Lidskoprávní argumenty, ekonomické důvody, sociální dopady

Andrea Cerqueirová

Vládní koalici se tento týden za pomoci dalších nezařazených poslanců - pod líbivou proklamací, že je nutné snižovat počty dětí v ústavních zařízeních - podařilo protlačit normu, na jejíž úskalí dlouhodobě upozorňovala řada odborníků.

Argumentace bývá lidskoprávní, důvody ekonomické a dopady sociální. Touto trefnou zkratkou shrnul psychiatr Ivan David úpornou snahu některých politiků a aktivistů rušit či výrazně omezovat institucionální péči v České republice. Tehdy hovořil o psychiatrických léčebnách, větu však lze vztáhnout i na další instituce: třeba na kojenecké ústavy a dětské domovy.

Stávající vládní koalici ODS, TOP 09 a LIDEM se tento týden za pomoci dalších nezařazených poslanců - pod líbivou proklamací, že je nutné snižovat počty dětí v ústavních zařízeních - podařilo protlačit normu, na jejíž úskalí dlouhodobě upozorňovala nejen sněmovní opozice, Senát a prezident, ale také řada odborníků. Novelu o sociálně právní ochraně dětí, která mimo jiné stanovuje časový strop pro takzvané přechodné pěstounství. Výrazný hlas veřejnosti zabránil nejhoršímu - aby norma přímo rušila kojenecké ústavy a dětské domovy.

Profesionálním pěstounům bude (na rozdíl od pěstounů dlouhodobých, kteří dostanou mnohem méně) od příštího roku vyplácen plat ve výši přibližně dvacet tisíc korun hrubého měsíčně za to, že budou čtyřiadvacet hodin denně připraveni na přidělení dítěte, které u nich ale bude moci zůstat maximálně rok. Pak zase poputuje dál a oni vyčkají na další dítě. Stoupenci návrhu přesvědčují ostatní, že do té doby se buď dá do pořádku biologická rodina nebo se najde trvalá adopce.

Ale co když se to nepovede? S tím novela vůbec nepočítá, je postavena výhradně na víře, bez nejmenších pochybností. Přitom zkušenosti mnohých, kteří se pomoci ohroženým dětem věnují, varují, že se to prostě často - při maximálně vynaložené dobré vůli - nedaří. Varují také zkušenosti ze zahraničí, třeba ze Spojených států, stačí se seznámit s příběhy dětí, které za dětský život vystřídaly několik rodin, přičemž nikde pro ně nebylo doma, zabouchly se dveře a byly samy. V dospělosti často skončily na ulici, některé spáchaly sebevraždu.

To jsou ty sociální dopady, o kterých hovořil Ivan David, přičemž na nebezpečí, že děti budou končit na ulici, upozorňoval i prezident Václav Klaus, který normu (stejně jako horní parlamentní komora) neúspěšně vetoval. A důvody ekonomické? Velmi nestandardní je například to, že několik vysokých státních úředníků, kteří návrh (zahrnující povinná školení pro pěstouny) připravovali a podporovali, působí v obecně prospěšné společnosti, která se má věnovat například osvětou pro pěstouny. V budoucnu by se tedy teoreticky mohli stát příjemci veřejných dotací.

Ivan David se trefil i s lidskoprávní argumentací - obhájci návrh prezentují tak, že pomůže dětem, které se z ústavů přesunou do rodin. Na rizika, že se to nemusí zdařit, neupozorňují, a ty, kteří mají pochybnosti, staví do role zpátečníků, trvajících na tom, že děti se z institucí nesmějí hnout. Jenže tak to není. I ti, kteří dané ustanovení v novele zákona kritizují, vědí, že pro dítě je samozřejmě nejlepší funkční rodina. I to, že dítě většinou touží být ve své biologické rodině, i když zrovna dvakrát funkční není. Jenže také vědí, že někdy se to prostě přes všechny snahy nepovede, třeba i proto, že rodina nemá zájem.

