Církve a politika

V souvislosti se spory okolo restitucí církevního majetku vyvstává neschopnost levice, pravice i církví samotných překročit falešné účetní pojetí skutečnosti a pečovat o demokraticky utvářený celek skutečnosti.

Církve jsou společenstvím věřících. Ti však jsou roztroušeni po světě, krajích a politicky jsou jaksi ztraceni v krajinách politické džungle: nejsou vidět, zato jejich představitelé, zvlášť je-li církev organizovaná jako politická strana, tj. centralizovaně a hierarchicky – ti vidět jsou. A tak v ateistickém Česku vzbuzuje slovo „církev“ převážně jen tuto představu mocenského komplexu.

Spojit život církve s politikou tak zdánlivě nabízí možnost spojit „volání srdcí“ se sledováním mocenských cílů; je to lákavá představa. Bylo by to jistě velmi účelné a účinné. Víra by získala ideologickou kázeň, ideologie naopak vroucnost.

Martin C. Putna upozorňuje – a jeho hlas zní varovně – na fašistické a nacionalistické naladění části politických sil dnešního Řecka, Finska, Maďarska – a ani my Češi nejsme vůči tomu imunní, ani dnes nejsme, ani za 1. Republiky jsme nebyli: „Ve 30. letech bylo propojení části katolických intelektuálů s extrémně pravicovou a fašistickou scénou poměrně časté. Rétorika, způsob manipulativního poukazování na reálné chyby a slabosti demokracie a tržního systému byly velmi podobné. Když čtete současné ultrapravicové články, máte pocit, že čtete 30. léta.“ (Právo, 31.8.12)

Také politické strany jsou, chceme-li to tak říci, společenstvími věřících, i když to platí s jistým „oslabením“: buď věří politickému programu strany, nebo straně jako výtahu k moci. O demokracii se pak mluví jako o rámci těchto her šálivých, a tak M. C. Putna přiznává, že „jediný dobrý způsob, jak církve mohou působit směrem k moderní společnosti a politice, je v demokratickém rámci“.

Církve by se měly spíš snažit ukázat, že nejen „mohou působit směrem k moderní společnosti a politice v demokratickém rámci“, ale sama demokracie že předpokládá spíš bohabojnost než nevázanost a „zhůvěřilost“ (zpívá Karel Gott).

Zvykli jsme si stavět to, co je světské, proti tomu, co je duchovní. Ale člověk prostě vede (provádí) svůj život ve světě tak, že ho nějak opečovává, nějak s ním nakládá a uvědomuje si to: hospodaří s ním. Tak prostě člověk (duch) je a o sobě ví. Ale když se svět překotně mění, a my s ním, pak je třeba dbát, zda se mění také naše smýšlení: jestli se přizpůsobuje světu a je schopno obohacovat svět kritickým duchem - nebo se světu nekriticky vzdaluje a samo se octlo v tak silném vleku světa, že se ztrácí samo sobě.

Napětí mezi směřováním světa a tradicí myšlení, nezbytnou, aby se myšlení neztrácelo samo sobě, toto napětí s sebou přináší potřebu buď nově reagovat (a tím rozvíjet tradici kritického myšlení), nebo spíš jen přihlížet nepřehledné pestrosti plurality. Tato druhá možnost je krajně nebezpečná, protože otevírá dveře jedné ze sil, aby ovládla síly ostatní. Karel Kosík varuje, že pak se „dílčí a částečné pokouší ovládat monopolně celek, tj. celou skutečnost. Částečné se transformuje na expandující a komandující všetečnost. Ale celkovost, skutečnost, je konkrétní, nikoli prázdný a vyprázdněný celek.“ (Století Markéty Samsové)

Napětí mezi světem a myšlením tak s sebou nese úsilí o neustálé obnovování kritické role myšlení: úsilí o nové myšlení je vždy zároveň úsilím o rozvíjení tradice myšlení. Proto překvapí, že v dnešní polemice o majetkových přesunech, politice a církvi, se nepřipomíná, že jde o kapitál. A jak zdůrazňuje Kosík: „Kapitál není věc, ale převratné dějinné rozvržení skutečnosti, promítající se do celkového uspořádání společenských vztahů… Kapitál se chová jako expandující systém, který pohlcuje skutečnost.“ (Poslední eseje)

Formulaci lze ještě vyostřit: Kapitál je sám skutečností pohlcování a růstu; je systémem funkce bez poezie – tu nepotřebuje, snad ani nechce (leda koupit); stačí mu účetnictví. Tomu ale, bohužel, odpovídá stav rozpravy o církvích, pozemcích a politice: levice i pravice, a jak z mediálního obrazu celé věci soudím, i církve samy dělají, jako by šlo o vyúčtování a zúčtování!

