Patří k obecným znalostem vědět, co to byl či stále ještě je Americký sen. Málo se ale ví, že existoval — a v ústraní posud existuje — také Československý sen. Byl to sen či přesněji vize, že lze spojit v jeden ústrojný celek demokracii a socialismus.

Bez tohoto vědomí nelze pochopit, proč byl pro nás i mnohé ve světě tak důležitý Masaryk; právě v pokusech o uskutečnění tohoto snu tkví velikost tak řečené První republiky, bez povědomí o něm nelze pochopit jedinečnost československého jara 1968. Jeho kořeny jsou ovšem starší, pozorný čtenář je zaznamená už u zakladatelů moderní české politické tradice, Havlíčka i Palackého.

Zatímco jiné středoevropské národy se zabývaly svými dynastiemi, imperiálními aspiracemi či alespoň sentimenty, velkými vojevůdci a neznámými padlými, Češi a do jejich orbitu vtažení Slováci hloubali nad smyslem svých dějin. Nalezli ho díky Masarykovi v pokusu o uskutečnění humanitní demokracie, která v jeho pojetí nebyla právě ničím jiným nežli snahou skloubit demokracii a socialismus.

Tragédie roku 1948 spočívá v tom, že právě ve chvíli, kdy byla možnost československý sen uskutečnit takřka na dohmat, neboť socialismus v tu chvíli chtěli úplně všichni, zvítězila polovice národa, která byla přesvědčena, že při nastolování socialismu musí nejprve zničit demokracii.

O pravé nátuře komunistického hnutí nic nevypovídá tolik jako fakt, že se mu za čtyřicet let vládnutí podařilo dosáhnout toho, aby socialismus nechtěl u nás už skoro nikdo. Komunisté nebyli výjimečně zdatní jen v potírání svých vlastních cílů, ale i sebe sama: nikdo nepobil a nevyhnal tolik komunistů jako sami komunisté. Když se na konci 80. let jejich impérium, do nějž jsme patřili, hroutilo, končili zahanbení a směšní jako vtipy, které se o nich vyprávěly.

Období bezprostředně po roce 1989 bylo časem, kdy pravice u nás měla velký díl pravdy, nejen v kritice minulosti, ale také v popisu neudržitelné a nespravedlivé společnosti, kterou komunisté po sobě zanechali. Byla to doba, kdy se pravice těšila pochopitelné a spontánní podpoře podstatné části veřejnosti, přinejmenším v českých zemích: je možné dokonce říci, že právě rozpaky Slovenska nad jasně pravicovou inklinací české veřejnosti byly jedním z nezanedbatelných důvodů, proč Československo zaniklo.