou by bylo možné označit za postkeynesiánskou.
Já souhlasím, jenom připomínám, že zde šlo o reakci na určitý směr diskuse - nikdo netvrdí, že praktické věci nemají přednost před teoretickými úvahami, ale prostě diskuse předtím plynula určitým směrem, inspirována článkem.
Paní Hábová má pochopitelně pravdu - pro některé lidi na levici, jejichž nenávist vůči podnikatelům je zvlášť vysoká, bude ale asi problém zvyknout si na to, že i systémový nástupce kapitalismu bude zalidněn podnikateli - že jenom nepůjde o "kapitalisty", ale "podnikatelé", živnostníci a OSVČ, družstva ... ti všichni tu budou s námi dál ...
Boj s trhem jako mechanismem je prostě pošetilost ...
Pane Ševčíku, to jste ten článek pochopil nějak jinak - samozřejmě trh, stejně jako oheň není možno pustit z řetězu, aby nad námi vládnul, ale autorka zdůrazňuje jiný aspekt - to, co kdysi Wallerstein. Že totiž volný trh je mýtus pro obě strany a obě strany přerozdělují - každá jinak, ale každá přerozděluje a jedna přitom opakuje své pohádky o volném trhu a deregulaci ...
O tom to je - ostatně prvotní akumulace kapitálu byla liberální snad možná ve Švýcarském spříženectvu (tak se do roku 1848 jmenovala dnešní konfederace) ...
Všude jinde šlo o násilné přerozdělování ...
To, co může způsobit změnu, vůbec nesouvisí s podobnými "praktickými" případy, které jste uvedl, pane Ševčíku.
Vy si snad vážně myslíte, že podobné titulky byste nenašel i před mnoha lety - a ještě okořeněné záplavou stávek?
Btw dnes se v soukromém sektoru stávkuje řádově méně než v jiné době, kdy odbory měly svou moc a kdy levicové politické strany včetně komunistů byly průraznější. Ale to je tím, že žár globální soutěže jim všem rozpustil jejich zbraně v rukou. Základní rozdíl je nezaměstnanost - dřív se vyskytoval masovější sektor pro vstřebání jinde uvolněné pracovní síly. Teď takový sektor není nebo není masový (kvartér, kvintér) a nezaměstnanost bude už jen růst. S touto situací (viz Španělsko) se kapitalismus není schopen dlouhodobě popasovat - právě proto, že mu to "nepasuje" do jeho mechanismu zhodnocování a přerozdělování ...
To je rozdíl, který je kardinální.
Bude-li práce ... ostatní bude přidáno a lidé se s leččíms smíří.
Nebude-li práce a lidé budou navíc s čím dál větší intenzitou ponižováni jako v případě našich vládnoucích idiotů - může se hněv jen akumulovat ...
Každopádně, mě jde o to, že spousta lidí reaguje na to vládní rozkrádání právě příklonem k pravici (ať už individualismu - proč bych měl platit daně, nebo xenofobii - chceme silného vůdce, který s těmi darebáky zatočí), a není to tím, že ti lidé jsou špatní nebo hloupí. Proto mi ten článek vadí, protože nejde pod povrch a nesnaží se je oslovit.
Mezi podnikateli mohou být lidé sociálně cítící, ale aby dnes v konkurenci uspěli, musí na své cítění brzy zapomenout. Navíc když někdo chce vydělávat co nejvíc peněz (což je přece hlavní motiv podnikání), přirozeně jej to táhne k individualismu a sobectví.
Čili, ano, levice se musí naučit s podnikateli spolupracovat, jenže musí si dávat veliký pozor, aby se nestala jen převodovou pákou zájmů ekonomických elit. Budu teď hodně odvážný, když napíšu, že na podnikatele by měl být přísný metr (mnohem přísnější než dnes), že by měli být pod veřejnou kontrolou a že by se měli začít aspoň trošku bát. (Ostatně, kdyby se kapitalisté kdysi netřásli strachy před komunismem, těžko by vznikl v poválečné Evropě sociální stát.)
Nehlásám tím žádné gulagy, ale každý pedagog ví, že pokud chceme někoho vychovat, musí působit pozitivní i negativní motivace. Dnes se bojí chudí lidé a střední vrstvy - a jejich oprávněný strach neustále roste. Bohatí jsou vysmátí. Dokud se i oni nezačnou bát, nebudou ochotni k žádným ústupkům. Je třeba jim ovšem vysvětlit, že zánik sociálního státu a rozklad společnosti v konečných důsledcích ohrožuje i je. Udělá to levice?
