Prezidentem snadno a rychle

V mediálním a počítačovém věku se i přímá volba může změnit v jednu velkou manipulaci – konkrétní člověk se může z celého rozhodování tak trochu vytratit.

Současná role prezidenta republiky není sice velkého významu, její symbolický potenciál ale nelze podceňovat. Vlně kritiky či adoraci se totiž netěší úřad prezidenta jako takový, ale právě jeho nositel. Zkušenost nám říká, že i tomu jsme byli schopni odpustit ledasco, když seděl na Hradě. Jako kdyby najednou mělo smysl přemýšlet o tom, zda je planeta opravdu modrá a ne zelená, události z 11. září snad mohlo mít opravu na svědomí mediální spiknutí, zlý stát šlape na prsty hodným úspěšným jednotlivcům a jakákoliv snaha regulovat ve jménu zajištění solidarity v rámci společnosti byla znakem závisti vůči úspěšným.

Už jen tématy, která současný prezident Václav Klaus „sám za sebe“ z výkonu své funkce (jak rád upozorňoval na svou prezidentskou angažovanost ve jménu svých osobních přesvědčení) nastoloval, ovlivňoval jako nejvyšší státní úředník politiku ČR. Ze závisti byli vždy obviňováni hlavně ti, kteří neuspěli, kteří byli znevýhodněni jinak spravedlivým modelem daňového ráje a investičních pobídek. Jako bychom měli být rádi, že dochází k privatizaci státu, který již nezvládá zajišťovat své základní funkce, jako je péče o vzdělaní, fungující bezplatné kvalitní zdravotnictví pro všechny, nestranné soudy a neúplatná policie.

Kouzlo obyvatele Hradu
Na symbolickou rovinu prezidentství jsme zvyklí, neustále se nám vrací obraz TGM, prezidenta zakladatele. Národ se silným smyslem pro rovnostářství v malosti si své elitáře hýčká. Tváří v tvář současnému prezidentovi je každý možný kandidát trochu menší a ušmudlanější, málo většinový, málo osobnost. Bohužel, jedním z efektů onoho „býti prezidentem“ je právě to, že se obyčejný a partikulární politik stane osobností, nadstranickou autoritou, ať již plácá hlouposti sebevětší. Nadstranickost, falešné dědictví akademické autority zakrývající jeden konkrétní, vysoce partikulární emancipační projekt prvního československého prezidenta, se v České republice s úřadem prezidenta prostě pojí. Dehonestací jeho autority bychom plivali i sami na sebe, vždyť prezident jest instituce, která má reprezentovat nás všechny.

Pokud autoritu a osobnost dodá osobě na Hradě sama jeho funkce, má kandidát vyhráno. Stačí schopný mediální tým, tučný obnos správných investic do dobré propagace…a ano, 50 000 podpisů. Zdálo by se, že je to velmi těžký úkol, úkol vyžadující tvrdou práci dobrovolníků i brigádníků v ulicích. Ale nenechme se mýlit, stačí přece jen šikovný počítačový program, který vám projede třeba zlaté stánky a vygeneruje příslušný počet podpisů. A možná není nutný ani ten program, pokud je ten, kdo po adrese na Hradě touží, schopným majitelem solidního seznamu obyvatel, například jakési klientské sítě. 50 000 existujících lidí tedy máme, na petiční archy už stačí jen domalovat „kuří nohy“ jako podpisy. Pro studenty, kteří dnes těžko hledají brigádu, je to přece hračka. Nevěříte? Čtěte!

(3) Podává-li kandidátní listinu navrhující občan, připojí petici podepsanou alespoň 50 000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky.
(4) Ministerstvo vnitra zjistí celkový počet občanů oprávněných volit prezidenta republiky podepsaných na petici. V případě, že na podpisovém archu petice chybí některý z požadovaných údajů nebo je uveden neúplně, do celkového počtu se nezapočítá.
(5) Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici.


Virtuální prezident s lidem v zádech
Pokud je možnost kandidatury na prezidenta podmíněna zmíněným počtem podpisů (navíc každý občan může podepsat přízeň libovolnému počtu kandidátů), na jakou demokratickou proceduru si tady hrajeme? Role podpisů na petičních arších je čistě symbolická, tak, jako bývá i role prezidenta samotného.

Jenže i tohle má svůj háček - neznamená to, že by byla nějak zanedbatelná, naopak, má v dnešní době založené na symbolech a zkratkách přímo klíčový vliv. Prezident, vzešlý z „vůle“ lidu, jak se nám snaží přímá volba vnutit svou symbolickou rovinu, bude svou autoritu čerpat daleko více než doposud z jakési amorfní, nicméně dost podstatné a jasné volby. Žádný jiný ústavní činitel nebude disponovat takovou volební podporou. Neměl by být tedy již samotný užší výběr kandidátů postaven na daleko přesnějších a jasnějších pravidlech, než jsou virtuální nuly a jedničky počítačového programu?

Kandidáti hledající podporu pomocí týmů dobrovolníků v ulicích, kalkulují předem hlavně s tím, že se alespoň část těchto podpisů opravdu přetaví ve volbu jejich kandidáta. Není ale tato představa dost naivní? Samotné formování veřejného obrazu, který je v rozhodování daleko důležitější než „skutečná“ osobnost prezidentského kandidáta, je pochopitelně velmi snadno ovlivnitelné profesionály politického marketingu. Stačí jim jen dobře zaplatit a z průměrné šedé myšky se za tučný obnos peněz může stát jasný favorit prezidentské volby.

V konečném důsledku ovlivňují voliče hlavně výsledky průzkumů veřejného mínění, které neustále mapují, kteří kandidáti jsou právě teď v kurzu. Nelze očekávat, že se voliči budou rozhodovat výrazně jinak než ve volbách, na které jsou zvyklí. Přímo voleným prezidentem se může stát kandidát zcela virtuální – s podpisy lidí, kteří nic nepodepsali, a dobře zaplacenými výzkumy v zádech. Média, nikoliv podpisy, budou rozhodovat o pořadí kandidátů. Že jim ale dobrovolně přenecháme tak velkou moc tím, že tolerujeme děravou legislativu, to je chyba nás všech.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.