Neviditelný výbor — tak si říká skupina autorů, která sepsala a roku 2007 ve Francii vydala spis nazvaný Vzpoura přichází. Během pěti let se kolem tohoto textu navršilo několik kontroverzí. Za prvé, jeden z autorů byl později identifikován francouzskou policií, a jelikož se jednalo o nebezpečného teroristu, poškodivšího trať TGV, musel být usvědčen ze zločinu — napomohla tomu mimo jiné i jeho vlastní Vzpoura, kde se o sabotážích ne železnici sem tam vedou podivné řeči.

A za druhé, k textu se váže legenda, podle níž sehrál jistou roli během tzv. arabského jara. Co je na tom pravdy, se dozvíme jen stěží, o čem však nelze diskutovat, je informační potenciál textu. Jako manifest anarchokomunismu se rozlétl po světě, aby šířil poněkud nebezpečnou směs myšlenek Hany Arendtové a zároveň třebas i Alaina Badioua.

U nás jej můžeme číst hned ve dvou různých vydáních. O první z nich se zasloužil překladatelský kolektiv Mezi řádky, jehož publikační činnost sotva zmapujeme na stránkách Kosmasu. Druhé a zároveň i aktuálnější vydání přináší nakladatelství Rubato coby svůj šestý publikovaný svazek.

Vzpoura je rozdělena na dva díly. V prvním z nich se autoři pokoušejí o analýzu stavu společnosti, která čelí náporům silné všeobecné krize a která se začíná téměř rozpadat pod tlakem vlastních struktur. Je třeba hned na úvod říci, že se tu rozhodně nejedná o žádný akademický rozbor problému — to musí být jasné snad každému, kdo přečte první dvě stránky spisu, vyjma Josefa Chuchmy, který si při psaní recenze na tuto knihu vzpomněl na Baumana a Lipovetského, liberálně smýšlející sociology a autory skutečných analýz.

V prvním plánu je Vzpoura hlavně manifestem a i ty pasáže, které bychom chtěli označit jako analytické, plní funkci apelativní a estetickou: „Právě na základě (…) neurózy mohou všechny po sobě jdoucí vlády ještě vyhlašovat válku nezaměstnanosti a předstírat, že svádí „bitvu ve jménu zaměstnanosti“, zatímco bývalí manažeři táboří se svými mobily ve stanech Lékařů bez hranic na březích Seiny [Narážka na kampaň Lékařů bez hranic, v jejímž rámci dostalo 300 bezdomovců stany a spalo v centru Paříže — pozn. JV]. Zatímco Národní agentura pro zaměstnanost masivními škrty marně usiluje snížit počet nezaměstnaných pod dva miliony, a to i přes použití osvědčených statistických triků. Zatímco garantovaný minimální příjem a kšeftaření jsou, dokonce i podle názoru informačních služeb, jedinou zárukou proti sociální explozi, která může propuknout každým okamžikem. Při udržování této fikce práce je v sázce psychická ekonomie Francouzů a politická stabilita země. // Nechť je nám dovoleno se na ni vysrat.“

Je to právě nejspíš estetismus, který dodává celému textu Vzpoury na její síle a jenž ji spolu se zmíněnými kontroverzními okolnostmi, týkajících se jednoho z autorů, povýšil na generační výpověď lidí odmítajících status quo kapitalistické společnosti a s ní spojené odcizení smyslu práce, podílu, na němž musíme — jak ostatně stojí hned v několika pasážích knihy — participovat všichni, chceme-li vůbec přežít.

Probírat jednotlivé tematické okruhy této krajně vyhrocené teoretické konstrukce nemá valný smysl. Třebaže je rozčleněna do sedmi základních okruhů, najdeme v ní celou řadu problémů pouze načrtnutých, a přeci silně inspirativních pro myšlení jiné než politické.

Důležitým momentem pro interpretaci je snad jen absence politického řešení krize: autoři se totiž nehlásí ani k levé, natož tak k pravé kritice systému. Odmítají pro dnešní dobu typické myšlení těch, kteří spatřují východiska v ekologii — tak jako vše, i životní prostředí je zde už definitivně poničeno a na nás není nic jiného, než se s jeho katastrofickým stavem smířit; co víc, odmítnout všechna budoucí řešení a přistoupit na to, že už dávno stojíme v epicentru všeobecné destrukce: „Není proč čekat — na zlepšení situace, revoluci, nukleární apokalypsu nebo sociální hnutí. Další čekání je šílenstvím. Katastrofa není to, co přichází, ale to, co tu je. Už nyní se nacházíme uvnitř procesu zhroucení civilizace. Je třeba se ho zúčastnit.“

Ono apelativní je třeba, které u nás důvěrně známe například z poslední knihy Víta Janoty, pak tvoří základ druhé části knihy. Tu totiž musíme číst jako nekompromisní návod k tomu, jak jednat ve chvíli, kdy už selhala všechna politická řešení nastalé situace. Připravit se na vše — tato slova stojí v závěru textu a od nich je také odvozeno sdělení Vzpoury.

„Jde o to, umět bojovat, páčit zámky, léčit zlomeniny stejně jako angínu, stavět pirátské rozhlasové vysílače, zřizovat pouliční jídelny, přesně mířit, ale také shromáždit rozptýlené vědomosti a vybudovat válečné zemědělství, porozumět biologii planktonu a složení půdy, studovat vzájemné působení rostlin, a znovu tak získat ztracenou intuici, obnovit staré zvyky a pouta s naším prostředím a přitom si uvědomovat hranice, jejichž překročením toto prostředí nevratně vyčerpáme (...)“ — jak vidno, není toho málo, co na nás kniha Neviditelného výboru klade.

Lze s úspěchem předpokládat — a Chuchmův text budiž potvrzením tohoto předpokladu —, že se objeví celá řada kritických komentářů, v nichž se bude psát o tom, že jde vlastně o jakousi francouzskou tradici myšlení, které využívá nejrůznějších společenských krizí k tomu, aby zdůraznilo svou letitou revoluční tradici. To nám ale může být docela ukradené, protože nad Vzpourou můžeme teoretizovat jen stěží.

Možnosti, jak tento text číst, jsou pouze dvě: buď se přiklonit na stranu autorů a jejich sdělení, anebo je odmítnout s tím, že se jedná o čirý extremismus, o úchylku, která by zvrátila vývoj evropské kultury, k němuž jsme dospěli po staletích bojů a nesčetných obětech. Právě toto buď / anebo je však klíčovým bodem, z něhož bychom měli vycházet ve svých budoucích úvahách — protože čekání je projevem šílenství...