Jediné, čeho se musíme bát, je náš vlastní strach

Velkou část negativních efektů dluhové krize způsobil právě strach. Strach z řeckého osudu tlačil i vysoce solventní státy skrze politický diskurz do začarovaného kruhu šetření a stagnace. Ale jeden reálný důvod ke strachu by tu byl.

„Jediné, čeho se musíme bát, je náš vlastní strach.“ Zní to jako motivační klišé, plytký slogan politické kampaně. Ve skutečnosti Franklin D. Roosevelt v tomto výroku vystihnul hlubokou ekonomickou pravdu, kterou bychom dnes měli oprášit.

V ekonomii je třeba odlišit strach od averze k riziku. Míra averze k riziku je racionální a do určité míry i kvantifikovatelná veličina. Domácnosti nemají rády riziko, protože i malá šance velkých ztrát může být likvidační a stát životy. Strach je však iracionální, neodůvodněný. Vede zákonitě k horším rozhodnutím a ke ztrátám. Je založený na davovém vnímání, špatném vyhodnocení situace nebo na politické demagogii.

Kam nás vede strach uprostřed krize
Velkou část negativních efektů dluhové krize způsobil právě strach. Strach z řeckého osudu tlačil i vysoce solventní státy skrze politický diskurz do začarovaného kruhu šetření a stagnace. Kvůli tomu se periferie nemohla spolehnout na zahraniční poptávku nebo vyšší inflaci v evropském jádru. A proto se problémové státy dostaly do problémů ještě horších.

Strach z odchodu zemí z eurozóny vedl k úprku kapitálu z evropské periferie a k dodatečným bankrotům tamějších bank. Tím se jen zhoršila ekonomická situace na periferii a ještě se zvýšil strach z rozpadu eurozóny. Kdyby nedošlo k zoufalé intervenci Evropské centrální banky, takto iracionální začarovaný kruh by vedl k implozi evropské ekonomiky. Úplně zbytečně a iracionálně.

Strach se netýká jen Evropy. Odvěká obava, že vždy bylo hůř, a proto i hůř bude, je primární příčinou vysoké míry spoření v asijských zemích, které vytváří obrovské globální nerovnováhy. Strach z neradostné budoucnosti dnes nutí i evropské domácnosti excesivně šetřit a firmy odkládat investice. Strach z toho, že lépe už nebude, brzdí poptávku a lidskou podnikavost.

Strach, že nebude líp

Recese, na jakou se svět připravoval v roce 2008, měla být jednorázovou příhodou. Měla být hlubší, ale ve svém charakteru stejná jako bezpočet minulých recesí a hospodářských krizí. Po pádu mělo přijít oživení. Téměř všichni trpěli, ale mohli si být jistí, že snížení příjmů a nezaměstnanost není navěky. Že dva až tři roky bude špatně, ale pak bude lépe. Že se brzy vše pozvolna vrátí do chudších, ale normálních kolejí.

Na něco takového se dnes už nemůžeme spolehnout. Ono slibované oživení se vytratilo a Evropa se propadla do nové recese. Je logickým, i když iracionálním vyústěním takto zklamaných očekávání, že domácnosti i podniky popadla nejistota z budoucnosti. A nejistota je hlavní příčinou strachu.

Když se odhadovaly následky fiskální konsolidace na evropskou ekonomiku, tyto psychologické efekty nejisté délky krize byly ignorovány. Evropa si tak šetřením v solventních státech sama na sebe přivolala nejenom druhou recesi, ale i mnohem vyšší nejistotu a tím i strach, který ekonomické problémy ještě umocní.

Strach jako politický výtvor

Politici nesou za současný strach obří díl zodpovědnosti. Především ve své schopnosti strašit své voliče osudem států na evropské periferii. Podobný strach poskytl konzervativním vládám většinu v pokrizové Evropě a dal jim politickou podporu k reaganovským řešením. Strach vedl k iracionální politice, ve které neměla přednost dlouhodobá úroveň dluhu, ani ekonomický růst, ale vládní výdaje a bezprostřední rozpočtové schodky.

Státy svým chováním připomínaly sedláky, co uviděli k sousedovi zacházet exekutora, ve strachu z osobního bankrotu se vrhli na svá jarní pole, ořezali nezralou úrodu a prodali pod cenou, aby okamžitě splatili své jinak stabilní dluhy. Zapomněli ale, že jim strach zatemnil zrak. V zimě sice budou bez dluhů, ale taky můžou umřít hlady.

