Konec českého pokusu o konzervativní revoluci
Jakub PatočkaSlovo „dalajlámismus“, které katolík Petr Nečas s úctou k lidem jiného náboženského vyznání použil zřejmě podle vzoru „papežismus“, si zapamatujme: končí jím český pokus o konzervativní revoluci. Co se ale změní?
Patří k obecným znalostem vědět, co to byl či stále ještě je Americký sen. Málo se ale ví, že existoval — a v ústraní posud existuje — také Československý sen. Byl to sen či přesněji vize, že lze spojit v jeden ústrojný celek demokracii a socialismus.
Bez tohoto vědomí nelze pochopit, proč byl pro nás i mnohé ve světě tak důležitý Masaryk; právě v pokusech o uskutečnění tohoto snu tkví velikost tak řečené První republiky, bez povědomí o něm nelze pochopit jedinečnost československého jara 1968. Jeho kořeny jsou ovšem starší, pozorný čtenář je zaznamená už u zakladatelů moderní české politické tradice, Havlíčka i Palackého.
Zatímco jiné středoevropské národy se zabývaly svými dynastiemi, imperiálními aspiracemi či alespoň sentimenty, velkými vojevůdci a neznámými padlými, Češi a do jejich orbitu vtažení Slováci hloubali nad smyslem svých dějin. Nalezli ho díky Masarykovi v pokusu o uskutečnění humanitní demokracie, která v jeho pojetí nebyla právě ničím jiným nežli snahou skloubit demokracii a socialismus.
Tragédie roku 1948 spočívá v tom, že právě ve chvíli, kdy byla možnost československý sen uskutečnit takřka na dohmat, neboť socialismus v tu chvíli chtěli úplně všichni, zvítězila polovice národa, která byla přesvědčena, že při nastolování socialismu musí nejprve zničit demokracii.
O pravé nátuře komunistického hnutí nic nevypovídá tolik jako fakt, že se mu za čtyřicet let vládnutí podařilo dosáhnout toho, aby socialismus nechtěl u nás už skoro nikdo. Komunisté nebyli výjimečně zdatní jen v potírání svých vlastních cílů, ale i sebe sama: nikdo nepobil a nevyhnal tolik komunistů jako sami komunisté. Když se na konci 80. let jejich impérium, do nějž jsme patřili, hroutilo, končili zahanbení a směšní jako vtipy, které se o nich vyprávěly.
Období bezprostředně po roce 1989 bylo časem, kdy pravice u nás měla velký díl pravdy, nejen v kritice minulosti, ale také v popisu neudržitelné a nespravedlivé společnosti, kterou komunisté po sobě zanechali. Byla to doba, kdy se pravice těšila pochopitelné a spontánní podpoře podstatné části veřejnosti, přinejmenším v českých zemích: je možné dokonce říci, že právě rozpaky Slovenska nad jasně pravicovou inklinací české veřejnosti byly jedním z nezanedbatelných důvodů, proč Československo zaniklo.
Papismus představuje katastrofální zlom v křesťanské církvi. Jeho raným razantním projevem je např. bulla papeže Řehoře VII. z r. 1075, jejíž latinský název Dictatus papae bychom mohli přeložit. jako Papežova diktatura. Jeho dalším významným mezníkem z r. 1870 je prohlášení papeže za neomylného při výkonu učitelské moci a do té doby nevídané rozhodnutí, že papež má nejen nejvyšší, ale i přmou a absolutní moc nad každou jednotlivostí v církvi, mimo jiné nad majetkem každého jednotlivého církevního subkektu (např. každé ze statisíců farností).
Vzývání papismu opravdu není podporou svobody a demokracie a papismus je nepochybně polofeudální, teokratický systém se silnými autoritativními prvky. Že by zloděj volal "chyťte zloděje"?
Také si myslím, že česká pravice je u konce s dechem, zvyšování DPH dokonale diskredituje celý diskurz o nízkých daních a současná metanolová aféra úspěšně zpochyňuje teze o malém státu. Jenže levice skutečně není připravena na převzetí moci v současných podmínkách, plně souhlasím i v tom, že lidé si neuvědomují, že KSČM je zkostnatělá vykopávka, neschopná čehokoliv, a že potencionálně hrozí - nebojme se to napsat otevřeně - přelévání protestních hlasů k neofašistům (neonacistům).
Na druhé straně nelze nevidět, že v nynějších podmínkách vysoce turbulentního globálního kapitalismu nemůže být připraven NIKDO. Levice si musí být jistá především vlastními hodnotami, upevnit se ideologicky - a pak začít vypracovávat a uskutečňovat (!) alternativní sociálně-ekonomický model, který - v evropském rámci - skoncuje s neoliberalismem a jeho kosmeticky upravenými deriváty. To znamená: omezení volného obchodu a volného pohybu kapitálu, tvrdá regulace fin. kapitálu, progresivní zdanění a vůbec omezení celkové spotřeby při zachování sociální soudržnosti společnosti a spravedlnosti, což musí nevyhnutelně znamenat, že nejvíce uskromnit se budou muset ti nejbohatší. Jinak nás čeká barbarství, polofeudální a s autokratickými rysy...:)