To co označujeme - a je rozebráno v článku Ilony Švihlíkové - jako přerozdělování zdola nahoru, technicky vzato žádné přerozdělování není. Z technického hlediska se pouze ponechají peníze v kapsách těch kteří je vydělali. Samozřejmě že to vede k posilování příjmové nerovnosti, ovšem z tohoto pohledu "spravedlivé", prostě nikdo nikomu nic neoprávněně nezabavuje. Hodně těžko se hledají protiargumenty.
Z tohoto pohledu peníze vaší obci "dluží" stát, který by spravedlivě měl reflektovat zvýšený provoz v obci a přispět jí větší částkou, protože to znamená že odtamtud přichází více peněz ze spotřební daně.
Já ve spravedlivé daně nevěřím.
Pokud se omezíme na daň z příjmu fyz. osob, tak tam bych progresi nezaváděl s argumenty typu - bohatí mají větší auta a poškozují tak více silnice, kouří větší doutníky a tak víc škodí zdraví lidí kolem sebe atp...
Proč prostě neříci, že zdroje docházejí a DPFO je jakási brzda, aby hodně "pracovití" lidé nepracovali tak moc a nechali víc práce těm méně "pracovitým". Svět už není co býval za Adama Smithe, dnes se nemůže člověk vydat do Nového Světa, aby tam ten pracovitý vykácel velký kus lesa, lenoch malý kus a pak žili oba podle svých zásluh (případně vykšeftovali půdu s divochy nebo je rovnou celkem beztrestně povraždili).
V rozumně progresivním prostředí by třeba Jana Nagyová nemusela dřít jako kůň, protože by se jí vyplatilo najmout si dva pomocníky... Majitel pramene v oáze v poušti taky bude prodávat vodu za jinou cenu někomu, kdo živí dítě, za jinou chovateli velbloudů a za ještě jinou někomu, kdo si tam bude chtít otevřít aquapark... Aspoň myslím, že by to tak mělo být.
Jistě, se systémovým problémem jednoho procenta, sebeprogresivnější soustava nic neudělá... Navíc když ta soustava je v rukou toho procenta.
Neoliberálové zapomínají na skutečnost, že majetek ve vyspělé společnosti je založen na tom, že jej společnost dobrovolně uznává a poskytuje mu státní ochranu, zatímco v primitivní společnosti je majetek založen na schopnosti vlastníka si jej ochránit sám. Ti, kdo vlastní hodně, tak dostávají touto cestou od společnosti mnohem více, než ti, kdo vlastní jen to, co mají na sobě.
Dále je tu problém nově narozených, těch, kdo přijdou do tohoto světa a jeho majetková pravidla jsou mu vnucena, bez možnosti nějakého opt-outu - protože jak podotýká pan Janeček, utéct už dnes není kam. Neoliberálové vycházejí z toho, že dítě nemá pouze na základě svého narození na svět žádný nárok - svět už je nějak zabrán, půda a zdroje rozděleny, kdo se narodil pozdě, má smůlu a zaslouží si pouze to, co dostane od rodičů, státu či jiných lidí - a v případě ideálního neoliberálního státu s nulovým přerozdělováním nedostane od státu nic.
Zhusta si neuvědomují, že to je v podstatě extrémní názor - opačný extrém je představa člověka, který se narodí, a prohlásí: "tak na světě je X (dejme tomu 100) milionů kilometrů čtverečních použitelné půdy, 7 miliard lidí, tak navalte můj spravedlivý podíl, to jest asi jeden a půl hektaru (!), a pak už nebudu nic chtít". A každý by si měl zmenšit svůj pozemek o jednu sedminu miliardtiny, a "vyplatit" novému človíčku jeho podíl za to, že bude uznávat majetek všech ostatních - a dále už by si na svém mohl každý pracovat jak chce, prodávat, kupovat, dědit, směňovat služby za pozemky a tak dále. Není těžké si spočítat, že takovýto "spravedlivý" svět by byl extrémně přerozdělující, mnohem více než kterákoliv současná společnost. Takže běžné přerozdělování ve společnosti pomocí progresivná daně lze vnímat jako kompenzaci za to, že se lidé "dobrovolně" vzdávají svých vlastnických nároků, vzniklých narozením do tohoto světa.
Pan Hájek je dobrým příkladem, jak se postupně upevňuje legitimita levicově liberálního přístupu, který může časem nabýt téměř revoluční charakter - alespoň pokud bude "socialismus pro nejbohatší" nadále sílit ...