Vpřed k tradičním hodnotám

Zlatá bula sicilská posílila autonomii českého království a zároveň i jeho vazbu na velký evropský útvar, jehož tehdejší císař vedl osvícenou politiku náboženské tolerance a podpory vzdělanosti. Právě takové impulsy jsou inspirativní i dnes.

Zítra uplyne (odhlédneme-li od přechodu na gregoriánský kalendář r. 1584) přesně osm set let od chvíle kdy v Basileji předal sicilský král a kandidát královské a císařské hodnosti ve Svaté říši římské Fridrich II. Štaufský Přemyslu Otakarovi I. soubor dokumentů známých jako Zlatá bula sicilská. Za nejvýznamnější z těchto textů se pokládá potvrzení dědičné královské hodnosti českému panovníkovi.

Tento den by mohli pokládat za svůj svátek dnešní strážci české suverenity, protože dokument posiluje nezávislost českého státu a tím i zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě. Historickou oporou pro národní izolacionismus prosazovaný dnes Hradem však tento dokument není. Byla to Svatá říše římská, která prostřednictvím Fridricha II. tuto pozici uznala. Bylo to jakési soustátí či nadstátní útvar spojujícím různé země s rozdílnými domácími jazyky, ale se společnou evropskou kulturou. V tom můžeme říši pokládat za historického předchůdce dnešní evropské integrace.

České panovníky si měla podle buly nadále volit domácí šlechta (v tom se jí Přemyslu Otakarovi nepodařilo zabránit), ale budoucí císař v ní slibuje podporu každému v budoucnu takto zvolenému panovníkovi. Česká suverenita se nezdá být absolutní. Čeho se snad začleněním tehdy do říše (a dnes do Unie) zřekla, to získala na druhé straně účastí tehdy na říšské politice. Dnes předání některých pravomocí Bruselu nese s sebou uplatnění vlivu na unijní rozhodování.

Když se vytvářela dnešní Evropská unie a možná i budoucí federace, začínalo se střízlivě, jak se říká, při zemi. K nejstarším etapám pomalého procesu evropské integrace patří spíše obranný Bruselský pakt z r. 1947 rozšířený o sedm let později v Západoevropskou unii. A pak to jsou instituce ekonomické: Evropské společenství uhlí a oceli (1952) a Evropské společenství pro atomovou energii (1957). Přesto můžeme připustit, že je tu takřečená evropská myšlenka, jistá společná evropská kulturní a duchovní identita, která se při těchto rozumných krocích uskutečňuje. O evropských tradičních hodnotách se touto či jinou terminologií zmiňovali architekti poválečné Evropy a jsou připomínány i dnes.

Jaká byla Evropa Fridricha II., v níž jsme před osmi stoletími na jednu stranu získali silnější pozici a na druhé straně se do ní pevněji začlenili? Jakou vizi Evropy reprezentoval panovník ze štaufské dynastie? Jsme-li ochotni přistoupit na tradiční hodnoty ověřené tolika staletími, stojí za to podívat se na ně blíže. Historici nepřipisují přílišnou váhu obviněním ze strany papeže Řehoře IX., že císař zpochybňoval Ježíše Krista (spolu s Mojžíšem a Muhammadem). Fridrich se považoval za křesťanského vladaře. To však neznamenalo, že byl poslušným synem římské náboženské instituce. Ta se mu za jeho samostatné myšlení odvděčila tím, že ho označila za Antikrista a dokonce jej čtyřikrát exkomunikovala.