Levice se místo úsilí o nové myšlení, novou filosofii, navazující na tradici křesťanského myšlení, přinejlepším spokojuje s povrchním konstatováním, že křesťanství přineslo impetus, rozlet solidarity a Kristus že byl prvním socialistou – nebo se s problémem inspirace křesťanstvím nezatěžuje.

Pravice vůbec nesází na úsilí o nové myšlení, spíše spoléhá na osvědčené brutální extrémní ideologie; je nebezpečím zatím ještě spíš skrytým, doutnajícím.

Církve nikterak neoponují zbožňování demokracie; nereflektují, že demokracie se může svobodně a zcela nerozumně vydat i cestou režimů hnědých nebo rudých; nezdůrazňují, že demokracie zakládá a ustavuje rozvržení světa díky svobodné fascinaci občanů skutečností, tj. celistvostí, která přesahuje všechny funkční systémy, protože zahrnuje také život a jeho potěšení z toho, že může být také poetický, a že může dokonce žasnout před skutečností, když je schopen si položit otázku „Co znamená: Bůh?“

Demokracie nepřestanou být demokracií, když se církev, nepoučena svými problémy a rozpory, dá do služeb neplodného moralizování, oslavy nadpřirozených sil a víry ve schopnosti a moc peněz být ekvivalentem všeho.

Demokracie ale přestane být demokracií, když se myšlení lidí ve vleku světa přestane ptát: „Co Bůh? Člověk?“ Ne náhodou zaznělo toto tázání už v době vyhroceného kontrastu smyslové tělesnosti na jedné a tzv. „spirituality“ na druhé straně, nezapomenutelné válečné brutality i zbožnosti barokní doby.

Co ohrožuje demokracii, je extremismus. Je to stav, kdy se ztrácí napětí, rozpor, kdy jednostrannost, jeden pól, jeden extrém přestává uvažovat o skutečnosti jako o „konkrétním“ a ztrácí schopnost smysluplné řeči, která zahrnuje víc než jen funkční pokyny a závěrečné vyúčtování.

Tématem tohoto článku není široce pojatá problematika církví a politiky, ale spíš jen obraz, který církve a politika ve veřejném prostoru získaly. Je-li chyba na straně církví, nebo politiky, nebo médií, na to se můžeme dívat různě. Shodně ale můžeme konstatovat, že média nefungují dost dobře a účinně jako hlídací pes demokracie; ba že nefungují dobře ani tehdy, když se smiřují s tím, že mají podávat jen účetní bilance a uzávěrky.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jan Černý - Brno

Pane Vyšohlíde, Středa, 5.Září 2012, 20:06:2

pěkný text.

Lze ovšem najít i výjimky z výše popsaného. Např. projev Pavla Čižinského na včerejsí demonstraci, zde též zveřejněný, je myslím takovým přihlédnutím k celku české skutečnosti (skutkovosti) z levicové perspektivy: vřazení „narovnání vztahu mezi státem a církvemi“ do rámce neoliberální redefinice státu (stát jako distributor bohatství k privilegovaným, majetným subjektům), připomínka napětí mezi soukromým vlastnictvím a veřejným zájmem, poukaz na církevní nesolidaritu se slabými a potřebnými, celospolečenský zřetel těch, kteří bojují za změnu k lepšímu ...; „vroucnost“ Čižinského nasazení pro neprivilegované lze přitom dobře lokalizovat do jeho katolické víry, transformované ovšem politicky.

Tomuto „vroucímu“ a přitom politicky kompetentnímu postoji, který se rodí v levicových iniciativách, zatím chybí důstojný pravicový protihráč, protože pravice ovládla veřejnou rozpravu bez námahy, gravitační silou polistopadového odporu ke všemu levicovému a ke „státu“ a nenaučila se počítat s ideovým protihráčem. Mocensko-diskurzivní převaha pravice se ovšem vyčerpává a snad aspoň někteří na pravici budou ochotni a schopni vstoupit do náročněji pojatých debat. Je toho zapotřebí i kvůli samotné levici, protože jenom takto ona neuvázne jen ve své perspektivě, neupadne takříkajíc sama do sebe a neztratí přístup k druhému, odlišnému.