Cíl těch, kteří nad normou nejásají, ale naopak se bojí dopadů, je vlastně v konečném důsledku stejný jako těch, kteří přechodné pěstounství na jeden rok podporují z nejčistších důvodů. Tedy proto, že opravdu chtějí pomoci opuštěným dětem. Paradoxně se ale dostali na stejnou loď se stávající vládou, která návrh prosadila nikoli kvůli touze pomoci dětem, ale z tvrdě neoliberálních pozic - aby na dětech ušetřila (jsme opravdu tak chudý stát, že musíme šetřit na nejslabších?) a privatizovala další veřejnou službu.

    Diskuse
    November 10, 2012 v 17.31
    Bonmot je dobrý, ale argumenty chybí
    Bonmot, že při omezování moci ústavů bývá argumentace lidskoprávní, důvody ekonomické a dopady sociální, chce zřejmě říci, že jde o klasickou škrtací reformu, která je prosazována pod údajnou záminkou lidských práv. Lze jej však chápat i jinak: ústavní lobby není schopná obhájit svou pozici argumenty lidskoprávními ani ekonomickými, takže jí nezbývá než strašit jakýmisi sociálními hrůzami, v našem případě dětmi na ulici.

    Nejprve napíšu, v čem pozici Andrey Cerqueirové lze přiznat určité ratio. Ústavní lobby je silná a organizovaná a při hájení svých zájmů může někdy - do určité míry a spíše mimochodem – hájit i zájmy dětí proti neoliberálnímu škrtání. Pokud by zde nebyla, je možné, že některé privatizační škrty by se dály snadněji; skupiny lidí, z nichž nemají prospěch žádné lobby (např. nezaměstnaní), mohou být skutečně snáze škrtnutelní, jak to vidíme. Na druhou stranu, i při této úvaze je vždy třeba vážit, nakolik úsilí ústavní lobby směřuje i proti zájmům dětí (byť chápu, že každá skupina chápe zájmy dětí odlišně) a nakolik ředitelé ústavů prostě jen bez zájmu přihlíží likvidování sociálního státu (lze se např. ptát, jak se ústavní lobby angažovala proti omezování dávek zdravotně postiženým, proti sKartám aj.?). Je však také současně třeba říci, že lidé působící v ústavech, kterým o děti jde, se i v případě, že by jejich ústav snad byl někdy zrušen, mohou angažovat např. v oblasti prevence, tj. pomoci rodinám, aby se do problémů nedostaly.

    Proti textu novely uvádí Andrea Cerqueirová v podstatě jeden jediný argument, a to omezení pěstounské péče na dobu přechodnou na 1 rok (viz § 27a zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Ano, institut pěstounské péče na dobu přechodnou je na rozdíl od normální pěstounské péče skutečně časově omezen, což je logické, neboť jde o institut péče krizové a jeho úkolem je překlenout dobu, než se najde řešení trvalé (tedy zejména návrat do biologické rodiny, nebo adopce nebo pěstounská péče klasická – dlouhodobá). Časová omezení jednotlivých institutů sociálně-právní ochrany dětí jsou poměrně častá, viz např. § 13a odst. 1 a 5 a § 42 odst. 5 zákona o sociálně-právní ochraně dětí (tato ustanovení omezují např. dobu pobytu dětí v zařízeních pro děti vyžadujících okamžitou pomoc, zejména v Klokáncích), § 76a odst. 4 občanského soudního řádu, a to právě proto, aby se z provizorního řešení nestalo řešení trvalé. Domnívat se, že účelem časového omezování je pendlování dětí mezi jednotlivými pěstouny, je zcela chybné.
    Takže abych odpověděl na otázku, co bude s dětmi poté, co onen rok skončí? Jejich možnosti budou tytéž co dnes (jednotlivá řešení by měla být preferována v tomto pořadí): návrat do biologické rodiny, adopce, dlouhodobá pěstounská péče nebo ústavní výchova. Řetězení jednotlivých pěstounských péčí na dobu přechodnou, jak se ho autorka obává, podle mého právního názoru zákon nepřipouští (byť je pravdou, že § 27a odst. 9 zákona o sociálně-právní ochraně dětí jej výslovně nevylučuje, ale bylo by to zcela proti smyslu tohoto provizorního institutu).

