Události, které před dvaceti lety vedly k rozpadu Československa, má ještě řada lidí v živé paměti. Jedním z paradoxů tehdejšího vývoje je skutečnost, že se rozpadl stát, v němž si většina občanů v obou částech federace přála jeho zachování. Rozpad se udál z politického rozhodnutí a v rozporu s ústavou bez referenda, přesto byl přijat veřejností téměř bez protestů. Působila přitom řada klišé o tom, jak jedna strana doplácí na tu druhou, že se Slováky se nelze dohodnout apod.

Pojmenovat pravé příčiny rozpadu je složitější. Ovlivnila ho synergie různých faktorů. Ideologické vakuum po pádu komunismu se snažily zaplnit různé ideové směry: v českých zemích získal dominantní postavení liberalismus, slovenská veřejnost začala částečně inklinovat k nacionalismu, zatímco socialistické ideje zde nebyly odmítány v takové míře jako v české části republiky. (Podobně jako při jiných historických zvratech vykazovala slovenská společnost jako celek tendenci k větší kontinuitě se starými idejemi, zatímco v české společnosti se prosazovalo jejich radikálnější odvržení.)

Podle makroekonoma Miloše Picka hrál podstatnou roli i dopad ekonomických reforem, který byl pro Slovensko daleko tíživější než pro české země. V ekonomii existuje názor, že měnovou unii různě se vyvíjejících ekonomik nelze udržet bez fiskálního přerozdělování. Tehdejší Československo je možné připodobnit k měnové unii. Představa, že doplácíme na ty druhé, s níž se bylo možné setkat na obou stranách, nebyla dobrým signálem.

Svým způsobem to cosi vypovídalo o hranici mezi „my“ a „oni“. Sotva by si tehdy i dnes někdo stěžoval na to, že „doplácíme“ např. na Jesenicko. Tuto rétoriku bylo možné slyšet i z úst významných politiků. Miloš Pick připomíná poslance Macka, který prohlašoval, že nejsme zaopatřovacím ústavem; k tomu Pick poznamenává, že bylo v našem zájmu být zaopatřovacím ústavem.

Nelze opomenout ani osobní rovinu. Povolební konstelace z roku 1992, kdy se vítězem českých voleb stal Václav Klaus a vítězem slovenských voleb Vladimír Mečiar, byla takřka neřešitelným rébusem. Klausovo rychlé a překvapivé rozhodnutí odráželo i jeho povahové rysy a mocenské ambice: rozdělením státu získal rozhodující moc v jedné jeho části. Spolupráce a konsenzus se srovnatelně silnými hráči nebyly nikdy jeho silnou stránkou. (Nápadně podobným způsobem se zachoval i v případě opoziční smlouvy, když se pokusil změnou volebního systému zajistit si do budoucna nikým neomezovanou moc pro ta volební období, kdy se stane ODS vítěznou stranou.)

Tehdy v roce 1992 mu měl na české straně málokdo za zlé, že nechce řídit zemi společně s Vladimírem Mečiarem. Obavy, že nemožnost či neschopnost, aby se ODS a HZDS dohodly na společné federální politice, mohou stát paralyzovat, byly jistě oprávněné.

Nezanedbatelným faktorem byl i mezinárodní vývoj. Jako určitý odstrašující příklad posloužil zejména rozpad Jugoslávie a částečně i Sovětského svazu. Obě tyto země se nacházely v podobné situaci po pádu komunismu a uprostřed neoliberálních reforem. Přesto obavy, že by vzájemné spory mezi Čechy a Slováky mohly eskalovat ve vážnější politický či dokonce vojenský konflikt byly vzhledem k odlišným podmínkám přehnané.

Ostatně občanská válka v bývalé Jugoslávii byla důsledkem rozdělení federálního státu a nikoliv naopak. Válečný konflikt eskaloval na území srbských národnostních menšin, které se po odtržení Chorvatska a Bosny od Jugoslávie cítily ohroženy a deklarovaly svou vůli odtrhnout svá malá území od nově vyhlášených států; a psychologicky zde působily reminiscence na hromadné vyvražďování Srbů v chorvatském státě za druhé světové války. Oddělení Makedonie a Černé Hory proběhlo poklidně a pár drobných střetů při oddělení Slovinska bylo podle historiků nejspíše záměrně vyprovokováno Slovinci za účelem získání sympatií západní veřejnosti.

Po rozdělení Československa bylo lze slýchat i v našich médiích názor, že jeho dvojí rozdělení ukázalo, že tento stát je neživotaschopný. Někteří lidé dokonce tvrdí, že bylo chybou takový stát zakládat. Velmi oblíbená je tato interpretace také v sudetoněmeckém tisku, který přijal rozdělení Československa s jistým zadostiučiněním. V sudetoněmeckých časopisech se lze např. setkat s tvrzením, že rok 1939 a 1993 ukázal, že Slováci si od počátku nepřáli být v Československu. (Rozuměj: Čeští imperialisté je utiskovali stejně jako sudetské Němce.)