Fridrichovi II. role křesťanského imperátora nebránila otevřít se paralelním duchovním směrům západní tradice později shrnutým pod názvem hermetismus. Ve vídeňském Muzeu dějin umění je jeho korunovační plášť z rudého hedvábí s arabským nápisem, že oděv byl vytvořen r. 528 islámského letopočtu a s požehnáním, které mu mimo jiné přeje blahobyt, štědrost, vznešenost, jakož i splnění přání a nadějí. Papež Řehoř IX. si přál, aby císař zorganizoval křížovou výpravu do Levanty, tedy do východního Středomoří, do oblasti zahrnující i takřečenou Svatou zemi. Fridrich se splněním tohoto přání otálel a nakonec to vyřešil po svém, vyjednal s tamním sultánem al-Malikem al-Kámilem převzetí Jeruzaléma v míru s tím, že zůstane městem otevřeným pro Židy, křesťany i muslimy. Podle arabských pramenů zůstal se sultánem v přátelských vztazích a dopisoval si s ním až do al-Kámilovy smrti. Měl v tehdejší Evropě pro toto pojetí koexistence inspiraci v Cordóbském chalífátu na značné části Pyrenejského poloostrova a v jeho nástupnických státních útvarech, kde dlouho žili v míru Židé, křesťané a muslimové, ovšem pod vládou muslimů.

Fridrich II. založil r. 1224 v celém křesťanském světě první státní univerzitu. Tato škola sídlící dodnes v Neapoli nese v současnosti jeho jméno. Uvádí se o něm, že ovládal šest jazyků, oficiální latinu, tehdejší sicilský jazyk, předchůdce dnešní němčiny a francouzštiny, ale i řečtinu a arabštinu. K jeho dvoru a na místa jeho vlivu přicházeli učenci z různých částí světa, např. Židé ze Svaté země, kteří překládali arabská a řecká klasická díla do latiny, učenci z prostředí starobylých církví Východu a arabští mistři z Al-Andalúsu. Ve vědě prosazoval vlastním příkladem zkušenost a experiment (dopouštěl se i pochybných experimentů) proti tehdy běžnému způsobu pěstování vědy, jímž bylo kompilování starých autorit.

O králi Přemyslu Otakaru I. toho nevíme tolik, abychom mu připsali souhlas s Fridrichovým myšlenkovým světem. Avšak Evropa, do níž Fridrich II. české země nově uvedl, byla Evropa, jejíž křesťanské dědictví ji nestavělo do pozice nepřátelské vůči jiným duchovním směrům. Takto pojaté křesťanství se neidentifikovalo se všemocnou, neomylnou náboženskou institucí, která chtěla diktovat císařům a králům a přes ně všem jejich vazalům a poddaným (Dictatus papae Řehoře VII. z r. 1075).

Od náznaků křesťansky motivovaného sekularismu Fridricha II. muselo ještě uplynout mnoho staletí k uskutečnění světského pluralitního, demokratického (a sociálního) státu. Celé společenské vrstvy se po etapách emancipovaly a další, pokud se nenechají ukřičet, se ještě budou o emancipaci ucházet. Jsou-li však jaké křesťanské tradiční hodnoty, které mohou dnešního Čecha a dnešního Evropana podněcovat, mohly by to být impulsy a náznaky spojené z prostředím, do nějž jsme před osmi staletími v nové roli a s novou vahou vstoupili.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Úterý, 25.Září 2012, 17:18:51

Opravdu pozoruhodná historická osobnost, tenhle Fridrich II. On byl v podstatě antiklerikál. Ta doba mě nikdy dřív moc nezajímala, ale možná to byla chyba, protože tam někde určitě jsou kořeny křesťanské Evropy (nebo vize Evropy). Středověk nakonec nebyl tak úplně temný, jak se zdá, pokud v něm bylo víc takových svobodomyslných lidí, kteří se nezalekli ani exkomunikace. Na internetu jsem našla citát, jehož původcem údajně Fridrich je: "Kdo brání všechno, neubrání nic." Netuším, co přesně tím myslel, ale dalo by se to vztáhnout i obecně na jakékoliv lidské konání.
Mám jenom jednu upřesňující poznámku k volbě českého panovníka. Myslím si totiž, že byl skutečně volen jen v případě vymření rodu, normálně se počítalo s následovnictvím a volba byla pouhým formálním stvrzením dědice. Obojí je nakonec v listině zakotveno, jak se v článku uvádí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.