72 610 občanů pro Táňu Fischerovou

Podpisy na petičních arších s prezidentskou kandidaturou Táni Fischerové, shromážděné bez jakékoliv reklamní kampaně, ukazují, že lidé se starají o veřejný život a usilují o změnu.

Jeden příběh z židovské mytologie vypráví o 36 lidech, kteří drží náš svět nad vodou. Láskou a dobrem, které kolem sebe šíří, nedovolí, aby zlo dostoupilo té míry, že by lidstvo zničilo samo sebe. Vtip je v tom, že nikdo neví, kdo mezi těch 36 zachránců patří, a neví to dokonce ani oni sami o sobě. A protože to těch 36 spravedlivých neví, snad jen tuší, chovají se, jako by to byli právě oni.

Přesně tímto principem se řídili občané, kteří dali dohromady 72 610 podpisů pro Táňu Fischerovou. Možná jen málokdo z nich věřil, že on a ti ostatní sesbírají dohromady požadovaných 50 000. A přesto sbírali podpisy i úšklebky. Nechtěli to pokazit. Co kdyby to celé záleželo právě na nich?

Ano, takhle se šíří dobro. Vírou, že v úsilí o ně samotné nejsem sám a že na mě také záleží. Neuhnu-li já, pak vím, že neuhnou ani ostatní a dobro přinese své plody. A tak se sen proměnil ve skutečnost: Táňa Fischerová kandiduje na českou prezidentku.

Když jsem slabý….
Říká to apoštol Pavel, když přichází se zvěstí o Ježíši Kristu tam, kde jen blázen by doufal v její přijetí: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ Jako by se v situaci, kdy už může být jenom lépe, mobilizovaly síly, které nakonec způsobí rozhodující obrat. Beznaděj promění v naděj, úpadek v růst, nevíru ve víru.

Není na tom náš stát podobně? Jistě, chudoba, s níž se stále častěji setkáváme, ztráta sociálních jistot, sociální vyloučení, umrzlí lidé bez domova, oběti metanolových praktik, toho všeho by mohlo být ještě daleko více. Avšak i tak je jasné, že pokud se ve společnosti něco zásadního nezmění, dojde k celospolečenské katastrofě.

Máme na vybranou: buď pokračovat v tom, co přivodilo dnešní poměry, pěstovat sobectví s odvoláním na zdravé sebevědomí, považovat za nejvyšší hodnotu majetek a vše jím poměřovat, člověka hodnotit podle jeho konkurenčních schopností, anebo usilovat o život bez strádání pro všechny, hmotné statky položit na roveň prostředkům určených k dosahování blaha všech a v druhém člověku vidět důvod být jeho bližním.

Při první variantě netřeba nic měnit. Za prezidenta si můžeme vybrat někoho z kandidátů, kteří se v dosavadním politickém provozu a dle dosud platných měřítek osvědčili. Můžeme si zvolit i někoho ze soukromého byznysu, komu stávající paradigma svědčí, jen na tu pilu by rád přitlačil. Chceme-li si ušetřit překvapení, můžeme také sáhnout ke stranickým kandidátům, snad s výjimkou jednoho jediného. Ti všichni budou zaručeně sekat stranickou latinu, čímž předvedou všem, že přímá volba byla naprosto zbytečná.

To při druhé variantě se nám výběr pěkně zúží. Systém prospěchu a stranického aparátnictví nevygeneroval lidi s přesahem mimo něj, politiky, kteří by mohli iniciovat tolik potřebnou změnu. Přímá volba prezidenta je z tohoto pohledu darem. Díky ní můžeme přetnout bludný kruh zastupitelské demokracie, která uzavřena sama v sobě neplní vůli těch, jež zastupuje, ale těch, kteří ji ovládají.

Táňa Fischerová, která svým politickým působením a občanskými ctnostmi zosobňuje mravní ideál, bez něhož je proměna společnosti nemyslitelná, představuje možnost, jaká tu desítky let nebyla. Cítí-li se dnes běžní občané slabí tím, že každé rozhodování o nich se děje bez nich, mají všechny důvody se cítit silnými tím, že smí překročit hranice systému. Do čela státu mohou prosadit toho, kdo je na jejich straně, na straně slabších.

