V mediálním a počítačovém věku se i přímá volba může změnit v jednu velkou manipulaci — konkrétní člověk se může z celého rozhodování tak trochu vytratit.
Současná role prezidenta republiky není sice velkého významu, její symbolický potenciál ale nelze podceňovat. Vlně kritiky či adoraci se totiž netěší úřad prezidenta jako takový, ale právě jeho nositel. Zkušenost nám říká, že i tomu jsme byli schopni odpustit ledasco, když seděl na Hradě. Jako kdyby najednou mělo smysl přemýšlet o tom, zda je planeta opravdu modrá a ne zelená, události z 11. září snad mohlo mít opravu na svědomí mediální spiknutí, zlý stát šlape na prsty hodným úspěšným jednotlivcům a jakákoliv snaha regulovat ve jménu zajištění solidarity v rámci společnosti byla znakem závisti vůči úspěšným.
Už jen tématy, která současný prezident Václav Klaus „sám za sebe“ z výkonu své funkce (jak rád upozorňoval na svou prezidentskou angažovanost ve jménu svých osobních přesvědčení) nastoloval, ovlivňoval jako nejvyšší státní úředník politiku ČR. Ze závisti byli vždy obviňováni hlavně ti, kteří neuspěli, kteří byli znevýhodněni jinak spravedlivým modelem daňového ráje a investičních pobídek. Jako bychom měli být rádi, že dochází k privatizaci státu, který již nezvládá zajišťovat své základní funkce, jako je péče o vzdělaní, fungující bezplatné kvalitní zdravotnictví pro všechny, nestranné soudy a neúplatná policie.