Druhou zodpovědností politiků, je jejich neschopnost přesvědčit domácnosti i podnikatele, že některé věci opravdu myslí vážně. Evropská krize byla přehlídkou protimluvů a mnohdy vědomých lží. Politici v zájmu krátkodobých zisků v domácí politice či ve vyjednáváních popírali věci, o kterých věděli, že k nim musí dojít.

Na konci roku 2009 všichni věděli, že Řecko bude potřebovat pomoc i restrukturalizaci dluhu. Trvalo měsíce a v druhém případě roky, než to ostatní evropské vlády připustily. V červenci se politici dohodli na tom, že zbaví jednotlivé státy břemene jejich nesolventních bank. O pár měsíců později se skupinka tří států zničehonic rozhodla plán zpozdit a blokovat jeho retroaktivitu.

Bát se strachu nebo politiků?
Jak se dá ještě dnes věřit politikům, že chtějí Řecko uvnitř eurozóny, když zároveň v zájmu vlastních politických her blafují s řeckou vládou o tom, že zemi vykopnou, jestliže nesplní staré a nereálné požadavky? Věřit se jim bohužel nedá. Z toho pramení nejistota a z toho pramení i strach.

Byl bych rád, kdybych se mohl bát jen vlastního strachu. Mnohem víc se ale bojím a ještě dlouho se budu bát i nevypočitatelnosti evropských politiků a neschopnosti se domluvit na společném postupu.

Zbavit se evropského strachu  opravdu není jednoduché. Je totiž nereálné vzít práškovací vesmírnou loď a posypat kontinent trochou efedrinu. A obávám se, že je to stejně nereálné, jako chtít zodpovědné a důvěryhodné evropské politiky, kteří nebudou kličkovat a lhát, aby si dočasně ulehčili situaci.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 13.Listopadu 2012, 14:44:7


Obávám se, že ty skutečné hlavní důvody stále-jakoby-nekončící krize jsou jinde ...

Nejsem ani schopen vyjádřit jak mě autor tohoto článku - jehož příspěvky čtu vždy s potěšením - tentokrát zklamal.

Netušil jsem, že si přečtu článek s podobnou logikou jako od neoliberálních, hlavnoproudých, a silně pravicových mladých ekonomů-modrých svazáků například v RESPEKTU ...

Hanuš Karlach - Brno

Vážený pane Tejkle, Úterý, 13.Listopadu 2012, 22:49:55

a navíc ta čeština, místy. ""Vystihnul" - to se mu v mysli rozbřesknulo, když se venku zablesknulo. - Pražština namísto češtiny. Ach!

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 14.Listopadu 2012, 08:20:43

Že je obchod se strachem skvělý byznys současnosti, to je fakt. Vždyť máme jeden velký příklad přímo před nosem. Začne se říkat, že stát do budoucna nebude schopen vyplácet důchody. Začne se operovat s hausnumery atd. Vzbudí se v lidech pocit, že je nutné se zabezpečit i jinak. Ale jak? No přece šetřením u soukromých penzijních fondů, to dá rozum!
Pokud se podaří přesvědčit dost lidí, začnou se na účty těchto fondů hrnout hromady peněz. Co s nimi tyhle fondy udělají!? No přece nakoupí dluhopisy toho zlého neschopného státu...
Neboli ten druhý slavný pilíř, který ten první oslabuje slibujíc, že se díky tomu, že jsou nyní "pilíře" dva, celý systém zpevní, se v případě zhroucení toho prvního, oslabeného, sám zhroutí jako domeček z karet.
Je to prostě pouhý přemisťovač peněz veřejných do kapes soukromých. Pilíř rozhodně ne.

Ale souhlasím s panem Tejklem, že hlavní důvod to nebude.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 14.Listopadu 2012, 09:46:25

Mno, abych nebyl považován za fanatika. Penzijní fondy samozřejmě nenakupují jen státní úpisy. Před pár dny jsem mluvil s kamarádem, kterého jsem zhruba dva roky neviděl. Firmu VOKD Doprava teď vlastní německé a holandské penzijní fondy. Jmenují se AWT. Podle jeho slov to vypadá, že si firma vede dobře a rozvíjí se...
Rovněž tzv diverzifikace rizika není nějaká poblázněnost...
Zrátka nic proti dobrovolnému penzijnímu připojištění u soukromých fondů. Ale skutečně soukromých, nenavázaných na státní rozpočet a nenakupujících státní úpisy. To jsou jenom vrata od tunelu...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.