Přirozeně, že úřad prezidenta není samospasitelný a prezidentovy pravomoce jsou omezené. Byť stávající prezident uměl využít i toho, co do jeho agendy nespadalo. To je ovšem kapitola jiná a rozhodně ne následováníhodná. Nicméně symbolická hodnota prezidentského úřadu je u nás mimořádná. Stane-li v něm osoba, která je mravním příkladem, bude to ten nejlepší impuls pro všechny lidi dobré vůle.

Nelze nevidět, že občanské letargie od voleb 2010 podstatně ubylo. Lidé začínají chápat, že pokud se nepostaví sami za dobrou věc, žádná instituce, a to za současných podmínek ani instituce demokraticky zvolená, pro ně nic neudělá. Varovným příkladem budiž poslední hlasování v dolní sněmovně, pro jehož zdárný průběh se vládní ODS neobešla bez zvednutí ruky poslance nepravomocně odsouzeného za korupci.

Prezident straník, nebo nestraník?
Ještě jeden aspekt, který mluví pro prezidentství Táni Fischerové, je hodný hlubší úvahy. Táňa Fischerová je kandidátkou nestranickou. Neucházela se o kandidaturu proto, že by o prezidentské křeslo sama stála, nebo že by ji do prezidentského křesla chtěla prosadit relevantní politická síla. Na kandidaturu přistoupila na žádost lidí kolem ní a v předtuše, že je nemálo občanů, kteří její kandidaturu uvítají. Nechtěla je zklamat.

Táňa Fischerová v té věci zaujala postoj naprosto nevídaný: „Pokud mne budou lidé chtít, přijmu tuto funkci.“ Žádné tlačení se někam, kde o mne nestojí, ale postoj služebníka. Kdy jsme to naposledy u nás viděli? Ale ano, u Václava Havla v prosinci 1989. Je to už dávno a obě společenské situace jsou jen obtížně srovnatelné. V jednom se však podobají jako vejce vejci: společnost znovu stojí na prahu hluboké proměny.

Nestranictví Táni Fischerové se zdá být v situaci, kdy se politické strany těší stále menší důvěře, nejen výhodou, ale i jistým stabilizačním faktorem.

Každý stranický prezident bude nutně ve svém úřadě reprezentovat také svoji stranu. A to i tehdy, nebude-li jí z výšin svého postu umetat cestičku. Jeho postoje budou pokaždé porovnávány s aktuálním obrazem jeho strany na veřejnosti. Skandály stranických kolegů - a která strana se jim vyhne? - budou oslabovat jeho prezidentskou autoritu. Jsou na tuto obtíž straničtí kandidáti a jejich voliči připraveni?

Závěr
72 610 hlasů sebraných na podporu Táni Fischerové nestálo jedinou korunu. Nebyl vydán jediný plakát, nebyl vylepen jediný billboard. Dobro, které dřímá v každém člověku, je-li probuzeno zase jen silami dobra, dokáže pravé divy. Nepotřebuje k tomu mediální cirkus, žoky peněz ani důvtipné výrobce hesel. Přímo opak je pravdou: čím více peněz, sponzorů a mediálního humbuku, tím bídnější výsledek a beznadějnější vyhlídky.

Česká společnost a s ní všechny společnosti Západu stojí na pokraji změn hodnotového systému. Dosud vyznávaný individualismus spojený s vidinou materiálního prospěchu se ukázal jako dále neudržitelný. Lidskou touhu po štěstí to však nepodlomilo. A nezměnilo to ani nic na faktu, že šťastní nebudeme tehdy, až nashromáždíme vše, po čem toužíme, ale až ti druzí budou mít vše, co potřebují. Není to vlastně nic nového. O lásce k druhému člověku mluví křesťanství už pěkných pár staletí. Na ní, nikoliv na sebelásce, bude stát náš příští hodnotový systém.

Mysleme na to, až v lednu půjdeme k prvním přímým prezidentským volbám. Tentokrát budeme rozhodovat o nás samých my.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

"Dosud vyznávaný individualismus spojený s vidinou materiálního prospěchu se ukázal jako dále neudržitelný...?" Úterý, 4.Prosince 2012, 08:33:19

No, když myslíte...

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

bez billboardů a bez peněz Úterý, 4.Prosince 2012, 10:42:33

Sbírání podpisů bez billboardů a bez peněz je skutečné úctyhodné. Možná samotný fakt odstranění všech billboardů by vedl k posílení občanské a politické kultury.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.