Nečasova vláda se podobá gamblerům, kteří si zatím nepřiznali svou závislost na vládnutí. Problém je v tom, že ani jiné politické reprezentace nebyly a nejsou o moc lepší.

Všichni jen kritizují a hořekují, nikdo si nepoloží otázku, jak těžké musí být vládnout zemi, když vás nikdo nemá rád. I nejděsivější sny budou nic proti probuzení Petra Nečase. Zase nový den, ve kterém potkám jen lidi, kteří si myslí, že jsem salátem Miroslava Kalouska, tichošlápkem Václava Klause, anebo pokrývačem knížete z Hluboké. Samozřejmě, že předseda vlády nepotkává v pracovním dni jen obyčejné lidi, ale těm druhým už něco slíbil, anebo přinejmenším slíbit musí, aby večer zase mohl natáhnout premiérské pyžamo a nechat si do snů pustit noční můry, aby se aspoň nějak odreagoval a uklidnil.

Zatím se zdá, že veřejnost už přivykla takřka všemu a současný kabinet nemůže udělat nic, co by ji nějak zásadně šokovalo, anebo dokonce přinutilo přehodnotit způsob své obrany; ten spočívá v iluzi, že jednou to peklo přestat musí, takže je lepší se věcmi kolem vůbec nerozrušovat. Jenže politici se lidí přesto bojí.

Nejde pochopitelně jen o tuto politickou reprezentaci, dělení na opozici a koalici trošku ztrácí smysl, nelze totiž předpokládat, že by stávající sociální demokracie s permanentně se obrozujícími komunisty přišla s jiným systémem, než tím, který je postavený na odevzdání politické moci silným vlivovým a finančním skupinám. Lidé, kteří sbírají volební hlasy, aby je proměnili v mandáty, dobře vědí, že už nemají skoro žádnou reálnou sílu, a tak se to nepokoušejí ani předstírat.

To, zda bude výplata sociálních dávek probíhat skrze sKartu, která má zabránit zneužívání dávek (bohužel nikdo nedokáže přesně vysvětlit, jak by se to pouhou změnou distribučního kanálu mohlo podařit), nerozhodne Petr Nečas, ale jednání s Českou spořitelnou. Bude na benevolenci bankovního domu, jak solidárně se postaví k občanům s vysokým věkem nebo tělesným postižením.

Fragmenty reforem, které tato vláda spustila, jsou natolik záhadné, že při troše zdravého rozumu o jejich symsluplnosti pochybují i samotní předkladatelé. Vysvětlit nefungující registr vozidel, projekt sKaret, návrh nového zákona o státních úřednicích nebo dění v ČD Cargo, je natolik úkolem pro člověka z nějaké jiné planety, že by to dokázal shrnout v pár jasných větách jedině Žito 44 a Karel Janeček, abychom vyjmenovali jen pár technokratických problémů a ukázali na náhodně vybrané dva možné řešitele.

Když se nedaří, tak se nedaří. Vládu nemá nikdo rád a ještě ke všemu se jí lepí smůla na paty. Nenechme se ovšem mýlit, že vrcholným českým politikům jde jen o kšefty a plnění dohod pro přidružené kmotry a kmotříčky. Petr Nečas a jeho tým jsou pravděpodobně v zajetí nějaké hlubinného autistického tlaku, který jim znemožňuje zastavit se, rozhlédnout a pověsit to na hřebík. Je to politický gambling. Prohráváte, už nemáte skoro nic, ale sázíte dál, protože máte umanutou představu, že to nějak půjde zvrátit. Každý psychiatr by vám poradil toho nechat a začít jinde a jinak. Jenže prvním krokem je sebeodhalení, musíte psychiatra vyhledat, a to nikdo z členů vlády zatím nejspíš neudělal.

Současní političtí gambleři nic nevysvětlují, prostě jenom hrají dál. V domácí politice to působí třeba škody a blbou náladu. Ale ještě horší je, když se špinavé prádlo nepere jen doma, ale vynáší se na veřejnost. Česká politika se rozhodla kritickou formu vládnutí přenést na mezinárodní pole, nevysvětluje a nekomentuje, pouze se chová podezřele a nikdo jí příliš nerozumí.

Ale dejme tomu, že i kroky prezidenta, premiéra a předsedy vlády v zahraničních otázkách mají svůj logický smysl, jenom by bylo třeba, aby je někdo vysvětlil. Když ne českým občanům, s nimiž má vláda tichou domácnost a popravdě na vině jsou občané, protože nepřekonatelný odpor začal jejich nenávistí, politici jen pak totéž zopakovali, aspoň pár slov by se hodilo pro netuzemskou veřejnost.

Petr Hájek neví, že Václavu Klausovi přišla nějaká pozvánka na předávání jakési skandinávské ceny, ale beztak to bude něco obskurního či tuctového z IKEA. Petr Nečas nemá čas a tečka. Karel Schwarzenberg by, i přes náročnou předvolební kampaň, do Osla jel, jenomže na něj asi zase v nobelovském komisariátu nemají adresu.

Proti uznání Palestiny jsme hlasovali jako jediná země spolku, který dostane tento týden Nobelovku, ačkoliv Palestinu uznáváme jako samostatný stát od roku 1988, což se potvrdilo i se zánikem Československa v nehusákovských časech. Vysvětlení je důkladné jako vždy. Kníže, tentokrát nikoliv z Hluboké, i když vlastně i o to se málem mohlo hrát, ale z Černínského paláce, si to tak přál. A premiér si to odnese a bude se muset sejít s Benjaminem Netanjahuem a poslouchat řeči o přátelství a nezradě, jako kdyby si nevytrpěl své na posledním kongresu v Brně.

A my jsme se léta utvrzovali, že největším autistou a outsiderem české politiky je ten naivní levičák Špidla. A protože jsme tupí a nepoznáme kvalitu, tak si sekretariáty řekli, že budeme chtít roztomilého ušáčka a vrzli nám Grosse, jenže ta hanba už nešla krájet. Tak nastoupila tvrdá ruka Jiřího Paroubka, který nebyl tak špatný, jak špatně se choval v nepřátelským médiích, jež ho po jeho návštěvách už opravdu nesnášela. A na to konto dali z druhého břehu chlapa, který během předsednictví dokázal hrát jistou roli, aby se po návratu na severní Moravu stal tím, kým doopravdy je, což ale potvrzuje pravidlo, že vysoká politika může mít na někoho dobrý vliv. Pak bylo krátké nic, které se po novém roce ujme hradu našich králů, a teď máme Petra, který se ráno bojí probudit, že ho zase lidi nebudou mít rádi.

Vladimír Špidla nenosil provokativní masku naivního idealisty, on jím byl a je; a kandidátem na prezidenta by byl důstojným, už jenom proto, že mu asi skutečně o něco jde. Ale je fakt, že zase s ním nebyla skoro žádná sranda.