Deník Referendum Domov

Zdá se mi, že Česká televize zvolila poměrně dobrý postup pro představení prezidentských kandidátu. Měl jsem štěstí a jeden z dílů shlédnul v autobuse nemaje běžný přístup k ČT. Zpověď Jiřího Dienstbiera. Interview samotné ponechám s dovolením bez komentáře, protože kandidát v něm promlouvá za sebe dost dobře a srozumitelně a nemám potřebu k němu cokoliv dodat. Kdo chce, nechť si projde originál.

Mnohem zajímavější a svým způsobem signifikantní se mi jeví reflexe. Česká televize zve tři glosátory daného interview, které vysílá několik hodin před tím. Věřím, že lidé, kteří to mají v ČT na starosti, projevili co nejlepší dobrou vůli, aby opatřili ke každému kandidátovi přiléhavé tutory, a pomohli tím veřejnosti lépe dešifrovat to, co by jí nemuselo být zřejmé. Zdá se to být dobrá cesta.

Leč v tomto případě to neměli snadné a také se jim to nepovedlo. Recenze vnesla do tématu více zmatku místo toho, aby věci projasnila. Ne že by v televizi sáhli po osobnostech nekompetentních, spíše naopak. Daniel Kroupa a Alexander Mitrofanov patří jistě k elitě politických analytiků, Erik Best je velmi upřímný a bystrý komentátor, který je pro nás cenný (nebo se nám to alespoň zdá) díky jinému úhlu pohledu.

Jenomže se ukázalo, že nestačí sáhnout po třech vynikajících a nepochybně úctyhodných a mravných osobnostech, aby se dostavil výborný výsledek. Nestačí, aby jeden byl levičák, druhý pravičák a třetí řekněme neutrál, když na Eriku Bestovi tak trochu neumíme poznat jeho pravé přesvědčení.

Daniel Kroupa se měl této role asi sám vzdát. Sváděl se sebou nerovný boj, který vyústil v docela mlžný až panický výsledek. Nevěděl přesně, kterým hodnotám má být loajálnější, zda-li osobnímu přátelství, staré solidaritě a společným ctnostem „života v pravdě“, nebo své autentické pravicovosti proti levicovosti JD; nebo (do třetice) psychologicko-sociálnímu pocitu, který má co dělat s věkem posuzovaného a vůbec ne ani s prvou ani se druhou z prve vyjmenovaných veličin.

Nakonec jsme se tedy od Daniela Kroupy dozvěděli, že Dienstbier by byl lepším prezidentem než Klaus, že by ale nebyl neutrální a stranil by levici (nejen proto, že je levičák, ale protože je údajně agresivní levičák). Dozvěděli jsme se také, že je vysoce mravní osobností, ale že k tomu přišel jak slepý k houslím (trochu to akcentuji, ale jen trochu, tak to skutečně DK řekl). Co si z toho vybrat, opravdu nevím.

Proč třeba Daniel Kroupa neřekl, že Dienstbier je levičák jako poleno a proč místo toho se zámlkou řekl, že nechce slyšet jiné názory? Se zkušenosti s oběma mohu říci, že jsou si v tom velmi podobní. Že je jeden nebo druhý agresivní, by mne ale věru nenapadlo. Jedině že by si to oba mysleli o sobě navzájem.

Proč také Daniel Kroupa neřekl, že dobrou pojistkou pro případnou neutralitu je opravdová, nelíčená a erudovaná oddanost vládě práva, silnější než Dienstbierova stranickost (kterou ale nikdo nezastírá)?

Tenhle zvláštní obkročák okolo horké kaše vedl ke zcela třaslavému projevu, ze kterého si divák podle mého názoru neodnesl skoro nic. Velmi podobné to bylo u Erika Besta, jen akcent ležel jinde. Jemu vadí to, že Dienstbier je zároveň součástí establishmentu a zároveň chce být jeho disidentem a napravovat ho.

Ono pravda je, že Dienstbier nezapadá do šablony typického straníka socana ani typického straníka posledních 20 let. Jako by Erik Best znal jinou realistickou nabídku, někoho, kdo je skutečně nezávislý, kdo si nezadal s establishmentem, ale nabízí schopnosti a dovednosti reálně se role prezidenta zhostit. Vždiť přece víme, že nezávislí kandidáti jsou jenom dva. Franz a Fischerová. Ostatní, pokud stojí o tento predikát, jej jenom markýrují.

Co z této Dienstbierovy jako by dvojjediné role plyne? Myslím, že zhola nic; nebo jen velmi málo. Jen to ukazuje, že se najednou vynořila naprosto originální osobnost, která není zařaditelná do dosavadních šablon. Má co do činění s establishmentem, ale zůstala natolik na jeho okraji, že nemohla nasát jeho manýry, neřesti, rutiny. Velká část veřejnosti zdá se mi vycítila, že zde je trochu jiný nový pokus dělat reálnou politiku, v rámci strany s mnoha neřestmi, která ale konvenuje základním hodnotám, jež sdílí tento člověk.

Nepokrytě to řekl Alexandr Mitrofanov, který může právem být podezříván ze sympatií k JD, a je veřejným tajemstvím, že dlouhodobým cílem jeho útoků je právě Miloš Zeman. Mířil přesně do černého, když řekl, že Dienstbier je nefalšovaný levicový kandidát, a že se o tento predikát utkává s Milošem Zemanem, který by jej rád tento získal pro sebe.

Více než velmi pravděpodobné je také to, že nejatraktivnější boj „semifinále“ se odehraje právě mezi těmito dvěma. V této otázce bude ležet ohnisko celé prezidentské volby: kdo z obou postoupí do druhého kola? Je škoda že ji diskutéři nechali ležet ladem a jen tak napůl huby se k ní dostal Mitrofanov.

Kapitolu samu pro sebe představuje zmínka o tom, že si Dienstbier mladší hrdinský zápas disentu neodžil, že se narodil se zlatou (v tomto případě spíše ježatou) lžičkou v ústech, a je jen stínem svého otce. To by ale bylo na samostatné pojednání, a jistě jsme to neslyšeli naposled. Přitom Dienstbier projevuje schopnosti, které naznačují, že svého otce jako politik možná výrazně přeroste.