    Chci se vyjádřit i k odměnám pěstounů. Z § 47e zákona o sociálněprávní ochraně dětí (se srovnání se současným § 40 zákona o státní sociální podpoře) vyplývá, že odměny se zvýší především těm pěstounům, kteří mají 1 nebo 2 dětí (ze současných cca 3 tisíc na 8 tisíc – z nichž se ovšem strhne pojistné a daň z příjmů). Naopak pěstounům majícím 3 děti se odměna zvyšuje ze současných cca 17 tisíc na 20 tisíc. Takže profesionální pěstouni si polepší mnohem méně než normální dlouhodobí pěstouni.


    Musím jen zopakovat, že v novele není nic nebezpečného, nic, co by představovalo nějaký řez, od něhož není kroku zpátky.
    November 10, 2012 v 17.38
    Nejde o neoliberální reformu
    Podstatnější omyl Andrey Cerqueirové však vidím v tom, že z tématu deinstitucionalizace péče dělá jednu z neoliberálních reforem Nečasovy vlády (závěrem hovoří dokonce o privatizaci). Toto téma by si zasluhovalo delší rozbor (včetně toho, jak vůbec lze reformy souhrnně definovat), já se zde jen pokusím naznačit, proč je toto mylné:

    1) reformy znamenají vždy méně práv pro „normální“ lidi. Tento aspekt zde nevidím. Naopak. Jakkoli je u dětí obtížné hovořit o právech, přesto se obecně uznává, že postavení dětí v rodině (i pěstounské) je lepší než postavení chovance ústavu. Toto ani Andrea Cerqueirová nezpochybňuje. Navíc, zvyšují se dávky pro pěstouny, což také nemůže být považováno za klasický neoliberální škrt

    2) klasická reforma je většinou spojena s rétorikou tvrdosti: pacienti jsou simulanti, studenti jsou paraziti, nezaměstnaní jsou lenoši a systém musíme nastavit tak, abychom zabránili zneužívání systému. Tato rétorika u deinstitucionalizace péče zcela chybí.

    3) klasická reforma se většinou děje za účelem privatizace určité veřejné služby a v zájmu zisku určité nátlakové skupiny. Kdo je tady ten privatizátor? Pěstouni? Z nichž drtivá většina má jedno či dvě děti a jsou normálními rodinami? Nebo těch asi 25 rodin, které v ČR nyní provozují pěstounskou péči na dobu přechodnou? Pěstouni, jejichž počet má právě tato novela zvýšit (mj. i lepší finanční motivací)? Opravdu by chtěla Andrea Cerqueirová tvrdit, že tito pěstouni mají podobnou pozici, jako penzijní fondy u důchodové reformy, banky u školného, exekutoři u novel exekučního řádu nebo církve u církevních restitucí? To by bylo absurdní! To by bylo demagogickým převrácením mocenských poměrů naruby.
    November 10, 2012 v 17.42
    pseudo-střet-zájmů
    Andrea Cerqueirová naznačuje, že tím privatizátorem v pozadí je Centrum pro transformaci o.p.s., které založil ředitel z MPSV Macela s jednou svou kolegyní (každý si může tento subjekt vyhledat, na www.justice.cz , IČ: 247 45 855). Je bezpochyby nešikovné, že úředníci v takovém subjektu figurují, jenže

    1) tuto obecně prospěšnou společnost založila skupina lidskoprávních aktivistů dlouhodobě usilujících o transformaci ústavů (působí tam i Anna Šabatová) jako jeden z prostředků svých snah. K založení prý došlo předtím, než se někteří z těchto aktivistů „dostali k moci“ na MPSV a logicky své snahy začali realizovat jako úředníci. Je to zkrátka podobné, jako kdybych já založil, nebo Andrea Cerqueirová založila organizaci věnující se lidským právům (já jsem ostatně některé založil, ale většinou jde o neformální iniciativy bez právní subjektivity či občanská sdružení) a následně jsme pak dostali na nějaký post ve státní správě.
    2) dle mých informací toto Centrum pro transformaci o.p.s. nevyvíjí žádnou činnost, rozhodně nic nedostává od MPSV. Každopádně ani odpůrci toto netvrdí. Domnívám se, že tato organizace je nyní neaktivní, neboť její členové mají jiné, lepší pole působnosti pro svůj aktivismus, totiž státní správu.

