V úterý ráno jsem otevřel Deník Referendum a myslel, že mě šálí zrak. Byl tam můj článek — jenže, žádný jsem nepsal, alespoň ne poslední dobou. Nenapsal jsem článek ale „tajnou zprávu“ — radu, jak by měli aktivisté Dienstbierova zvolení chápat Franzův vstup. Poslal jsem jej, mimo jiné redakci DR. Pochopili to jako článek. Asi to tam s trasparetností přehánějí.

Kandidatura Vladimíra Franze je zajímavým jevem ne pro sebe sama, ale jako prvek, který doprovází přímou volbu prezidenta. O přínosu nebo naopak hrozbě přímé volby byly svedeny lité argumentační souboje, nemíním je množit. Týkaly se předně funkčních dopadů úřadu hlavy státu a míjely jeho symbolický rozměr bezmála jako zbytečný odpad. Jenže ten je pro chod státu neméně důležitý jako jeho funkční aspekty.

V tomto ohledu je Franzova kandidatura výjimečná. Stále si myslím, že podpisy sesbírá a stane se kandidátem. Tedy skutečným kandidátem, a ne kandidátem virtuálním, jaké přidala k reálným většina médií. Franz, pokud se to stane, bude jediným nezávislým kandidátem, kterému ten přívlastek padne.

Mnozí kandidáti z těch, kteří za měsíc odstartují, by se rádi viděli jako nezávislí. Nejen viděli, ale již si natřasají peří independence. Halí se do předstírané nestranické fazony. Ale zkrátka, nestranickým kandidátem žádný, vyjma Franze není. Ať bude ekvilibristika v tomto směru sebeobratnější a pozornost veřejnosti a zejména médií, ochablá do krajnosti.

Přímá volba nese nový stav, kdy kandidovat může skutečně každý, kdo splní zákonné a rozumné podmínky: senátní věk a závoru padesát tisíc podpisů — což je jako pojistka až až. Alarm před útokem populistů byl zbytečný a pochod extrémistů se alespoň pro tentokrát nekonal. Franz je vším možným, ale extremistou v politickém smyslu ne. Nadto do hlavních bojů nezasáhne.

Nastává éra, kdy voliči budou volit podle přítomných a poměrně obyčejných osobních vlastností. Heroické curiculum vitae, ostrých rysů plného charakteru jako bylo vedení legií či skutečné strategické rozhovory s prezidentem Wilsonem nebo riziko normalizačního kriminálu a jeho skutečné zažití, či alespoň lité boje u Dukly následované ostrakizací. Ty jednoduše nejsou v nabídce. Jsou jen velkým formátem uzavřené minulosti.

Že by byl nestranickým kandidátem Jan Fischer, který strávil dlouhých osm let v komunistické straně a odhodil její průkaz ihned, jakmile to pro něho přestalo mít smysl, je snad žert. Jemu podobní v jiných stranách — tedy zase jiné strany — si jej před pár lety vybraly jako loutku, právě jen proto, že byl vhodnou loutkou pro dva loutkoherce. Jeho stranickou „nezávislost" snad nelze brát při jen trochu střízlivém úsudku vážně.

Nebo Miloš Zeman, který má stranu dokonce kapesní (domácí), střiženou na míru pro sebe sama? Žádný velký státnický formát z minulosti před námi nestojí a stát nemůže. Nikdo, kdo by prošel bojem dlouhodobě vedených horkých zápasů. Je nefér předstírat, že první dva v pelotonu jsou něco jako státníci. To jen hlad po takovém formátu vytváří fata morganu odraženou od těchto loutek — lepenkových policajtů u silnice.