Karel Lippmann - středoškolský učitel

Čtvrtek, 6.Září 2012, 21:13:2

Myslím, že článek míří k podstatě problému. Dokládá to i níže uvedený text, o jehož zařazení do diskuse mě jeho autor Z. Vyšohlíd požádal (důvod: má porouchaný PC):
"Pane Černý, souhlasím: ´lze najít výjimky z výše řečeného´, a to nejen např. projev Pavla Čižinského. Z řad církevních jsem byl upozorněn, že např. charitativní akce vypovídají o aktivitě a poslání církví – a údaje jsou na internetu. Pak se ale ptám: Jsou sebeprezentující stránky firem, různých společností apod. součástí veřejné rozpravy? Je vše veřejně přístupné
součástí veřejného diskursu?
Dodávám, že podnětem k napsání článku bylo konstatování, že od počátku 90. let přejímala česká média rétoriku politiků. Rychlost rozkladu politické kultury a kultivovanosti politiků je trest, který nás za to postihl. J. Habermas tvrdí, že demokracie funguje přesně naopak - že totiž rešerše, analýzy a komentáře politiků přinášejí „rétoriku“ politických diskusí. Slouží jako základ a motivace veřejného diskursu, včetně řečí v parlamentu. Ubohost pak umocňuje, že česká pravice navíc demonstruje aroganci moci, a tak se ´vůbec nebaví´, neargumentuje ani proti politické konkurenci, ani do
vlastních řad. Nikoli argument, ale heslo stalo se trumfem."

Petrasek Milan - penzista

velmi přesvědčivá diagnóza stavu demokratického vnímání, Neděle, 9.Září 2012, 23:35:24

a natolik plausibilní, že při pohledu na současný etablisment je těžké spřádat východiska.
Přesto a proto bych upozornil na projevy zájmu o otázky demokratické kultury značné části mladé generace. Nedostatky vzniklé občanskou neznalosti úskalí demokracie a tím diletantsky převzatou neoliberální ideologií konce minulého století se stávají pro novou generaci nepřijatelné.
Svědčí o tom nejen piráti.....pomyslel jsem si.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Čtvrtek, 8.Listopadu 2012, 03:58:5

1. Walter Bartoš
2. Václav Baštýř
3. Jan Bauer
4. Marek Benda
5. Petr Bendl
6. Miroslav Bernášek
7. Zdeněk Boháč
8. Pavel Bohatec
9. Jan Bureš
10. Jan Čechlovský
11. Jana Černochová
12. František Dědič
13. Pavel Drobil
14. Dana Filipi
15. Jana Fischerová
16. Jan Florián
17. Zdeňka Horníková
18. Tomáš Chalupa
19. Miroslav Jeník
20. Radim Jirout
21. Lenka Kohoutová
22. Jaroslav Krupka
23. Jan Kubata
24. Jaroslav Martinů
25. Václav Mencl
26. Petr Nečas
27. Miroslava Němcová
28. Vít Němeček
29. Jan Pajer
30. Jiří Papež
31. Roman Pekárek
32. Jaroslav Plachý
33. Jiří Pospíšil
34. Aleš Rádl
35. Ivana Řápková
36. František Sivera
37. Pavel Staněk
38. Zbyněk Stanjura
39. Pavel Suchánek
40. Pavel Svoboda
41. Igor Svoják
42. David Šeich
43. Boris Šťastný
44. Jiří Šulc
45. Tomáš Úlehla
46. Jan Vidím
47. Vladislav Vilímec
48. David Vodrážka
49. Ivana Weberová
50. Jaroslava Wenigerová
51. Zdeněk Bezecný
52. Ludmila Bubeníková
53. Václav Cempírek
54. Josef Cogan
55. Jaromír Drábek
56. Jaroslav Eček
57. Jan Farský
58. Petr Gazdík
59. Martin Gregora
60. Alena Hanáková
61. Leoš Heger
62. Petr Holeček
63. Václav Horáček
64. Jan Husák
65. Jitka Chalánková
66. Rudolf Chlad
67. Michal Janek
68. Ladislav Jirků
69. Miroslav Kalousek
70. Jana Kaslová
71. Daniel Korte
72. Rom Kostřica
73. Patricie Kotalíková
74. Václav Kubata
75. Helena Langšádlová
76. František Laudát
77. Jaroslav Lobkowicz
78. Pavol Lukša
79. Jiří Oliva
80. Vlasta Parkanová
81. Gabriela Pecková
82. Stanislav Polčák
83. Anna Putnová
84. Aleš Roztočil
85. Jaroslava Schejbalová
86. Karel Schwarzenberg
87. Jiří Skalický
88. Jan Smutný
89. Bořivoj Šarapatka
90. Renáta Witoszová
91. Lenka Andrýsová
92. Josef Dobeš
93. Michal Doktor
94. Dagmar Navrátilová
95. Viktor Paggio
96. Karolína Peake
97. Jiří Rusnok
98. Jana Suchá
99. Jaroslav Škárka
100. Milan Šťovíček
101. Martin Vacek
102. Radim Vysloužil

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.