Daně, důchody, církevní restituce, teď už i metylalkohol. Témat letošního volebního podzimu v České republice je víc, než by bylo zdrávo. Ale marná sláva, tím, jež nejvíc v souvislosti s výběrem čerstvých krajských zastupitelů rezonuje, je případ středočeského exhejtmana Davida Ratha.

Na rozdíl od června minulý týden sám požádal, aby byl vydán ke stíhání týkajícímu se tentokrát zakázek krajských nemocnic. Sněmovna mu ochotně vyhověla. Ještě před tím však vyslechla Rathův více než hodinový projev. Sice trhanější, než jsme u něj zvyklí, přesto však tradičně tvrdý a nesmlouvavý.

Leckdo čekal, že si David Rath posype hlavu popelem. Nebo, že řekne, jak to skutečně bylo. Jenže Rath se chystá k soudu. Čekat od něj pokání či pikantní historky je naivní. On se potřebuje především hájit. A obhajobu může zvolit naprosto jakoukoliv, pracující s fakty i myšlenkovými konstrukty. Čas na pravdu přijde jindy.

Zatím Rathova obhajoba moc nezabírá. Že prý nebyly jeho otisky na lahvích vína? To o ničem nevypovídá. Že nerozhodoval o výběrových řízeních v nemocnicích a že ta byla transparentní? Vždyť všichni víme, jak se politici různých barev pletou do věcí, do nichž nemají. A známe ty konkursy, do nichž vstupují předem domluvení uchazeči. Že o penězích na rekonstrukci buštěhradského zámku nebylo oficiálně rozhodnuto a škodě tak nenastala? No přece právě o to šlo — připravit ovlivnění řádného rozhodnutí. Čeho se tedy týkaly hrátky s miliony, zaznamenané v odposleších? Právě ony odposlechy jsou největší Rathovou slabinou. Hovoří na nich s paní Pancovou a panem Kottem o tom, jak se bránit v případě prozrazení: „policejní šikana“, „druhá Kubiceho zpráva“ apod. Martinu Knetigovi, někdejšímu poradci ministra Drobila, se v kauze Státního fondu životního prostředí podařilo, že soud jako důkaz nepřijal amatérské nahrávky Libora Michálka. Jenže Rath je konfrontován se standardními a povolenými policejními odposlechy.