Jde o svého druhu oportunistickou argumentaci: To, co se stalo, je vždy správné bez ohledu na příčiny a důsledky. Jenomže oportunismus k pochopení dějin nijak nepřispívá, neboť vede k tomu, že správné je pokaždé něco jiného. Závěry vyplývají vždy z momentální mocenské situace. V roce 1939 je demokracie na „odpis“ (ukázala se její slabost), zatímco v roce 1989 demokracie v dějinách definitivně a slavně zvítězila.

Ani v roce 1939, ani v roce 1993 nebyly pravé příčiny rozdělení státu takové, aby je bylo lze považovat za důkaz neživotaschopnosti Československa, tím méně pak za důkaz toho, že jeho založení bylo chybou. V souvislosti s rokem 1939 se často zapomíná, že to byl Hitler, kdo pod hrozbami přiměl Slováky vyhlásit nezávislost a že většina představitelů ľudové strany si takové řešení nepřála, přinejmenším ne pro tuto chvíli. Řada Slováků pak prokázala loajalitu vůči Československu různými způsoby, např. aktivní účastí v zahraničním či domácím odboji.

Rovněž v roce 1992 neměli příznivci rozdělení Československa většinu v ani jednom z obou národů. (Naproti tomu federalizaci z roku 1968 podporovala drtivá většina Čechů i Slováků.) Jisté národností třenice provázejí dlouhodobě soužití řady národů - Valoni a Vlámové v Belgii, Skotové v Británii, frankofonní Québec v Kanadě atd., aniž by to muselo nutně vést k dělení země.

Soužití Čechů a Slováků bylo postaveno na racionálním základě. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků je dobrým předpokladem pro podobný politický projekt. Můžeme říci, že se oba národy v roce 1918 navzájem potřebovali. Češi mají tendenci připomínat, že Československo v podstatě znamenalo záchranu Slováků před maďarizací, méně si uvědomují, že oni sami Slovákům vděčí za mnohé a že i Slováci přispěli k emancipaci českého národa. Především z geopolitického hlediska bylo pro zachování českého národa sousedství se Slováky důležité, Češi se nacházeli téměř v německém obklíčení a odmyslíme-li si krátkou hranici českých historických zemí s Polskem, byla to pouze hranice se Slovenskem, která znamenala jakousi obrazně řečeno „cestu ven“.

Historicky vidí oba dva národy předchůdce své státnosti ve Velké Moravě. Jistě právem. V historii se sice nemají klást otázky typu „co by kdyby“, přesto se nabízí otázka: „Co by se stalo, kdyby se udržela Velká Morava?“ Pravděpodobně by zde existoval nějaký národ zaujímající přibližně území někdejšího Československa, mluvící jazykem podobným češtině a slovenštině s hlavním městem nejspíš někde na dnešním Slovácku. Češi by byli vzpomínáni nanejvýš jako historická kuriozita, podobně jako Zličané či Pšované.

Příslušníci takového národa by si možná neříkali Moravané. Vlastně dnes ani nevíme, jak si „Velkomoravané“ sami říkali, proto je docela dobře možné, jak tvrdí někteří slovenští nacionalisté, že jejich název pro sebe sama zněl „Slováci“, nebo nějak podobně. (Takové označení ovšem tehdy nutně znamenalo i Slovany obecně.) Lze tedy říci, že hranici mezi Čechy a Slováky narýsovali Maďaři, resp. s jistou dávkou nadsázky, že Maďaři udělali český národ, když zničili Velkou Moravu a umožnili tak následný mocenský vzestup Přemyslovců.

Vraťme se však k rozdělení Československa roku 1993. Je zbytečné si klást otázku, zda to bylo nutné. Tu by bylo lze zodpovědět pouze tehdy, pokud by se podnikly všechny kroky pro jeho zachování. Spíše můžeme zhodnotit pozitiva a negativa tohoto rozpadu. Jistě je pozitivní, že jsme se vyhnuli národnostním třenicím a napětí, které nám mohly později působit značné problémy. Domnívám se, že rozdělení jistě prospělo Slovákům, neboť se z nich stal národ sebevědomější, který prokázal, že si „dokáže sám vládnout“. (Není sice důvod, proč by to neměli dokázat, ale takové pochybnosti se vždy v národech nestátních ozývají a ozývaly se i na Slovensku, případně jim to mohlo být předhazováno odjinud.)

Mezi negativními dopady je samozřejmě třeba zmínit menší mezinárodně politický význam obou států. Rozdělením se také umenšil vliv slovenské kultury v Čechách, což lze chápat také jako nemalou ztrátu. Samozřejmě nám nic nebrání číst dále slovenské knihy a sledovat slovenská média, ale nyní to vyžaduje větší úsilí a četnost vzájemných kontaktů je dnes jistě slabší. Zájem o publikace ve slovenštině je v České republice poměrně malý — bohužel, neboť se na Slovensku objevují některé inspirativní myšlenky ze západní Evropy dříve než u nás, nemluvě o tom, že slovenská kulturní scéna je zajímavá sama o sobě.