    3) Andrea Cerqueirová nepíše, které ustanovení novely je napsáno ve prospěch Centra pro transformaci o.p.s.? Které ustanovení zákona by bylo napsáno jinak, kdyby tito úředníci toto centrum neměli? Kde se píše o těch dotacích, ohledně nichž má v budoucnu dojít ke střetu zájmů?

    Domnívám se, že se jedná o pseudo-kauzu. Stejný pseudo-střet-zájmů jako když jsme byli s Filipem Outratou před několika měsíci obviňováni Katolickým týdeníkem ohledně petice Křesťané proti zákonu o církevním majetku, že jsme prý agenti ČSSD. Stejný pseudo-střet-zájmů jako když byly nevládní organizace bojující za práva cizinců obviňovány v roce 2007 ministrem Ivanem Langrem, že prý na jedné straně lobbujeme za změnu novely a přitom prý bereme od státu dotace. Myslím, že to zkrátka není tak, že by ředitel Macela psal zákon určitým způsobem proto, že má Centrum pro transformaci. On ten zákon psal v souladu se svým názorem na sociálně-právní ochranu dětí a kvůli tomuto svému názoru i založil ono Centrum pro transformaci o.p.s.
    AC
    November 10, 2012 v 18.45
    reakce na P. Čižinského
    Dobrý den, pane Čižinský, moc děkuji za reakce, nerada bych se dostala do nějaké vážnější konfrontace, protože jak jsem v textu uvedla - mnozí návrh podporují z nejčistších důvodů, jen prostě vidí jinou cestu ke stejnému cíli. Myslím, že v textu jsem všechny mé obavy z návrhu napsala. Privatizaci veřejné služby vidím v tom, že se snaží šetřit na dětech (někteří vládní politici tím i argumentovali - možná ale zapomněli na to, že individuální péče je mnohdy dražší než kolektivní, i v tom se bojím, že nakonec tedy začnou třeba další normou přiškrcovat peníze i na tu individuální). Důvody, proč mi vadí přechodné pěstounství, jsem napsala - vše je postaveno jen na víře, že se do roka podaří najít řešení. Ale co když ne? Co když si zvykne dítě na přechodné pěstouny? Co když vznikne citová vazba? Vadí mi i další věc: dlouhodobí pěstouni, se kterými jsem hovořila, si stěžují, že budou mít v absolutních číslech mnohem méně, než ti profesionální - přitom ti dlouhodobí zajišťují dětem dlouhodobý, mnohdy trvalý, domov. A co se týče o. p. s. Centrum pro transformaci, nemám nic proti této o. p. s., vadí mi jen, že v ní působí ředitel odboru rodiny a dávkových systémů na ministerstvu práce a sociálních věcí Miloslav Macela, který novelu prosazoval a je předsedou správní rady o. p. s., přičemž členem dozorčí rady společnosti je ředitel vládní agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček a zakladatelkou organizace vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí na ministerstvu práce a sociálních věcí Klára Trubačová. Mezi činnosti patří mimo jiné osvěta pro pěstouny. V budoucnu by se tak zmíněná o. p. s. teoreticky mohla stát příjemcem dotací ze strany státu, protože v novele zákona jsou stanoveny povinné hodiny školení pro pěstouny. Psala jsem o tom a etický problém v tom vidí i Transparency International (o žádných agentech, mimochodem, jsem nepsala, tak nepřehánějte...). To, že o. p. s. v současné době nevykonává činnost, je poměrně logické, protože velký nábor profesionálních pěstounů na dobu určitou (vím, že tento institut je už teď, ovšem bez striktního časového stropu, navíc nově budou ta povinná školení). Problém s působením státních úředníků, kteří návrh připravovali, v této o. p. s. byla i předmětem sněmovní interpelace a projevu opozičních poslankyň... Navíc jsem psala, že teoreticky může být, nikoli že bude, ostatně to ukáže čas... Vše v dobrém.